Ticho se protahovalo, až bylo téměř ohlušující. Hermiona nervózně hleděla na své rodiče, kteří se ani nehnuli. Zdálo se, že snad zkameněli šokem.

Ticho bylo konečně narušeno řinčením, když Hermionina matka postavila na stůl s bouchnutím svůj šálek kávy.

„Co jste to říkal, pane Malfoyi?" zeptala se zdvořile, jako by se snad přeslechla, ale z tváří jí vyprchala všechna barva a hlas se jí chvěl.

„No," nadechl se Draco, aby celou situaci znova nadnesl, ale okamžitě zmlkl, když pan Granger prudce vstal.

„Ty!" zamířil třesoucím se prstem na zaskočeného Draca. „Ty... a má holčička? Nikdy!" zařval a prstem mu šermoval před obličejem.

„Drahý, uklidni se," zatahala jej za rukáv jeho žena, ale pan Granger ji odehnal mávnutím ruky a otočil se zase k Dracovi a šokované Hermioně.

„Nic takového nepřipadá v úvahu!" vykřikl a roztřeseně se nadechoval. „Moc dobře vím, jak ses k Hermioně celé ty roky choval! Nepřipustím, abys teď-," zasekl se. Chvíli si oba mladé lidi před sebou přeměřoval pohledem, než si odfrkl a vydusal z pokoje ven. Podle prásknutí dveří poznali, že odešel zadním vchodem na zahradu.

„Omluvte mě," usmála se na ně nervózně paní Grangerová a tiše vycupitala za ním.

Hermiona si vyměnila šokovaný pohled s Dracem. Tohle ani jeden z nich nepředpokládal. Hermiona snad nikdy neslyšela svého otce zvýšit hlas. Trochu nervózně se zasmála. Netušila, jak by měla reagovat.

„Tohle... bylo zajímavé," řekl nakonec Draco tónem, kterým většinou komentoval chování Nebelvírských.

„Neměl jsi to na ně tak vybalit," sykla Hermiona rozčileně.

„Promiň, cože? To tys to na ně vybalila první! Já tě jen doplnil," ohradil se dotčeně. „Navíc to tak je lepší. Jak sis to představovala? Že jim to povyprávíš jak pohádku?"

Hermiona mu chvíli opětovala naštvaný pohled, než oči sklopila k zemi. „Já vlastně nevím," přiznala poraženě. „Nenapadlo mě, že je to až tak vezme."

Draco se chladně zasmál. „Asi si ani nechci představovat, cos jim o mně musela navykládat, že tvůj otec takto reagoval," odfrkl si. Zdálo se, že minulost jej nikdy nepřestane pronásledovat.

Hermiona jen pokrčila rameny. „Říkala jsem jim vždy jen pravdu. A navíc ani ne všechno," zamumlala. Draco se trochu zastyděl. Jeho chování vůči Hermioně v minulých letech rozhodně reakci pana Grangera ospravedlňovalo více než dostatečně. „Neboj se, vysvětlím jim to. I oni musí vědět, že ses změnil. Jinak bys je přece pro mě nevyhledal," řekla smířlivě a Draco se vděčně pousmál.

Po pár minutách se znova ozvalo cvaknutí dveří, teď již značně tišší. Pan a paní Grangerovi se klidně posadili do svých křesel, jako by se snad ani nic nestalo. Oba kouzelníci je podezřívavě pozorovali, ale nevypadalo to, že by se schylovalo k další bouři.

I Hermionina matka svého muže chvíli obezřetně sledovala, ale nakonec se s nevěrohodným úsměvem otočila ke své dceři.

„Hermiono, to, co jste nám řekli, nás trochu... zaskočilo," začala opatrně poté, co chvíli zvažovala, co říct. Když si pan Granger zase odfrkl, ale pokusil se to zamaskovat zakašláním, šlehla po něm varovným pohledem. „Takže," pokračovala, jako by se nic nestalo, „vy se tedy musíte vzít?"

Hermiona sotva znatelně přikývla. Draco se raději nijak nevyjadřoval.

„A máte na to... Máte nějakou lhůtu?" ptala se paní Grangerová dál.

„Do konce srpna," pípla Hermiona.

Její matka se ostře nadechla. „Do konce srpna," zopakovala trochu přiškrceným hlasem. „A... a to dítě?" vymáčkla ze sebe nakonec.

Hermiona zavřela oči. „Mělo by se to podařit do měsíce od svatby," připustila nakonec tak tiše, že ji Draco sedící vedle sotva slyšel.

Pan Granger zase zprudka vstal, ale tentokrát začal přecházet po obývacím pokoji sem a tam. Ruce měl založené a zády a směrem ke své dceři a Dracovi se ani nepodíval.

„Panebože," zašeptala Hermionina matka vyděšeně. „Vždyť jste ještě sami děti!" vyhrkla.

Hermiona s Dracem si vyměnili nejisté pohledy.

„A proč jste si vybrali zrovna sebe?" zeptal se náhle pan Granger, stále přecházející v kruzích před nimi.

„My jsme si vybrat nemohli," odpověděl mu Draco. „Rozdělilo nás ministerstvo." Pan Granger se na chvíli zarazil na místě, než se zase rozešel.

„Ale Draco je jiný, než býval," zkusila to Hermiona. „Změnil se." Její otec na ni pochybovačně pohlédl. „Opravdu, tati. Proč jinak by vás nechal najít?" argumentovala trochu jistějším tónem.

„Ale jak takový zákon mohli schválit?" nechápala její matka.

„To je otázka, na kterou zatím nikdo z nás nenašel odpověď," ušklíbl se Draco.

Pan Granger na něj zamyšleně pohlédl a posadil se zase do křesla. „Zkoušeli jste, aby vás přiřadili k někomu jinému?" zeptal se nedbaje na varovné odkašlání své ženy.

„Samozřejmě," přikývla Hermiona a po očku se na Draca podívala. „Nevyhověli nám. Rozřazené dvojice se nedaly změnit." Zdálo se jí, že si Draco trochu oddechl. Vážně si myslel, že by jim řekla o jeho možnosti volby? Nevěřícně zatřásla hlavou.

„Aha," zarazila se její matka. „A je nějaká možnost, abyste se tomu vyhnuli?"

Draco se nevesele zasmál. „Pokud nechceme, aby nám zlomili hůlky, zavřeli do Azkabanu nebo nás vyloučili z kouzelnické společnosti, tak ne."

Pan Granger nevypadal, že by mu taková možnost přišla jako špatné řešení, ale nahlas nic neřekl. Zdálo se, že se již trochu uklidnil.

„Takže, jak to vidíte dál?" zeptala se po chvíli přemýšlení Hermionina matka.

Draco a Hermiona si zase vyměnily nejisté pohledy. O této možnosti vlastně neuvažovali pořádně ani spolu.

„To jsme zatím nijak podrobně neplánovali," odpověděla nakonec opatrně Hermiona. „Zatím jsme vám chtěli jen vysvětlit, jak se věci mají. A taky tohle," řekla a zvedla k nim svou ruku se zásnubním prstýnkem. Oba její rodiče si prsten zběžně prohlédli. Paní Grangerová se nakonec smutně usmála.

„Teď si nejsem jistá, ale řekla bych, že není zrovna na místě gratulovat," prohodila se zvláštním výrazem ve tváři. „Hermiono, mohla bych si s tebou promluvit?" zeptala se, a aniž by jí nechala čas na odpověď, zvedla se a zamířila do kuchyně.

Hermiona Dracovi povzbudivě stiskla ruku a vydala se za ní.

Draco trochu neklidně pohlédl na Hermionina otce, ale ten se tvářil naprosto vyrovnaně. Jako by se vůbec nic nestalo, upil zase své kávy a zamyšleně si Draca prohlížel.

„Pane Malfoyi," vrátil se zase ke zdvořilému vykání, „jak jste se vůbec vyrovnal s tím, že si musíte vzít mou dceru?"

Draco se zamračil. Nechtělo se mu rozebírat tu své pocity, ale pan Granger vypadal neústupně. Nakonec tedy neochotně řekl: „Nejdřív to samozřejmě byl šok. Docela dost jsme usilovali o přerozdělení. Ale nedalo se nic dělat." Po chvíli váhání neochotně dodal: „A mám-li být upřímný, nemohl bych si přát nikoho lepšího, než je Hermiona."

„To je věc, kterou bych od vás zřejmě nikdy nečekal, že uslyším," podotkl starší muž.

„To chápu," ušklíbl se Draco. „Ale... dokázali jsme si k sobě najít cestu."

„Hmm," zamyslel se pan Granger, načež k němu pozvedl oči a tvrdým hlasem se zeptal: „Můžete mě ujistit, že mé dceři nikdy neublížíte? Můžete mi to tu odpřisáhnout?"

Draco na něj vážně pohlédl. „Ano, to vám mohu s klidným svědomím říct. Nikdy bych jí už neublížil."

Pan Granger si ho zamyšleně prohlížel. Nakonec přikývl. „Netuším proč, ale věřím vám. Jestli ale jednou, jedinkrát uslyším, že jste své slovo porušil, nepřejte si mě."

„Samozřejmě," křivě se usmál. „Pokud bych jí někdy ublížil, neodpustil bych si to. Na to si vytrpěla už příliš."

Zdálo se, že jeho slova pana Grangera opravdu přesvědčila. S úsměvem vstal a zadíval se na něj, jako by viděl úplně nového člověka. „Řekněte, pane Malfoyi... Sledujete fotbal?"

Mezitím v kuchyni

Hermiona našla svou matku, jak se zamyšleně opírá o kuchyňskou desku. Zaváhala, než se podobně opřela naproti ní.

„Hermiono, nejsem si moc jistá, co na to všechno říct," začala opatrně hovořit její matka. „Jsi si jistá, do čeho jdeš?" Hlavou kývla k její ruce se zásnubním prstenem.

Hermiona se na ni usmála, aby ji uklidnila. „Jsem." Když už se její matka nadechovala k další otázce, přerušila ji. „Poslyš, mami, já vím, že to všechno je hrozný šok. Já sama jsem se z toho doteď pořádně nevzpamatovala, ale snažím se to brát tak, jak to je. Draco se opravdu změnil. Věřím mu," řekla tiše.

Starší žena pohlédla na svou dceru se slzami v očích. „Jste oba tak mladí," povzdechla si nakonec.

Na to Hermiona netušila, co říct, tak se jen zase usmála.

„Ale co se týče toho mladíka, máš asi pravdu. Když se na tebe dívá, tak bych nikdy neřekla, že vás k sobě přiřadili. Klidně bych věřila tomu, že jste spolu dobrovolně. On má něco v očích... Něco, díky čemu věřím, že to všechno bude nakonec v pořádku."

Hermiona si ji překvapeně prohlížela. Tohle rozhodně nečekala, ale potěšilo ji to.

„Táta to nevzal moc dobře, že?" řekla po chvíli s úsměvem.

„Nesmíš se mu divit," hájila svého muže paní Grangerová. „Pořád tě oba vidíme jako malou holčičku. Rozhodně by nás nenapadlo, že se budeš vdávat, i když ne zrovna dobrovolně."

Poslední poznámku přešla Hermiona s úsměvem. Její rodiče budou potřebovat čas, aby se s celou situací vyrovnali.

„Myslíš, že je moudré nechávat tam tátu s Dracem samotné? Vzhledem k tomu, jak předtím reagoval?" zeptala se Hermiona s ustaranou vráskou mezi obočím. Už to bylo nějakou chvíli, co odešla. Kdo ví, co se tam zatím událo.

Její matka se zatvářila podobně. „Možná by bylo fajn jít je zkontrolovat," přikývla.

Obě ženy se rychle vrátily do obývacího pokoje, ale nad pohledem, který se jim naskytnul, zůstaly nechápavě stát.

Draco a Hermionin otec stáli vedle sebe před televizí, ve které zrovna probíhal fotbalový zápas. Pan Granger popisoval Dracovi pravidla mudlovského sportu a Draco zaujatě naslouchal.

„Chápeš to?" otočila se Hermiona šokovaně na svou matku.

Ta lehce přikývla. „Myslím, že se nemusíme bát, že by tvůj táta Draca nepřijal," prohodila s úsměvem.

U Hermioniných rodičů se nakonec zdrželi ještě zhruba hodinu. K zákonu se již nevraceli, řešili spíše nepodstatné věci. Ve chvíli, kdy se loučili, měla Hermiona z celé návštěvy dobrý pocit.

Když se přemístili do Prasinek, začínalo se již stmívat. Čarodějka se s širokým úsměvem otočila k Dracovi.

„To šlo nakonec docela dobře, ne?" radovala se.

Draco pokýval hlavou. „Sice to na začátku vypadalo, že mě tvůj táta zabije, ale jinak v pohodě," ušklíbl se.

„Prosím tě, ten by nikdy neublížil ani mouše," mávla nad tím dívka rukou. Blonďák se zatvářil celkem pochybovačně, ale nijak jí neodporoval.

„Nezajdeme si na máslový ležák?" nabídl po chvíli Hermioně. Ještě se mu nechtělo vracet se do hradu.

„To není špatný nápad," souhlasila a zamířili ke Třem košťatům.

Potěšilo je, že uvnitř nebylo nijak zvlášť přelidněno. Bez problémů se propletli mezi stolky k jednomu vzdálenějšímu, kam se usadili.

„Zajdu pro to," nabídl Draco a zase se vytratil. Hermiona se spokojeně uvelebila na svém místě, ale úsměv jí ztuhl na tváři, když zaslechla rozhovor od jednoho z vedlejších stolů.

„Nebyl to mladej Malfoy?" ptal se mladší muž svého společníka a spolu sledovali vzdalujícího se Draca.

„Jo, to byl on. Nechápu, jak ho mohli osvobodit. Měl zůstat zavřenej v Azkabanu, zrovna jako jeho otec," odfrkl si druhý, mnohem starší muž.

„Teď nám tu bude kazit vzduch. Já bych ho tady jen tak pobíhat nenechal," zamračil se první muž.

Starší se otočil nenápadně na Hermionu, ale ta předstírala, že něco hledá v kabelce. Muž zřejmě usoudil, že je nemůže slyšet, ale raději trochu ztlumil hlas, takže Hermiona měla co dělat, aby jeho slova zaslechla.

„Chudina ta jeho." A hlavou nenápadně kývl směrem k Hermioně.

„Myslíš, že je to ta, co mu ju přidělili?" prohlížel si ji mladší se zájmem.

„Určitě je to ona. Pokud se nepletu, je to ta, co spolu s Harry Potterem porazila ty-víš-koho."

„Máš pravdu, pamatuju si ju z novin. Chudák holka, takhle jí zničili život, když k ní přiřadili takovou spodinu společnosti," souhlasil jeho společník.

Hermiona už to nemohla dál poslouchat. Zuřivě se nadechovala k nějaké ostré odpovědi, ale přerušil ji Draco, který před ni postavil máslový ležák.

„Tady to je," usmál se na ni, netuše nic o hovoru, který jeho partnerka právě vyslechla.

„Nepůjdeme pryč?" mračila se Hermiona na oba muže, ale ti se již věnovali něčemu jinému a jejich směrem se ani nepodívali.

„Proč? Teď jsme přece přišli," svraštil Draco obočí. „Stalo se něco?"

Hermiona zvažovala, jestli by mu měla říct o tom, co se právě dozvěděla, ale pak to zamítla. Nemusela mu přidělávat starosti. „Ne, nic se nestalo," řekla nakonec a pokusila se usmát. Když ji Draco nepřestával zamyšleně sledovat, upila ze svého ležáku. „Tak co říkáš na naše?" zeptala se raději Draca, aby odvedla řeč jinam.

„Jsou... fajn," řekl Draco, ale trochu zaváhal. „Mohla bys mi prosím jen znova vysvětlit, co že je to ten zubař?" vzpomněl si na jejich povolání, která stále ještě asi plně nepochopil.

„Vždyť jsem ti to už vysvětlovala," zasmála se tomu Hermiona. „Když tě bolí zub, tak jdeš za zubařem. Ten ti zuby spraví."

„Aha," zamumlal Draco nepřesvědčivě. Asi to tedy opravdu bylo to, co si představoval. Trochu se otřepal. Takovou práci by dělat rozhodně nechtěl.

„Draco, když už jsme v Prasinkách," napadlo náhle Hermionu, „zajdeme ještě na Soví poštu? Měli bychom na ministerstvo poslat to potvrzení."

Potvrzení o zasnoubení měli všichni, jichž se zákon týkal, zaslat do konce ledna. Většina studentů v Bradavicích zasnoubení nijak neřešila. Dopis poslali hned, ale jinak se u nich nic nezměnilo. Hermiona znova ocenila Dracovo gesto zásnub. Stále jim ale zůstávala povinnost o této skutečnosti ministerstvo informovat.

„To není špatný nápad," pousmál se na ni. „Aspoň to budeme mít z krku."

Hermiona tedy vytáhla pergamen, jichž vždy několik v kabelce nosila a rychle naškrábala pár slov, jimiž potvrzovala zasnoubení mezi ní a Dracem. Podepsala se a pergamen pak přesunula k Dracovi, aby i on připojil svůj podpis. Pergamen pak složila a schovala do kabelky.

Své ležáky si pak vypili poměrně v tichosti. Když dopili s začali se zvedat k odchodu, stoupl si od vedlejšího stolu i mladší muž, jehož hovor předtím Hermiona zaslechla. S nepřátelským výrazem přešel k Dracovi.

„Ale ale, mladej Smrtijed tady v Prasinkách?" protáhl výsměšně. „Kde máš tu trosku, které říkáš otec? Neměl bys hnít někde v base s ním?"

Draco zatnul čelist a narovnal se. Otočil se k muži a ruku přemístil k místu, kde schovával hůlku. Hermiona nervózně přihlížela, na rozdíl od Draca si hůlku rovnou vzala do ruky. Hned se cítila lépe.

Muž si naneštěstí Dracova pohybu k hůlce všiml. „Copak, Smrtijede, chtěl bys mě proklít? Nebylo by to poprvé, co?" měřil si ho vyzývavě.

„S někým, jako jsi ty, si ruce špinit nebudu," ucedil Draco a chtěl se otočit zase pryč, ale muž jej popadl za paži.

„Co si to řek'?" ucedil zuřivě.

„Norme, klídek," zvedl se i starší muž ze svého místa, ale mladší se na něj ani nepodíval. Dál pevně svíral Draca za paži.

„Dej ze mě tu pracku pryč," řekl výhružně Draco. Výškou jej nepatrně převyšoval.

„Nebo co?" Norman se povýšeně usmál a chvíli se ani nehnul. Nakonec ale ruku stáhl.

„Draco, pojďme," řekla Hermiona prosebně a obešla stůl, aby si mohla stoupnout vedle něj. „Jdeme," zopakovala, ale pohled přitom nespustila z muže před sebou. Ten se na ni podíval a nevesele se zasmál.

„Lituju vás, slečno. Zahazovat se s takovou pakáží. Zničili vám život." Hermiona na něj zuřivě pohlédla, ale Draco ji předběhl. Lehce se posunul tak, aby Hermiona byla částečně schovaná před Normanovým pohledem za Dracovými zády.

„Takhle s ní nemluv," zasyčel výhružně a pravou ruku pevně sevřel v pěst.

Hermioně ztěžka polkla. Tohle se vůbec nevyvíjelo dobře. „Do toho, s kým tu jsem nebo nejsem vám vůbec nic není," řekla raději Normanovi, který se na ta slova zamračil. Draca zlehka uchopila za ruku. „Pojďme," řekla znova důrazně.

Draco očividně celou situaci chvíli zvažoval, ale významné stisknutí Hermioniných prstů jej přimělo otočit se za ní. Pomalu odcházeli ztichlou hospodou. Zavrtávalo se do nich tolik pohledů, některé nepřátelské, jiné soucitné, další netečné.

„No jistě, běž! Uteč, jako tolikrát předtím, slabochu!" křikl za ním Norman. Draco se zarazil na místě. Chvíli jen stál a ztěžka oddechoval, ale nakonec s kamennou tváří vyšel s Hermionou ven na čerstvý vzduch.

„Jsi v pořádku?" otočila se na něj hned Hermiona s obavami v očích.

Draco se trochu nuceně usmál. „Jistě," řekl, ale nebyla to pravda. Slova toho muže jej rozhodně nenechala chladným. Znova zvažoval, jestli by se tam neměl vrátit, ale Hermiona zřejmě směr jeho myšlenek odhadla. Zavěsila se za jeho ruku a odváděla ho pryč od Tří košťat směrem dál do Prasinek.

„Děkuju, že jsi neudělal žádnou hloupost," šeptla po několika krocích.

Draco pokrčil rameny. Adrenalin mu z žil pomalu vyprchával, takže zase začínal uvažovat jasněji. „Naštěstí neurazil tebe. To by mu jen tak neprošlo," řekl nakonec. Na ta slova neměla Hermiona co říct. Na jednu stranu se vyděsila, že by Draco byl schopný tomu muži ublížit. Na druhou stranu ji to zahřálo u srdce. Zdálo se, že Draco nemluvil jen tak do větru a myslel to naprosto vážně. Hrudí se jí rozlil nečekaný pocit, který neznala. Cítila se v tu chvíli tak... šťastně? Možná. Někdo o ni opravdu měl starost a záleželo mu na ní.

Nebyla schopná nic říct, nezvládla by své pocity vyjádřit. Nakonec se na Draca vděčně usmála. „Děkuji," řekla tlumeně, úsměv stále na rtech.

„To je přece samozřejmost, Grangerová," ušklíbl se Draco jako za starých časů. Na to se oba uvolněně rozesmáli. Nepříjemný zážitek z nich pomalu opadal.

„Pojďme ještě na tu Soví poštu," navrhla nakonec Hermiona a zamířila tím směrem.

Když vstoupili, málem je ohlušilo soví houkání, které se rozléhalo ze všech směrů. Hermiona rychle přešla k přepážce a usmála se na čarodějku. „Dobrý den, potřebovala bych toto zaslat na ministerstvo, Oddělení prosazování magického práva," požádala a podala jí malý vzkaz, který U tří košťat s Dracem připravili.

„Samozřejmě, jak moc to spěchá?" usmála se mile čarodějka za přepážkou, když pergamen schovala do drobné obálky.

„Byla bych ráda, aby to zítra dorazilo," řekla Hermiona poté, co časové možnosti rychle zvážila. Raději vše doručovala s předstihem, ať už se to týkalo esejí do školy či dopisů.

Zaplatila čarodějce požadovanou sumu a s úsměvem se rozloučila.

„Tak to by bylo," vrátila se k Dracovi, který se zamyšleným výrazem pozoroval sovy před sebou.

„Skvělé," usmál se na ni a vzal ji zase za ruku. „Takže se pomalu vrátíme?" navrhl.

„Velmi ráda, dneska mám Prasinek už tak akorát," souhlasila dívka s tichým smíchem.

Ruku v ruce tedy zamířili k hradu, přičemž záře z jeho oken jim ukazovala směr. Dnešní den se toho událo na jejich vkus a příliš.