„Hermiono Jean Grangerová... Vezmeš si mě?" A s těmi slovy otevřel malou krabičku.

Hermioniny zorničky se rozšířily šokem. Čekala cokoli, jen ne žádost o ruku. Drahnou chvíli ze sebe nemohla vypravit jedinou hlásku. Nakonec jen němě přikývla. Draco s úsměvem trochu pozvedl obočí a Hermiona konečně našla ztracený hlas.

„Ano, vezmu si tě," odpověděla tiše a také se pokusila o úsměv.

Dracův úsměv se lehce rozšířil, zvedl se do stoje a na prsteníček jí pomalu navlékl stříbrný prsten. Hermiona si ruku pozvedla k očím a překvapilo ji, jak je prsten nenápadný. Jednoduchý stříbrný kroužek s drobným zeleným drahokamem. Pravý opak toho, co by od většinou značně okázalého Malfoye čekala. Chvíli si jej pozorně prohlížela a napadlo ji, jak nezvyklý je to pocit, mít na ruce prsten.

„Je krásný, Draco," zašeptala nakonec a pohlédla mu do očí. Blonďák si ji prohlížel se zvláštním, vážným výrazem, který nedokázala rozluštit. Nakonec si ztěžka povzdechl a zaváhal, načež zvedl ruku a lehce ji pohladil po tváři. Hermiona při tom doteku na okamžik zavřela oči. Celá situace jí připadala neuvěřitelná. Jako ve snu.

Draco ji znova jemně uchopil za ruku a společně přešli zpět ke stolu, kde Zmijozel mávnutím hůlky přemístil stůl s židlemi stranou. Na jejich místě se objevila obvyklá pohovka s křesly. Posadili se vedle sebe na pohovku, ale ani jeden ze sebe nedokázali vypravit větu. Upřeně pozorovali prsten na Hermionině ruce.

Draco nakonec zvedl oči k její tváři a všiml si, že Hermioniny oči jsou lesklejší než obvykle. Zamyšleně svraštil čelo a tázavě naklonil hlavu ke straně.

Dívka si uvědomila, na co svým pohledem poukazuje, a tak tvář rychle odvrátila. Několikrát zamrkala a když se otočila zpět, vypadala zase zcela vyrovnaně. Jakmile však promluvila, hlas se jí trochu třásl. „Omlouvám se. Jen jsi mě trochu zaskočil. Víš," zasmála se nevesele, ale znělo to spíš jako tlumený vzlyk, „vždycky jsem si myslela, že až mě někdo požádá o ruku, tak to bude člověk, který mě opravdu z celého srdce miluje. Že přijímá všechny mé nedostatky a je se mnou skutečně šťastný."

Draco se zatvářil bolestně a rychle, bez přemýšlení, vyhrkl: „Vždyť já ale-," okamžitě se zarazil. Na malou chvíli odvrátil zrak stranou. „Samozřejmě," zamumlal nakonec tlumeně.

Dlouhou dobu pak beze slov seděli u sebe, tak blízko, přesto oba ztraceni daleko ve svých myšlenkách. Ani si neuvědomili, že se navzájem drží za ruce.

***

Druhý den ráno čekala Hermiona v Nebelvírské společenské místnosti celá nervózní na Ginny. Potřebovala si s někým promluvit! S Dracem se domluvili, že za jejími rodiči zajedou až odpoledne, takže měla dost času vymyslet způsob, jakým to co nejlépe doma oznámit. Nemohla však na nic přijít, protože se nedokázala ani na chvíli soustředit.

Když se Ginny konečně objevila ve společnosti Harryho a Rona, Hermiona na ni rychle zamávala, aby upoutala její pozornost. Trochu nelibě zaznamenala, že si toho všimli i kluci a s Ginny k ní přišli. Horečně uvažovala, jak je nenápadně poslat pryč.

Aniž by na sobě dala cokoli znát, pozdravila je Hermiona jako obvykle, než se otočila ke své kamarádce. „Ginny, můžu s tebou chvilku mluvit?"

„No jasně," usmála se a rychle Harryho políbila. „Uvidíme se na snídani," rozloučila se s ním s úsměvem a vyřešila tak kamarádčino dilema, jak se kluků zbavit.

Když osaměly, odvedla Hermiona Ginny zpátky do své ložnice. Ve společenské místnosti bylo na její vkus stále až moc lidí.

„Tak co jsi chtěla-," začala Ginny, ale náhle překvapeně vypískla a vykulila oči. Hermiona právě zavírala dveře a upoutala tak její pozornost ke své ruce. Než stačila jakkoli reagovat, uzmula Ginny její ruku do své a šokovaně hleděla na prstýnek.

„Co- CO?" vyhrkla.

Kudrnatá čarodějka se jí pokusila ruku vymanit, ale Ginny ji nemínila pustit. Neustále jí ruku nakláněla ze strany na stranu.

„Ginny!" okřikla ji nakonec Hermiona, ale usmívala se u toho. Když ji konečně pustila, zakroutila nad její reakcí hlavou. „O tomhle jsem s tebou chtěla mluvit, no," řekla tlumeně a trochu nejistě.

„Je to to, co si myslím?" zeptala se šokovaně její kamarádka.

„Ano," kývla Hermiona nervózně. „Draco mě včera požádal o ruku."

„Vážně mu říkáš Draco?" nakrčila Ginny nos, ale nemyslela to nijak zle. „Jak se to stalo?" dodala jedním dechem.

„Co tím myslíš?" zamračila se Hermiona. „Víš přece, že se musíme vzít. Na zásnuby nám ministerstvo vyhradilo nakonec jen docela malý čas, takže," pokrčila rameny a nechala větu vyznít do ztracena. Význam si mohla Ginny snadno domyslet.

„To je jasné," mávla nad tím s nezájmem nejmladší Weasleyová rukou, „ale jak to, že tě opravdu požádal o ruku? Myslela jsem, že to vyřešíte jako většina ostatních. Pošlete sovu na ministerstvo, že jste zasnoubení, ale víc to řešit nebudete."

Hermiona nakrčila zamyšleně obočí. „To jsem si nejdřív myslela taky. Ale Draco to vysvětlil tak, že," začala, ale musela zavrátit oči nad jejím výrazem. „Je tak těžké pochopit, že mu tak občas říkám?" zasmála se.

„Pro mě za mě, říkej si mu třeba Merline," pokrčila Ginny rameny. „Jen nečekej, že ho tak budu oslovovat i já."

„To je mi jasné," usmála se Hermiona. „Každopádně mi včera vysvětlil, že si chce zachovat aspoň nějaké zdání normálu," vysvětlila. Sama si nebyla jistá, jestli ho zcela pochopila, když jí to večer vysvětloval, ale domnívala se, že ano. Rozuměla té potřebě zachovat si alespoň pocit, že se vše děje na základě jejich svobodné vůle. Když nad tím vším tak uvažovala, byla ve výsledku opravdu ráda, že ji o ruku požádal.

Ginny zamyšleně přikyvovala. „To asi chápu, i když mi to k němu vůbec nesedí." Hermiona se už už nadechovala, aby jí odporovala, ale rozmyslela si to. To byla prostě Ginny. Měla svou hlavu.

„Každopádně dnes pojedeme vysvětlit mým rodičům, jak se věci mají," řekla nakonec Hermiona.

„Jasný," usmála se na ni Ginny trochu smutně. Pak se ale zarazila. „Myslíš, že mě Harry taky požádá o ruku?" vyhrkla s mírnou nadějí v hlase.

„No, řekla bych, že to je samozřejmé, ne?" usmála se na ni povzbudivě kamarádka, ale trochu zapochybovala. Pokud šlo o vztahy, byl Harry většinou úplně mimo. Hermiona si rychle umínila, že si s ním musí promluvit. Už jen kvůli Ginny.

„No, to jsem zvědavá," zapochybovala Ginny, ale rychle se zase usmála. „Když už ho zmiňujeme, řekneš to klukům?"

Hermiona se zarazila. „Asi... Asi ne. Vzhledem k tomu, jak Ron vždycky reaguje," zamyslela se nakonec. Chování svého kamaráda stále nedokázala pochopit, i když jí Harry už několikrát říkal, ať si to nebere osobně.

Ginny se zasmála. „To máš pravdu. Ale neboj, je to Ron a Harry – ti si nevšimnou nikdy ničeho. To bys jim musela rukou mávat před očima, aby je to zaujalo." Tím Hermionu poměrně uklidnila.

Jenže to se obě dívky poněkud přepočítaly. Jakmile si ve Velké síni přisedly ke svému stolu, Ron a Harry se na ně podezřívavě zadívali. „O čem jste mluvily?" zeptal se Harry rádoby nezaujatě.

„Jen holčičí řeči," pohodila Ginny hlavou a natáhla se pro toasty. Hermiona přikývla, ale sotva se i ona pokusila podat si jídlo, popadl ji Ron za ruku a natočil si ji k očím.

„Takže měl pravdu," řekl znechuceně a mračil se na prstýnek před svýma očima.

Hermiona mu ruku zamračeně vytrhla a vyměnila si rychlý pohled s Ginny. „Kdo měl pravdu?" zeptala se.

Harry chvíli váhal, ale nakonec přiznal: „Když jsme sem přišli, předběhl nás Zabini s Nottem. Zabini mu říkal, že tě Malfoy včera večer požádal o ruku a říkal něco v tom smyslu, že dnes asi požádá Lenku."

Hermiona překvapením pootevřela pusu, načež se zprudka otočila a vyhledala zmíněného Blaise u Zmijozelského stolu. Našla jej sedět vedle Draca. S provinilým výrazem hleděl do stolu, přičemž Draco mu něco zuřivě vysvětloval. Zachytila blonďákův rozzuřený pohled, který vrhl směrem k Ronovi a Harrymu.

Když se otočila zpět ke svým kamarádům, Harry ji trochu zahanbeně sledoval. „Možná jsme se tak trochu zeptali Zabiniho, jestli je to pravda," dodal tiše.

„Tak trochu?" žádala Hermiona vysvětlení, ale ani jeden jí neodpověděl. Vlastně ani nemuseli, jejich provinilé výrazy mluvily v tu chvíli za vše. „No tak to je vážně skvělé," naštvala se na ně. „Pro vaši informaci, Draco mě včera opravdu požádal o ruku. A abych řekla pravdu, jsem ráda, že to udělal. Aspoň jsem měla pocit, že se snaží chovat normálně, což se o vás dvou říct nedá. A i když je tu zákon, který nám přikazuje, abychom se vzali, snaží se to nám oběma co nejvíc ulehčit. Přestaňte na něj být tak vysazení. Draco se změnil."

Oba na ni šokovaně hleděli. Hermiona je vztekle propalovala pohledem, ale pak se podívala na Ginny, která na ni upírala podobně překvapený pohled, a rázem se uklidnila.

„Hermiono... Jsi v pořádku?" zeptala se nakonec její kamarádka nejistě.

Ta se trochu roztřeseně nadechla. „Jistě," kývla a konečně si na talíř podala snídani. Sama si nebyla jistá, proč tak vypěnila, ale naštvalo ji, jak její přátelé reagovali. Jako by snad udělala něco špatného!

Všimla si, že Ron s Harrym se na něčem posunky domlouvají. Nakonec Harry kývl a otočil se zase k Hermioně. „Promiň, Hermiono," omluvil se tiše. „Jen nás to trochu zaskočilo. Nechceme se hádat." Ron přikyvoval na souhlas.

Hermiona se na ně trochu pousmála. „Nic se neděje," odvětila po chvíli. Ani ona o hádky nestála. Když jí oba úsměv váhavě oplatili, vrátili se zase všichni k jídlu. Hermioně ale bylo jasné, že jim nasadila brouka do hlavy. Harry neustále nervózně střílel pohledem k vedle sedící Ginny, zatímco Ron se několikrát otočil k Pansy. Trochu se pro sebe pousmála. Třeba to aspoň k něčemu bylo.

Když se ve smluvený čas setkala s Dracem u hradní brány, trochu zkoumavě si jej prohlédla. Po jeho ranním vzteku nebylo již ani památky, přesto se však nemohla nezeptat: „Co jsi ráno řešil s Blaisem?"

Draco po ní rychle loupl očima a trochu se zamračil. „Jen to, že je kretén."

Hermiona se zasmála. „Jak se o tom vůbec dozvěděl?" chtěla ještě vědět. Nemělo smysl zapírat, že netuší pravý důvod.

Blonďák trochu znervózněl. „Řešil jsem to s ním," zamluvil to nakonec neurčitě. Blaise s ním byl v Prasinkách, když vybíral Hermioně prsten. Doteď litoval, že se ho tehdy nedokázal zbavit. Do Zlatnictví pana Peterse už nikdy nebude moc vkročit. Ne poté, co mu Blaise přede všemi předváděl, jak požádat dívku o ruku.

„Můžeme?" zeptal se raději a nabídl jí rámě jako vždy, když se někam chystali. Hermiona se do něj s úsměvem zavěsila a spolu se vydali do Prasinek, odkud se přemístili nedaleko domu Hermioniných rodičů.

***

„Jen prosím mysli na to, že mí rodiče nejsou kouzelníci. Sice toho o našem světě ví hodně, ale některé věci budou pro ně složitější na pochopení," upozornila jej Hemiona ještě jednou, než zazvonila na zvonek vedle dveří. Draco přitakal a se zájmem se rozhlížel kolem sebe. Nikdy tu nebyl, i když se postaral o to, aby byl dům prohlédnut, než do něj poslal Hermioniny rodiče.

Pár okamžiků stáli tiše, než se za dveřmi ozvaly lehké kroky. Vzápětí se dveře pootevřely a oni spatřili tvář paní Grangerové.

„Hermiono?" vydechla překvapeně, než přejela pohledem na Draca stojícího vedle ní. „Pane Malfoyi?" Zatvářila se zmateně. „Stalo se něco?"

„Nic se neděje, mami," usmála se na ni Hermiona. „Můžeme dál?"

„Ale jistě, samozřejmě," vzpamatovala se rychle paní Grangerová a trochu ustoupila ode dveří. „Pojďte dál." Ještě otočila hlavu do domu a zavolala: „Drahý, máme návštěvu!"

Hermiona a Draco vešli dovnitř. Draco nedokázal zrak odtrhnout od věcí kolem sebe. Ještě nikdy v mudlovském domě nebyl. Trochu jej zklamalo, že zatím moc odlišností nespatřil.

Hermiona si mezitím sundala kabát a pokynula Dracovi, aby následoval jejího příkladu. Než se Draco vzpamatoval, zůstal na chodbě sám, neboť Hermionina matka odešla rychle do kuchyně připravit kávu a nějaké občerstvení a Hermiona jí hned nabídla pomoc. „Počkej zatím v obýváku," zavolala na něj ještě Hermiona mezi dveřmi.

Draco tedy trochu nervózně pověsil svůj kabát na věšák a opatrně přešel dál. Vlevo od dveří spatřil obývací pokoj, a tak zamířil tam.

S potěšením zaznamenal tmavou věc, kterou mu kdysi Hermiona popsala jako televizi. Trochu jej zmátlo, že obrazovka byla černá a zvažoval, jak ji zprovoznit. Chtěl znova spatřit, jak funguje. Fascinovalo jej, jak dokázali mudlové bez kouzel přijít na úžasné vynálezy.

Zkusil před televizí několikrát zamávat rukou, ale nic se nestalo. Zamyšleně tedy přešel blíž a všiml si, že u televize byla položená malá krabička se spoustou tlačítek. Trochu nejistě na ni pohlédl, ale než stačil cokoli dalšího udělat, uslyšel za sebou překvapeného pana Grangera.

„Pane Malfoyi?" zarazil se Hermionin otec. „Co tu děláte?"

„Ehm," vypravil ze sebe Draco, ale to již do pokoje nakoukla Hermionina střapatá hlava.

„Tati," vypískla nadšeně a šla svého otce obejmout. „Stavili jsme se tu s Dracem na návštěvu, nevadí?" ptala se.

„Samozřejmě že to nevadí," usmál se pan Granger, ale bylo vidět, že se mu na návštěvě něco nepozdává. Několikrát zmateně přejel pohledem mezi Dracem a Hermionou.

„Tak se pojďte posadit," vešla do pokoje i usmívající se Hermionina matka a nesla v rukou tác s kávami.

Draco naposledy zklamaně přejel pohledem po tiché televizi, než přešel k sedačce a posadil se vedle Hermiony. Během těch pár kroků stihl zaznamenat několik dalších zařízení, která vypadala, že jsou podobného druhu, jako televize. Umínil si, že se pak musí Hermiony na všechno z toho zeptat.

„Jak to vypadá v práci? Už jste se vrátili do ordinace?" zeptala se Hermiona, aby nějak zahájila konverzaci.

„Ano, už jsme zase v klasickém koloběhu," usmál se pan Granger. „Většina pacientů nás nadšeně uvítala zpátky, takže vše funguje jako při starém."

„To jsem moc ráda," usmála se Hermiona a otočila se k Dracovi. „Říkala jsem ti vůbec, že moji rodiče jsou zubaři?"

„Ne, to jsi mi neříkala," potřásl hlavou a horečně uvažoval, co to může být za povolání. Nikdy o ničem podobném neslyšel.

„Spravují lidem zuby," vysvětlila Hermiona a oba její rodiče se usmáli. Byli na svá povolání náležitě hrdí. Draco chápavě pokýval hlavou, ale raději si pojem zubař dopsal na svůj vnitřní seznam věcí, na které se musí Hermiony ještě zeptat.

Konverzace se na nějakou dobu stočila směrem, ve kterém se Draco vůbec neorientoval. Poslouchal vyprávění o různých lidech, kteří žili v sousedství Hermioniných rodičů. Hermiona se ptala na některé kamarády z dětství, ale o těch její rodiče moc nevěděli. Pan Granger pak vyprávěl o některých svých pacientech se zajímavými případy. Z toho, co Draco slyšel, nebyl zrovna moudrý, ale dospěl k přesvědčení, že zubař musí být opravdu divné povolání. Hermionu, zdálo se, tyto věci zajímaly, protože se svého otce ještě i vyptávala na podrobnosti.

„Omlouváme se," otočila se na něj náhle paní Grangerová a přerušila tak vypravování o umrtvování zubu. Draco si raději ani nechtěl představovat, co by to mohlo znamenat. „Tyhle věci vás jistě vůbec nezajímají."

„Ne, to je v pořádku," odmávl to s úsměvem.

Pan a paní Grangerovi si vyměnili pohledy. „Co vás dva sem vůbec přivádí? Mohla jsi aspoň napsat, Hermiono," stočil pan Granger řeč na téma, které je očividně zajímalo nejvíc.

Hermiona trochu znervózněla, ale zkusila se zase usmát. „Nestihla jsem napsat, omlouvám se. Teď se toho stalo docela dost, ani nebyl čas." Ale nevyznělo to moc upřímně. „V kouzelnickém světě se teď dějí docela... zajímavé věci." Tón, kterým to říkala, napovídal, že nejde o nic pozitivního.

„Nevrátil se snad ten... Voldemort?" svraštila nad tím jménem zmateně obočí paní Grangerová. To byla situace, které se skrytě děsila. Už nikdy nechtěla zažít tu bezmoc, kterou prožívala v dobách před tím, než jim jejich dcera vymazala paměť. A to jí bylo jasné, že jim tehdy Hermiona nepodávala celé informace a značnou část před nimi zamlčovala.

„U Merlina, jen to ne," odfrkl si Draco hořce.

„Ne, to opravdu ne. Ten se už nikdy nevrátí," ubezpečovala je i Hermiona. „I když to svým způsobem zrovna s ním souvisí. Přesněji s válkou, kterou rozpoutal."

Hermionina matka si nervózně poposedla a upila ze svého šálku.

„V reakci na to, jaké byly za války ztráty, vydalo naše ministerstvo určité zákony," promluvil Draco, když se Hermiona dlouho odhodlávala k tomu, aby pokračovala. „Jeden ten zákon, který se bezprostředně týká nás dvou, teď musíme řešit."

Hermiona trochu nakrčila čelo. Takhle to svým rodičům zrovna podat nechtěla.

„Jaký zákon?" nechápal pan Granger.

„Hlavně z toho prosím nedělejte nějakou velkou vědu," poprosila Hermiona, ale tím rodiče zrovna moc neuklidnila.

„Jaký. Zákon," zeptal se znova její otec, ale tentokrát jeho otázka zněla trochu výhružně.

Hermiona si povzdechla. „Draco a já se musíme vzít."

Rozhostilo se ticho narušované jen tikotem hodin.

A pak doplnil Draco: „Musíme se vzít a za půl roku i počít dítě." Tolik k tomu, že to zkusí jejím rodičům podat jemně.