Poslední dny vánočních prázdnin utekly velice rychle a než se kdo nadál, výuka se zase rozběhla naplno. Návrat do školních lavic znamenal hlavně nové úkoly od profesorů, kteří se pátým a posledním ročníkům snažili co nejvíce pomoci s přípravou na NKÚ a OVCE. Většinou to znamenalo vypracovávat různé projekty ve dvojicích i samostatně. U posledních ročníků se učitelé většinou snažili utvořit dvojice dle přiřazených partnerů, takže Hermiona na většině úkolů spolupracovala s Dracem. Na rozdíl od začátku roku jí to tentokrát nevadilo.

Ráda vrátila do učícího koloběhu, protože tak alespoň mohla přijít na jiné myšlenky. A už zjistila, že Draco byl ve školních projektech rovnocenným partnerem, což bylo něco, na co z předchozích let nebyla zvyklá. Dříve většinu práce musela zastat sama.

S Dracem se k dopisu již nijak nevraceli. Hermiona tušila, kolik úsilí jej muselo stát, aby se jí tehdy svěřil a byla mu za to velmi vděčná. Měla radost, že se jí dokáže trochu více otevřít. Dávalo jí to naději, že až si ho jednou vezme, bude jejich manželství tak normální, jak to jen za daných okolností bude možné.

V půli ledna čekala plnoleté studenty další schůze k Manželskému zákonu. Po minulé zkušenosti, kdy jim bylo přednášeno, jak se starat o děti, se nadcházejícího setkání většina obávala.

Když se v předem avizované pondělí sešli ve Velké síni a usedli na svá místa, neslo se místností nervózní mumlání. Všichni zvažovali, co za novinky se dozví dnes.

Přesně s úderem jedenácté před ně předstoupila Gregová. Některé relativně uklidnilo, že ji tentokrát nikdo nedoprovázel.

„Vítám vás všechny v novém roce," usmála se na studenty pod sebou široce, ale oči jí zůstávaly studené. „Dnes vás nebudu zdržovat nijak dlouho, jsem tu hlavně pro to, abychom si ujednotili pár termínů."

Hermiona trochu pookřála. Alespoň tu dnes nebudou muset sedět několik hodin jako při minulých setkání.

Gregová mávla hůlkou a ze stolku za ní se ke každé dvojici rozletěl popsaný pergamen.

„Doufám, že jste vánoční volno využili k tomu, abyste se seznámili s rodinou partnera," zašvitořila postarší čarodějka zvesela.

Hermiona rychlým pohledem přelétla okolo sedící spolužáky, ale nikdo z nich nevypadal, že by něco takového přes prázdniny absolvoval.

„Času totiž nemáte nazbyt," pokračovala Gregová hlasitě. „Na dokumentech, které jsem vám teď poslala, jsou uvedena důležitá data. Někteří na ministerstvu byli toho názoru, že opravdu není na co čekat. Situace se poněkud... zkomplikovala. Navíc bylo zjištěno, že informace, které jsme dříve měli, nebyly úplné. Proto bylo odhlasováno, že se mezní termíny, které platily původně, posunou na dřívější."

Síní se začal šířit nespokojený šepot, někteří se dokonce nezdráhali projevovat nesouhlas velmi hlasitě.

„... čůza stará hnusná!" zaslechla Hermiona konec nadávek Blaise Zabiniho. Nemohla se ubránit úsměvu, i když se nijak vesele necítila. Blaise vždy uměl skvěle vyjádřit myšlenky většiny.

„Prosím o klid!" zvedla Gregová hlas, ale nějakou dobu trvalo, než se rozhořčení studenti uklidnili. Bylo vidět, že to Gregovou lehce znervóznilo.

„Tak," pokračovala, jakmile měla zase plnou pozornost všech. „Původně jste měli termíny zasnoubení až do konce března a svatba měla být nejpozději do konce tohoto roku. Nově bylo rozhodnuto, že zasnoubení, které oficiálně potvrdíte sovou na ministerstvo, musí proběhnout již do konce ledna."

Hermiona zbledla. To jim tedy zbývaly sotva dva týdny! Střelila pohledem k Dracovi, ale ten se na ni ani nepodíval a se sevřenými rty propaloval Gregovou zuřivým pohledem. Hermioně pohled na něj připomněl, co jí říkal o své minulosti. Náhle si ho dokázala dokonale představit, jak někoho mučí. Nad takovou představou se vyděšeně zatřásla a potlačila ji co nejdál do podvědomí. Nechtěla na něj takto myslet. Onen starý Draco byl už dávno pryč.

„A nejzazší termín vašeho sňatku," Gregová překřikovala studenty, kteří se rázem zase uklidnili, „Se přesouvá na konec srpna." Nad nastalým rozruchem v síni o pár kroků ustoupila. Většina lidí se rozhořčeně postavila a nepokrytě pokřikovali svůj nesouhlas. Hermiona, která se alespoň navenek snažila zachovat klid, škodolibě pozorovala Gregovou, která vypadala naprosto vyvedená z míry. Zřejmě neočekávala žádné komplikace.

Chvíli nervózně postávala na stupínku před ostatními, než si namířila hůlku na krk a lehce si zesílila hlas.

„Klid!" zahřměla a rozruch se trochu utišil. „Je to rozhodnutí ministerstva! Chovejte se jako zodpovědní lidé! Prosím, zase se všichni posaďte. Dořešíme poslední záležitosti a pak vás nechám, abyste celou věc mohli prodiskutovat!" zkoušela to co nejklidnějším hlasem, ale trochu se jí u toho chvěl.

„Sedněme si, ať ta baba co nejrychleji vypadne," houkl nakonec na své okolí Theo. Většinu spolužáků tím natolik překvapil, že si opravdu posedali na svá místa. Theodor Nott málokdy řekl něco podobného. Vlastně se to nestalo asi nikdy.

Přesto se jeden student neposadil. Byl jím Blaise Zabini. „Jak můžete ty termíny měnit? Nechováte se k nám jako k lidem! Dost už na tom, že si musíme někoho vzít. A teď nám ještě tvrdíte, že se termíny posunuly, protože... Proč vlastně?" vykřikl nenávistně směrem k čarodějce, která jej nervózně pozorovala.

„Je mi líto, ale Zákon vznikl kvůli zřejmým důvodům. Stav kouzelnické populace je ohrožený a ministerstvo si nemůže dovolit čekat," odpověděla mu nakonec po chvíli uvažování. „Tak," nadechla se roztřeseně, než Blaise stihl něco dalšího odpovědět. „Opakuji, že všechny termíny a informace máte uvedené na pergamenu, který jste dostali. Jsou tam i pokyny pro to, co zaslat kdy na ministerstvo. Znova se uvidíme až v březnu, kdy od vás již budeme potřebovat znát datum svatby, tak si ho nachystejte, prosím." A trochu tišeji, již částečně na odchodu, dodala: „Samozřejmě, že i termín na plánované početí dítěte se posunuje spolu s datem svatby. Na shledanou v březnu!" A z Velké síně téměř vyběhla.

Sotva se za ní zabouchly dveře, rozhostilo se zlověstné ticho. Někteří studenti vypadali, že by jim nijak nevadilo vtrhnout na ministerstvo a proklít některé tvůrce Zákona. Netrvalo však dlouho a bojová nálada z nich vyprchala. Situace byla nad možnosti jejich řešení. Většina studentů se začala shlukovat do menších skupin. Odevšad se ozývaly vystrašené a naštvané hlasy.

K Hermioně a Dracovi přispěchala Pansy s Ronem. Pár vteřin na sebe všichni jen mlčky hleděli, než Pansy udělala něco, čím všechny naprosto šokovala. Přistoupila k Dracovi a objala jej.

Draco se napjal, ale Pansy jej k jeho úlevě skoro hned pustila.

„Co to bylo?" dožadoval se odpovědi a ustoupil o krok blíž k Hermioně.

„Jen jsem ti chtěla říct, že se na tebe už nezlobím za to, jak sis vybral Hermionu bez našeho vědomí. Kdybych teď měla řešit zasnoubení s tebou, asi bych skočila z Astronomické věže," ušklíbla se na něj.

„Asi bychom měli rodiče zase sezvat," řekl jí tiše Ron, který zamyšleně hleděl do země.

Jejich plánované setkání, na které se přes prázdniny pečlivě připravovali, se uskutečnilo minulý víkend. Oba jej hodnotili poměrně kladně. Hermionu nijak nepřekvapilo, že paní Weasleyová Pansy srdečně přijala. Molly zkrátka neuměla odmítnout nikoho. Hermiona byla ráda, že se jí podařilo překonat zklamání, že její snacha nebude Hermiona.

„Ano, to je dobrý nápad. Příští víkend?" zeptala se ho Pansy. Když Ron přitakal, obrátila se zase k Dracovi a Hermioně. „Jak to uděláte vy?" zeptala se a obezřetně sledovala svého kamaráda. Věděla, co řekl matce při jejich posledním setkání.

Draco si s Hermionou vyměnil nicneříkající pohled. „Těžko říct," pokrčil nakonec nezaujatě rameny.

„Nesnaž se tvářit, že se nic neděje!" křikla na něj Pansy naštvaně. Jeho Malfoyovská maska ji vždycky neskutečně vytáčela.

„Já nevím, jak to bude," vyrušila ji tiše Hermiona, která zamyšleně svraštila obočí. „Naši vlastně ani neví, že se máme s Dracem brát."

***

„Takže?" otočila se Hermiona k Dracovi, když pozdě odpoledne konečně na chvíli osaměli. Seděli u sebe v ložnici v křeslech, odkud právě odešli Ginny s Harrym. Harry toho moc nenamluvil, stejně jako Draco, zato Ginny toho měla na srdci až až. Hermiona jí záviděla, že Ginny ani Harryho svatba nijak neděsí. Proč taky, když spolu byli šťastní.

„Takže co, Grangerová?" ušklíbl se Draco.

Dívka se na něj zamračila. „Jak to s námi bude teď? Napíšeme jim ten dopis, že jsme zasnoubení? Jen tak? A jak to mám říct našim?" ptala se spíš sama sebe.

„Nějak to uděláme," pokrčil Draco rameny, jako by se ho to snad ani netýkalo. Čarodějka sama sebe nutila ke klidu, aby mu jednu nevrazila. Jak se může tvářit tak netečně? Ona sama byla na pokraji hysterie. Její rodiče to nikdy nepochopí!

Dřív, než stihla cokoli dalšího říct, zvedl se Draco z křesla. „Jdu se projít," řekl tiše a odešel ven. Zmatenou Hermionu nechal za sebou, aniž se jejím směrem podíval. Hermioně se však popravdě ulevilo. Také teď ze všeho nejvíc potřebovala být sama.

Draco náhodně bloumal chodbami a usilovně přemýšlel. Netečně se tvářil pouze na své okolí, ale uvnitř měl ke klidu velmi daleko. Ve Velké síni měl dopoledne co dělat, aby Gregovou nějak ošklivě neproklel.

Doufal, že se s Hermionou dokážou sblížit sami, přirozeně, než se budou muset vzít. Pořád předpokládal, že na vše mají ještě skoro rok čas. Najednou se jim ten čas o polovinu zkrátil.

Co přesně by teď měli s Hermionou dělat? Měl by požádat její rodiče o její ruku? Dělá se to ještě vůbec? I v této situaci? A co jeho matka? Měl by jí to nějak oznámit?

Frustrovaně se opřel o zeď a na chvíli zavřel oči. Když se v září vracel do Bradavic, doufal, že jeho největší problém bude dokončit studium a vypořádat se s nenávistí okolí za to, že býval Smrtijed. Místo toho mu byla na krk hozena dívka, se kterou od prvního ročníku soupeřil a se kterou se dřív nenáviděli. Kdyby mu toto někdo řekl třeba před půl rokem, vysmál by se mu do obličeje.

A teď tu zoufale stál a netušil, co dál. Zdá se, že bude muset radikálně přehodnotit všechny plány.

Celý týden byli všichni studenti, jichž se Zákon týkal, v podstatě nepoužitelní. Na hodinách byli myšlenkami jinde a nejčastěji jen tak tiše bloumali po chodbách a zvažovali, jak do čtrnácti dní vyřešit zasnoubení. Naštěstí měli učitelé pochopení a nijak je na hodinách nezatěžovali. McGonagallová je dokonce všechny vyhledala ještě ten den, kdy jim byly oznámeny nové termíny. Opět vyjádřila svůj nesouhlas, zrušila jim páteční vyučování, aby měli delší víkend a nabídla jim, že k ní mohou kdykoli přijít si promluvit. Ve všech žádostech se jim pak snažila vycházet maximálně vstříc.

Spousta studentů také uvažovala nad tím, co vedlo ministerstvo k tak radikálnímu posunutí termínů, ale na žádné rozumné vysvětlení nepřišli. Ani ti, kteří měli některé z rodičů na ministerstvu, nedokázali zjistit víc.

***

V pátek navečer Draco nerozhodně přistoupil k Hermioně, která poslední dny trávila skoro všechen čas v knihovně. Skrze své milované knihy se snažila zapomenout na to, co by měla skutečně řešit.

„Ehm," odkašlal si Draco tiše, když už nějakou chvíli postával poblíž, aniž by jej Nebelvírka zaregistrovala. Hermiona k němu překvapeně vzhlédla od rozečtené knihy. Seděla u svého oblíbeného stolu v zadní části knihovny a vůbec si jej nevšimla. „Máš teď něco důležitého?" zeptal se se svým typickým úšklebkem, když mu konečně věnovala pozornost.

„No," zaváhala Hermiona při pohledu na knihu ve svých rukou. „Ani ne," řekla nakonec a knihu neochotně odložila stranou. Vyčkávavě na něj pohlédla.

„Chtěl bych s tebou mluvit," posadil se Draco ke stolu, aby tu jen tak nepostával.

„Ano?" pobídla jej čarodějka.

„Totiž, přemýšlel jsem. Ty jsi svým rodičům neřekla, že se máme brát, že?" ujistil se. Hermiona přikývla.

„Nějak mi nepřipadalo vhodné to zmiňovat," řekla tiše. „Sotva se vrátili a první věc, kterou by slyšeli, by mělo být toto? Jak se ministerstvo zbláznilo?"

„Myslím, že šoků si zažili za poslední měsíc dostatečně," přikývl Draco.

„Nikdy jsi mi neřekl, jak jsi je vlastně našel," vyhrkla Hermiona vyčkávavě, ale snažila se tvářit, jako by ji to snad ani nezajímalo.

Draco ji však prokoukl okamžitě. „A ani ti to neřeknu," usadil ji a pobaveně pozoroval, jak jí po tváři přeběhl stín rozčarování. Moc dobře si byl vědom toho, jak moc je Hermiona zvědavá. A popravdě si docela užíval, že tentokrát nemá žádné informace. Nepotřebovala vědět všechno.

„Tak o čem jsi chtěl mluvit?" vybídla jej Hermiona zamračeně.

Draco se tiše zasmál a ještě chvíli se bavil nad jejím výrazem, než zase zvážněl. „Chtěl jsem navrhnout, že bychom je zítra mohli spolu navštívit. U nich doma. A všechno vysvětlit."

Hermionu to překvapilo. Netušila, že by se Draco nějak hrnul do rodinného seznamování. Ale vlastně proč by ne, pousmála se. S rodiči se bude muset dřív či později vše vyřešit a bude milé, když na to budou oba dva. Sama by jim pravdu říkala jen velmi obtížně.

„Nejsem si jistá, jak moc budou tou zprávou nadšení," musela jej upozornit.

„Nesmysl, unesou to. Vždyť dvakrát přežili zjištění, že je jejich dcera čarodějka," mávl Draco ležérně rukou. Ve skutečnosti si tím nebyl nijak jistý, ale snažil se tvářit suverénně jako vždy.

„Tak dobře," usmála se na něj Hermiona. „Děkuju," řekla a myslela to upřímně.

Draco jen škubl rameny a raději se zadíval do stolu. Tohle nebyl úplně jeho styl. Trochu sbíral odvahu k tomu, aby řekl ještě jednu věc, kterou měl na srdci.

„Máš teď ještě něco v plánu?"

Hermiona překvapeně zavrtěla hlavou. Draco tedy vstal a beze slov jí nabídl rámě. Dívka chvíli váhala, než posbírala své knihy a zavěsila se do něj.

„O co jde?" nemohla se nezeptat.

„Vážně čekáš, že ti odpovím?" pousmál se koutkem úst nadneseně a vedl ji směrem ke sklepením.

„Nemusíme vždycky chodit jen přes tu vaši věž. Je příšerně vysoko a ta strážkyně je na mě vždycky protivná," prohodil nenuceně, když se na něj dívka zmateně podívala. Hermiona se musela zasmát.

Byla pravda, že Buclatá dáma nevídala Draca zrovna ráda a nikdy si neodpustila komentář nad tím, co je to za hroznou dobu, že si dívka z Nebelvíru k sobě vodí zrovna Zmijozela. Nepomohlo ani několikáté vysvětlení toho, jak se věci skutečně mají. Buclatá dáma zarputile odmítala ochotně vpouštět někoho, kdo nepatřil do Nebelvíru. Naštěstí byla s Dracem vždy Hermiona, která se ji snažila uklidnit. I tak ale Draco chodil přes jejich vchod nerad.

Prošli poloprázdnou Zmijozelskou místností, přes kterou zase nerada chodila Hermiona. Vždy se cítila podivně stísněně a velmi často ji provázely nepřátelské pohledy. Nebelvír a Zmijozel si k sobě cestu nenajdou zřejmě nikdy.

Těsně před dveřmi vedoucími do jejich ložnice se Draco na okamžik zarazil. „Já jen... Nechci, aby sis toto vyložila nějak špatně, ale prostě by to tak mělo být," řekl zdánlivě nelogicky, než jí otevřel dveře, aby mohla vstoupit.

Hermioně se zatajil dech, když se jí naskytl pohled na jejich tak známou ložnici, která však byla proměněna téměř k nepoznání. Osvětlovaly ji jen malé svíčky, které stály všude kolem. Ve vzduchu se vznášela příjemná vůně. Obvyklou pohovku a křesla u krbu nahradil menší stolek pro dva, na kterém bylo prostřeno k večeři.

Dívka oněměle vkročila dovnitř a s široce rozevřenýma očima se rozhlížela kolem sebe. Měla pocit, že se jí to snad jen zdá.

Otočila se k Dracovi, který ji poněkud nervózně pozoroval od dveří. „Já...," zaváhala. „Nevím, co na to říct... Draco, to je nádhera," usmála se na něj a Draco si trochu úlevně oddechl. Na okamžik se bál, že situaci špatně odhadl.

Křivě se na ni usmál. „Myslel jsem, že by ti to mohlo udělat radost," zamumlal nezřetelně a pokývl ke stolu. „Něco k večeři, slečno?" vybídl ji galantně. Hermiona rychle odhodila svou tašku s učením na postel a stále ohromená usedla ke stolu. Trochu nervózně se pokusila upravit si vlasy. Měla pocit, že není vhodně oblečená ani učesaná pro takovou příležitost, nicméně ji uklidnilo, že ani Draco se nijak slavnostněji neoblékl.

„Co si dáš?" pobídl ji Draco, když měl pocit, že již mlčí příliš dlouho. Uvnitř se ale spokojeně usmál. Doufal v takovou reakci. Chtěl ji překvapit.

Hermiona pozvedla oči od talíře a trochu plaše se usmála. „Co si dáš ty?" odpověděla nakonec otázkou.

Draco pokrčil rameny a hlasitěji zvolal: „Wendy?" S tichým prásknutím se vedle nich objevila drobná skřítka a hluboce se jim poklonila.

„Překvap nás," vybídl ji Draco a ukázal na prázdné talíře. Skřítčin obličej se rozzářil.

„Moc ráda, pane. Wendy připraví něco speciálního," zapištěla nadšeně a s dalším prásknutím zmizela.

Hermiona se najednou trochu mračila. Draco vycítil, kde by mohl být problém, takže rychle vysvětlil: „Wendy mi tu se vším pomáhala. Nedala se nijak odmítnout. Slíbil jsem jí za to, že se za nimi stavíme v kuchyni a budeme jim dělat nějakou chvíli společnost. Říkala, že bude moc ráda, že za nimi už dlouho nikdo nebyl." Hermionu tím sice nijak neuklidnil, ale rozhodla se, že nebude kazit atmosféru. Však ona si se skřítky v kuchyni promluví.

Náhle se na jejich dosud prázdných talířích objevilo cizokrajně vyhlížející jídlo. Oba se do něj s očekáváním pustili a museli připustit, že bylo vskutku vynikající.

Než dojedli, téměř spolu nemluvili. Hermiona usilovně zvažovala, co má tohle všechno znamenat, zatímco Draco byl poměrně roztěkaný.

„Takže, co má tohle všechno být?" zeptala se nakonec Hermiona, když měli před sebou oba prázdné talíře. Napila se vína a vyčkávavě na něj pohlédla.

Draco si nervózně projel vlasy. Zvažoval, jak co nejlépe vysvětlit své pohnutky, aby to nevyznělo sobecky nebo divně.

„Víš, přemýšlel jsem nad tím, jak máme vyřešit ten termín zasnoubení," spustil nakonec váhavě. „A uvědomil jsem si, že i když nás k sobě přiřadili, stále bych si chtěl zachovat alespoň nějaké zdání normality." Nervózně se zasmál. „Asi to zní divně. Ale v jistých ohledech jsem z tradiční rodiny, pokud se to tak dá říct. A některé věci bych chtěl udělat správně."

Když se odmlčel, pobídla jej Hermiona s trochu smutným úsměvem, aby pokračoval.

„Takže..." zarazil se zase Draco. Nakonec se zhluboka nadechl a stoupl si. K něčemu se odhodlával. Pak na ni pohlédl a pohled mu zjemněl. Natáhl k ní dlaň a když ji Hermiona nechápavě uchopila, lehce ji vytáhl do stoje a odvedl pár kroků od stolu.

Hermiona stále moc nechápala, o co se jedná, ale zorničky se jí rozšířily šokem, když před ni Draco náhle poklekl.

„Hermiono Jean Grangerová... Vezmeš si mě?" A s těmi slovy otevřel malou krabičku.