Dnešní delší, trochu temnější kapitola. Děkuji za komentáře a podporu, kterou mi věnujete. :-) 

„To-," zarazila se, odkašlala si a zkusila to znova. „To je z Azkabanu."

A moc ji neuklidnilo, když si všimla, jak na ta slova Draco pobledl.

Hermiona upřeně hleděla na dopis ve svých rukou. Co to mělo znamenat? Kdo by jí mohl psát z Azkabanu. A umožňují vůbec někomu z Azkabanu psát dopisy? Hlavou se jí honila jedna otázka za druhou, než ji z úvah vyrušil naproti sedící Draco.

„Neotvírej to." Jeho tón byl ledový.

Dívka k němu zamračeně vzhlédla. „Proč? Mohlo by to být důležité," odporovala zmateně.

Draco si posměšně odfrkl. „Grangerová, vsadím vše, co mi zbylo, že vím naprosto přesně, kdo ti píše. A co. Neotvírej to."

Hermiona zase stočila oči k obálce. Jeho slova jen podnítila její zvědavost. Mohl by mít Draco pravdu? Že by psal jeho otec? Ale proč by to dělal?

Rychle, než si to stačila rozmyslet a Draco ji zastavit, roztrhla pečeť a vytáhla ven dopis. Zarazilo ji, že je poměrně obsáhlý.

„Grangerová," zkusil to ještě jednou varovně Draco, ale už se na něj ani nepodívala a začetla se.

Draco s narůstajícím znepokojením sledoval, jak dívčina tvář nejprve zbledla, načež postupně víc a víc rudla. Doufal, že se plete, ale tušil, co by v dopise mohl jeho otec psát. Když dočetla, nějak chvíli na dopis ještě upřeně hleděla, než zvedla oči k Dracovi. A jeho tušení se změnilo v jistotu, když v nich spatřil slzy.

„Hermiono?" oslovila ji tiše Ginny, která svou kamarádku celou dobu znepokojeně pozorovala.

Hermiona, sotva uslyšela její hlas, sebou trhla. Tady teď nemohla zůstat. Roztřeseně vstala, dopis i obálku stále v ruce. Věnovala Dracovi ještě jeden rychlý pohled, než se rozhlédla kolem sebe, popadla svou tašku a vyběhla z Velké síně.

Hovor kolem stolu utichl. Všichni nechápavě sledovali prchající Nebelvírku. Ve chvíli, kdy se jim ztratila z očí, se stočily tázavé pohledy na Draca.

Ten nasadil svou kamennou masku, kterou si zvykl nosit ještě za doby války. Opatrně se zvedl od stolu a pomalu se vydal stejným směrem, kterým odběhla čarodějka. V zádech cítil upřené pohledy, ale s hlavou vztyčenou se ani jednou neotočil.

Jakmile se dostal ven z místnosti, netečná maska se rozplynula a nahradilo ji zoufalství. Tohle bylo špatné. Musí ji najít. Musí jí to vysvětlit!

Jenže ať se rozhlížel sebevíc, nebyla po Hermioně nikde ani stopa. Horečně uvažoval, kam by mohla jít. Jistě ne do jejich ložnice, tam by ji rychle našel. Půjde někam, kam za ní nemůže. Vyloučil i knihovnu, která byla příliš očividná a po rychlém pohledu ze vstupní brány také školní pozemky. Tak kam jinam by šla? Do nějaké prázdné učebny?

Jen tak naslepo se vydal po schodech nahoru. Třeba bude mít štěstí a někde na ni narazí. Musel se přesvědčit, že se plete a jeho otec nenapsal to, co si myslel. Protože pak by ho musel asi zabít.

***

Hermiona však zamířila tam, kam Draco nepředpokládal. Do knihovny. Chodila tam vždy, když chtěla přemýšlet nebo být sama a vhodnější místo ji v tuto chvíli nenapadlo. Cestu znala dokonale, i když dnes na ni skrz slzy moc neviděla. Jak jim to jen mohl neříct?

Sotva za ní zapadly těžké knihovní dveře, uklidnila se. Ticho a klid knihovny působily jako balzám na její roztěkanou mysl, jíž vířila jedna myšlenka za druhou. S poklidným výrazem si šla sednou ke „svému" stolu.

Obálku s dopisem opatrně položila co nejdál od sebe, jako by to byl jed. A on to určitým způsobem jed také byl.

Hermiona si nešťastně položila hlavu na složené ruce. Zoufalství se jí zračilo ve tváři. Poprvé od chvíle, kdy vstoupil v platnost Manželský zákon, nevěděla co dál.

Se Zákonem se ke svému velkému překvapení dokázala prozatím docela dobře vyrovnat. Sice se jí to stále příčilo, ale už si dokázala představit, že by se s Dracem mohli vzít. Co se jí na začátku roku jevilo jako čiré šílenství, dnes již dokázala svým způsobem akceptovat. Draco se změnil. Nebo si to alespoň myslela, než si přečetla slova Malfoye staršího.

Jednou rukou nahmatala dopis a přitáhla si ho zase k sobě. Ještě jednou si musí přečíst, co se tam píše. Třeba to všechno jen špatně pochopila.

Nakonec v knihovně strávila několik hodin, během nichž dopis přečetla nesčetněkrát. Většinu času jen netečně zírala před sebe, ale mysl jí pracovala na plné obrátky. Měla by si promluvit nejdřív jen s Dracem? Nebo rovnou přizvat i Rona a Pansy? Těch se to koneckonců týkalo stejně. Jenže co měly znamenat ty další věci, které Malfoy v dopise psal? Kterou část dopisu teď považovala za důležitější?

Nakonec si povzdechla. Nemělo smysl to dále odkládat. Z tašky vytáhla čistý útržek pergamenu a jeden ze samopíšících brků, který dostala k Vánocům od Rona. Neměla ani sílu sama psát. Brk postavila na pergamen.

„Piš: Přijď za mnou co nejdříve do knihovny." Brk se rozlétnul po pergamenu a zanechal za sebou krátký vzkaz. Hermiona jej roztřesenou rukou odložila stranou a počkala, až zaschne inkoust. Pak na vzkaz poklepala hůlkou a přeměnila jej na papírového ptáčka. Dalším mávnutím hůlky ptáček zmizel hledat svého adresáta.

Teď, když Dracovi napsala, Hermiona značně znervózněla. Co přesně mu tedy chce říct? Rychle vytvořila dva obdobné vzkazy, které ale zatím nechala ležet na stole.

Když se blonďák dlouho neobjevoval, začala neklidně poklepávat prsty o stůl. Když už se chystala zvednout a jít se po něm podívat sama, uslyšela, jak se dveře knihovny otevírají.

Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Toto musí probrat jako dospělí lidé.

Jakmile se Draco objevil mezi regály, klid ji opustil. Jak jen mohl rozhodnout o něčem tak závažném bez ní?! Draco zřejmě zpozoroval její zlost, protože se trochu zarazil. Nakonec ale dosedl k jejímu stolu.

Chvíli oba mlčeli.

Nakonec se Hermiona odhodlala promluvit. „Zeptám se tě pro tuto chvíli jen na jednu věc a chci, abys mi řekl pravdu." Draco zvedl hlavu a kývl. „Je pravda, že jsi mohl rozhodnout, jestli budeme spolu my dva, nebo se rozdělíme tak, jak jsme plánovali na začátku roku?"

Draco na okamžik zavřel oči. Takže to odhadl dobře. Otec jí skutečně napsal o jeho rozhodnutí. Vzmohla se v něm vlna nenávisti vůči tomu člověku, k němuž kdysi vzhlížel.

Sotva však pohlédl čarodějce do očí, vztek jej přešel. „Ano," řekl nakonec prostě. Nemělo cenu zapírat.

Hermiona se zprudka nadechla. „Proč?" vypálila ze sebe ostře.

„To ti nedokážu říct," odvětil Draco tiše. Hermiona si odfrkla a nic na to neřekla. Raději zase vzala do ruky hůlku. Všimla si, že Draco při tom trochu ztuhl. Myslel si snad, že ji chce použít na něj? No, ne že by neměla chuť, ale jak se už zařekla, bude se chovat dospěle. Už není ve třetím ročníku.

Hůlkou tedy poklepala na dva vzkazy před sebou, které se rázem přeměnily na dva ptáčky. Dalším mávnutím je poslala pryč.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsi mi nic neřekl," promluvila po chvíli zase Hermiona. Draco mlčel. Měla pravdu. Ale ona netušila, v jaké byl tehdy situaci.

Pár minut, během nichž čekali na Pansy a Rona, proběhlo v naprostém tichu.

První vstoupila do knihovny Pansy. Zvědavě přistoupila k nim a usedla Dracovi po levici. „Co se děje?" zeptala se ho.

„Počkáme na Rona. Tohle musíme probrat spolu," odpověděla jí Hermiona dřív, než se Draco vůbec stihl nadechnout k odpovědi. Pansy na ni překvapeně pohlédla, ale nic nenamítala.

Ron dorazil jen o malou chvíli později. Přisedl na poslední volné místo u stolku a s očekáváním se rozhlédl po ostatních.

Hermiona si tiše odkašlala a upoutala tak na sebe pozornost. „Zjistila jsem," začala tiše, „že se stalo něco velmi zásadního. Něco, co se týkalo nás všech."

„Ano?" vybídla ji Pansy zvědavě.

Draco tentokrát promluvil rychleji, než mohla Hermiona. Našel svou starou hrdost a rozhodl se, že se celé situaci postaví čelem. Možná býval dřív zbabělec, ale je na čase s tím přestat. „V půlce listopadu jsem dostal dopis od matky." Pohledy všech se přesunuly na něj. „Nabídla mi možnost přerozdělení nás čtyř. Já jsem si měl vzít Pansy a Hermiona měla skončit s Weasleym." Černovláska na něj šokovaně pohlédla, Ron roztřeseně vydechl. Hermiona mlčela. „Odmítl jsem."

„Tys- Tys- Cože jsi?" vykřikla Pansy. „A nic jsi nám neřekl?"

„Ne, nic jsem neřekl. Nevěděl jsem, co dělat. Ale svým způsobem jsem se s vámi poradil," snažil se Draco trochu obhájit.

„Ty ses se mnou o něčem radil, šmejde?" protáhl rozzuřeně Ron.

„S tebou ne," ušklíbl se Draco. „Ale s tebou, Pansy," otočil se na zuřící dívku vedle sebe. „Ptal jsem se tě tehdy, jestli bys chtěla, aby tě přiřadili k někomu jinému než k Weasleymu."

Pansy se zarazila. Na to si vzpomínala dobře, jak tehdy byla zmatená a měla pocit, že jí něco tají. Nikdy by ji ale nenapadlo, o co jde.

„Ano, to je pravda," připustila nakonec.

„A ty jsi mi tehdy řekla, že bys někoho jiného asi nechtěla," pokračoval Draco.

Pansy rychle střelila pohledem po Ronovi, který na ni šokovaně hleděl. „To je taky pravda," řekla tiše a Rona tím zřejmě ještě víc zmátla.

„Hermiono," oslovil Draco druhou z dívek. Ta se nad tím oslovením trochu zarazila, ale stále si udržovala netečný výraz. „Tebe jsem se sice přímo nezeptal. Ale ptal jsem se tě tehdy na hodně věcí. A ty jsi mi řekla, že spolu všechno zvládneme." Tím ji naprosto připravil o řeč. Dracovi nebylo nijak příjemné odhalovat se před nimi, natož pak před zrzkem, ale poznal, že teď nemůže jinak.

„A Weasley," oslovil Rona, který stále ještě nespustil zrak z Pansy. Teď se na něj ale otočil, výraz opět naštvaný. „Jistě sám uznáš, že my dva jsme si nikdy neměli co říct," řekl nakonec.

K jeho překvapení Ron po chvíli kývl. „Nemám ti co říct ani teď. Jen nechápu, jak ses mohl rozhodnout bez nás." Děvčata kývla.

„To opravdu nevím," řekl Draco, ale pohledem se jim vyhnul. Ve skutečnosti za jeho finálním rozhodnutím stály jeho city k Hermioně. Moc dobře si tehdy uvědomoval, že mu není lhostejná. Chtěl být s ní. Ne s Pansy, se kterou vyrůstal a bral ji skoro jako sestru, kterou nikdy neměl. 

Nakonec je omráčil větou, kterou od něj skoro nikdy neslyšeli. „Omlouvám se. Že jsem vám nic neřekl. Ale vy netušíte, v jaké jsem byl tehdy situaci." Stálo ho hodně sebezapření ta slova vypustit z úst, ale tušil, že je potřebují slyšet.

„Tohle... Musím si to nechat projít hlavou," promluvila nakonec Pansy jako první. Beze slova rozloučení vstala a odešla pryč. Ron se zvedl chvíli po ní. Hermiona a Draco osaměli. Ticho se protahovalo. Oba si potřebovali utřídit myšlenky.

„Potřebuju se tě zeptat ještě na něco, co v dopise stojí," překvapila nakonec Hermiona Draca. „Ale ne tady. Pojďme k nám."

Poslušně se zvedl. Co ještě mohl otec psát? Potřeboval ten dopis vidět!

Spolu prošli chodbami až přes liduprázdnou Nebelvírskou místnost. Když vstoupili do ložnice, Hermiona Draca překvapila tím, že pokoj zakouzlila proti odposlouchávání.

„Asi by nebylo dobré, aby někdo slyšel, co tu budeme řešit," vysvětlila mu a jeho obavy vzrostly. Co chce u Merlina řešit?

„O co jde?" nevydržel to nakonec. Hermiona na něj smutně pohlédla.

„Asi se ti nebude líbit, co chci teď slyšet. Ale prosím, odpovídej mi upřímně. Už jednou jsi mi neřekl pravdu, když to bylo nejdůležitější. I když jsi tvrdil, že ses změnil. Teď mi to můžeš dokázat."

Teď byl Draco opravdu vyděšený. Co se to tu děje?

„Draco... Zabil jsi někdy někoho?" zeptala se Hermiona přímo tichým, smutným hlasem. Draco ztuhl na místě. Měl dojem, že špatně slyšel. Určitě špatně slyšel!

Když neodpovídal, vytáhla Hermiona z tašky dopis od Malfoye staršího. Když začala číst, Draco skoro ani nedýchal. Ruce se mu třásly, když staré, hluboko pohřbené vzpomínky začaly opět vyplouvat na povrch.

„Vážená slečno Grangerová!

Jistě Vás překvapuje, že Vám píši zrovna já. Nemyslete si, není to pro mě nic snadného, ale myslím si, že byste měla znát fakta. Vymohl jsem si speciální výjimku, abych Vám mohl napsat tento dopis. Doufám, že si vážíte toho, že píši Vám, nikoli třeba své ženě nebo synovi.

Co je ale důvodem mého dopisu? Je to prosté. Vím, že se s Vámi Draco domlouval na tom, jak má zareagovat, když měl možnost volby mezi Vámi a slečnou Parkinsonovou. Pro mou ženu nebylo snadné vymoci na ministerstvu výjimku, která by Vám všem umožnila prohodit si mezi sebou partnery. Byl jsem proto velmi nemile překvapen, když jsem zjistil, že jste se rozhodli tak neučinit. A to i přesto, že jste jen o pár týdnů předtím o podobnou výjimku žádali sami. Nenapadá mě žádný důvod pro to, abyste se společně takto rozhodli. Zvlášť, když jste mohla skončit s panem Weasleym.

Jediné řešení, na které jsem přišel, je to, že Vám Draco o sobě neřekl celou pravdu a Vy ho tak vnímáte ve zkresleném světle. Tyto věci se mi nepíší snadno, ale vzhledem k minulosti byste měla znát pravdu.

Vím, že jste s mým synem nikdy nevycházeli. Mělo to jistě dobrý důvod. Draco si vždy velmi cenil toho, že rod Malfoyů je velmi starý, vznešený a kouzelnické společnosti obětoval mnohé. Vzhledem k dnešní situaci v kouzelnické společnosti bych neměl zmiňovat, že jsme si také velmi vážili čistokrevnosti naší rodiny, ale je tomu tak. A Draco je pravým Malfoyem. Tělem i duší. Možná se Vás snažil přesvědčit o opaku, ale zeptejte se sama sebe – jaký důvod by měl k tomu, aby zradil svou rodinu a její ideály?

Za války dal Draco několikrát jasně najevo, že stojí hrdě po našem boku. Když musel, neváhal mučit nepřátele naší rodiny. A neváhal ani v případech, kdy nám stáli v cestě. Když se takto choval za války, proč by najednou měl tvrdit něco jiného? Můj syn není z těch, kteří se mění, na to ho znám až příliš dobře. Je jako já.

Opakuji, tato slova se mi nepíší snadno. Ale jde o budoucnost mého syna a mně na něm velmi záleží. Proto Vás žádám, abyste znova zauvažovala nad tím, co je pro něj, a tedy ve výsledku i pro Vás, nejlepší. Obávám se, že společná budoucnost to není.

Lucius Malfoy."

Draco stál, ruce měl zaťaté v pěst a se zavřenýma očima se snažil rozdýchat to, co právě slyšel.

Ani si nevšiml, že Hermiona přešla k jeho nočnímu stolku a nalila jim oběma bohatě Ohnivé whiskey, kterou si tam schovával. V uších mu zuřivě hučelo.

Když znova otevřel oči, spatřil kudrnatou čarodějku před sebou, jak mu podává sklenici. S úšklebkem ji třesoucí se rukou přijal a na jeden lok vypil. Vzápětí prázdnou sklenicí zuřivě mrštil do krbu, kde se rozbila na stovky kusů. Hermiona tiše vyjekla.

„Ten hajzl!" zařval vztekle.

Dívka s široce otevřenýma očima o pár kroků ustoupila. Ještě nikdy jej neviděla zuřit.

„Co si to vůbec dovoluje, tohle ti psát? Proč mi musí neustále ničit život?" běsnil dál a začal po pokoji přecházet sem a tam. „A ještě ti naznačovat, že jsem- že jsem snad..." Zarazil se. „Jak já ho jen nenávidím," zašeptal.

Hermiona stála a ani nedutala. Netušila, co přečtením dopisu způsobí a trochu litovala, že s celou záležitostí vůbec začínala. Musela ale znát pravdu. Když Draco už nějakou chvíli jen stál zády k ní a ani se nehnul, odvážila se přijít k němu blíž.

Opatrně mu položila ruku na rameno a ucukla, když sebou Draco trhl. To jej, zdálo se, vrátilo do reality. Otočil se se zničeným výrazem k ní.

„Omlouvám se," šeptla Hermiona. „Neměla jsem to číst."

Draco se nevesele zasmál. „Ty se omlouváš mně? To já bych tu měl chrlit omluvy. Neměl jsem tak reagovat." A již s klidnějším výrazem si odešel sednout ke krbu. Ještě rychle mávl hůlkou a opravil rozbitou skleničku, kterou si vzápětí přivolal do ruky a dolil znova do plna z lahve, která stála na stole.

Hermiona si opatrně přisedla k němu a napjatě jej pozorovala. Sice vypadal, že se již uklidnil, ale v jeho očích stále spatřovala bolest.

„Jestli... Jestli chceš, tak se o tom teď nemusíme bavit," navrhla nakonec smířlivě, ale Draco zatřepal hlavou.

„Měla jsi pravdu, tehdy jsem k tobě upřímný nebyl. Dnes to chci napravit," řekl tiše, ale jistý si svými slovy nebyl. Poznal však, jak moc je pro ni důležité znát pravdu, zvlášť po tom, jak teď zareagoval.

Hermiona se raději rychle napila ze své sklenice a nic neříkala. Nechávala mu čas, aby se rozmluvil sám.

„Důvod pro to, že ti otec napsal, doufám chápeš. Ani ve vězení, kde po zásluze hnije, mi nedá pokoj. Mstí se mi tak za to, že jsem se jej u soudu nezastal. Za to, že jsem podle něho zradil naši rodinu. A že jsem odmítl žít podle jeho pravidel," začal po chvíli. „Kdykoli jsem se mu vzepřel, následoval trest. Když jsem byl menší, bylo to většinou bití. Později, když jsem se začínal bránit, neváhal sáhnout i ke kletbám." Hlas měl naprosto klidný, ale ruce se mu stále ještě třásly.

Hermiona mu vyděšeně naslouchala. Nikdy ji nenapadlo, jak Draco asi vyrůstal. Vždy žila v představě, že měl cokoli, na co ukázal a rodiče jej zbožňovali.

„Matka mě sice často bránila, ale otec ji měl pod svým vlivem. Nikdy mu neodporovala natolik, aby třeba přestal. A pod jeho vlivem je očividně dodnes. Nechápu, jak je to možné, ale ona jej stále ještě miluje. A myslím si, že pokud je toho otec schopný, tak i on miluje ji." Draco se chvíli odmlčel, snad hledal slova. „Když pak začala válka, neměl jsem na vybranou. Vždy mě učili, že rodina je na prvním místě, čistokrevnost je posvátná a Pán zla je neomylný. I když jsem se tomu bránil, nemohl jsem se vzepřít rodině. Pán zla by je potrestal. A to bych matce nemohl udělat." Smutnýma očima pohlédl na Hermionu.

„Ptala ses mě, jestli jsem někdy někoho zabil."

Hermiona jej však přerušila. „Ne, Draco... Nemusíš mi to říkat." A myslela to vážně. Viděla, kolik bolesti ho takové přiznání stálo a nebyla si jistá tím, zda chce opravdu znát odpověď. I když tušila, jaká bude.

„Ale já ti to chci říct. Jinak bys nikdy neměla jasno. A ty si zasloužíš vědět pravdu." Chvíli si dodával odvahu, aby to dopověděl. „Přímo jsem nikdy nikoho nezabil. Nevyslovil jsem ta slova. Ale... Ale vím, že několik lidí jsem svými skutky zabil. Ať už tím, že jsem je mučil... Mučil tak dlouho, dokud-," Roztřeseně se nadechl. „Nebo jsem jim odnesl jídlo, které Pán zla předtím poupravil. Takže jejich krev je i na mých rukou."

Pohlédl zase na dívku vedle sebe a všiml si, že jí po tvářích tečou slzy. Přesto se přiměl pokračovat. Když už jednou začal, musel to ze sebe dostat všechno. „Tak, jako ses do našeho sídla dostala ty, dostalo se nesčetně dalších. Mým jediným štěstím, pokud se to tak dá nazvat, bylo to, že tebe jsem nemusel mučit já."

„Draco," vydechla Hermiona zničeně. „Tohle... Nic z toho jsem netušila. Je mi to tak moc líto." Zaváhala, ale nakonec si přisedla ještě blíž a pevně jej objala. Netušila, co jiného by mohla v tuto chvíli udělat.

Ale zdálo se, že objetí je přesně to, co Draco potřeboval. Pevně ji k sobě přitiskl a dlouhou dobu ji nepouštěl. Pokud Hermiona slyšela jeho tlumený vzlyk, předstírala, že si jej nevšimla.

Když se od sebe nakonec odtáhli, tvářil se Draco již mnohem klidněji.

„Draco, minulost je už za námi," řekla nakonec Hermiona tiše. „Za nic z toho, co se stalo, ty přece nemůžeš. Neměl jsi na výběr."

Na to nic neřekl. Sám ten pocit neměl, výčitky jej spalovaly.

„Ten dopis... Co kdybychom ho spolu spálili? Nadělal už víc než dost škody," navrhla nakonec Hermiona nejistě, aby odvedla řeč jinam.

„Spálit bychom měli spíš jeho autora," ucedil Draco zuřivě skrz sevřené zuby, ale nakonec přikývl. „Spal ho ty, prosím."

Hermiona dopis tedy položila před ně a hůlkou jej zapálila. Společně hleděli na kroutící se, černající pergamen, na nějž Lucius Malfoy vypsal své prohnilé myšlenky. Když se plameny rozlézaly přes jeho podpis, nahmatala Hermiona Dracovu ruku a povzbudivě ji stiskla. Draco se k ní trochu natočil.

„Jak jsem řekla už několikrát, Draco. Nejsi na nic sám. Jsem tu pro tebe."

Draco opět stočil pohled do plamenů a poprvé za dnešní dlouhý den se úlevně pousmál. Tohle byl přesně ten důvod, proč si tehdy nevybral Pansy, i když mohl. Potřeboval někoho, jako je Hermiona.