Když se Draco dostal do Bradavic, bylo již pozdě večer. Nemohl se však donutit k tomu, aby se vrátil dřív. Setkání s matkou jej, aniž by to komukoli připustil, rozrušilo. Jen s velkým sebezapřením jí řekl, co si myslel již delší dobu. Musela si ale uvědomit, že její plánování s otcem rozhodně není v pořádku.

Nechápal to. Byl již dospělý, poslední roky si kvůli otcovým špatným rozhodnutím procházel peklem. I přes to všechno však Narcissa nebyla schopná otce opustit a žít si vlastní život.

Draco se s povzdechem vydal prázdnými chodbami do své ložnice. Stěny sklepení ozařovalo jen pár loučí, ale on za ty roky znal cestu i poslepu.

Jakmile vstoupil do své a Hermioniny ložnice, zarazilo jej, jak prázdná mu bez čarodějky připadá. Zatřásl však nad takovými myšlenkami hlavou a raději si šel hned lehnout. Měl za sebou náročný den.

Druhý den ráno se vydal na snídani. Nečekal na nikoho ze svých přátel ze Zmijozelu, ale raději se prošel sám.

Při vstupu do Velké síně ho zarazilo, že kolejní stoly zmizely a nahradil je jeden, u nějž společně hodovali slavnostně oblečení učitelé spolu s pár studenty převážně posledních ročníků. Skutečnost, že na Vánoce poprvé není doma s rodinou, mu opět vytanula na mysli, ale rychle takové myšlenky odsunul někam do pozadí.

S povděkem zaznamenal, že u stolu už sedí Pansy, ale již méně nadšeně zaregistroval i Weasleyho sedícího vedle ní. S úšklebkem si přisedl ke své kamarádce a zrzka se snažil nevšímat.

Kdo si jej ale rozhodně všímal byl Potter a zmiňovaný Weasley. Oba se na něj jako jeden muž otočili s nepříliš přátelskými výrazy. „Kde je Hermiona?" vypálil brýlatý chlapec.

„Do toho ti nic není," houkl Draco a chtěl se věnovat jídlu, ale Nebelvíři mu nedali pokoj.

„Tak kde je," dorážel na něj i zrzek.

Draco si s nelibostí uvědomil, že na sebe takto jen přivolává pozornost více lidí, a tak raději polohlasně sykl: „Je se svými rodiči. Ještě nějaké otázky?"

„Hermionini rodiče jsou přece v Austrálii," zapojila se do hovoru zaskočeně i nejmladší Weasleyová, která na Draca zahlížela zpoza Harryho ramene.

Draco se na ni jen ušklíbl. „Jak vidíš, tak už nejsou. A já bych se docela rád najedl, takže..." větu nechal vyznít do ztracena a odvrátil se od nich.

Všiml si, jak si všichni tři Nebelvíři vyměnili znepokojené pohledy, ale k jeho úlevě se již na nic nevyptávali.

„Takže všechno proběhlo v pořádku?" zeptala se jej tiše Pansy tak, aby je nikdo jiný neslyšel.

„Víceméně," přikývl.

Pansy mu pomáhala s výběrem kavárny. Původně ji do svých plánů nechtěl nijak zatahovat, ale jeho dlouholetá kamarádka si velmi rychle uvědomila, že Draco něco připravuje a nedala pokoj, dokud jí nevysvětlil, o co jde.

„A jak Grangerová reagovala?" vyzvídala dál.

Draco jen pokrčil rameny. „Asi normálně," zamluvil to. „Rozhodně se o tom nebudeme bavit tady," přejel znechuceným pohledem bodře se smějícího Křiklana, který si naléval již několikátou skleničku brandy.

„Jak myslíš," pokrčila Pansy rameny a sama se zase pustila do jídla.

***

V Nebelvírské společenské místnosti nebyl krom Harryho, Rona a Ginny jediný student. Ne že by ze své koleje zůstali ve škole jediní, ale Dean a Seamus byli někde s dvojčaty Patilovými a Nevilla vytáhla na procházku Hannah.

„Rone, vážně nechceš Parkinsonovou někam pozvat?" snažila se „nenápadně" vystrnadil svého bratra Ginny.

„To je dobrý," mávl rukou Ron a natáhl se raději pro další cukroví, které před nimi leželo na stole.

Ginny si s Harrym vyměnila poněkud bezradný pohled. Její bratr buď nechápal, že chtějí být sami, nebo mu to bylo ukradené.

Když už se Ginny nadechovala k tomu, aby jej jednoznačně vyhodila, otevřel se vchod do místnosti a jím prošla jejich nejlepší kamarádka. Na pár okamžiků se všichni zarazili.

„Hermiono?" vyskočila po chvíli překvapeně Ginny.

„Ahoj," pousmála se na ně zmiňovaná.

„Co tady děláš?" nechápal Harry.

„Přijela jsem," pokrčila dívka rameny a za nechápavých pohledů si přisedla vedle Rona.

„Malfoy říkal, že jsi s rodiči...?" řekl trochu nejistě Ron.

„Ehm, no, ano, to je pravda," přisvědčila dívka podobně nejistě. Když spatřila jejich zvědavé tváře, pousmála se. „On... Draco je pro mě nechal vyhledat a vrátit jim paměť," řekla, jako by tomu sama stále nemohla uvěřit.

„Draco?" nakrčil Harry nos nad tím jménem.

„A jak to Malfoy udělal?" zajímala se raději rychle Ginny, aby zabránila vznikajícímu popichování.

„To vlastně nevím, nechtěl mi to říct," nakrčila Hermiona čelo. „Včera mi jen řekl, že pro mě má ještě jeden dárek. Přemístili jsme se do Londýna, kde mě zavedl do jedné kavárny, kde byli... kde byli mí rodiče."

„A něco se stalo?" zeptala se Ginny, které její zamyšlený výraz neušel.

„Ještě jeden dárek?" vydechl ve stejnou chvíli zamračeně Ron.

„Přemístili jste se?" přidal se i Harry.

Hermiona se trochu pousmála. „Dal mi ještě tohle," odpověděla na Ronovu otázku tím, že zpoza halenky vytáhla přívěsek a ukázala jim jej. „Přemístili jsme se z Prasinek, prý to vyjednal s profesorkou McGonagallovou. A nestalo se nic, jen... Jen je to zvláštní," povzdechla si zase.

„Krásné," okomentovala Ginny její přívěsek, když se na něj blíže podívala. Ron a Harry na něj jen zběžně pohlédli, i když Ron přívěsek probodnul ošklivým pohledem. „Co je zvláštní?" pobídla ji rychle k tomu, co ji zajímalo nejvíc. Její kamarádka vypadala trochu zaraženě.

„Rodiče, oni... Nepamatují si vše a spoustu vzpomínek mají trochu zmatených. Nabízela jsem se, že jim pomůžu, ale očividně je pro ně nejsložitější zase si zvyknout na to, že existuje kouzelnický svět. Vzala jsem je tedy k nám, do starého domu. Kupodivu to tam Smrtijedi nenašli, nebo nevím, ale vše bylo přesně takové, jak to opustili. Domluvili jsme se, že pro ně bude nejlepší, když si vzpomínky urovnají sami. Pomocí fotek a tak. Navíc jsem chtěla ještě strávit své poslední Vánoce ve škole s vámi," usmála se na ně kudrnatá čarodějka.

„Tebe si ale pamatují, že?" zeptal se raději Harry.

„Samozřejmě," přikývla Hermiona rychle. „Pamatují si toho opravdu spoustu, hodně vzpomínek jsme také urovnali spolu, ale... Prostě to chce čas," uzavřela to nakonec.

„To bych do Malfoye nikdy neřekla," zamyslela se po chvíli ticha Ginny.

„Ani já ne," zašeptala Hermiona. „Nevíte, kde je? Chtěla jsem s ním mluvit," podívala se po svých přátelích.

„Vypadám snad jako někdo, kdo se zajímá o tu fretku?" prskl Ron trochu naštvaně. Hermioně tím velmi připomněl jejich dřívější školní léta, kdy rivalita mezi nimi dosahovala extrémních výšin.

„Rone," napomenula jej káravě a trochu dotčeně. „Kde máš vůbec Pansy?" zeptala se raději, aby odvedla jeho pozornost.

„To jste se na mě jako domluvili?" nechápal Ron. „Ta to do mě hučí už asi hodinu," ukázal na svou sestru.

„Chtěla jsem jen, abys vypadnul a my mohli být s Harrym chvilku sami," nebrala si Ginny servítky.

„No tak to je skvělý," nafoukl se Ron. „Fajn, jdu ji najít. Tady o mě očividně nikdo nestojí." A aniž by dbal na Hermionino nebo Harryho volání, odešel ze společenské místnosti ven.

„Co se mu stalo?" otočila se nechápavě Hermiona na zbylé dva kamarády.

„Nech to plavat," zamluvil to radši Harry, který trochu tušil, co stojí za Ronovým podrážděním.

„Malfoy bude asi u vás v ložnici, ne?" nadhodila Ginny, která si z Ronova odchodu nic nedělala a nadšeně se trochu přitiskla k Harrymu.

Hermiona na ně trochu zakoulela očima. „Chápu," zvedla se. „Asi máš pravdu. Jdu tam a tady už se neukážu, nemusíte se bát," mrkla na ně a s potutelným úsměvem přešla ke své ložnici.

„Neboj se, tady nezůstaneme," houkla na ni ještě se smíchem Ginny, ale to už za sebou Hermiona s úsměvem zavírala dveře.

***

Ron naštvaně vyšel ze společenské místnosti a na chodbě vztekle udeřil rukou do zdi.

„Mladý muži, co si myslíš, že děláš?" napomenula jej rozhořčeně Buclatá dáma.

Ron se na ni ušklíbl. „Asi nic, jako vždy," zahučel a raději se vydal chodbou pryč od jejího zamračeného pohledu.

Měl takový vztek. Ani nevěděl, na co přesně – na Malfoye? Vždyť udělal něco, co pro Hermionu tolik znamenalo. Uvědomil si, že právě to jej asi naštvalo nejvíc. Co má co dělat Hermioně radost?

Vzápětí si však sám vynadal za podobné myšlenky. Měl být za svou kamarádku rád, ale nějak se k tomu nedokázal donutit.

Žárlivost jím zmítala ještě dlouho, ale během toho, co procházel hrad a nakonec i školní pozemky, z něj všechen vztek postupně vymizel.

Trochu se zastyděl za svou reakci. Jak mu už jednou řekl i Harry, Hermiona za nic nemohla.

Zamyšleně přešel až na břeh zamrzlého Černého jezera a ohlédl se k tichému, majestátnímu hradu za svými zády. Měl by se Hermioně omluvit.

Rozhlédl se po břehu a překvapilo jej, když v dálce zahlédl drobnou postavu nějakého studenta. Myslel si, že touto dobou tu bude sám. Zadíval se pozorněji a proti své vůli se musel uchechtnout. Nakonec přece jen narazil na tu, na kterou se při odchodu od svých přátel vymluvil.

Nějakou dobu váhal, ale nakonec se jí vydal naproti. Pansy ho už také zaregistrovala, a tak se zastavila na místě a čekala, než k ní přijde.

Ron se nerozhodně zastavil pár kroků před ní. „Ahoj," pozdravil nakonec, protože jej nic lepšího nenapadlo.

„Ahoj," odpověděla Pansy trochu překvapeně.

Chvíli se na sebe trochu rozpačitě dívali. Jakmile byli ve společnosti ještě někoho dalšího, nedělalo jim skoro žádný problém spolu dobře vycházet. Ale takto sami, daleko od všech ostatních, si vůbec nebyli jistí, co dělat.

„Projdeme se?" přerušila nakonec mlčení dívka.

Ron přikývl a bok po boku se rozešli dál od jezera. Moc toho nenamluvili, nebyli si ostatně moc jistí, o čem by se měli bavit.

Ron po celou dobu sbíral odvahu k tomu, aby se jí zeptal na něco, nad čím již delší dobu přemýšlel a v čemž jej dnes nevědomky utvrdila Hermiona. Nakonec jej nenapadlo, jak vhodně začít, a tak se raději zastavil a otočil k ní.

„Poslyš, už delší dobu jsem nad něčím přemýšlel. Když se teda máme brát, což je zřejmě nevyhnutné, byl bych rád, aby ses poznala s mými rodiči."

Pansy na něj poměrně překvapeně hleděla. Zaskočil ji.

„Dobře," řekla nakonec. Teď se pro změnu zaskočeně zatvářil Ron.

„Dobře?" zopakoval, jako by se přeslechl. „Jen tak?"

Dívka pokrčila rameny a kývla na souhlas. Setkání s rodiči by se stejně dřív nebo později uskutečnilo, tak proč to odkládat. „Ale pouze v případě, že se i ty seznámíš s mými."

Ron nevypadal nijak nadšeně, ale nakonec přikývl.

„Tak domluveno," usmála se Pansy. „Půjdeme jim napsat?" 

„Proč ne," pokrčil rameny a vydal se spolu se Zmijozelkou směrem k sovinci.

***

Když Hermiona osaměla na chodbě spojující Nebelvír a Zmijozel, nechala na chvíli spadnout bezstarostnou masku, kterou se snažila po celou dobu se svými přáteli udržet.

Vše bylo tak, jak jim řekla, její rodiče si ji pamatovali a strávila s nimi celou dobu až do chvíle, kdy se vydala zpět do školy. Jen mezi nimi bylo... něco. Nedokázala to pojmenovat, ale zdálo se jí, jako by si její rodiče zvykli na to, že jsou sami. A ačkoli byli nadšení z toho, že se se svou dcerou zase setkali, necítila se Hermiona doma úplně příjemně.

Napadlo ji, že to mohou být asi výčitky jejího svědomí. Sice si celou dobu, kdy loni s Harrym a Ronem cestovali, namlouvala, že nebyla jiná možnost, ale výčitky ji přemáhaly.

Její rodiče ji několikrát ujistili, že je to v pořádku a vše chápou. Věřila jim, ale vždy, když se na ně podívala, svědomí se zase ozvalo.

Proto se raději dnes po obědě domluvili, že bude lepší, když si zkusí dát vzpomínky dohromady vlastní cestou. Návrat do společného domu jim v tom velmi pomohl. Navzájem se několikrát ujistili, že si budou psát a Hermiona za nimi ještě před skončením vánočních prázdnin několikrát zajde.

I přesto se Hermiona s povděkem vrátila do bradavických studených chodeb. Zmítaly se v ní různé pocity. Na jednu stranu to byl obrovský vděk nad tím, že má rodiče zase v pořádku doma. Pak to byla nejistota z toho, co bude dál. Vrátí se po skončení školního roku k nim? Nebo začne žít spolu s Malfoyem?

O jejich nuceně plánovaném sňatku jim raději neřekla. Na to bude spousta času zase jindy, až se věci trochu ustálí.

Hermiona se přinutila nasadit trochu přívětivější výraz. Sama nechápala, proč si z toho všeho dělá tak těžkou hlavu. Měla by být v první řadě ráda za to, co pro ni Draco udělal. A to i byla. Proto se zhluboka nadechla a opatrně vešla do ložnice.

Draca spatřila sedět za jedním pracovním stolem. Musela se usmát, když si uvědomila, že má před sebou otevřený deník, který mu věnovala. Zaregistrovala, že má popsanou asi půl stranu, než si jí všiml a deník překvapeně zavřel.

„Grangerová?" vydechl překvapeně a postavil se. „Co tady děláš?"

Hermiona pokrčila rameny. „Přijela jsem," odpověděla stejně jako svým přátelům.

„Nemáš být náhodou někde jinde?" zeptal se Draco nechápavě.

„To asi ano. Ale domluvili jsme se s rodiči, že se zatím vrátím do Bradavic. Potřebují čas. A já vlastně taky," usmála se a přistoupila o pár kroků blíž k překvapenému blonďákovi. „Už jsi něco začal psát?" nedalo jí to a zeptala se s pohledem upřeným na deník ležící na jeho stole.

„Možná," připustil trochu nesměle.

„To je dobře," usmála se na něj potěšeně. Vážně doufala, že by mu to mohlo pomoci vyrovnat se s minulostí. Rychle ale zvážněla. „To, co jsi pro mě a mé rodiče udělal...," začala nejistě, ale Draco ji zvednutou rukou přerušil.

„Neřeš to, Grangerová."

„Já to ale chci řešit," namítla tvrdohlavě a přistoupila těsněji k němu. „Moc si toho vážím. Děkuji," řekla mu upřímně a vděčně jej chytila za ruku. Draco na jejich propletené ruce překvapeně pohlédl. „Děkuji," zopakovala znova Hermiona a rychle, než ztratila odvahu, jej letmo políbila na tvář.

Bleskově se od něj odvrátila, pustila jeho ruku a s hořícími tvářemi téměř vyběhla z pokoje. Naprosto šokovaného Draca nechala za sebou.

S Dracem se pak Hermiona viděla až u večeře. Seděla se svými přáteli a zrovna zvažovali, jak strávit zbytek prázdnin, když si Draco přisedl ke Zmijozelskému hloučku naproti jim. Zkoumavě si Hermionu prohlížel, ale ta předstírala, že jeho pohled nevidí.

Když se pak Draco začal věnovat raději svému jídlu, trochu si oddechla. Sama nevěděla, co ji to v pokoji popadlo, ale přišlo jí to v tu chvíli jako dobrý nápad. Teď už si tím tak jistá nebyla a trochu se obávala jeho reakce.

K její úlevě se k tomu však Draco již nijak nevracel. Ani slovem se o ničem nezmínil, a to dokonce i tehdy, když spolu byli sami v pokoji a chystali se jít spát. Zřejmě sám nevěděl, co by měl říct.

Další dny pak utíkaly jako voda. Hermiona donutila své přátele, aby se alespoň párkrát věnovali škole a esejím. To sice nikdo z nich nevítal, ale Hermiona byla jako vždy neoblomná. K tomu chodili velmi často ven, někdy v malých skupinách, jindy se jich sešel skoro celý ročník.

Hermiona se ještě jednou vypravila za svými rodiči na návštěvu a s potěšením zjistila, že se jim daří velmi dobře. Vzpomínky se ve jim starém domě vracely mnohem rychleji a zmizelo mezi nimi i to podivné napětí, které Hermionu dřív trápilo.

Ron se jim jednoho večera svěřil, že plánují pozvat jeho a Pansyiny rodiče na společnou večeři, aby se seznámili. Svým prohlášením všechny dost šokoval, ale nakonec mu dávali za pravdu, že je to dobrý nápad. Hermionu to zase donutilo zamyslet se nad tím, kdy bude na čase oznámit rodičům, co je jí a Dracovi do budoucna naplánováno.

Z prázdnin zbývaly poslední dva dny. Hermioně se ani nechtělo věřit, jak rychle utekly. Zrovna snídala se svými nejlepšími přáteli naproti skupince ze Zmijozelu. Docela si zvykli poslední dny sedávat u jídla dohromady. Pansy s Ronem často řešili plánovanou večeři a ostatní si k nim více či méně nadšeně vždy přisedli.

Hermiona zrovna zaujatě naslouchala jejich debatě o tom, zda je lepší rodiče na setkání nějak více připravit, když se před ni snesla šedá sova s obálkou u nohy.

Dívka na ni překvapeně pohlédla. Nepoznávala ji. Napadlo ji, jestli jí náhodou nepíšou její rodiče. Vzápětí ale tu možnost zavrhla, protože ti sovu neměli. Zvědavě si od ní převzala dopis a zkontrolovala, zda je opravdu pro ni.

Hermiona Grangerová. Nic víc na adrese nestálo. 

„Kdo ti píše?" zajímala se Ginny. Hermioně tento rok téměř žádné dopisy nechodily.

„To netuším," odpověděla dívka a dopis překvapeně otočila. Pohled jí padl na pečeť, kterou po chvíli přemýšlení poznala. Trochu zalapala po dechu a zvedla oči k Dracovi sedícímu naproti, který na dopis také překvapeně hleděl. 

„To-," zarazila se, odkašlala si a zkusila to znova. „To je z Azkabanu."

A moc ji neuklidnilo, když si všimla, jak na ta slova Draco pobledl. 

Kapitola je nakonec trochu delší, než obvykle. Původně měla vyjít dřív, ale nakonec se psaní trochu natáhlo. Děkuji všem za podporu a za to, že můj příběh čtete. :)