V menší boční uličce Londýna prozářené dopoledním zimním sluncem se s hlasitým prásknutím objevily dvě postavy. Jednalo se o vysokého chlapce, který se držel za ruce s mladou dívkou. Ta však jeho ruku záhy pustila a zvědavě popošla pár kroků k okraji ulice. Nevšimla si tak lehce zklamaného pohledu, který chlapec upřel na svou nyní prázdnou ruku. Ticho chvíli narušovalo jen křupání sněhu pod jejíma nohama, než se dívka na svého společníka pootočila.

„Kde to jsme?" zeptala se Hermiona a zase zvědavě nahlížela do vedlejší ulice, která však byla stejně jako ta jejich prázdná.

„Na okraji Londýna. Chtěl jsem nějaké klidné místo."

„Dnes bude klid asi všude. Hádám, že všichni jsou doma s rodinami." Otočila se na něj. „Proč jsme tady?" chtěla vědět.

„Za chvíli uvidíš, Grangerová. Měl bych si asi zvyknout na to, jak neskutečně jsi zvědavá," odfrkl si.

Hermiona se zasmála. „Na přirozené zvědavosti přece není nic špatného."

„U tebe to není přirozená zvědavost, ale nemoc. No nic, půjdeme?" nabídl jí rámě. Slunce sice svítilo, ale jeho paprsky nedokázaly mrazivý vzduch prohřát.

Hermiona se k němu s úsměvem připojila a nechala se vést spletitými uličkami. Ani jeden moc nemluvil, spíš si skrytě užívali společnost toho druhého.

Nebelvírka měla pocit, že s Dracem nebyla sama velmi dlouhou dobu, pokud nepočítala to, že se vídali ráno a večer ve společné ložnici. Napadlo ji, že jí tyto společné chvilky velmi chyběly. Pohlédla na jeho vážnou tvář a uvědomila si, že je jí s ním velmi dobře.

Draco vycítil její pohled a koutkem úst se na ni usmál. Úsměv mu s radostí opětovala.

„Jsme tady," řekl náhle, když se jim naskytl pohled na malou, velmi útulně vypadající kavárnu. Ačkoli po cestě minuli několik restaurací a kaváren, které vypadaly uzavřeně, z této konkrétní se do ulice linulo světlo.

„To vypadá moc hezky," usmála se dívka a chtěla vyrazit dovnitř, ale Dracova ruka ji zarazila na místě. Překvapeně se na něj podívala.

„Poslyš, Grangerová," zaváhal Draco, ale náhle si sám nebyl jistý, co by vlastně chtěl říct. „Veselé Vánoce," zmohl se nakonec na tichá slova a zamířil ke dveřím kavárny.

„Veselé Vánoce," řekla do prázdna lehce zmatená Hermiona a vydala se za ním. Draco jí přidržel dveře a nechal ji projít.

Hermiona se se spokojeným výrazem nechala pohltit vlnou tepla, které vevnitř panovalo. Rozhlédla se po prázdné místnosti. Tedy, alespoň si myslela, že prázdné. Od vzdáleného stolu, na nějž jí ve výhledu od vchodu bránil sloup, se náhle zvedli dva lidé. Jí velmi důvěrně známí lidé, jak si okamžitě s šokem uvědomila.

Zmijozel trochu nervózně pozoroval Hermionu, která úplně zbledla. Rty se jí lehce roztřásly. Draca napadlo, zda to ve skutečnosti nebyl velmi špatný nápad, když vtom Hermiona tiše vzlykla. Muž a žena, kteří stále nerozhodně postávali u svého stolu, se na Hermionu dívali s podobným výrazem, jaký měla na tváři dívka.

„Mami...? Tati...?" zašeptala po chvíli Hermiona třesoucím se hlasem.

„Hermiono," vyhrkla žena, v očích třpytící se slzy.

Chvíli jako by se zastavil čas, než se jako na povel k sobě všichni tři rozeběhli a padli si kolem krku. „Holčičko naše," šeptal dojatě pan Granger, když do náruče po několika letech zase sevřel svou jedinou dceru.

Po hodně dlouhé době se od sebe konečně trochu vzdálili. Hermiona i její matka otevřeně plakaly, pan Granger si slzy pokradmu utíral hřbetem ruky.

„Ale- Ale jak? Nechápu," vzlykla Hermiona a stiskla svým rodičům dlaně ve svých.

Její otec střelil vděčným pohledem k Dracovi, na nějž Hermiona v tom rozrušení dočista zapomněla. Teď na něj pohlédla, stál pořád u dveří a s mírným úsměvem je pozoroval. Když se na něj otočili, rychle zase nasadil svou netečnou masku.

„To tady pan Malfoy," řekl nakonec pan Granger.

„Jak-," chtěla zase Hermiona začít, ale její matka ji k sobě lehce přitiskla a otočila ji ke stolu.

„Miláčku, na všechno je spousta času. Pojďme si sednout, pan Malfoy ti to jistě rád vysvětlí sám."

„Měl jsem v úmyslu nechat vás o samotě," zatvářil se nesouhlasně Draco, ale pan Granger rozhodně zavrtěl hlavou.

„Nesmysl, to přece nejde. Musíš se s námi posadit, vždyť ani my sami pořádně nevíme, co všechno se stalo."

A tak si Draco nepříliš ochotně přisedl ke stále nevěřícně vyhlížející trojici. Zaregistroval, jak se na sebe navzájem s láskou dívají a připadal si jako vetřelec, který jim narušuje soukromé chvilky. Měl jsem odejít hned, jak se naskytla příležitost, pomyslel si trochu naštvaně, ač nechápal, kde se v něm onen hněv bere.

Sotva se všichni usadili, objevila se u jejich stolu malá skřítka. „Dají si pán a paní něco k pití?" uklonila se hluboce nově příchozím. Hermionini rodiče měli své nápoje již hodnou chvíli před sebou, ale zatím se jich nedotkli. Nervozita, kterou pociťovali z očekávání dcery, jim to nedovolila. Nyní se po nich poměrně uvolněně natáhli, aniž by však z Hermiony spustili oči. Ta se trochu zamračila, že je obsluhuje skřítka.

„Dala bych si prosím kapučíno. Děkuji," řekla nakonec a probodla Draca vyčítavým pohledem.

„To samé, prosím," kývl i Draco na skřítku, která s další poklonou zmizela. „Myslel jsem, že ti toto místo udělá radost?" ušklíbl se.

„A na to jsi přišel jak?" procedila přes zuby Nebelvírka mrazivě.

„Třeba tím, že mi Weasley onehdy povídal, jak bojuješ za práva skřítků. Zdejší kavárnu vedou právě skřítci, je to jejich nezávislý podnik. Pracují tu rádi a vedou si to sami," ušklíbl se s typicky pyšným Malfoyovským výrazem.

Výraz Hermiony se okamžitě změnil. „Opravdu?" nevěřila, ale to již skřítka přicupitala s jejich objednávkou. „Můžu se zeptat, komu tato kavárna patří?" otočila se na ni mile.

Skřítka trochu vykulila oči a zatvářila se nešťastně. „Nelíbí se tu paní? Je něco v nepořádku?"

„Ne, to ne," napravovala to honem dívka. „Jen, je pravda, že si to tu vedete sami? Skřítci?"

„Ano, paní," napřímila se drobná skřítka do své celé nepatrné výšky. Tuto kavárnu vedeme sami. My, skřítci."

„To je skvělé," usmála se Hermiona. „Je to tu vážně nádherné." Tím, zdálo se, skřítku velmi potěšila.

„Děkujeme, paní. Dáte si ještě něco?"

„Zatím máme vše," usmál se na ni nesměle pan Granger. Pohled na skřítku jej sice nerozhodil tak, jako když je přišla obsloužit poprvé, ale stále byl uchvácený. „Pane Malfoyi, opravdu jste vybral velmi zvláštní místo pro schůzi. Nikdy by mě nenapadlo, jak je váš svět rozmanitý." Draco lehce přikývl.

„Vy se znáte?" vypadla nakonec z Hermiony věc, kterou si uvědomila až teď.

„Vlastně ne," usmála se paní Grangerová. „Potkali jsme se s panem Malfoyem až dnes ráno, když jsme do Londýna přiletěli."

Hermiona na Draca nechápavě pohlédla, ale vzápětí si vzpomněla na jeho ranní nepřítomnost. Nikdy by ji však nenapadlo, že Draco ráno na škole nebyl.

„A jak to víte? Tohle všechno?" zeptala se Hermiona zmateně. Použila natolik silná paměťová kouzla, že si sama nebyla jistá, do jaké míry dokáže svým rodičům paměť vrátit. A oni se náhle zjeví, očividně naprosto v pořádku a s funkční pamětí.

„Máme... Máme stále nějaká hluchá místa, ale prý se na tom dá pracovat," odpověděl jí otec s trochu zmateným výrazem.

„Ti muži prý použili nějaká nepříliš obvyklá... kouzla," doplnila jej jeho žena, ale slovo kouzla jí moc přes rty nešlo. Jako by si sama nebyla jistá, že říká pravdu.

„Muži?" nakrčila Hermiona čelo a otočila se na Draca.

„Mám své zdroje a lidi," pokrčil nakonec blonďák rameny a blíže se nevyjadřoval.

„Máme ti od nich vyřídit, že skládají poklonu za to, jaká paměťová a ochranná kouzla jsi použila," pousmála se trochu smutně paní Grangerová.

Hermiona trochu zčervenala. „Já jsem to musela udělat," vydechla omluvně, aniž by jim dokázala pohlédnout do očí.

„Zlatíčko, my víme. Chápeme to," objala ji přes stůl paní Grangerová. „Neříkám, že jsme z toho nadšení, ale rozumíme tomu, proč jsi to musela udělat. I co by se stalo, kdybys k tomu nenašla odvahu."

„Nic ti přece nevyčítáme," položil jí její otec ruku kolem ramen.

Hermioně v tu chvíli spadl obrovský kámen ze srdce. Několikrát si v hlavě představovala, jak by podobný rozhovor mohl probíhat a vždy se velmi bála, že tuto část nedokáže vysvětlit. Nebo hůř, že ji rodiče nepochopí a zavrhnou ji kvůli jejímu rozhodnutí je chránit.

„Netrap se tím. Vysvětlili nám, jaká byla situace i proč bylo tak důležité, aby se k nám nedostali," povzbudila ji matka. Hermiona se na oba vděčně usmála a zamrkala slzy, které se zase draly ven.

„Vážně bych tu neměl být," jal se Draco zase k odchodu, ale paní Grangerová jej znova zarazila.

„Pane Malfoyi, nechoďte ještě. Sotva jste přišel," usmála se na něj. Draco si náhle všiml, že má stejně přesvědčivý úsměv jako Hermiona. Neochotně se tedy posadil. „Musíte nám vyprávět, jak je možné, že jste tu dnes s námi. Pokud mě paměť neklame, tak s Hermionou jste nikdy nevycházeli, ne?" Otočila se na svého manžela, který přikývl. Bylo vidět, že toto zajímá i jeho.

„Ehm," odkašlal si Draco, nevěda, co říct. Toto nebyla zrovna záležitost, kterou by chtěl vysvětlovat.

„Draco a já... Po válce se... Jsme přátelé," zamotala se do vysvětlení trochu čarodějka. Ani jí nebylo moc po chuti zasvěcovat rodiče do složitého stavu, který momentálně panuje v kouzelnickém světě.

„Ach tak," přikývla paní Grangerová, ale potutelně se na Draca zahleděla. Nezdálo se jí, že by ten chlapec byl pouze Hermioniným přítelem. V jeho pohledu jasně spatřovala, že k ní chová jiné city. A když se zadívala na svou dceru, na okamžik se jí zdálo, že u ní spatřila něco podobného. „Každopádně vám oba neskutečně děkujeme za to, co jste pro nás udělal. Že jste po nás nechal pátrat a zařídil, aby nám vrátili vzpomínky. Jsme vašimi dlužníky," usmála se na něj vřele.

„To nestojí za řeč," ošil se Draco nepohodlně. Toto rozhodně nebyla jeho parketa.

„To jsi vážně udělal?" zeptala se tiše Hermiona.

„To je řeč na jindy, Grangerová," odbyl ji Draco a znova se postavil. „Omlouvám se, ale už bych měl být někde jinde. Moc rád jsem vás oba poznal, ale jistě si toho máte spoustu co říct. Nebudu vás zdržovat." Když se oba manželé nadechovali k protestu, rázně je utnul. „Opravdu musím jít. Grangerová, u McGonagallové jsem tě na zbytek vánočních prázdnin omluvil. Váš starý dům by měl být v pořádku, můžete se do něj vrátit," otočil se od Hermiony zase na její rodiče. „Těšilo mě." A rychle se vydal ke dveřím.

Grangerovi sotva stihli říct slova na rozloučenou, ale to už za ním zapadla západka.

„On... Je už prostě takový," snažila se Hermiona jeho náhlý odchod trochu omluvit.

„Je zvláštní, že na to, jak jste se vždycky nenáviděli, byl ochotný věnovat tolik úsilí pro to, aby nás našel," pronesl zamyšleně její otec a mrkl na svou dceru, která trochu zčervenala.

„Je to prostě trochu složitější," zamumlala nakonec.

***

Sotva Draco vyšel z kavárny, oddechl si. Velmi těžce se mu dívalo na šťastnou rodinu před sebou. Opět jej dohnalo vědomí, že něco takového on nezná a ani zřejmě znát nebude. S velmi smíšenými pocity asi hodinu bloudil zasněženým Londýnem, než sebral odvahu a přemístil se před budovu, do níž se kdysi zařekl, že již nevstoupí.

S překvapením zjistil, že jeho matka měla pravdu, když mu před pár měsíci vyprávěla o přestavbě rodinného sídla. Téměř jej nepoznal.

Stále bylo honosné, parkem za vstupní bránou se procházeli pávi a někde v dáli zurčela voda v kašně. Zvenku vypadalo téměř nezměněně. Ale kdysi zlý duch místa jako by se zcela vytratil a nahradilo jej něco nového. Optimističtějšího.

Draco nesměle přešlápl na místě, ale nakonec se vydal po štěrkové cestičce k domu. Zaklepal na stříbrné klepadlo a netrpělivě podupával nohou, zatímco čekal. Sám si nebyl jistý tím, proč se sem vydal, ale nemohl si pomoc.

Po chvíli se obrovské vstupní dveře otevřely a za nimi stála sama paní domu. Narcissa na Draca překvapeně vytřeštila oči.

„Draco?" hlesla.

„Matko," kývl jí odměřeně na pozdrav. Narcissa zaváhala, ale pak jej prudce objala. V očích se jí zatřpytily slzy. Neslyšela od svého syna nic od chvíle, kdy se ve zlém rozešli v Bradavické ředitelně.

Draco jí objetí neochotně krátce opětoval, ale pak poodstoupil.

„Pojď dál, přece nebudeš stát venku," popoháněla jej Narcissa dovnitř, ale Draco jen zavrtěl hlavou.

„Nehodlám se zdržet dlouho," řekl upjatě. Narcissa trochu sklonila hlavu, aby Draco nezahlédl bolest v její tváři, kterou jí svými slovy způsobil. Když k němu opět zvedla oči, měla stejně netečný výraz jako její syn. Pokynula mu, aby pokračoval.

„Jen jsem ti přišel popřát veselé Vánoce. Letos jsem bohužel nemohl koupit dárek. Peníze, které jsem měl, jsem utratil za to, abych Hermioně Grangerové pomohl najít rodiče. Před válkou jim totiž vymazala paměť, aby je Pán zla nemohl najít a mučit. Použila však natolik dokonalá ochranná a matoucí kouzla, že obnova jejich vzpomínek stála mnohem víc, než jsem čekal. Z toho důvodu se ti omlouvám, že s ničím nepřicházím."

Narcissina tvář se stáhla do zvláštního výrazu a v očích se jí znova zaleskly slzy. Její syn dospěl už dávno, to věděla. Ale tentokrát v něm spatřila muže, v něhož ani nedoufala, že by mohl dozrát.

„To je v pořádku, Draco. Žádné dárky nepotřebuji," řekla přiškrceným hlasem.

Draco kývl a trochu nerozhodně na ni pohlédl.

„Jsou rodiče slečny Grangerové v pořádku?" zeptala se jeho matka po chvíli, zoufale se snažíc udržet se svým synem řeč.

„Ano, jsou."

„To je dobře," usmála se. „Slečna Grangerová si vytrpěla již dost."

„S tím souhlasím," řekl břitce. Po krátkém zaváhání dodal: „Rád jsem tě viděl. Už půjdu."

„Nechoď ještě," shodila Narcissa nepřístupný výraz a s bolestí v očích na něj pohlédla. „Tak dlouho jsem tě neviděla."

„Ne mou vinou," řekl Draco tvrdě. „Pozdravuj otce, až se budete domlouvat, jak jinak nám ještě ničit život. Určitě na něco zase přijdete." A s těmi slovy se otočil na patě a odešel.

Narcissa za ním zoufale hleděla, dokud se za bránou neotočil na místě a nepřemístil. Ještě hodnou chvíli upírala zrak do míst, kde před chvílí stál její jediný syn. S bolestí, jakou snad ještě nikdy nezažila, si uvědomila, že svými rozhodnutími jej zřejmě navždy ztratila.