Dva intenzivní týdny zkoušek byly konečně za nimi a všichni na škole, profesoři i studenti, si oddechli. Čekaly je vánoční prázdniny, které s radostí uvítali.

Téměř nikdo z dodatkového ročníku nejel na prázdniny domů. Někteří se neměli kam vrátit, jiní se rozhodli strávit své poslední prázdniny v místě, které se jim bude velmi těžko opouštět.

Draco ke své úlevě a Hermionině radosti všechny zkoušky zvládl se skvělými výsledky. U některých učitelů se sice obával skryté zášti, která by mohla pramenit z minulých let, ale naštěstí se nic takového nestalo. Zdálo se, že o jeho podmínce všichni věděli a chovali se k němu stejně jako k ostatním studentům.

Nastal den, kdy měli studenti odjet do svých domovů. Po celé škole panovala zvláštní atmosféra, která se nedala s ničím splést. Bylo to radostné očekávání spojené s mírnou nostalgií, které k Bradavickým Vánocům neodmyslitelně patřilo.

Velká Síň byla jako každý rok slavnostně vyzdobena. Nechybělo obvyklých dvanáct vánočních stromů, které Hagrid rozmístil v pravidelných rozestupech po obvodech zdí.

Na zdobení se letos krom profesorského sboru podíleli také studenti – každá kolej měla přiděleny dva stromy, které byly zcela v režii studentské fantasie. Ozdoby tak byly tvořeny zajímavou směsicí různých nápadů a motivů, ale jako celek působily velmi slavnostně a osobitě.

Hermiona postávala u jednoho z havraspárských stromů a okouzleně si prohlížela ledové motýlky, kteří poletovali v jemných kruzích kolem ostatních ozdob. Jejich křídla se zvláštně třpytila a ona od nich nemohla odtrhnout oči.

„Ahoj, Hermiono," vytrhl ji ze zamyšlení Neville.

„Neville, ahoj," pozdravila jej s úsměvem a zase stočila oči k motýlům.

„Jsou krásní, že?" sledoval její pohled chlapec. „Řekl bych, že je to Lenčina práce. Hodí se mi to k ní," prohodil trochu chraplavým hlasem.

„Taky bych řekla. Lenka se prostě nezapře," souhlasila a otočila se čelem ke svému kamarádovi. „Neville, jsi v pořádku?" zarazila se, když si všimla, že od motýlů nemůže odtrhnout oči. Ve tváři měl zvláštně bolestný výraz.

„Cože? Ano, v pořádku," usmál se na ni trochu křečovitě. „Ale proč jsem vůbec přišel – napadlo nás s Deanem a Seamusem, že bychom mohli zítřejší Štědrý den oslavit všichni spolu. Jako nejen my, nebelvírští, ale že bychom řekli i ostatním dodatkovým ročníkům a sedmákům. Asi by se šlo do Prasinek, jinam nás McGonagallová nechtěla pustit. Šlo by se hromadně zítra kolem třetí. Myslíš, že bys mohla pozvat Malfoye a jeho partu?" vychrlil ze sebe na jeden nádech.

Hermiona si jej ještě chvíli zamyšleně prohlížela, než přikývla. „Samozřejmě, řeknu jim. Skvělý nápad, Neville."

„Díky," oddechl si chlapec. „Jdu se zeptat ostatních." A s těmi slovy a posledním letmým pohledem na havraspárský strom se rozešel zase pryč.

Hermiona se zamyšleně vydala směrem ke zmijozelskému stolu, u kterého před chvílí zahlédla nezaměnitelnou blonďatou kštici. Zvláštní Nevillovo chování nakonec v mysli odsunula do pozadí. Třeba o nic nešlo.

„Ahoj, můžu s vámi mluvit?" oslovila hlouček, který seděl trochu stranou od ostatních. Draco k ní okamžitě pozvedl hlavu a usmál se, ostatní se na lavici pootočili jejím směrem.

„O co jde, Grangerová?" zeptala se Pansy.

„Možná ti už Ron něco říkal, ale jak ho znám, jdu se zeptat raději sama. Neville mi před chvílí sdělil, že se zítra plánuje nějaká hromadnější vánoční akce všech z dodatkového ročníku a sedmáků. Mluvil o Prasinkách. Přidáte se?" obrátila se i na Blaise a Thea.

„Párty s Nebelvírem, Havraspárem a tím zbytkem? To zní jako plán," zazubil se hned Blaise.

„Já ti nevím, Hermiono, povolí to McGonagallová? Zní to jako dost velká akce," nebyl nijak nadšený Theo.

„Nesmysl. Pokud se přidají i oba primusové, nebude mít námitek," mávl rukou Blaise, narážeje tak na fakt, že Hermiona i Theo tuto funkci mají.

„Takže průšvih padá na naši hlavu, skvělé," zamračil se zmiňovaný primus. „Ty jsi s tím souhlasila?" otočil se na Nebelvírku.

Hermiona pokrčila rameny. „Je pravda, že takhle jsem nad tím neuvažovala. Ale je to přece jen náš poslední ročník. Proč si to neužít. Navíc McGanogallová prý souhlasila." Theo se hned zatvářil trochu přívětivěji.

„Ty že jsi Grangerová? Nevěřím, to bude někdo jiný pod mnoholičným lektvarem," ozval se konečně i Draco trochu kousavě. Čarodějka jen pokrčila rameny. Nehodlala se před ním obhajovat. Vlastně sama moc nechápala, co ji k tomu vede, ale docela se na tuto nečekanou akci začínala těšit.

„Takže platí?" přešla Dracovu poznámku a podívala se po všech čtyřech Zmijozelech.

„Počítej s námi," uculil se Blaise. „V kolik a kde?"

„Prý se bude vycházet kolem třetí, vzkážu pak po Dracovi bližší info," oplatila mu úsměv. „Tak se mějte." S těmi slovy se otočila a odešla si sednout za svými přáteli.

***

„Kde jsou? Určitě řekli, že přijdou?" ujišťoval se Dean s pohledem upřeným na hodinky. Bylo deset minut po třetí hodině a krom Zmijozelských byli již všichni nachystaní k odchodu u hradní brány.

„Určitě," trvala na svém Hermiona. „Každou chvíli tu musí být."

Jako na zavolanou se náhle ze schodiště vedoucího do sklepení vynořila tolik očekávaná čtveřice. „Omlouváme se za zpoždění, ale nemohl jsem najít vstupní poplatek," zazubil se na všechny Blaise kráčející v čele.

„Poplatek?" ozvala se tiše Hannah Abbotová stojící po boku Nevilla.

Než jí Blaise odpověděl, přešel rychle k Lence, která se na něj usmívala ve společnosti Ginny a Harryho. Vtiskl jí letmý polibek, čímž všechny dost překvapil, načež se otočil zpět k ostatním a zpod pláště vylovil menší lahev. Byla v ní podezřele vypadající nazlátlá tekutina.

„Domácí zázrak, říkal jsem si, že byste měli všichni ochutnat. Ale raději až venku, tady je to dost o hubu."

„Tomu říkám dobrý plán," rozesmál se Seamus. „Nezdržujte to," houkl přes rameno a s povelem Za mnou! se rozešel směrem ven. Ostatní jej více či méně ochotně následovali.

Hermiona si vyměnila nejistý pohled s Theem. Tohle nedopadne dobře, sdělovali si neverbálně.

Jejich obavy se ale naštěstí nepotvrdily. Sice se pilo hojně cestou do Prasinek (Blaisův domácí zázrak byl vypit velmi rychle) a následně i v Prasinkách. Ale naštěstí měli všichni dost rozumu na to, aby si dokázali hlídat mez.

Pravda, velmi často hlídali mez svým partnerům děvčata, ale hlavní bylo, že si den všichni z dodatkového ročníku velmi užili.

Na zpáteční cestě, kdy již panovala hluboká tma, napadl Rona geniální nápad uspořádat sněhovou bitvu. Špatné světelné podmínky vyřešila Hermiona tak, že okolní sníh zakouzlila tak, aby lehce zářil. Všech se zmocnilo téměř nepochopitelné nadšení a až dětská radost, když si začali splácávat munici.

„No tak, Parkinsonová, hraješ?" houkl Ron na svou partnerku, která postávala opodál s rukama založenýma na prsou.

„Ani ne," ušklíbla se na něj.

„Nesmysl, hraješ!" nesouhlasil Dean a hodil po Pansy velkou sněhovou kouli. Pansy taktak uhnula stranou, aby ji sníh netrefil do tváře.

Odvetou na něj přiletěly hned dvě rány, jedna od Pansy, která se rychle sehnula pro sníh a druhá od Rona.

Hermiona se do bitvy moc nezapojovala, spíš s úsměvem pozorovala dění kolem.

„Grangerová," houkl na ni náhle Draco. Dívka se na něj s očekáváním otočila. „Hraješ?"

Hermiona zavrtěla hlavou. „Moc na to nejsem."

„Tak to hádám, že aspoň v něčem budu lepší než ty," popíchnul ji Draco a hodil po ní sníh.

Hermioně nebezpečně zablýskly oči. „Tak to nikdy," zavrčela a s vervou se do dění kolem zapojila. Její cíl nebyl nikdo jiný než blonďatý Zmijozel.

Po chvíli se bitva zvrhla do situace, kdy bylo všem naprosto jedno, po kom sněhem házejí, ač se z počátku někteří snažili bojovat v týmech své koleje.

Když se nakonec promáčení a zmrzlí dostali zpátky do hradu, panovala mezi všemi velmi přátelská atmosféra. Kouzlo Vánoc a posledního ročníku je dokázalo sblížit natolik, že alespoň pro tento den zahodili roztržky a bavili se jako staří přátelé.

„Kluci, fakt skvělý nápad, ten dnešek," houkl na Deana a Seamuse Blaise.

„My víme," zazubili se. „Tvůj vstupní poplatek byl přijat. Počítáme s tebou i příště," ujistil jej ještě Seamus.

Veselé povídání všech nakonec přerušila Pansy. „Vážení, nevím, jak vy, ale já to vidím na horkou sprchu a postel," zatřepala se celá zmrzlá. „Tak dobrou noc," rozloučila se.

Pro ostatní to byl pokyn, aby se postupně také vydali směrem ke svým kolejím. S tichými Dobrou noc a Veselé Vánoce se skupina sedmých a dodatkových ročníků rozpustila.

Hermiona se nakonec do ložnice dostala poměrně rychle. Trochu sobecky chtěla předběhnout Draca, aby mohla do sprchy první. Byla opravdu hodně promrzlá.

K její smůle dorazili do ložnice téměř zároveň. Dracovi však stačil jediný pohled na kudrnatou čarodějku, aby si povzdechl a ukázal směrem ke koupelně.

„Dámy mají přednost."

Hermionu tím trochu překvapil, ale rozhodně si nestěžovala. „Díky," usmála se vděčně a zmizela v koupelně.

„To je přece samozřejmost," zamručel Draco do prázdné místnosti a odešel se zatím trochu nahřát ke krbu.

***

Na druhý den se Hermiona probudila ve skvělé náladě. Trochu ji zarazilo, že Draco v ložnici nebyl, protože neslyšela, že by vstával. Úsměv se jí ale do tváře hned vrátil, když si všimla hromádky dárků u nohou postele.

Trochu se upravila v koupelně a jala se je postupně vybalovat. Od Weasleyových přišel tradiční rodinný svetr, který ji potěšil víc, než kdy předtím. Hned si jej natáhla na sebe a s láskou přejela po jemně vyplétaném H uprostřed. Tradiční krabici s cukrovím, která přišla spolu se svetrem, odložila prozatím stranou. Postupně k cukroví přidala i novou knihu Zaklínadel od Harryho, nové brky od Rona, u kterých stálo, že by měly psát samy dle toho, co jim Hermiona bude diktovat, náramek od Ginny a zvláštní talisman, který odhadla, že bude od Lenky. Neville poslal sladkosti z Medového ráje a George ji překvapil, když zaslal lahvičku s neznámým obsahem. Tu velmi opatrně položila na poličku s tím, že musí co nejdříve zjistit, co v ní je. Jak znala George, mohlo to být cokoli od lektvaru lásky po projímavou vodu.

Zrovna když se jí na hrudi začal usazovat tíživý pocit, že mezi dárky chyběly ty každoroční od jejích rodičů, otevřely se dveře a dovnitř vstoupil Draco.

Hermiona rychle vyskočila ze země a trochu rozpačitě zamrkala slzy, které se jí chtěly vedrat do očí.

„Veselé Vánoce," řekla tiše.

„Veselé Vánoce, Grangerová."

Chvíli na Draca rozpačitě hleděla, než se vzpamatovala a přistoupila ke svému nočnímu stolku. „Tohle," začala trochu nejistě a přistoupila zase k němu s menším balíkem v rukou. „Tohle je pro tebe," usmála se na něj nakonec a balík ovázaný hedvábnou stužkou mu podala.

Draco jej s pozvednutým obočím převzal. Když viděl její nedočkavý výraz, povzdechl si a dárek začal vybalovat. Zvědavá Grangerová, pomyslel si s úsměvem.

Zpod papíru na něj vyklouzla malá knížka vázaná v černé kůži. Nebyl na ní žádný nápis ani značka. Zvědavě ji otevřel, ale její stránky byly prázdné. „Co je to?" zeptal se čarodějky před sebou.

„No... Když jsem přemýšlela, co ti dát, uvědomila jsem si, že o tobě vlastně nic moc nevím," dala se Hermiona trochu rozpačitě do vysvětlování. „Co ale vím je to, že si neseš spoustu stop z minulosti. Což my všichni. A napadlo mě, že tohle by ti, a tím pádem i nám dvěma, mohlo pomoc. Je to deník."

„Deník?" nakrčil trochu nos.

„Ano. Mně velmi pomohlo, když jsem se mohla ze svých pocitů vypsat. Protože ale vím, jak osobní to mohou být věci, pořídila jsem ti trochu speciální deník. Do toho můžeš nahlédnout jen ty, nikdo jiný. Je zakouzlený tak, aby si jej nemohl přečíst nikdo kromě jeho vlastníka. Jakmile tam něco napíšeš, deník tě pozná a kouzlo se uzavře."

Když Draco dlouze nic neříkal, Hermiona znervózněla. „Asi to byl špatný nápad, promiň," zkousla si rty.

„Ne," řekl Draco jemně, sotva šeptal. Na knížku ve svých rukou hleděl překvapeně, ale se zájmem. „Ne, nebyl to špatný nápad," řekl již zřetelněji. „Jen jsi mě překvapila. Je to... Je to skvělé, děkuju," zvedl k ní oči a myslel to naprosto upřímně. Když se na něj Hermiona usmála, úsměv jí opětoval.

Nikdy jej nenapadlo se ze svých myšlenek vypsat. Častokrát si ale říkal, jak se sám v sobě nevyzná a že by si potřeboval vše v hlavě nějak utřídit. Pokud to, co Grangerová říkala, byla pravda, měl konečně možnost začít bez rizika, že by jeho pocity pak někdo odhalil.

Když se ticho protahovalo, vzpamatoval se. „Ehm, ale abychom nezůstali jen u mě." Deník odložil stranou a sáhl do náprsní kapsy. Opatrně z ní vytáhl podlouhlou krabičku, kterou dívce vtiskl do ruky.

Hermiona krabičku s lehkým ruměncem přijala a nedočkavě ji otevřela. Uvnitř byl řetízek z velmi jemného stříbra, na němž byl zavěšen kamínek vybroušený do tvaru malého dráčka.

„Draco, to je... to je krása," vydechla Hermiona ohromeně. Vzápětí jí došlo, jak jej oslovila a trochu poplašeně mu pohlédla do očí. „Teda... děkuji, Malfoyi," usmála se na něj trochu nervózně. „Symbolika," pohlédla na malého dráčka ve své dlani.

„Tak trochu," pousmál se samolibě Draco a k oslovení se k Hermionině překvapení nijak nevyjadřoval. „Můžu?" zeptal se a ukázal na řetízek. Dívka mu ho podala a on jí jej opatrně připnul na krk.

Hermiona jej hned nahmatala a pozvedla jej k očím. „Děkuji," neubránila se ještě jednou poděkovat.

Zmijozel ji chvíli pozoroval, načež si trochu odkašlal. „To ale není to hlavní, co jsem ti chtěl k Vánocům dát," řekl nakonec a natáhl k ní ruku. „Mám pro tebe ještě něco jiného, ale budeš muset jít se mnou. Není to ve škole." Když spatřil její zaváhání, ušklíbl se. „Věř mi."

„Věřím ti," pohlédla mu Hermiona do očí a nabízenou ruku přijala. Ruku v ruce prošli liduprázdnou školou až na hranici školních pozemků, odkud se spolu přemístili.