Příchod prosince značil pro všechny studenty Bradavic začátek velmi neoblíbeného období – pololetních zkoušek. Nemilá povinnost učení se na zkoušky se nevyhnula ani studentům dodatkového ročníku.

„Teda teď bych radši stál proti dvěma smrtijedům než proti zkoušejícímu Kratiknotovi," povzdechl si Ron s tváří přilepenou na učebnici kouzelných formulí.

„Nemluv nesmysly," napomenula jej zamračeně Hermiona. „Takhle zkouška přece vůbec složitá není."

„To tvrdíš ty," zamumlal Harry a v duchu přemýšlel, proč vlastně s návratem do Bradavic v létě souhlasil. Nejspíš musel mít přechodné pominutí smyslů, protože jinak své rozhodnutí nedokázal pochopit.

Trio sedělo v poloprázdné společenské místnosti. Za hodinu je čekala zmiňovaná zkouška s Kratiknotem a Ron s Harrym se zoufale snažili na poslední chvíli dostat do hlavy nějaké vědomosti. Hermiona už v pátém ročníku vzdala pokusy vysvětlit jim, že se tak nic moc nenaučí, takže teď jen trpělivě seděla v křesle a opakovala si tak, že neverbálně zkoušela Accio na různé předměty kolem sebe.

„Co myslíte, jak dopadla Ginny?" zeptala se čarodějka po pár minutách ticha. Ronova sestra měla právě zkoušku z Lektvarů.

„Určitě skvěle," odvětil nepřesvědčivě Harry. Věděl, že Ginny na zkoušce moc nezáleželo, ale nechtěl to Hermioně říkat. Moc dobře tušil, jak by na takovou informaci zareagovala.

„Vím, že si myslí, že jí lektvary k ničemu moc nejsou, když se chce věnovat famfrpálu. To ale přece není důvod se nesnažit. Nikdy neví, kdy se jí můžou hodit," odhadla Hermiona správně směr Harryho myšlenek. Na její slova oba jen zavrátili oči.

„Neboj, Hermiono, Ginny je Křiklanova oblíbenkyně. Určitě dopadne dobře," řekl nakonec Ron. Dívka se trochu zamračila, ale k radosti obou chlapců se již dále nevyjadřovala.

Netrvalo dlouho a Hermiona se zvedla. „Měli bychom pomalu jít." Harry i Ron přikývli a zvedli se, ale k jejich překvapení Hermiona nezamířila k východu z místnosti, ale ke své ložnici.

„Něco sis zapomněla?" nechápal Ron.

Čarodějka jen zavrtěla hlavou a vešla do chodby spojující Zmijozelskou a Nebelvírkou místnost. Jednoduchým vipera otevřela druhé dveře a vzápětí byly slyšet tlumené hlasy.

Dva Nebelvíři se na sebe vědoucně ušklíbli. Bylo jim jasné, s kým se jejich kamarádka baví. K jejich nelibosti se Hermiona vrátila v doprovodu Draca, který se tvářil stejně otráveně jako oni.

Beze slov si kývli na pozdrav a vydali se na chodbu.

„Nechápu, proč musíme pořád chodit jen přes vaši místnost," postěžoval si Draco zamračeně.

„Do učebny Formulí je to blíž," smetla jeho námitky Hermiona, která již byla myšlenkami na zkoušce.

„Nevím, jestli mi tahle milá," naznačil ve vzduchu uvozovky, „společnost stojí za to." Ron po něm vyslal zamračený pohled, ale jinak se kupodivu neozval.

Když nereagovala ani Hermiona, Draco jen pokrčil rameny. Ještě před pár lety by se vyžíval v tom, aby Hermioně zkouškové období co nejvíc znepříjemnil. Bavilo jej provokovat ji nesmyslnými otázkami, na které neexistovala správná odpověď a nemohl se tehdy dočkat jakékoli příležitosti k tomu, aby ji znemožnil.

Dnes však byl nervózní snad ještě více než všichni tři Nebelvíři dohromady. K bezstarostné masce, kterou vystavoval svému okolí, měl ve skutečnosti daleko. Neustále se nad ním vznášela tichá hrozba Azkabanu. Měl moc dobře na paměti, jak mu Starostolec nařídil, že si musí dokončit vzdělání na Bradavické škole. A co hůř, nejen dokončit, ale mít výborný prospěch, aby se pak mohl věnovat nějakému záslužnému povolání. Tím prý má alespoň částečně odčinit svůj dluh kouzelnické společnosti.

Znovu se v něm vzedmula vlna vzteku vůči otci i vůči sobě samému, že se mu dřív nedokázal postavit. S minulostí se ale nedalo již nic dělat. Soustředil tedy radši své myšlenky na následující zkoušku, jejíž výsledek, spolu s pěti dalšími, snad zaručí jeho budoucímu životu svobodu.

***

„Tak to bylo rozhodně lehčí, než jsem čekala," vyhrkla rozradostněná Hermiona, když se po zkoušce z Formulí vydali na oběd. Draco se, k Harryho a Ronově nelibosti, připojil i s Pansy a Blaisem. „Navíc bych řekla, že na přivolávání nám mohl profesor Kratiknot vybrat trochu složitější předměty."

„Jak to s ní můžete vydržet?" otočila se Pansy nechápavě na Rona.

„Po letech si asi zvykneš," pokrčil rameny.

„Tak to se máš na co těšit, Draco," popíchnul Blaise svého kamaráda. „No co, říkal, že po pár letech si zvykneš, ne?" Tvářil se nevinně. „To máš fajn vyhlídky."

„Ve svém vlastním zájmu mlč," odsekl jen nevrle Draco.

Hermiona chvíli uraženě mlčela, ale nakonec se zase nadšeně rozpovídala. O zkouškách zkrátka nedovedla mlčet. „No a jak jste to zvládli vy? Viděla jsem, že se ti Rone nepodařilo přeměnit tu knihu na kámen – jak je to možné? To kouzlo je přece naprosto jednoduché, stačí jen lehce švihnout hůlkou!"

„Mám lehké deja-vu," potřásl hlavou Ron. „Hermiono, ve zkouškách nejde o život! Hlavní je, že jsme to i s Harrym zvládli, nemám pravdu?" hledal zastání u svého kamaráda, který horlivě přitakával.

„Nejde o život? Jistěže ne, jde přece jen o tvou budoucnost," sjela jej pohledem. „Vážně nevím, proč se víc nesnažíš. Na bystrozora přece potřebuješ jen ty nejlepší výsledky."

„To místo mám jisté, Hermiono, chápeš? S Harrym nás tam chtěli přijmout hned, to ty jsi nás přesvědčila, abychom se do školy vrátili. Tak buď spokojená, že se vůbec snažíme něco dělat," odfrkl zrzek.

Hermiona raději svou pozornost obrátila na někoho jiného. „Malfoyi? Jak jsi dopadl ty? Co jsem si stihla všimnou, tak ti to celkem šlo, ne?" Draco však jen něco neurčitého zahučel a nijak neodpověděl. „Proč já se vůbec snažím?" povzdechla si pro sebe tiše a raději přidala do kroku.

Když se dostali do Velké Síně, rozešly se obě skupiny ke svým kolejním stolům. Hermiona si sedla naproti kluků a netrvalo dlouho, než se k nim připojila i Ginny.

„Tak jak jsi dopadla?" vypálila hned Hermiona.

Ginny se smíchem zavrátila oči. „Tohle mi jednou rozhodně chybět nebude."

„Ještě ty začínej," zamračila se na ni kamarádka.

„Promiň, ale děláš to vždycky. Můžu se třeba nejdřív najíst?" zkusila to Ginny, ale jediný pohled na Hermionu ji ujistil v tom, že nemá na vybranou. „Dopadla jsem dobře. Nad očekávání. Křiklan předstíral, že neviděl, jak jsem si v půlce vaření lektvaru otevřela na chvíli učebnici."

„Ginny!" vykřikla vyděšeně Hermiona. „To nemyslíš vážně!"

„Klid," ušklíbla se rusovláska. „Stačilo se na něj nevinně usmát a hned tu učebnici schovat. Po zkoušce na mě jen zavrtěl hlavou a prohodil něco v tom smyslu, aby se to na OVCE neopakovalo."

„Nezapřeš se," pochválil ji hrdě Ron. „Fred s Georgem...," trochu se mu zadrhl hlas. „Měli by z tebe radost," dokončil nakonec přiškrceným hlasem.

„Já vím," souhlasila i Ginny tiše. Hermiona se zatvářila velmi nerozhodně. „Hermiono, chtěla jsi, abych měla ze zkoušky dobrý výsledek, nebo ne? Tak měj radost," spustila zase zvesela na svou kamarádku.

„Jen nechci, abys měla problémy, to je vše," řekla nakonec smířlivěji. „To ale neznamená, že to schvaluju. Na OVCE se nic takového nesmí opakovat, rozumíš?" A zatvářila se pohoršeně, když Ginny jen zlehka mávla rukou a pustila se do jídla.

„Harry, tak řekni jí přece něco!" otočila se Hermiona na brýlatého chlapce.

„Co na to mám říct? Ginny už to určitě neudělá," prohlásil s trochu přihlouplým úsměvem.

Od Hermiony se ozvalo něco ve stylu, že to mohla čekat, když se před ně snesla menší sova, která měla k nožkám přivázaný obdélníkovitý balík.

„Co je to?" zeptal se Ron.

„To bude pro mě," vyhrkla Hermiona a balík sově rychle odvázala. „Děkuji ti," pohladila ji po peří a z nedaleké misky, které na stolech nikdy nechyběly, jí podala pár sovích pamlsků.

„Co ti přišlo?" zeptala se Ginny zvědavě. „Nějaká kniha?"

„No...," zaváhala Hermiona. „Ano, nějaká kniha." K její úlevě se už nikdo na nic nevyptával, na knihy u Hermiony byli všichni víc než zvyklí. Dívka si balíček opatrně uložila do tašky a neubránila se nenápadnému pohledu ke zmijozelskému stolu. Trochu ji zaskočilo, že ji Draco propaluje pohledem. Když se na něj usmála, Draco trochu provinile uhnul očima. To dívku poněkud překvapilo, ale sotva se Ron začal vyptávat na přísady do Dávivého lektvaru, pustila blonďáka z mysli. S vervou sobě vlastní se pustila do vysvětlování.

Celý zbytek dne s Dracem nebylo kloudné řeči. Sotva se vydali ze zkoušky z Formulí a Hermiona se všech vyptávala, jak si kdo vedl, zarazil se. Došlo mu, že byť si zatím myslel, že je výsledek zkoušek pouze jeho věc, není to pravda. Hermionu si má v létě brát, tím pádem se jedná o jejich společnou budoucnost. Co kdyby si měla Grangerová vzít vězně?

Zvažoval, jestli je nutné jí něco takového říkat. Stále to vše považoval za svou osobní věc. Jenže ať se mu to líbí nebo ne, musí čarodějku zahrnout do svého života. A podobné myšlenky jej po celý den neopustily. Na obědě jej dokonce Hermiona přistihla, jak ji zkoumavě pozoruje. Došlo mu, že je zřejmě dost nápadný, ale nemohl si pomoc. Co by měl dělat?

Nakonec se rozhodl, že by o tom měla vědět. Neustále mu opakovala, jak si mají navzájem věřit. A vzhledem ke svým plánům na vánoční svátky by zřejmě bylo vhodné jí některé informace svěřit.

Velmi pozdě večer tedy neochotně vstoupil do nebelvírské společenské místnosti. Doufal, že se čarodějka ukáže v jejich ložnici, kde na ni čekal, ale když dlouho nepřicházela, spolkl svou hrdost a vydal se ji najít.

Spatřil ji téměř okamžitě. Seděla v křesle u krbu, na kolenou měla položenou učebnici Lektvarů, oči zavřené a zlehka oddychovala. Kromě ní byla místnost téměř prázdná, pouze u oken sedělo pár opozdilců s hlavami zabořenými do učebnic. Nikdo si jej nevšímal.

Opatrně tedy přešel ke křeslu a po krátkém zaváhání Hermioně lehce zatřásl ramenem. Překvapilo jej, jak rychlá byla její reakce. Než stačil mrknout, čarodějka se vymrštila z křesla a svou hůlku mu přitiskla ke krku.

„Och, to jsi ty," vyhrkla překvapeně a hůlku zase bleskurychle schovala. „Děje se něco?"

„Nevím... Teda, chtěl jsem s tebou mluvit, ale asi jsem si to právě rozmyslel. Blázníš?" ucouvl zaraženě.

„Síla zvyku. Nemáš mě budit, když to nečekám," nedělala si z toho těžkou hlavu. „O čem jsi chtěl mluvit?"

Ještě chvíli se na ni mračil, ale pak si povzdechl. „Asi bude lepší, když to probereme někde jinde," kývl hlavou k jejich ložnici.

Hermiona na něj překvapeně pohlédla, ale k jeho úlevě se dál nevyptávala, sbalila si učení a následovala ho k jejich dveřím.

„Tak o co jde?" zeptala se s netajeným zájmem, věci odložila ke skříni a posadila se do křesla. Dracovi však náhle došla slova. Jak jen začít? Chvíli si ji zamyšleně prohlížel, než přešel ke svému nočnímu stolku, odkud vytáhl láhev ohnivé whiskey.

„Ty piješ?" zamračila se dívka. „Jak dlouho tam tu láhev máš?"

„Pořád jen otázky," odfrkl si Draco, přisedl si do druhého křesla a nalil si štědrého panáka. „Chceš taky?" nabídl jí s úšklebkem. Její nakrčený nos mu byl dostatečnou odpovědí. „Tvoje mínus," pokrčil rameny a obsah sklenice naráz vypil.

„Piješ takto často?" vyptávala se zamračeně Hermiona. „To není úplně rozumné. Nechci mít jednou za muže alkoholika."

„Pořád lepší alkoholik než vězeň," podotkl zamyšleně Draco a sklenici si znova dolil.

„Vězeň? O čem to mluvíš?"

Zamyšleně odvrátil zrak od její tváře zpět ke sklenici. „Věc se má tak, Grangerová," začal nakonec ztěžka. „Jistě víš, že jsem byl v létě u soudu za válečné činy." Hermiona zmateně přikývla. „Starostolec mě nakonec zprostil obvinění, ovšem pod určitými podmínkami." Značnou zásluhu na jeho verdiktu měl jistě Potter, který tehdy vypovídal v jeho prospěch, ale to teď bylo vedlejší. „Ty podmínky jsou naprosto jednoduché. Abych, jak tehdy řekla Bonesová ‚odčinil své prohřešky', musím dokončit poslední ročník této školy. A to s výborným prospěchem. Prý abych se pak mohl realizovat ve prospěch kouzelnické společnosti. Pokud se mi zkoušky nepodaří splnit na Vynikající, půjdu znova před soud. A tentokrát to nebude soud zrovna v můj prospěch. Což je něco, čemu bych se docela rád vyhnul," dokončil svůj monolog.

Hermiona na něj zůstala zaraženě hledět. Dlouze mlčela, než se natáhla po sklenici v blonďákových rukou a sama ji na jeden zátah vypila. „Aha," vypravila pak ze sebe pomalu.

Draco překvapeně zamrkal. Nebyl si jistý, co jej překvapilo víc – její suchá reakce, nebo to, že mu právě vypila whiskey? „Aha?" zopakoval po ní nakonec.

„Nevím, co ti na to říct," pokrčila rameny. „Kdy jsi mi to chtěl říct?"

Draco se zatvářil lehce nechápavě. Právě jí to řekl, ne?

„Myslím tím, proč jsi mi to neřekl dřív?" upřesnila, když si jeho výrazu všimla.

„Asi jsem tě tím nechtěl zatěžovat. Skoro nikdo to neví, je to moje věc," odvětil.

„Draco, musíš teď pochopit něco velmi důležitého. Myslela jsem, že si to uvědomuješ, ale zřejmě ne dostatečně." Hermiona se předklonila a vzala jeho ruce do svých. Tvářila se vážně. „Za půl roku budeme my dva manželé. Nevím, proč o mně neustále pochybuješ, ale tyto věci jsou velmi důležité a musíme je řešit společně hned, jak se dá. Jsem ráda, že jsi mi to řekl. Ale mělo to přijít dřív, nemyslíš?" Pohlédla do jeho zaražené tváře. „Cokoli se ti přihodí, chci, abys mi o tom řekl. Já se pokusím o totéž. Ano?"

Draco oněměle přikývl, ačkoli si nebyl jistý, s čím vlastně souhlasí. Byl naprosto vyvedený z míry. Toto se rozhodně nevyvíjelo tak, jak předpokládal.

„Dobře," přikývla spokojeně Hermiona. „Teď pojďme spát, zítra ráno nás čekají Lektvary." Vstala a došla téměř až ke dveřím do koupelny, když ji jeho hlas přinutil se otočit.

„To je vše?" Draco již neseděl, ale přešel pár kroků k ní. „Měl jsem ti to říct dřív a pro příště ti takové věci říkat hned, to je jako vše?" Do hlasu se mu vloudila nepatrná zloba. Neuvědomuje si, jak složité rozhodnutí bylo jen to, že se jí svěřil?

Hermionu tím poněkud překvapil. Na okamžik se zamyslela, než se na něj pousmála. „Jen... mi pro příště víc věř, prosím. Nemyslím si, že bys měl mít se zkouškami nějaké problémy. Konec konců, my dva jsme vždy měli ty nejlepší výsledky, ne? Já ti věřím." A s těmi slovy se od něj opět otočila.

Draco snad nemohl být zmatenější. Čekal cokoli, ale rozhodně ne něco takového. A Grangerová mu věří? No dobrá, dokáže jí, že si tu důvěru zaslouží.

Moc vám všem děkuji za komentáře a podporu. Nemáte to se mnou lehké, já vím... Ale o to víc si vaší podpory vážím. :) Další kapitolu můžete očekávat hned zítra. Konečně mám na psaní zase čas a správnou motivaci. :)