Zdravím všechny své úžasné čtenáře. Moc vám děkuji za komentáře k minulé kapitole a omlouvám se za opravdu dlouhé čekání. Snad jste nade mnou ještě nezlomili hůl. Vážně se snažím vydávat kapitoly tak rychle, jak to jen jde. Doufám, že se mnou máte ještě trpělivost a děkuji vám za podporu, kterou mi dáváte. :-) Opravdu si toho vážím.

U Tří košťat nakonec zůstali až do pozdního odpoledne. K Hermionině nelibosti to u první ohnivé whiskey nezůstalo. Na druhou stranu byla celá skupina stále veselejší a otevřenější. Dívka si gratulovala alespoň k tomu, že všechny přesvědčila, aby se naobědvali. Bez jídla by to rozhodně dopadlo mnohem hůř.

Mezi Zmijozely a Nebelvíry se v průběhu dne trochu uvolnilo napětí a všichni se spolu nakonec dokázali poměrně normálně bavit. Samozřejmě nešlo zabránit naštvaným pohledům hlavně mezi Dracem, Harrym a Ronem, ale s tím se Pansy i Hermiona celkem rychle srovnaly. Prozatím bylo hlavní, že zřejmě dokázali zakopat válečnou sekeru a zapomenout na staré křivdy.

„Kecáš!" nevěřila Ginny Malfoyově příběhu o tom, jak coby dítě vyhlásil válku pávům, kteří mu ukradli jeho oblíbenou hračku. Přes záchvat smíchu jí téměř nebylo rozumět.

„Bylo to tak, zrzko," protáhl samolibě Draco. „Sotva jsem se otočil, viděl jsem jen paví ocas, jak rychle mizí za rohem. Od té doby jsem si u altánu na zahradě nikdy nehrál. A hlavně jsem ty opeřené příšery už nikdy nemohl vystát."

„Nedokážu si představit, co na to musel říkat starý Malfoy," ušklíbl se při té představě Ron.

„Ten na to neříkal nic. Nikdy se to nedozvěděl," pokrčil Draco rameny. Lucius by nesnesl pomyšlení, že jeho vlastní syn ztratil hračku tak ponižujícím způsobem. Jistě by mu udělil lekci za to, že se nezachoval správně.

„Tomu bych věřila. Lucius nevěděl spoustu věcí," pokývala hlavou Pansy. „Vzpomínáš, jak jsme jako malí spolu s Theem rozbili tu drahou vázu v salonu? Tehdy nás kryla dokonce i Narcissa," smála se.

„To to bylo s Malfoyem tak špatné?" zeptala se trochu zaraženě Ginny.

„Jak kdy," pokrčila Pansy rameny. „Když jsme byli u nich na návštěvě, tak se choval velmi slušně. A před Narcissou si také nedovoloval tolik."

Draco na to nic neříkal, jen nepatrně pokýval hlavou.

„A jinak?" zeptala se tiše Hermiona.

„Jinak? To si snad dokážeš představit, Grangerová," odbyl ji Draco. Nebyl v náladě, kdy by se hodlal svěřovat se svým dětstvím zrovna čtyřem Nebelvírům. Vlastně ani nevěděl, kde se v něm vzalo tolik sdílnosti. Historku s pávy vykládal jen proto, že chtěl Hermionu trochu rozveselit. Na jeho vkus se tvářila až moc vážně a každou chvíli napomínala Rona a kupodivu i Ginny, aby tolik nepili.

„No a ty, Parkinsonová? Nějaký veselý příběh z tvého úchvatného dětství?" řekla trochu kousavě Ginny.

„Samozřejmě, přece by sis nemyslela opak," nenechala se Pansy. „Ale na to bude spousta času jindy a jinde. Dnes bych to už zabalila," dodala.

„Ale no tak, Pansy," zaprotestoval v obličeji červený Ron. Hned na to se na něj upřely překvapené pohledy všech u stolu.

„Žádné odmlouvání, jdeme," zavelela Pansy, když se vzpamatovala z jeho důvěrného oslovení. Ještě nikdy ji neoslovil jinak než Parkinsonová. Zvedla se trochu prudčeji, než zamýšlela a lehce se jí zatočila hlava.

Když se však o pár vteřin později zvedl i Ron, hned na své potíže zapomněla.

„U Merlina, za co mě trestáš?" povzdechla si a popadla ho pod paží. „Jdeme!" zavelela a otočila nejistého Rona ke dveřím.

„Ano, jdeme," uchechtl se Ron, jemně uchopil Pansy kolem pasu a vykročil s ní ke dveřím. Ostatní je s poněkud udiveným výrazem následovali.

Venku se Ginny otočila na Harryho. „Nechtěl by ses ještě trochu projít? Sice není zrovna krásně, ale ještě se mi nechce zpátky."

Ten jen lehce pokrčil rameny a přikývl. „Tak zatím," houkl směrem k Dracovi a Hermioně, než vzal Ginny za ruku a otočil se od nich.

Hermiona s Dracem se ohlédli po pochechtávajícím se Ronovi, kterého podpírala v obličeji zrudlá Pansy.

„Asi bychom jí měli pomoc," navrhla nakonec Hermiona.

„Promiň, Grangerová, ale v tom vás dvě asi nechám. Musím si tady ještě něco zařídit," protáhl Draco trochu arogantněji, než zamýšlel. Když se po něm čarodějka překvapeně podívala, trochu se na zmírnění svých slov pousmál. „Ještě něco tu mám a je to důležité, jinak bych vám pomohl," dodal.

„Aha... Dobře. Tak... Ahoj," rozloučila se stále ještě trochu zaskočeně. Pokývl jí na pozdrav a otočil se. Hermiona se chvíli dívala na jeho vzdalující se záda, než pohodila svou kudrnatou hřívou a přistoupila k Ronovi a Pansy.

„Ukaž, pomůžu ti." S těmi slovy popadla Rona pod druhou paží a nasměrovala je oba směrem k hradu. Celou cestu jí však vrtalo hlavou, co si asi tak může Draco ještě v Prasinkách vyřizovat.

***

Zhruba v době, kdy se konečně podařilo oběma dívkám dovést veselého Rona až do hradu, otočil se Draco naposledy na svého společníka.

„Takže se na vás můžu spolehnout?" zeptal se pro jistotu ještě jednou panovačně.

On i jeho společník, vysoký muž v tmavém cestovním plášti, který již nesl známky opotřebení, se nacházeli v malém pokoji v patře U Prasečí hlavy. Draco si mužův zjev neprohlížel zrovna nadšeně, ale věděl o něm, že by měl být nejlepší.

„Berte to za vyřízenou věc," pokýval muž hlavou. „Ale opakuji, nebude to levná záležitost. Své služby si nechávám náležitě ocenit."

„Na tom jsme se přece již dohodli," odsekl blonďák. Pomyslel na své peníze ukryté v trezoru v Gringottově bance a v duchu se s nimi rozloučil. Bylo mu jasné, že na tuto záležitost padne většina jeho majetku.

„V tom případě jsme domluveni," odvětil muž. „O postupu vás budu dle možností informovat."

„V pořádku." Draco se otočil ke dveřím a pomalu se vydal ven. „Byl bych rád, kdybyste celou věc stihl do Vánoc," připomněl raději ještě jednou.

Odpovědí mu bylo jen hlasité prásknutí, když se muž přemístil pryč.

***

V pondělí se všichni plnoletí studenti shromáždili ve Velké síni. Stejně jako při minulém setkání, i dnes byly obvyklé kolejní stoly odsunuty stranou a nahradily je menší stolky s křesly. Nebelvírská čtveřice přišla společně. Rozhlédli se po zpola obsazených místech, povzbudivě se na sebe pousmáli a odešli se každý posadit jinam. Harry s Ginny odešli k volnému stolu vpředu a Hermiona s Ronem se spolu vydali trochu jiným směrem. Čarodějka si přisedla k Dracovi, který se poměrně zaujatě bavil s Pansy sedící u vedlejšího stolu. Ron se posadil vedle Pansy, která jej pouze spěšně pozdravila, než se otočila zase k Dracovi.

„Co řešíte?" nedalo to Hermioně.

„Nic důležitého," odbyl ji Draco poté, co si s Pansy vyměnil nejistý pohled.

„Vážně?" protáhla dívka zamračeně, protože se jí nelíbilo, že není v obraze.

„Nic důležitého pro tebe, Grangerová," ušklíbl se Draco.

„Jak myslíš," chtěla se urazit, ale to už před studenty předstoupil Lewis s kamennou tváří a veškeré další rozhovory tak uťal.

„Dobré odpoledne," pozdravil všechny zvučným hlasem. „Už uběhla poměrně dlouhá doba od chvíle, kdy jste byli vylosováni do partnerských dvojic. Předpokládám, že jste se již s celou situací nějak vyrovnali a se svým partnerem jste našli společnou řeč. Vzhledem k tomu, že je nutné vás na budoucnost co nejlépe připravit, přivedl jsem si dnes s sebou hosta. Lékouzelnice Downerová." S těmi slovy pokynul rukou k drobné, sympaticky vyhlížející čarodějce středního věku.

Lékouzelnice se na všechny usmála a předstoupila více dopředu. „Zdravím vás. Jmenuji se Miriam Downerová a pracuji v Nemocnici svatého Munga na oddělení porodnické péče. Dnes bychom spolu zkusili teoreticky probrat péči o dítě, neboť je to záležitost, která se vás všech bezprostředně týká. Kdybyste měli jakékoli otázky v průběhu mé přednášky, neváhejte se zeptat."

„No ty vole," slyšela Hermiona od vedlejšího stolu, kde seděl zaražený Ron. Hermiona jeho pocity naprosto chápala. Péče o dítě? To je snad vtip, ne? Celá situace se na ni zase začínala navalovat a ona pocítila lehký záchvěv paniky. Podle pobledlých tváří okolo sedících studentů usoudila, že tyto pocity neprožívá jediná.

„Prosím, klid. Nemusíte se vůbec ničeho bát," dodala rychle Downerová, když si všimla jejich výrazů. „Je teprve konec listopadu, na toto všechno máte ještě víc než rok čas. Jde jen o to, abyste slyšeli alespoň něco málo z teoretické přípravy na to, co vás jednoho dne čeká."

Její slova ale mezi studenty moc klidu nevzbudila. Všichni si totiž opět plnou měrou uvědomovali, že Manželský zákon není vtip.

„Ehm, no, tak začneme," řekla lékouzelnice trochu nejistě a zase se usmála. Vypadalo to ale, že si úsměvem dodává odvahu spíše sama sobě než vyplašeným studentům.

Po dvou hodinách se Downerová a Lewis se studenty rozloučili. Lewis jim ještě oznámil, že další schůzka se uskuteční až v lednu. Do té doby, jak všem sdělil, snad již budou dvojice vědět přibližné datum svatby a budou tak moci plánovat podrobnosti.

Když opustili podivně ztichlou Velkou síň a vyšli na školní pozemky, otočila se Downerová na svého společníka. „Jsou to teprve děti," zasyčela na něj nepřátelsky. Lewise její bojovnost zjevně poněkud zaskočila, protože překvapeně o krok ucouvnul. „Jsou to děti, které si prošly válkou! A vy je nutíte k něčemu takovému?"

„O Zákonu přece víte, tak proč na mě tak útočíte?" bránil se.

„Na tohle očividně nebyli připravení. Tvrdil jste, že budu mluvit se studenty, kteří jsou s celou situací vyrovnaní."

„Jsou tak připravení, jak se jen dá. Já jsem Zákon nevymyslel, slečno Downerová. Je mi líto, ale oni si musí uvědomit, že ministerstvo celou záležitost myslí vážně. Doufejte, že jste jim alespoň trochu pomohla připravit se na to všechno, co je čeká."

„Snažila jsem se. Ale pokud mě ještě jednou požádáte, abych zde ještě něco přednášela, bude to pod mou taktovkou. Já si určím, co je pro ně zásadní a co ne. Teorie je na skutečnost nepřipraví." S těmito slovy se drobná žena otočila k odchodu a zanechala zamračeného Lewise za sebou.

***

„Teda, tak to fakt stálo za to," vydechla Ginny. Seděla spolu s Hermionou v křeslech u Hermiony a Draca v pokoji. Harry s Ronem se hned po skončení schůzky vytratili zalétat si na koštěti. Podle Ginny se tak chtěli trochu vzpamatovat a provětrat si hlavu. Draco odešel s Pansy a Blaisem, a tak dvěma Nebelvírkám nezbylo než si vystačit spolu. Obě ale byly za chvíli klidu rády.

„Vlastně ani nevím, co říct," souhlasila Hermiona. „Zase jsem si uvědomila... To všechno."

„Jo," přikývla Ginny. Obě se na chvíli odmlčely a urovnávaly si vše v hlavě.

„Víš, možná že kluci neměli tak špatný nápad, že si šli zalétat," nadhodila nakonec Ginny.

„Jak to myslíš?"

„Aspoň tak přijdou na jiné myšlenky. Při létání si vždycky dobře vyčistím hlavu."

„Jestli mi hodláš navrhnout, abych si s tebou šla zalétat, tak se honem rychle vzpamatuj. Na koště mě nikdy nedostaneš," zamítla hned jakýkoli nápad ohledně létání Hermiona.

„Ne, to jsem nemyslela," zasmála se zrzka. „Chtěla jsem říct, že na vyčištění hlavy mi zabírá ještě jedna věc. Souboj. Vzpomínáš, jak jsme v páťáku trénovali v Komnatě nejvyšší potřeby? Při tréninzích Brumbálovy armády jsem si vždycky odpočinula, i když to bylo náročné. Tak co ty na to?"

„Vyzýváš mě právě na souboj?" nechápala Hermiona.

„Tak trochu. Pojďme si najít nějakou prázdnou učebnu a procvičit si různá kouzla," navrhla.

„Víš co?" zamyslela se Hermiona. „To nakonec nezní jako tak špatný nápad. Ale připrav se, že tě porazím. Mám teď celkem načteno a vyzkouším aspoň nějaké novinky."

„Kdy ty nemáš něco načteno," podotkla pobaveně Ginny a zvedla se.

***

Když se Draco vracel do své ložnice, měl ve tváři stále stejně zachmuřený výraz, jako v předchozích několika hodinách. Připadalo mu, že je toho na něj poslední dobou nějak moc. Přednáška Downerové mu stále zněla v hlavě, ale rozhodl se, že to teď řešit nebude. Ne, přednější jsou teď jiné věci.

Znova pohlédl na stručný vzkaz ve své pravé ruce.

Jsme na místě. Zatím žádné stopy. Byla důkladná.

Draco trochu zapochyboval o správnosti svého rozhodnutí. Přece jen, peněz neměl zrovna nazbyt. A on je všechny utratí za tak pochybnou věc? Nemá ani jistotu, že vše dopadne dobře.

Po pár minutách chůze se konečně dostal přes Zmijozelskou společenskou místnost do své ložnice. K jeho překvapení tam Hermiona nebyla. Měl dojem, že ji zaslechl bavit se ještě ve Velké síni s malou Weasleovou, že půjdou zrovna sem, ale zřejmě měly nakonec jiné plány.

No, tím lépe pro něj. Vzkaz ve své ruce skrčil do malé kuličky, kterou hodil do krbu. Hermiona nemusí o ničem vědět. Odložil si i svou tašku a vydal se do koupelny. Tam ze sebe rychle shodil všechno oblečení a vlezl pod příjemně teplou sprchu.

Měl pocit, že z něj proudy vody postupně smývají všechny starosti posledních dní. Zachmuřený výraz mu z tváře pomalu zmizel a nahradil jej poklidný pohled. Jsou zkrátka věci, které již neovlivní a nad kterými se momentálně trápit nemusí.

S tímto vědomím se zabalil do ručníku a vyšel zpět do ložnice. Převlékl se a zrovna když začal uvažovat nad tím, kde by Hermiona mohla být, dotyčná vstoupila dovnitř.

Zarazilo jej, že na její tváři spatřil úsměv. Když ji viděl naposledy, byla bledá a lehce se jí třásly rty.

„Nějaká veselá?" zeptal se překvapeně.

Čarodějka pokrčila rameny. „Byla jsem se s Ginny trochu odreagovat."

„Odreagovat?" zopakoval zmateně.

„Vlastně jsme po sobě střílely kletby a pokoušely se tu druhou odzbrojit. Byla to legrace, měl bys to někdy taky zkusit," poradila mu a před jeho překvapeným zrakem odešla do koupelny.

„Odzbrojit? Legrace?" nechápal. „Nebelvíři," potřásl nakonec pohrdavě hlavou a odešel si k posteli lehnout.

Hermiona byla za pár minut zpět a s mírným ruměncem ve tvářích si lehla.

Draco mávl hůlkou a zhasl tak světlo v pokoji. Byl si vědom toho, že čarodějka vedle něj zamyšleně hledí do stropu, ale nijak to nekomentoval a na nic se neptal. Pokud by o něčem chtěla mluvit, má možnost. On se ale do rozhovoru nijak nehrnul. Sám si nejprve musel ujasnit, jestli se pro něj dneškem něco nezměnilo.

Jakmile o několik minut později slyšel, že Hermiona již pravidelně oddechuje ze spánku, natočil se nepatrně čelem k ní. Měsíční světlo, které do pokoje dopadalo oknem, stačilo tak akorát na to, aby jí mohl pohlédnout do klidné tváře.

Zaváhal, ale nakonec opatrně natáhl ruku a jemně, téměř jako by se jí bál dotknout, ji pohladil po tváři. Teprve pak i on zavřel oči.