Omlouvám se všem za delší prodlevu, okolnosti bohužel nepřály tomu, abych se wattpadu věnovala. Teď by už snad mělo být vše v pořádku. Moc děkuji za trpělivost, se kterou jste na pokračování počkali. Máme tu další kapitolu, příjemné čtení. :) Za komentáře budu moc ráda.

Následující sobotu seděl Draco spolu s Pansy a Blaisem u Zmijozelského stolu a dojídal oběd. Lhostejná tvář, kterou občas líně zvedl ke zbytku osazenstva, naprosto zrcadlila jeho vnitřní rozpoložení. Posledních několik dní řešil prostřednictvím Blaise právní záležitosti rozhodnutí jeho rodičů. Bohužel se však nedalo nic změnit. Rozhodnutí, které mu uzavřelo cestu k rodinnému bohatství, bylo naprosto legální a platné.

Ačkoli si celou dobu myslel, že to nakonec dopadne pro něj špatně, stejně ho včera večer Blaise trochu rozhodil, když mu to sděloval.

Od onoho zjištění byl neobvykle tichý. V hlavě si neustále promítal různé možnosti toho, co nadále dělat, ale nic jej nenapadalo.

Z tichého zadumání jej vyrušilo veselé: „Můžu přisednout?"

S údivem zvedl hlavu a jeho oči se setkaly s oříškově hnědýma očima kudrnaté čarodějky, jejíž tvář zdobil krásným úsměvem.

Draco nebyl šokem skoro schopen slova. Grangerová si chce přisednout k jejich stolu? Co se u Merlina děje? Od oné noci, kdy jej vyhledala v chodbách hradu, s ní skoro nemluvil.

Blaise byl naštěstí pohotovější než jeho v tuto chvíli tupě zírající kamarád, takže obdařil nebelvírku zářivým úsměvem a pokynul k lavici vedle sebe.

„Co vás k nám přivádí, vznešená Lvice?" zeptal se přátelsky?

„Ále," začala zvesela, „mám náhodou volné odpoledne a z určitých zdrojů," mrkla nenápadně po Pansy, „vím, že má volno i jistý blonďatý zmijozel."

Draco na ni stále jen nevěřícně hleděl a nezmohl se na slovo. „Takže mě napadlo," pokračovala Hermiona s povzdechem nad tím, že nereaguje, „jestli by onen jistý zmijozel mohl chtít strávit odpoledne se mnou."

Když se stále nedočkala žádné reakce, téměř protočila očima a dodala: „Draco, jestli ti to ještě nedošlo, zvu tě ven na... přátelskou schůzku."

„E..." vypravil ze sebe šokovaný Draco.

To už nevydržela ani Pansy a pořádně Draca nakopla pod stolem. „Zvedej se, idiote," zasyčela na něj. To ho trochu probralo, hlavně tedy bolestivé kopnutí do holeně. Trochu se na Hermionu pousmál a vzápětí se na Pansy zamračil.

„To si ještě vyřídíme, ty tajná informátorko," zasyčel, ale mírný úsměv u toho zamaskovat nedokázal. S očekáváním na kudrnatou čarodějku pohlédl a s pozvednutým obočím se zeptal: „Kdy vyrážíme?"

„Vlastně hned. Oblečený jsi... přiměřeně," usoudila Hermiona, když rychle přeletěla očima jeho košili, kalhoty a přes lavici přehozené sako. „Jdeme," usmála se.

„Přiměřeně?" zopakoval nevěřícně, ale to už od něj Hermiona rychlým krokem odcházela. Zahlédl, jak na něj ještě mávla rukou, aby ji následoval, než zašla za dveře Velké síně.

„Přiměřeně?" zeptal se ještě jednou svých přátel, kteří se nepokrytě smáli.

„Padej, ať na tebe nečeká," sykla na něj Pansy a postrčila ho směrem k východu.

Draco se nezmohl na víc než jen zatřesení hlavou, než se vydal po stopách své budoucí ženy.

***

„Co to má všechno znamenat?" zeptal se zmateně, když ji konečně dohnal u brány hradu.

„Jak jsem už řekla, zvu tě ven," odvětila s mírným úsměvem. Když spatřila jeho zmatení, trochu zpomalila a vážněji na něj pohlédla. „Ty sám jsi mě přece pozval ven už několikrát a ukázal jsi mi svůj pohled na schůzku. Teď tě ven vezmu zase já... Ale do mého světa."

„Do tvého světa?" nechápal blonďák.

„Ano," odkývla mu to a se smíchem se vydala od hradní brány směrem k pozemkům.

„A to jako jdeme pěšky?" nakrčil nos.

Hermiona se na něj ohlédla a trochu se zamračila. „Normální lidé občas musí chodit i pěšky, Malfoyi. Tak pojď, ať se můžeme brzy přemístit někam do tepla. Není zrovna příjemně."

S tím mu nezbylo než souhlasit, protože v polovině listopadu se již zima nesměle hlásila na dveře, a tak se poněkud neochotně vydal za ní. Pěšky.

Když se dostali na hranice Bradavických pozemků, otočila se Hermiona zase k němu.

„Dnes jsi nějaký málomluvný," prohodila a natáhla k němu svou dlaň. Draco jen pokrčil rameny, ale svou ruku jí ještě nepodal.

„Kam přesně mě chceš unést, Grangerová?" nedalo mu to.

„Unést?" vyprskla Hermiona smíchy. „Chci tě unést do světa, ve kterém v pohádkách vládnou zakleté princezny a mluvící zvířata. Do světa, kde sice neznají kouzla a čáry, ale dokázali si je docela dobře nahradit sami. Tak pojď už," zopakovala a znova mu nabídla ruku.

„Jdeme mezi mudly?"

„Tak jako jsi dnes výřečný, jsi i bystrý. Ano, mezi mudly. Do mého světa," řekla netrpělivě. To se ho trochu dotklo, ale rozhodl se jí to nekazit. V mudlovském světě sice párkrát byl, ale to bylo v jiné době. V době, kdy se nerozhodoval sám za sebe.

„Když jinak nedáš," prohodil tedy nepříliš nadšeně a konečně jí podal ruku. Sotva se jejich prsty dotkly, Hermiona je oba přenesla pryč z kouzelnického světa.

***

Objevili se v tiché, zapadlé uličce, chytře kryti před případnými zraky okolí několika popelnicemi.

„Velmi romantické, Grangerová," utrousil Draco a štítivě se od té nejbližší odtáhl. Hermiona se jen zaksichtila a raději jeho poznámku přešla mlčením.

„Jdeme?" zeptala se a aniž by čekala na odpověď, zavěsila se mu na ruku a vedla ho vstříc mudlovskému světu.

Doufala, že by Dracovi mohla změna prostředí trochu prospět a pomoci mu v jeho problémech. Trápilo jej, že přišel o rodinné bohatství. To Hermiona moc pochopit nedokázala, protože její rodina nikdy nepatřila k pohádkově bohatým. Jistě, nikdy si nežila špatně, ale ani si nemohla příliš vyskakovat. Otřásla se už jen při vzpomínce na nechutně okázalý podnik, kam zamířila posledně s Dracem na setkání s jeho matkou. Ona sama na luxus a bohatství nikdy moc nebyla.

Původně měla v plánu dojít během krátké procházky ke své oblíbené kavárně, ale ukázalo se, že s Dracem to nakonec nebude jednoduché.

Když celý výlet plánovala, zvažovala možnost, že Draco nebude z mudlovského světa nadšený, nebo že dokonce bude chtít odejít zpět. Absolutně však nebyla připravená na možnost, že by se Dracovi ve světě bez kouzel mohlo zalíbit.

Trasa, kterou byla navyklá ujít za deset minut, se s jejím novým společníkem protáhla na téměř hodinu.

Draco se nejprve tvářil nezúčastněně, ale Hermiona si všimla, že se nenápadně otáčí za každým projetým autem, motorkou a autobusem.

„Auta přece musíš znát, ne?" zeptala se ho po chvíli jeho otáčení.

„Znám, jen jsem jich asi nikdy neviděl tolik naráz. Do tohoto světa jsem chodil většinou v noci," vysvětlil nepřítomně.

Když si na nekonečný příval aut trochu navyknul, zaujala ho jiná věc. Zastavil se u výlohy jednoho z obchodů a fascinovaně se zahleděl na menší televizi, ve které zrovna běžel fotbal.

„Jak je mudlové zmenšili, když neznají kouzla?" nevydržel to nakonec.

Hermiona se pobaveně usmála. „To je televize. Ti lidé tam nejsou zmenšení a nejsou v té bedýnce. Hrají fotbal někde jinde. Pomocí kamer, to jsou taková zařízení, která zaznamenávají, co se děje, je lidé natáčí. A televize nám ukazuje to, co kamera natočila."

„Kamera? Natáčí? Fotbal?"

Čarodějka si povzdechla. „A je to tu zase," zabrblala potichu. Něčím podobným si už prošla s Ronem, Ginny a panem Weasleym, který se nedal odbýt. Teď ji nekonečné vysvětlování čekalo znova.

Po dlouhé cestě, kdy už byla Hermiona celkem umluvená a unavená z popisování všemožných mudlovských vynálezů, se konečně dostali k vytoužené kavárně.

Hermiona vděčně zapadla do jednoho z prázdných boxů a doufala, že si teď chvíli odpočine. Jenže Draca jeho nadšení stále nepřešlo. Jako u vytržení se rozhlížel po menší útulné kavárně v centru Londýna a hledal, na co by se ještě mohl své společnice zeptat.

Když k nim zamířila servírka, trochu vystrašeně se na Hermionu podíval.

„Co vůbec mudlové pijí?"

Hermiona na něj trochu nevěřícně hleděla, než se rozesmála. „Vlastně to, co my. Jen neznají dýňový džus, což třeba Harry pořád ještě tajně oplakává."

Než mohl odpovědět, Hermiona si rychle objednala u servírky kapučíno. Draco, zmaten na nejvyšší míru, jen přikývl, že jej chce taky.

Mudlovský svět pro něj byl, jak se ukázalo, jednou velkou neznámou. Fascinovaně přijímal nové informace a žasl nad tím, jak si mudlové bez kouzel docela dobře poradí. Nikdy jej nenapadlo přemýšlet nad tím, jak řeší třeba komunikaci, cestování na delší vzdálenosti nebo jen obyčejnou zábavu.

„Jak je možné, že také nepoužíváme třeba telefony nebo televize?" nechápal. Tak skvělé vynálezy to byly!

„V našem světě nefungují. Kouzla je nějak narušují," vysvětlila dívka a napila se své kávy. Draco si s překvapením všiml, že i on dostal svou objednávku, takže se rychle napil taky.

„Jak to mudlové dělají třeba s letaxem?" položil další ze svých nekonečných otázek a Hermiona se s povzdechem opět dala do vysvětlování.

Když kavárnu po dvou hodinách opouštěli, nastalo mezi nimi konečně příjemné ticho, které narušovalo jen šumění listí na stromech lemujících ulici. Celý svět jako by najednou ztichnul, zpomalil a užíval si, že je ospalé sobotní odpoledne.

Chvíli šli vedle sebe mlčky, než ticho narušila Hermiona. „Jak je možné, že o mudlovském světě víš tak málo?" Takový Ron také nebyl zrovna znalec mudlovského světa, ale měla pocit, že proti Dracovi byl v podstatě odborník.

„Ani nevím," pokrčil rameny. „Rodiče si od mudlů vždy drželi dost striktní odstup a odmítali s nimi mít cokoli společného. A dřív, když byly... horší časy, jsem do tohoto světa občas musel, ale nijak jsem se o něj nezajímal. Neměl jsem s ním nic společného."

„No, teď už máš," podotkla kousavě Hermiona, myslíc tím na jejich společnou budoucnost.

„Ano, mám," usmál se k jejímu velkému překvapení šťastně Draco. Když si uvědomil, jak to vyznělo, nervózně si odkašlal. „Chci říct, že jsem rád, že jsi mě sem vzala. Mudlové jsou... docela zajímaví. A mají skvělé vynálezy," uznal.

„To ano," souhlasila tiše.

Opět mlčky se vydali bezcílně spletitými uličkami, každý zahloubaný do sebe.

„Jsem opravdu rád, že jsi mě sem vzala," vyhrkl náhle Draco a zastavil Hermionu uprostřed kroku. „Pomohlo mi to vyčistit si trochu hlavu. Možná ti došlo, že mě rozhodnutí mých rodičů trochu... zaskočilo."

„To je trochu slabý výraz," pousmála se.

„Ano, to je. Nikdy mě nenapadlo, že by se něco podobného mohlo stát. Otec si zřejmě myslí, že mne potrestal, když jsem neudělal to, co očekával. Je vidět, že mě vůbec nezná," ušklíbl se.

„Co jsi přesně podle něj provedl?" nechápala Hermiona.

Draco chvíli zvažoval odpověď. „Něco, co se mu velmi příčí a o čem nebudeme mluvit," řekl nakonec diplomaticky. „Důležité ale je, že jsem si uvědomil spoustu věcí. A jednou z nich je i to, že jsem rád, že nás k sobě zákon přiřadil," vychrlil ze sebe co nejrychleji, jako by se bál, že by ta slova jinak nevyřkl.

Nebelvírka překvapeně zamrkala a došla jí slova.

„Očividně jsem se s tím, že jsem chudák, ještě úplně nevyrovnal, jinak bych nebyl tak nechutně sentimentální," zamračil se sám nad sebou Draco. „Ale nevadí. Děkuji za dnešní den," dodal nakonec přiškrceným hlasem.

„I já," odvětila Hermiona šeptem. Sama v tu chvíli nevěděla, na co mu vlastně odpovídá. Na to, že je ráda za zákon? Nebo za dnešní společnost? Nebo snad na něco úplně jiného, nevyřčeného?

Zmijozel chvíli váhal, vypadalo to, že hledá slova a něco usilovně zvažuje. Trochu zatřepal hlavou, snad se zbavoval zatoulaných myšlenek. Náhle, jako ve snách, zvedl pomalu ruku a váhavě, téměř stydlivě Hermionu pohladil po tváři. Dotek to nebyl silnější než zatřepotání motýlích křídel.

Hermiona se bála pohnout, téměř ani nedýchala. Náhlý vývoj situace ji zastihl zcela nepřipravenou. Když se jí jeho prsty dotkly, měla pocit, že mezi její a Dracovou kůží proběhla malá jiskřička elektřiny. Zmatené oříškové oči se setkaly s nejistým, nadějným pohledem bouřkově šedých. A dech se jí zastavil zcela, když se k ní Draco začal zlehka, váhavě sklánět.