Rozesmátá Hermiona se konečně rozhodla odebrat do ložnice. Bylo už něco málo po půlnoci a ji přemohlo svědomí trvající na tom, že by se měla na zítřejší hodiny vyspat.

S Harrym, Ronem a Ginny se po dlouhé době zase upřímně bavila. Bylo to jako za starých časů, kdy je nic krom blížících se zkoušek netrápilo. Mluvili spolu o všem možném, probírali novinky ze světa kouzelníků, řešili nejnovější události školy nebo si jen užívali vzájemnou společnost.

Pouto přátelství se zase utužilo a ona se cítila dobře.

Se smíchem zamávala Ginny, která se rozverně otočila na schodišti a šeptem pořvávala, že všem přeje dobrou noc. Pokynula i klukům a s úsměvem vešla do ložnice.

Na místě se však zarazila, když jí pohled padl na nehybného Draca sedícího u krbu. Zmijozel se ani nehnul, jen upřeně zíral do plamenů a v ruce držel nějaký dopis. Úsměv se jí pomalu vytratil.

„Malfoyi?" oslovila ho tiše.

Ten sebou trhl, jako by ji ani neslyšel přicházet a otočil k ní ztuhlý obličej. Hermiona si nikdy nemyslela, že by bledý Draco mohl být ještě bledší, ale teď byla jeho tvář téměř mrtvolně bílá.

„Co se stalo?" zeptala se přiškrceně, obavy jasně patrné v hlase.

„Grangerová..." zachraptěl tiše. Trochu pobledlá Hermiona se vyděsila. Ten hlas se obvyklému Dracovi ani trochu nepodobal.

Blonďák se trochu roztřeseně postavil a pohlédl na dopis ve svých rukou. Náhle jej složil a schoval do pláště.

„Nic se neděje, Grangerová. Nedělej si starosti. Matka mi jen psala... Nějaké novinky, které mě trochu překvapily, ale není to nic, s čím by sis měla dělat hlavu. Jdi klidně spát, půjdu vedle," vysypal ze sebe na jeden nádech a rozešel se ke dveřím, u kterých čarodějka stála.

„Ještě poznám, že se stalo něco vážného, tak se mi tu nesnaž nic namlouvat," odporovala. Draco se trochu zarazil, ale do očí se jí nepodíval. „Mně se můžeš svěřit. Pomůžu ti, pokud budu moci," přesvědčovala jej Hermiona, sama překvapená svými slovy.

Draco se jen nevesele usmál. „Opravdu to není nic, s čím by sis měla dělat starosti. Jdi spát, dobrou noc," zamumlal a protáhl se kolem ní pryč.

Hermiona jen slyšela, jak se za ním zabouchly dveře do sklepení, než ji obklopilo ticho.

Nervózně si skousla ret. Bylo zřejmé, že lhal, ale také jí bylo jasné, že o její přítomnost nestojí. Chvíli zvažovala, co dělat, než se s povzdechem otočila ke Zmijozelské společenské místnosti. Opatrně otevřela dveře a vstoupila.

Zvědavě se rozhlédla kolem sebe. Ač se to zdálo nemožné, ještě nikdy tady nebyla. Profesorka McGonagallová ji a Draca poprvé přivedla přes Nebelvíry a ona nikdy nenašla odvahu vstoupit dovnitř. Zběžně si prohlédla sedačky ozářené nazelenalým světlem loučí a kulatá okénka, která nabízela pohled do jezera, nyní beznadějně temného.

Až na Draca sedícího na jedné z pohovek byla místnost prázdná. Hermiona chvíli váhala, než sebrala odvahu a tiše k němu přišla.

Beze slova se posadila kousek od něj a sledovala jeho pohled k plamenům krbu. To mají všichni Zmijozelové ve zvyku upřeně hledět do krbu? Problesko jí hlavou.

Draco její přítomnost zaregistroval a trochu se napjal, ale jinak nereagovat.

Po chvíli mlčení promluvila Hermiona. „Draco... Se mnou si opravdu můžeš promluvit," šeptla. „Konec konců, budu tvá žena, takže je to i na místě," dodala poněkud hořce, ale hned se zarazila, když viděla, jak sebou škubl.

„Draco...," zopakoval tiše blonďák. „Nikdy jsi mi neřekla jménem, Grangerová," ušklíbl se, ale hlas se mu trochu třásl.

„Ne že bys mě ty oslovoval jako Hermionu," odvětila kousavě.

Draco škubl rameny, ale jinak nic neříkal. Hermiona po jeho vzoru také mlčela.

Když už se jí pomalu začínaly zavírat oči únavou a tichem, Zmijozel promluvil: „Toto je opravdu něco, co si musím vyřešit sám. S tím mi nepomůžeš."

„Třeba by ti pomohlo se mi alespoň svěřit," namítla Hermiona, ale on zavrtěl hlavou.

„Nemůžu," odvětil tak tiše, že si čarodějka nebyla ani jistá, jestli opravdu promluvil.

„Bavila ses večer s Weasleym?" zeptal se náhle, hlas naprosto netečný.

Překvapeně se na něj otočila. Nechápala, co to bylo za otázku, ale po chvíli uvažování přikývla. „Ano, s Ronem, Harrym a Ginny. Proč?"

Draco se jen ušklíbl. „Jen mě to tak zajímalo." Delší dobu bylo zase ticho přerušované jen praskáním dřeva.

„Vadí ti, že si ze zákona musíš vzít mě a ne jeho?" To Hermionu zaskočilo a trochu popudilo.

„Co je to u Merlina za otázku?" Jen pokrčil rameny, ale nedíval se na ni. Dívka mlčela a zvažovala, jestli má vůbec odpovědět. Jistě, že ze začátku jí to vadilo. Byl to přece její dlouholetý kamarád a krátce i přítel proti odvěkému školnímu rivalovi.

Ale musela připustit sama sobě, že se v Dracovi zmýlila. Poslední dobou ji čím dál příjemněji překvapoval a už dávno nemohla říct, že by její dávná nenávist přetrvávala.

„Dřív mi to vadilo," odpověděla nakonec tiše. Poprvé za celý večer se jí Draco podíval do očí.

„A teď?"

Hermiona nemohla uhnout pohledem. Blonďákovy šedé oči ji úplně spoutaly a vyčkávaly na odpověď.

„Nevím," šeptla nakonec.

„To ani já," odvětil on stejně tiše a oči stočil k zemi. „Proto mi nepomůžeš," řekl nakonec hořce a dokonale ji zmátl.

„Co to má všechno znamenat?" nechápala.

„Opravdu nic," zopakoval tvrdošíjně. „Jsi si lehnout," vyzval ji po chvíli měkce. „Za chvíli také přijdu."

Po chvíli váhání se Hermiona zvedla a zamyšleně na něj hleděla. Vůbec se v něm nevyznala. „Neponocuj," řekla nakonec a pousmála se. „Zním už vážně jako tvoje žena," řekla s úsměvem, když odcházela. Nemohla si již všimnout, že po jejích slovech Zmijozel zase pobledl.

Když po delší době Draco přišel do ložnice, Hermiona ještě nespala. Seděla v posteli a přemýšlela. I když nechápala proč, trápilo ji, že má blonďák starosti. Ráda by mu pomohla, protože si velmi dobře uvědomovala, že za svůj život musel Draco čelit více problémům, než by bylo komukoli milé.

Když se vrátil z koupelny do ložnice jen v boxerkách a zamračeně přešel ke svému gauči, rozhodla se.

„Ehm, já... Nevykládej si to špatně, jen mě napadlo, že už musíš mít toho spaní na gauči plné zuby. Takže... Pokud tedy chceš... Můžeš... Teda teoreticky," plácala Hermiona celá rudá a neschopná se vymáčknout. Draco ji pobaveně s pozvednutým obočím sledoval.

„Ano?" zeptal se s křivým úsměvem.

Hermiona se párkrát nadechla, aby se uklidnila a pak vyhrkla: „Prostě mě napadlo, že jestli chceš, tak můžeš spát na posteli. Ve vší počestnosti."

Dracovo obočí se skoro dotklo jeho vlasů. „Ve vší počestnosti?" zopakoval lehce výsměšně.

„Nechtěj, abych se rozmyslela," odsekla uraženě Hermiona. To ji musí stále zesměšňovat?

Blonďák si ji chvíli měřil pohledem, než přikývl. „Jak myslíš." A než se nadála, lehl si vedle ní pod peřinu.

Čarodějka ztěžka polkla a více se zachumlala pod podušky. Zvedla ze stolku u postele hůlku a mávnutím pozhasínala světla v ložnici.

Dlouhou chvíli oba jen bez hnutí leželi.

„Tohle je divné," povzdechla si nakonec.

„To je," souhlasil. „Mám se... Mám se vrátit?" nabídl tiše.

„Ne," odvětila rychle a na chvíli zavřela oči. Dracovo chování jí stále nedávalo smysl, ale řekla si, že by mu její přítomnost mohla pomoc. A vlastně i jí. Vědomí, že ani jeden z nich není sám jí kdoví proč dávala pocit bezpečí.

„Uklidňuje mě, že jsi tu," pomyslela si.

„Ano?" zeptal se pobaveně a ona si s hrůzou uvědomila, že je mnohem sdílnější, než plánovala.

„Ano," odsekla popuzeně. „Dobrou noc," zavrčela.

Po její pravici se ozval tichý smích. Chvíli pak bylo ticho. „Pokud ti to pomůže, tak mě taky," povzdechl si nakonec neochotně.

Hermiona jen cosi zamumlala, ale ve skutečnosti ji to opravdu trochu uklidnilo. Nerada se mu svěřovala se svými pocity. Stále si nebyla jistá, jak na ně zareaguje a nebylo jí úplně příjemné se mu tak otevírat.

Už téměř spala, když jej slyšela tiše zamumlat: „Vůbec mi to neusnadňuješ, Grangerová."

„Cože?" zamručela v polospánku.

„Ale nic. Dobrou noc."

***

„Draco, co je s tebou?" Přisedla si zamračeně Pansy ke svému dlouholetému kamarádovi. Vůbec se jí nelíbil jeho prázdný pohled a nervózně cukající koutek.

Blonďák k ní jen unaveně zvednul oči, než je zase stočil bokem. „Jen přemýšlím," zahučel nakonec vyhýbavě.

„Už pár dní, co?" podotkla Pansy kousavě. Od čtvrtečního rána byl Draco zamlklý a jeho nálada se za poslední dva dny nijak nevylepšila. Připadalo jí, že snad od toho čtvrtku ani nespal.

„Víš, aspoň své kamarádce by ses svěřit mohl," naštvala se.

„Není s čím," odsekl a zamračil se.

„No, tak tu prostě budu sedět a rýt do tebe tak dlouho, dokud mi něco neřekneš," pohrozila mu a myslela to vážně. Čekala jakoukoli reakci, ovšem jeho následná slova ji překvapila.

„Ano? Jak to tedy jde s Weasleym?"

„Cože?" nechápala náhlý obrat hovoru.

„Slyšelas," ušklíbl se.

Pansy varovně přimhouřila oči, ale nakonec bojovně vystrčila bradu. „Překvapivě docela dobře, když už se ptáš. Sice se občas chová jako idiot, ale na rozdíl od tebe mi aspoň dokáže naslouchat a nevadí mu, když mluvím." Vyzývavě si ho měřila.

Tato Dracova vlastnost ji neuvěřitelně vytáčela. Věděla, že je málomluvný a není zrovna sdílný, to bylo v pořádku. Ona ale taková nebyla a měla ráda své posluchače. Draco neuměl ani naslouchat. Vždy ji nějak odbyl, něco zahučel nebo prostě vypnul a nevnímal ji. Zato Weasley... Ten ji většinou nepřerušoval a opravdu jej zajímalo, co mu vyprávěla.

A ona sama ke svému velkému překvapení ráda naslouchala jemu. Nikdy by ji nenapadlo, že se zrovna z něj stane člověk, kterého bude vyhledávat a jehož společnost ji bude těšit. Navíc se jí nebál odporovat, což jí také svým způsobem imponovalo. Jistě, sice se občas choval jako idiot nebo čuně, ale to ho odnaučí. Minimálně ho naučí nemluvit s plnou pusou.

Draco se k ní udiveně otočil, když zaslechl její tichý smích.

„Pansy?" vybídl ji k vysvětlení.

„Ale nic, jen jsem si na něco vzpomněla. Weasley bude mít ze života peklo, jestli na mě ještě jednou promluví s kuřetem v puse," ušklíbla se.

„Nebýt to zrovna zrzek, politoval bych ho," pochopil Draco a také se usmál.

„Náhodou opravdu není tak hrozný," zastala se jej Pansy. „Umí být i zábavný."

„Znám tě vůbec?" popíchnul ji blonďák. „Tohle že je naše královna Pansy? Lůza, která jí nesahá ani po kotníky, že umí být zábavná?" bavil se.

„Zmlkni," vyprskla a nebezpečně proti němu zašermovala nehty. „Nebo tě Grangerová večer nepozná."

Oba se chvíli tiše smáli, než se mezi nimi rozhostilo ticho. Draco se zase zahloubal sám do sebe a Pansy viděla, jak se nad něčím těžce rozhoduje.

Nakonec se k ní s povzdechem otočil a váhavým hlasem spustil: „Pansy... Kdyby tu byla nějaká, jakákoli možnost, kdy by sis zrzka nemusela vzít a namísto něj by byl někdo jiný, využila bys toho?"

„O čem to mluvíš?" zeptala se jej podezíravě.

„Uvažuji v teoretické rovině, samozřejmě," dodal hned Draco, ale Pansy se v jeho pohledu něco nezdálo.

„V teoretické rovině? U Merlina, doufej, že tvoje děti s Grangerovou nebudou po ní, nebo mě tvá rodina umoří takovými výrazy. Už i ty ses nakazil," prskla rádoby pohrdavě, ale horečně u toho uvažovala. Co jí to tu naznačoval?

„O nic nejde, Pans. Partneři nám byli přiděleni. Jen mě to tak napadlo," řekl, jako by jí četl myšlenky.

„Nevěřím ti, Draco. Na to tě znám až moc dlouho. Ale budiž. Asi bych té teoretické možnosti nevyužila, i když jsem sama v šoku z toho, že to říkám. Weasley je... No, je to sice zrzek, ale není tak špatný. Kdo ví, koho jiného by mi mohli přidělit a jak by to nakonec dopadlo. Asi jsem se s tím nějak smířila."

„Aha...," zamručel.

„Aha? Draco Luciusi Malfoyi, o co tu jde?" vyjela na něj, až se překvapeně přikrčil.

„Už jsem ti řekl, že o nic. Jen mám teď takové těžší období. Jde o hodně věcí, ale tebe to nemusí trápit, Pans. Omluv mě," vychrlil ze sebe a náhle vstal z křesla, na němž se celou dobu rozvaloval. „Potřebuji být chvíli sám."

Před jejíma udivenýma očima sebral ze stolu před sebou pár čistých pergamenů, které tam měl dosud rozložené a vydal se ke dveřím vedoucím ven ze společenské místnosti. Už za ním ani nestačila zavolat odpověď.

Vztekle si odfrkla a zabořila se do opěrky křesla. Opravdu moc ráda by věděla, co se tu u Merlina děje.

***

Draco se procházel poloprázdnými chodbami. Těch pár studentů, které potkal, se na něj ani nepodívalo a jemu to naprosto vyhovovalo. Nepřál si být rušen. Stále si nebyl jistý, co dělat. Od středečního večera uvažoval nad tím, jak naložit s dopisem, který mu matka zaslala. A od středečního večera byl naprosto zoufalý.

Tíha rozhodnutí jako by mu drtila ramena. Nešlo tu jen o něj, ovlivnil by život i Hermioně, Pansy a tomu troubovi Weasleymu. Pansy sice před chvílí říkala, že by o jiného partnera nestála, ale co kdyby tím partnerem měl být on? Přijala by jej?

A Hermiona? Stále musel myslet na chvíli před pár měsíci, kdy jim oznámili, že se mají vzít. Seděla tou dobou se zbytkem skvostného tria a zrzkou. Vzpomínal, jak jí zbledla tvář a očima zabloudila k Weasleymu sedícímu vedle ní.

Moc dobře si uvědomoval, že mezi nimi byl nějaký románek. Chtěla by snad Hermiona, aby se vše vrátilo ke starému? Mohla by si vzít svého dlouholetého kamaráda a ne jeho, Draca Malfoye, který jí ničil život.

A k tomu všemu mu matka více než jasně naznačovala, že čistokrevnost rodu je prioritní záležitostí.

Ztěžka si povzdechl a usedl na výklenek u okna. Co by chtěl vůbec on? Hermionu nebo Pansy? Z tohoto pohledu se mu celá záležitost zdála směšnou. Nemůže si vybrat mezi dvěma dívkami, to přece nejde. Není to jeho rozhodnutí, nemá právo rozhodovat o jiných životech.

Ale kdyby je svým rozhodnutím udělal šťastné? A udělal by je vůbec jakýmkoli rozhodnutím šťastné?

S těžkým srdcem po chvíli vstal a zamířil do sovince. Rozhodl se.