Byla neděle večer a Hermiona seděla zadumaně v křesle spolu s Ginny. Nebelvírská místnost byla výjimečně téměř prázdná, a tak měly obě dost soukromí. Hermioně ale moc do řeči nebylo.

Když se odpoledne narychlo rozloučila s Malfoyem, potulovala se pak bezcílně po hradě a uvažovala nad celým dnem. Nevěděla, co přesně se na závěr pokazilo, protože celá schůzka byla jinak skvělá. Až sama nevěřila tomu, jak dobře si s blonďákem rozuměli a jak přirozeně si povídali. Tak proč si najednou není jistá, jak se k němu chovat? Asi by bylo nejlepší počkat, jak se zachová on, i když to nebyl úplně její styl. Kdyby jen věděla, co přesně se mezi nimi stalo, že to vše skončilo tak rozpačitě.

Nakonec po svých toulkách bradavickými chodbami zamířila na večeři, kde se připojila ke svým přátelům. Zvědavé otázky Rona a Harryho odbyla nevrlým zavrčením a nimrala se v jídle. Nechtěla se o ničem bavit. Nevšimla si jejich vševědoucích pohledů a uniklo jí i jejich zlé zahlížení ke zmijozelskému stolu. Celou situaci nakonec naštěstí vyřešila Ginny, která Hermioně naoko vynadala, že by neměla celé dny trávit v knihovně, když je pak na ně bezdůvodně podrážděná, na svého přítele a bratra vyjela, že by si za ty roky už mohli na to všechno zvyknout a v závěru zavelela, že se jde spát, protože to byl určitě pro všechny dlouhý den. Nikdo se jí neodvážil odporovat.

Ve společenské místnosti pak ještě všichni seděli chvíli spolu, ale Harryho a Rona nakonec přemluvili Seamus s Deanem, aby si s nimi šli nahoru zahrát Řachavého Petra, a děvčata tak osaměla.

Když už bylo ticho mezi nimi téměř neúnosné, ztratila Ginny trpělivost a naklonila se ke své kamarádce.

„Tak řekneš mi už, jak to všechno probíhalo? Umírám zvědavostí a ty zatím vypadáš jako hromádka neštěstí a mlčíš. Co se stalo?"

Hermiona k ní zamračeně střelila pohledem. „Nechci to řešit, Ginny. Bylo to super, ale nakonec nebylo. Nebo asi bylo, ale- já vlastně nevím," povzdechla si zoufale. Ginny ani nedutala a čekala, jak bude pokračovat. Bylo jí jasné, že Hermiona o tom mluvit chce, ale neví jak.

„Všechno bylo vlastně úžasné, šli jsme na oběd do restaurace a dost jsme si rozuměli, povídali si a bylo to... Bylo mi tak dobře, jako už dlouho ne. On se o mě opravdu zajímal, víš?" vzpomínala s lehkým úsměvem a na chvíli se odmlčela. „Jenže pak... Šli jsme se projít a najednou se něco pokazilo. Bylo to dost zvláštní. A já nevím, co si o tom všem mám myslet," zakončila zamračeně.

„Co přesně se pokazilo?" nechápala Ginny.

„Nevím, Ginny. Prostě se něco stalo, nejsem si jistá, co přesně," zamyslela se. „Každopádně se o tom nechci bavit. Jinak to ale bylo všechno fajn," usmála se nakonec.

„S tebou je teda řeč," převrátila zrzka oči. „A políbili jste se aspoň?" vyhrkla nadšeně.

„Chováš se jak puberťačka," odpálkovala ji Hermiona zamračeně. „Ne, nepolíbili jsme se, ani se nedrželi za ruce ani nic. Nebylo to totiž rande, chápeš?" Uvnitř sice zahlodal červík pochybností, že by byla vlastně ráda, kdyby se jednalo o rande, ale zděšeně tu myšlenku zahnala. Už asi blázní.

„To se ještě uvidí," odfrkla si Ginny a pak raději odvedla řeč jinam. Hermiona, vděčná za změnu tématu, se k ní nadšeně přidala. Konečně tak přišla na jiné myšlenky.

„No, je už docela pozdě, nemyslíš? Zítra mám ráno Bylinkářství, měla bych asi jít spát," utnula nakonec tlachání Hermiona.

Ginny trochu neochotně souhlasila a obě se odebraly do svých pokojů.

K Hermionině překvapení v jejich ložnici nikdo nebyl. Rychle se tedy odebrala na lůžko a zachumlala se do peřin. Ať se však snažila sebevíc, spánek nepřicházel. Kdykoli totiž zavřela víčka, objevila se jí před očima tvář s uhrančivýma šedýma očima a křivým úsměvem.

„Zatraceně, Malfoyi," zavrčela vztekle, když se jí ani po hodině nepodařilo usnout.

„Co jsem provedl?" zeptal se udiveně Draco právě vcházející do pokoje.

„Zatraceně, Malfoyi!" vykřikla tentokrát úlekem Hermiona. „Neslyšela jsem tě přicházet," dodala rychle, zčervenala a obrátila se k němu zády.

Draco ji chvíli s pozvednutým obočím pozoroval, ale když se ani nepohnula a nic neříkala, pokrčil nakonec rameny a nechal to být. S myšlenkou, že se dneska očividně všechno v čele s ním zbláznilo nakonec ulehl do postele. Avšak ani k němu spánek nepřicházel.

A tak na jednom konci místnosti ležela v posteli Hermiona, ztracená ve vlastních úvahách, netušíc, že na druhé straně pokoje se objekt jejích myšlenek zaobírá těmi stejnými věcmi a také nemůže usnout.

***

Když se ráno Draco probudil, Hermiona ještě spala. Potichu, aby ji nevyrušil, se oblékl a odešel do zmijozelské společenské místnosti. Bylo pondělí brzy ráno a všichni ještě spali. Usadil se tedy u krbu do křesla a chtě nechtě zase začal v hlavě probírat celý včerejšek.

Byl sám ze sebe upřímně zmatený. Nedokázal si vysvětlit, co ho to včera popadlo.

Celý oběd v restauraci byl skvělý. Hermiona se ukázala jako velmi příjemná společnice. To, že je chytrá samozřejmě dávno věděl, ale překvapilo jej, že je i vtipná, pohotová a... krásná? Ano, musel si to přiznat, Hermiona byla vskutku nádherná žena.

A její krása mu zřejmě musela zatemnit mozek, protože proč jinak by ji v tom parku toužil políbit? U Merlina, byla to přece Grangerová, zákonem vynucená budoucí manželka, jistě, ale pořád Grangerová. Jak ho tedy mohlo napadnout chtít ji políbit? Byl si naprosto jistý, že jeho záměr neodhadla, protože to by mu jistě dala dostatečně najevo.

Pokud někdy něco věděl na sto procent, pak to, že on Grangerovou nepřitahuje a že s ním tráví čas pouze protože musí. A ač se tomu bránil, vadilo mu to.

Čím dál jasněji si uvědomoval, jak špatné byly jeho názory po celé ty roky. Nejen na Hermionu, ale celkově na svět. Ale on se přece změnil! Přiznal si své chyby, dokázal se oprostit od názorů svého otce a začal žít jako nový člověk.

Tak proč je pro tebe takový problém přiznat si, že se ti Grangerová líbí? našeptával mu slabý hlásek v hlavě. Nesmysl, nelíbí se mi, jen si ji musím vzít, přesvědčoval vzápětí sám sebe.

Zcela ztracen ve svých myšlenkách úplně zapomněl, kde je, takže když mu na rameni přistála ruka a zpět do reality ho probral výkřik Dobré ráno, draku!, pořádně se vyděsil.

Vyskočil ze svého křesla a zuřivě se otočil ke svému nejlepšímu kamarádovi, který byl autorem oněch slov. Nevěda, jestli mu má nejdřív vyčítat šok, pitomou přezdívku z dětství nebo oboje zaráz na něj nakonec jen vztekle zavrčel a otočil se k odchodu.

„No tak, špatně jsme se vyspinkali?" popichoval jej Blaise a vesele kráčel za ním. Když se nedočkal odpovědi, pokračoval: „Ani jsi neříkal, jak dopadlo včerejší rande."

Jeho kamarád se k němu otočil s hrozivým výrazem v očích, ale Blaise si z něj nic nedělal a pokývnutím mu naznačil, že čeká odpověď.

„Nebylo to rande, ty idiote," zahučel nakonec Draco a pokračoval v cestě na snídani.

„Ó, jistě že nebylo, můj drahý příteli. Pouze jsi šel s dívkou svých snů na schůzku, která nebyla rande. Jak to dopadlo," zajímal se dál. Měl skvělou náladu a rozhodl se, že to s ním dnes Draco nebude mít lehké.

„Není dívkou mých snů," odsekl.

„Ovšem, tak je ženou tvého srdce, to máš celkem jedno. Tak řekneš mi už, jak to probíhalo?" nenechal se Blaise odradit.

„Nedáš mi pokoj?" zahučel naštvaně Draco.

„Nedám a pokud mi nic neřekneš, zeptám se Grangerové sám," odvětil zlehka.

Draco se zprudka zastavil a výhružně se k němu otočil. „To neuděláš," řekl pevně, ale jediný pohled na jeho kamaráda ho utvrdil, že Blaise dnes udělá naprosto cokoli.

Blonďák na chvíli zavřel oči, zhluboka se nadechl, aby se trochu uklidnil a pak mu poměrně klidným hlasem řekl: „Fajn, bylo to celkem fajn, stačí? Víc ze mě nedostaneš."

Blaisovi zazářily oči. „A bylo něco?" vyzvídal.

„Nic nebylo, protože to nebylo rande!" okřikl ho Draco a vydal se urychleně zase na cestu. Čím dřív se ho dnes zbaví, tím líp pro něj.

„Ovšem, to víš, že to nebylo rande. A jak to, že k ničemu nedošlo? Zase ti vrazila?" zasmál se.

„Ne," odpověděl Draco a nevědomky si sáhl na místo, kam mu před lety přistála Hermionina pěst. „Jen to nebylo rande, takže k ničemu dojít ani nemohlo a ty mi už dej pokoj," vychrlil ze sebe nakonec a téměř zapadl na své místo u zmijozelského stolu, kam právě přišli.

Téměř automaticky pohlédl k nebelvírskému stolu, ale Hermiona tam ještě nebyla. Zato si zaraženě všiml, jak ho upřeně pozoruje Potter. Ušklíbl se na něj a otočil se zase k Blaisovi, který něco nadšeně vykládal.

„... takže i když to včera rande nebylo, určitě plánuješ další. Kdy a kam? Já bych asi někam měl vzít Lenku, jenže s ní je to celkem těžké. Nejradši by seděla pod stromem a chytala tam nějaké létající potvory. Nechtěli byste někam jít s námi? Hermiona se s ní baví, tak by to mohlo být fajn," zakončil svůj monolog.

Draco na něj hleděl a nevěřil svým uším. „Blaisi, nebylo to rande a v nejbližší době ani nic dalšího zřejmě neplánuju, protože prostě proto," dodal, když zpozoroval, jak se jeho kamarád nadechuje k otázce. „Se Střelenkou nikam nejdu, je máklá a ty taky."

„Není máklá," zamračil se na něj. „Vlastně je skvělá, sice má trochu neobvyklé názory, ale hodnějšího člověka bys nenašel."

Draco jen něco zahučel a pustil se raději do jídla. Bavit se s Blaisem o Lence se mu opravdu nechtělo, měl svých starostí dost. Na klidu mu moc nepřidalo ani vědomí, že z něj Potter po celou dobu téměř nespustil zrak.

***

Podrážděnost se Draca nepouštěla po celý den. Po obědě se mu už většina jeho kamarádů vyhýbala. Sám si uvědomoval, že se chová hloupě, ale nemohl si pomoc. Stále musel myslet na jistou kudrnatou čarodějku. Nakonec si přestal nalhávat, že o nic nejde a přiznal si pravdu. Grangerová se mu jakýmsi záhadným způsobem vetřela do života a rozhodně mu není lhostejná.

Je úplně jiná, než jak si celou tu dobu myslel. Vlastně je skvělá. Ale jak jí dokázat, že i on je jiný, že není ten parchant Malfoy, který jí dělal ze života dlouhou dobu peklo?

Ke konci dne to již nevydržel a šel do jejich společného pokoje, aby si s ní promluvil. K jeho zklamání tam však Hermiona nebyla.

Chvíli tedy zvažoval, co dělat, než si rezignovaně povzdechl a nalil si sklenku ohnivé whisky. Aspoň konečně přijde na jiné myšlenky a uklidní se.

Se sklenicí v ruce seděl u krbu a zvažoval nad tím, co Hermioně řekne, když ho vyrušilo zaklepání na dveře. Překvapeně zvedl hlavu, Hermiona přece neklepala, bydlela tu. Tak kdo co chce? Když se zaklepání ozvalo znova, neochotně se zvednul a šel nečekaného návštěvníka vyhodit. Sotva však otevřel dveře, zarazil se.

„Můžu dál?" zeptal se odměřeně Potter a bez vyzvání se kolem Draca protáhl.

„Nemůžeš," odsekl Draco, ale brýlatý chlapec jako by jej neslyšel, přešel ke krbu a zamyšleně se na něj otočil.

„Nevěděl jsem, že piješ," podotkl při pohledu na láhev whisky na stole.

„Do toho ti nic není, Pottere." Co mu sakra chce?

K jeho údivu a zlosti si nebelvír sednul na jedno z křesel a pokynul Dracovi, aby se posadil vedle něj.

„Tady nejsi doma, Pottere a já nemám v úmyslu se s tebou vybavovat. Řekni, co chceš a vypadni," štěknul naštvaně blonďák a ani se nehnul.

„Přišel jsem si s tebou promluvit o Hermioně. Možná by bylo lepší, kdyby ses posadil," odvětil kousavě Harry. Chvíli se navzájem přeměřovali pohledy, než Draco zvedl bradu, vypil sklenici, kterou do teď držel v ruce a sednul si do druhého křesla.

„Tak co máš na srdci, hrdino kouzelnického světa?" zeptal se posměšně, ale uvnitř byl napjatý.

„Jak jsem již řekl, chci si promluvit o Hermioně," odpověděl poklidně Harry a zkoumavě na něj hleděl. Dracovi se to ani za mák nelíbilo, ale naoko lhostejně pokrčil rameny.

„Tak mluv," vybídl ho s úšklebkem.

Jeho dávný školní nepřítel chvíli uvažoval, jak začít. Nakonec na Draca odhodlaně pohlédl. „Všiml jsem si, že jste si poslední dobou s Hermionou trochu bližší."

„Všiml sis? Čím by to asi mohlo být, že jsem si s ní bližší. Že by tím, že si ji mám jednou vzít, nebo že s ní musím mít děti? Či snad proto, že spolu teď musíme žít?" nešetřil sarkasmem Draco.

„Moc dobře vím, co musíte a nemusíte udělat," ujistil ho zamračeně Harry. „Ale nemůžeš popřít, že si nakonec překvapivě celkem rozumíte. Často spolu teď chodíte na snídaně, spolupracujete v různých předmětech a Hermiona vypadá, že jí tvoje společnost... nevadí," zaváhal. „Tak mi řekni, co si od toho jako slibuješ? Hermionu jsi vždycky nesnášel, nadával jsi jí a ponižoval."

Jeho slova Draca rozčilila. Hlavně proto, že Potter vlastně říkal pravdu. „Opakuju, musím si ji vzít. A tobě do toho nic není, Pottere! Ty máš svou zrzku, tak přestaň strkat ten svůj ksicht do něčeho, po čem je ti hovno."

„Je mi do toho hodně, Malfoyi. Hermiona je má kamarádka a já nedovolím, abys jí zase ublížil. Je mi jasné, že jsi ji včera někam pozval. Ani jeden jste nebyli na hradě a Ginny měla fakt chabé argumenty. Tak co jsi jí udělal, že byla u večeře tak rozhozená?" zasyčel na něj výhrůžně.

Draco se předklonil a vztekle mu zahlížel do obličeje. „Neudělal jsem jí nic. Rozumíš? Nemám důvod jí ubližovat."

Harry se jen nevesele ušklíbnul. „Nemáš? Nikdy jsi s tím přece neměl problém, tak co tak náhlá změna?"

To už Draca dopálilo. Co si sakra Potter vůbec myslí? „Že by válka, Pottere? Nechápeš, že někdy se lidé prostě změní? To je to ten tvůj hrdinský mozek neschopen pobrat?"

Harry se trochu zarazil. „Vím, že ses změnil," ujistil jej nakonec zamračeně. „Jinak bych asi těžko po válce vypovídal před tribunálem ve tvůj prospěch. Ale Hermiona-"

„Sakra, Pottere, posloucháš se vůbec?" skočil mu Draco do řeči. „Uvědom si, že já jsem na rozdíl od jiných neměl ve válce na výběr. Má rodina dělala různá rozhodnutí i za mě a já jim věřil. Byla to chyba, já vím, ale stalo se to. Od malička mě vychovávali tak, jak vychovávali. Sám moc dobře víš, k čemu to vedlo. Tak proč nedokážeš pochopit, že jsem se změnil a chci začít jinak?"

Brýlatý nebelvír si ho zamyšleně prohlížel a nic neříkal. Očividně uvažoval nad jeho slovy. Když už se chtěl Draco vztekle ozvat, Harry přikývl.

„Dobře, možná máš v něčem pravdu. Asi ses změnil, což očividně dokazuje i fakt, že jsi mě zatím neproklel," ušklíbl se a Draco překvapeně pozvedl obočí. „Ale o Hermionu mám zkrátka strach. Hodně si toho prožila, ani nevíš, kolik. A i když je silná, nezaslouží si další trápení. Nedovolím ti, abys jí jakkoli ublížil, rozumíš?"

Draco mlčel. Před očima se mu míchaly vzpomínky na Hermionu. Na to, jak ji jeho teta mučila před jeho očima a on nemohl nic dělat. Na její šťastný úsměv včera, když mu vyprávěla tu mudlovskou pohádku. Na to, jak ho jednou v noci vzbudila svým křikem a noční můrou. Ztěžka polkl a zavřel na chvíli oči.

S vážným výrazem nakonec pohlédl na svého dávného rivala. „Pottere, nikdy bych Grangerové již neublížil, rozumíš?" ujistil jej pevným hlasem.

V tu chvíli se dveře do jejich pokoje otevřely a dovnitř vpadla rozesmátá Hermiona s Ginny v závěsu. „Harry?" pohlédla překvapeně na svého kamaráda.

Ten se na ni jen usmál a přesunul pohled zpátky na Draca.

„Nikdy," zopakoval důrazně Draco a myslel to smrtelně vážně.

A v duchu se rozhodl, že se postará také o to, aby jí už nikdo nikdy neublížil. Ne, dokud on bude naživu.