O víkendu jsem kapitolu nakonec nestíhala vydat, takže ji tu máte až dnes. Omlouvám se za zpoždění. Přeji příjemné čtení. :-) 

Dnes tě budu čekat v jednu hodinu před Vstupní halou. Obleč se teple. D.

„Ukaž, co tam máš?" nahnula se k Hermioně Ginny.

„Ale nic, nic," vzpamatovala se Hermiona rychle a ruku se vzkazem stáhla pod stůl. Když si všimla kamarádčina nedůvěřivého pohledu, křečovitě se usmála. „Vážně nic, Ginny. Nedělej si starosti."

Ginny si ji stále měřila podezíravým pohledem, ale nakonec přikývla a nechala to být. Však se to časem určitě dozví, pokud Hermiona chtít.

Snídaně chvíli mlčky pokračovala, než se vedle Ginny ozvalo zakuckání. Rychle pohledem Hermionu zkontrolovala a všimla si jejích náhle červených tváří a upřeného pohledu. Podívala se tím směrem také a všimla si Malfoye, jak v doprovodu Zabiniho odchází z Velké síně. Při odchodu se blonďák ještě otočil a podíval se směrem k nebelvírskému stolu.

V Ginnyiných očích se zase objevil zadumaný výraz. Podezření se změnilo v jistotu ve chvíli, kdy v kamarádčiných rukou zase zahlédla kus pergamenu.

„Takže," protáhla s úsměvem. „Co máš dneska vlastně v plánu?"

Hermiona, pokud to bylo možné, zčervenala ještě víc. „Ehm, no..."

„Vy, kluci, si jdete zalétat, že?" obrátila se náhle Ginny k Harrymu a Ronovi.

„Asi jo," přikývl brýlatý chlapec nezúčastněně.

„Asi? Jistě, že jdeme. Potřebuju si vyčistit hlavu," zamumlal s plnou pusou Ron.

„Od těch svých kravin rozhodně," zamumlala Ginny a obrátila se zase k Hermioně. „Vlastně jsem s tebou potřebovala ještě něco probrat, dojedla jsi už?"

Kudrnatá čarodějka si ji zamračeně měřila očima, než s povzdechem přikývla a vstala. Kluci zůstali ještě sedět a zapáleně řešili nejnovější změny u Kudleyských kanonýrů.

Ginny na nic nečekala, popadla Hermionu v podpaží a rychle s ní odešla z Velké síně směrem k Nebelvírské společenské místnosti.

„Tak co se děje?" zeptala se tiše cestou.

„Už jsem ti říkala, že nic, Ginny," odsekla celkem naštvaně. Proč jí prostě nedá pokoj?

„Ahá," protáhla Ginny. „Takže s Malfoyem to nijak nesouvisí?"

„Co-cože? Proč by mělo... Jak jsi-," zakoktala se zase zrudlá Hermiona.

„Ale no tak, jak dlouho jsme už kamarádky? Poznám, když se něco děje, a takovou tě ještě neznám," usmála se přátelsky zrzka. „Pozval tě někam?" navrhla nakonec nadšeně svou nejpravděpodobnější teorii.

Mlčení jí bylo dostatečnou odpovědí.

„No ne, takže pozval!" vykřikla nadšeně.

„Tiše, Ginny!" okřikla ji šeptem Hermiona a rychle se rozhlédla kolem sebe. „Ano, asi mě pozval," přiznala nakonec neochotně. „Jsi strašně otravná," dodala ještě.

Ginny si jen vesele odfrkla a se zářivým úsměvem si ji prohlížela. „Kdy a kam?"

„Nejsi jen otravná. Jsi ten nejotravnější člověk na světě," zabrblala Hermiona. „Dneska v jednu, nevím kam," odpověděla nakonec.

Ginny zase zavýskla, ale rychle se ztišila a spikleticky na svou nejlepší kamarádku pohlédla. „A co si vezmeš na sebe?"

„Nevím. Vlastně si ani nejsem jistá, jestli půjdu."

„Cože? Nesmysl, samozřejmě že půjdeš!" odpověděla Giny nekompromisně. „Sanitas," prohodila před vstupem k Buclaté dámě a rychle zatáhla Hermionu dovnitř. Ve společenské místnosti se v tuto dobu pohybovalo jen pár studentů a nikdo jim nevěnoval pozornost.

„V jednu hodinu a je deset. To se nedělá, nechat mi tak málo času," mumlala si Ginny pod nos a s Hermionou v závěsu šla rovnou ke dveřím do společné ložnice hada a lva.

„Málo času na co?" nechápala Hemiona. Kamarádka jí jen věnovala přezíravý pohled, než si stoupla před Hermioninu skříň.

„Tak, co s tebou?" zamyslela se zrzka s pohledem upřeným na oblečení před sebou. Už se chystala něco nadšeně vyhrknout, když se za dveřmi ozvaly tlumené hlasy.

***

Mezitím na druhé straně dveří

„Nechápu, proč jsem ti to vůbec říkal," brblal Draco a zamračeně pozoroval nadšeného Blaise.

„Komu taky jinému," mávl jeho kamarád rukou a s poťouchlým úsměvem ho pozoroval. „Vypadáš nervózně, kámo."

„Ale hovno," odsekl naštvaně blonďák. Pravdou však bylo, že nervózní byl. Doufal, že Hermiona dnes přijde, ale zároveň si tak trochu přál, aby odmítla. Sice si byl stále jistý, že ji pozvat na schůzku chtěl, ale bál se její reakce. U snídaně mu přišla hodně zaskočená a on znejistěl. Co když se zdálo pouze jemu, že se mezi nimi něco změnilo?

„Klid, Draco, to bude dobré. Přinejhorším máme aspoň důvod to zapít, no ne?" poplácal ho po zádech Blaise.

„Jako bys k tomu potřeboval důvod."

„Důvod je důležitý," namítl rádoby vážně Blaise. „Ale dost už, jdeme," zavelel a rozešel se směrem ke kamarádově ložnici. „Dáš si panáka, abys nebyl nervózní, chvilku pokecáme a bude fajn," plánoval nadšeně a natahoval se po klice dveří, které se však náhle samy otevřely.

Překvapeně zamrkal, když se mezi nimi objevila Weasleyová. „Co chceš?"

„Rád bych do své ložnice, zrzko," jal se nakonec odpovědět zaskočený Draco.

„To máš smůlu," pokrčila rameny čarodějka a dveře trochu přivřela. Stále je však pobaveně pozorovala.

„Weasleyová, to je moje ložnice, takže padej," zamračil se Draco.

„Je to i Hermionina ložnice a jsem tu s ní. Počkej si," ušklíbla se a dveře zavřela.

„Zatraceně, Weasleyová," bouchl Draco vztekle do dveří pěstí.

„Pět minut," ozvalo se nakonec z druhé strany tlumeně.

Oba zmijozelové se na sebe překvapeně podívali, načež pokrčili rameny a vrátili se do Zmijozelské společenské místnosti.

„Přijde," pousmál se Blaise.

„To nemůžeš vědět," odfrknul si blonďák zamračeně a Blaise se vědoucně usmál. Měl svého kamaráda přečteného a jeho nervozita mu neunikla. Když po pěti minutách uslyšeli zavření dveří, vstoupili sami do teď již prázdné ložnice.

„Samozřejmě že přijde," zopakoval Blaise a vesele se rozplácl do křesla u krbu. „Takže kam konkrétně spolu razíte?" mrknul na zamračeného Draca.

***

„Ne," zaprotestovala už po několikáté Hermiona, když její kamarádka zajásala a vytáhla nějaký další záhadný kousek jejího šatníku, o němž do teď Hermiona neměla snad ani tušení. Byli v Ginnyině ložnici, do které se přesunuly po tom, co do něj mladší čarodějka odlevitovala všechno oblečení, které Hermiona měla.

„Žádné protesty, Hermiono, to je ono," uťala ji Ginny. „Malfoy z tebe padne na prdel," zachechtala se.

„Co? Jak to sakra mluvíš?"

„Hlavně že ty jsi svatá," loupla po ní okem zrzka. „Každopádně, v tomto dneska jdeš," dodala a zamávala před ní teplými sytě zelenými šaty s tříčtvrtečním rukávem, které Hermioně končily někde v půli stehen.

„Ginny," vysvětlovala Hermiona trpělivě, ale již lehce hystericky, „tyhle šaty jsem nikdy neměla na sobě a nehodlám to měnit."

„Blá blá, nezajímá, jdi si dát rychle sprchu a zkus si je," zavelela a postrčila svou kudrnatou kamarádku do koupelny. Do ruky jí vrazila šaty s punčochami, prádlem a ručníkem a zavřela za ní dveře. Zpoza nich se chvíli ozývaly tiché nadávky, ale nakonec je nahradil zvuk tekoucí vody a Ginny se spokojeně usmála.

Sice Malfoye v lásce neměla, ale byla si více než vědomá reality. Hermiona si ho vzít musí a bude pro oba jednodušší, když si k sobě nějak najdou cestu. Už pár dní si všímala, že se mezi nimi něco změnilo. Hermiona sice říkala, že spolu uzavřeli jistý druh příměří, ale podle Ginny v tom bylo i něco jiného. Všimla si, že se na sebe dívají jinak. A ačkoli by to nahlas zatím nepřiznala, těšilo ji to. Přála své kamarádce jen to nejlepší.

„V tomhle nikam nejdu," zahlásila Hermiona a vytrhla tak Ginny z jejích úvah. Ta si ji přeměřila pohledem a spokojeně se usmála. Šaty těsně kopírovaly Hermioniny křivky a zdůrazňovaly její štíhlou postavu, zároveň však působily decentně.

„Je to dokonalé, jdeš v tomhle. Ještě nějak vymyslíme vlasy, boty a ty blbosti okolo a můžeš jít."

„Ginny, nevím, co na tom nechápeš, ale nejdu v tom!" zopakovala Hermiona důrazně.

***

Pár minut po jedné hodině scházela Hermiona schody vedoucí do Vstupní haly. Na sobě měla, ač to stále nechápala, ony zelené šaty. Ať protestovala sebevíc, její kamarádka byla neoblomná. Když nakonec pohrozila, že je na Hermioně začaruje, aby je nemohla sundat, vzdala to.

Jakmile spatřila Malfoyův upřený pohled, zase se v duchu proklínala, že se nechala přemluvit. Jak k oblečení, tak k celé schůzce. Stál v obleku pod schody a čekal na ni.

„Ehm, ahoj," pozdravila jej nesměle a pousmála se. „Všechno v pořádku?" znervózněla, když neodpovídal a jen ji skenoval pohledem.

„Jo... jo, jasně, ahoj," vzpamatoval se blonďák a ztěžka polkl. „Sluší ti to, Grangerová," usmál se nakonec a nabídl jí rámě.

Hermiona trochu zčervenala a po krátkém zaváhání nabízenou ruku přijala a zavěsila se do něj.

„Takže," prohodila po chvíli mlčení, kdy pomalu vycházeli na školní pozemky, „co je dnes v plánu?"

„Uvidíš," odbyl ji s opět sebevědomým úšklebkem na rtech. Vedl ji k opodál stojícímu kočáru, do nějž byl zapřažen pár testrálů.

Když okolo zvířat procházeli, Hermiona je jemně pohladila po hlavách. „Jsou krásní, svým děsivým způsobem, nemyslíš?" prohodila.

Draco jen pokrčil rameny. „Když myslíš." On z nich nijak nadšený nebyl, při pohledu na ně se mu chtě nechtě vybavovala minulost, na kterou by nejraději zapomněl.

Otevřel Hermioně dveře a počkal, dokud se pohodlně neusadila, než přisednul naproti. Kočár se s trhnutím rozjel.

„Připadám si teď trochu jako hodně divná Popelka," zasmála se čarodějka, a když si všimla Dracova nechápavého pohledu, dodala: „To je jen taková mudlovská pohádka."

„A proč má takové postižené jméno?" úšklíbl se Draco.

„Není postižené," odporovala hned. „Jen se vztahuje k tomu, jak žila." Když na ni Draco dál upíral pobavený a poměrně zvědavý pohled, dala se do vysvětlování.

Než přijeli na místo, stihla mu Hermiona odvyprávět celou pohádku, a ještě s ním i diskutovat nad mírou zapojování kouzelníků do mudlovského světa v minulosti. K dívčině překvapení byl Draco prozatím příjemným společníkem a dokonce vypadalo, že ho mudlovský příběh opravdu zajímal.

„Tak, vystupovat, Popelko," popíchl ji Draco, otevřel dveře a opět nabídl rámě.

„Prasinky?" zeptala se překvapeně Hermiona, když se rozhlédla.

„U Merlina, nemyslíš si snad, že zůstaneme v Prasinkách, že ne?" zeptal se přezíravě Draco. „Přeneseme se, připravená?"

„Počkej, to přece nesmíme," chtěla se mu vytrhnout Hermiona, ale on ji nepustil, jen se pousmál.

„Grangerová, jsme dospělí lidé, můžeme. Navíc mám povolení," odvětil, když si všiml jejího stále vyděšeného výrazu.

„Máš? Opravdu?" ptala se zvědavě.

„Jistě," odfrkl si, na nic nečekal a s hlasitým prásk je oba přemístil.

Hermiona dopadla poněkud tvrději, protože nebyla připravená na okamžité přemístění.

„Příště mě upozorni, Malfoyi," vyštěkla trochu naštvaně.

„Upozornil jsem tě na začátku," odmávl to zlehka blonďák a zamířil s ní k příjemně vypadající restauraci naproti.

„Jdeme do restaurace?"

„Grangerová, říkají, že jsi nejchytřejší čarodějka naší generace, tak by sis snad mohla odvodit, že ano, jdeme do restaurace," povzdechl si pobaveně Draco a otevřel jí dveře.

„Mohl jsi mi to říct předem, oblékla bych si něco lepšího," zamumlala a vstoupila dovnitř.

„Už jsem ti říkal, že ti to sluší. Jsi oblečená naprosto vhodně," zaúpěl trochu zmijozel. „Vždycky máš ke všemu milion poznámek?" zeptal se jí ještě, než k nim přišla příjemně vypadající mladá žena s deskami v rukou.

„Máme rezervaci na jméno Malfoy."

„Jistě, následujte mě, prosím," odpověděla mile a zamířila do útrob restaurace, která byla zřejmě mnohem větší, než jak zvenku působila.

Hermiona se za ženou vydala a nejistě se rozhlížela kolem sebe. Byla vývojem událostí trochu zaskočená, nikdy by ji nenapadlo, že se přemístí do asi nejluxusnější restaurace, v jaké kdy byla. V takovém prostředí se necítila moc dobře a neustále se musela napomínat, aby nevypadala moc vyjeveně.

„Klid, Grangerová," ušklíbl se Draco, když jí nejprve zdvořile pomohl usadit se a následně přisednul naproti.

„Tobě se to řekne," zabrblala nebelvírka a přinutila se přestat rozhlížet všude kolem sebe. „Malfoyi, nevím, jestli je to zrovna vhodné říct, ale nejsem si jistá, jestli si takovou restauraci můžu dovolit."

Obočí mu téměř zmizelo ve vlasech. „Grangerová, já jsem tě pozval. A dovolit si ji rozhodně můžu. Takže ani slovo, dobře?"

Chtěla mu odporovat, ale když si všimla jeho varovného pohledu, rychle si to rozmyslela. Neochotně tedy přikývla. V tu chvíli se u nich k její úlevě objevil číšník s jídelními lístky. Hermiona za svůj tiše poděkovala a vděčně se do něj začetla. Konečně se mohla nějak zaměstnat.

Po pár minutách však celkem nešťastně zvedla pohled zase k Dracovi. „Nevím, co si dát, mají tu toho moc," kuňkla nešťastně.

Draco se usmál. „Já si dávám hovězí bourguignon, nechceš to zkusit taky?" navrhnul.

„To zní dobře, ať je to co je to," přikývla.

„Máte vybráno?" objevil se u nich zase číšník. Draco tedy objednal obě jídla a na pití víno.

„Já bych si dala ještě vodu, prosím," usmála se Hermiona na číšníka.

„Jistě, slečno," oplatil jí úsměv zářivě. „A ještě něco pro vás mohu udělat?"

„To je všechno, děkujeme," štěkl Draco a mávl rukou. Hermiona se nad jeho ostrou odpovědí trochu pozastavila, ale nakonec jen pokrčila rameny a nechala to být.

„Takže co má ten dnešek vlastně znamenat?" zeptala se zvědavě, když se před nimi objevilo objednané pití.

„Řekl jsem si, že toho o tobě moc nevím a že bychom se mohli poznat, když už spolu bydlíme," vysvětlil a pozvedl sklenici s vínem. „Takže na nás?" navrhl nejistě. K jeho úlevě dívka s úsměvem přitakala a přiťukla si s ním.

„Co že tě tak najednou zajímám?"

„Kromě toho, že spolu bydlíme, máme se jednou vzít a mít spolu děti?" nadhodil s úsměvem. „Neškareď se, Grangerová, to je prostě skutečnost. Ale není to kvůli zákonu, neboj se. Asi jsem si uvědomil, že jsi trochu jiná, než jsem vždycky myslel," rozhodl se pro upřímnou odpověď.

Hermiona překvapeně zamrkala. „Nebavme se dnes o zákonu," poprosila nakonec a nijak na jeho předchozí prohlášení nereagovala.

„S tím souhlasím. Takže, vím, že je tvá oblíbená barva modrá, ale co dál?" začal zaujatě, ale Hermiona ho hned přerušila.

„Ty si pamatuješ moji oblíbenou barvu? Vážně?" Překvapilo ji to. Nečekala, že o ní cokoli ví, i když mu to sama musela nadiktovat při oné příšerné seznamovací proceduře od Gregové.

„Vážně. Netvař se tak překvapeně, paměť mám dobrou. Ale spíš by mě zajímalo, jak tvoje rodina?"

Hermiona posmutněla. Jakmile si toho Draco všiml, nejraději by si nafackoval. „Promiň, neměl jsem se ptát... Válka?" pokračoval tiše.

Čarodějka potřásla hlavou. „Ale ne, oni jsou živí. Jen... Jen jsem je ještě nenašla. Chci to udělat hned, jakmile dodělám školu."

„Nerozumím."

„Seslala jsem na ně spoustu ochranných kouzel a poslala je do Austrálie, aby je smrtijedi nenašli. A teď jsem je přes prázdniny nestihla vyhledat, bylo toho tolik, co jsem musela dělat a začarovala jsem je opravdu důkladně," vysvětila.

„V čem je problém? Napiš jim nebo tak něco, ne?"

„Není to tak jednoduché. Ale nechci se o tom bavit, prosím."

Draco celkem neochotně přikývl. „No, těším se, až je poznám," pronesl nakonec na odlehčení nálady, ale Hermionina tvář se bolestně stáhla.

„To já taky," zašeptala.

„Cože?"

„Vymazala jsem jim paměť, chápeš? Aby nebyli v nebezpečí! Neznají mě," vyhrkla rozčileně a zrychleně dýchala. Tohle pro ni nebylo jednoduché říkat zrovna jemu, když v podstatě před jeho rodinou své rodiče schovávala. Na chvíli si skryla obličej do dlaní, aby se uklidnila. Nemůže mu to vyčítat, on byl obětí války stejně jako ona.

„To jsem nevěděl. Promiň, to mě mrzí." Uslyšela jeho tlumený hlas.

Zvedla hlavu a trochu nuceně se na něj usmála. „To nic, nemohl jsi to vědět. Jen... Je to pro mě celkem těžké, mluvit o nich," dodala.

„Až skončí školní rok, najdeme je, slibuju!" vyhrkl. Trochu se oba zarazili a nevěřícně na sebe pohlédli.

Vážně jsem to řekl?

Vážně to řekl?

„To zvládnu, ale děkuju," vzpamatovala se první Hermiona. V tu chvíli se před ně snesly talíře s jejich jídlem a vytrhly je tak z napjaté chvilky. Oba se na jídlo vděčně vrhli a rozhostilo se mezi nimi ticho.

„Bylo to moc dobré, děkuji za tip," usmála se spokojeně Hermiona, když oba dojedli.

„Samozřejmě," ušklíbnul se samolibě Draco. „No, takže znám tvou oblíbenou barvu a vím, kde jsou tví rodiče, to toho stále nevím moc," prohodil po chvíli. „Takže co třeba tvé oblíbené zvíře?"

„Ehm, no, mám kocourka," odpověděla trochu zaskočeně.

„Kocoura?"

„Ano, Křivonožku. Je tedy s mými rodiči, ale je naprosto úžasný. Taková moje chlupata rezavá kulička je to. Co ty?" Usmála se.

„Já radši psy," zabručel.

„Jako třeba čivavy?" vyprskla Hermiona nad představou vznešeného Malfoye hrajícího si s pidipsem.

„No dovol?" ozval se rozhořčeně, načež se oba rozesmáli.

Ještě dlouhou dobu seděli v restauraci, než se rozhodli pomalu vyrazit nazpět. Draco i přes Hermioniny protesty zaplatil za celý oběd a spolu vyšli zase na denní světlo.

Hermiona se rozhlédla a na vzdálenějším konci ulice zahlédla malý parčík. „Projdeme se ještě?" navrhla. Draco se k parku také podíval a přitakal.

„Proč ne."

Šli mlčky, ale Hermiona ticho uvítala. Večer má rozhodně nad čím přemýšlet. Draco na ni působil naprosto jinak, než si kdy představovala. Těch pár hodin, které spolu strávili, jí utekly jako nic a upřímně se bavila. Byl pozorný, uměl naslouchat, ale zároveň se nebál říct svůj názor nebo se s ní dokonce lehce dohadovat. Byly to ale jiné dohady než jejich dřívější hádky. Teď se bavili bez jakékoli nenávisti a oba si společnost toho druhého užívali.

Draco vedle Hermiony šel zabraný do podobných myšlenek. Chválil se za svůj skvělý nápad pozvat Hermionu někam na schůzku. Konečně ji vnímal i trochu jinak než jako šprtku, knihomolku a válečnou hrdinku. Překvapovala ho téměř vším, co dělala. Byla vtipná, okouzlující a... Okouzlující? Kdy se v úvahách o Grangerové dostal až sem? Musel se pousmát.

Celý park prošli asi za dvacet minut, ale za celou dobu toho moc nenamluvili. Ticho mezi nimi bylo příjemné a oba si ho užívali.

„Děkuji ti za krásné odpoledne," poděkovala Hermiona, když se zastavili.

„To já tobě," usmál se Draco. „Někdy tě možná zase někam vezmu, nejsi tak hrozná, jak se o tobě říká," popíchl ji s úšklebkem a rychle uhnul před její varovně zdviženou rukou. Oba se rozesmáli, než se mezi nimi opět rozhostilo ticho.

Zadíval se jí hluboce do očí a znova si s překvapením uvědomil, jak nádhernou barvu mají. Oříškově hnědá se spojila s bouřkově šedou a oba se nechali ztratit v tomto okamžiku.

Draco pomalu, jako ve snách, zvedl ruku k jejímu obličeji. Těsně před tím, než se prsty dotkl její tváře, se však zarazil, ruku rychle stáhl a odvrátil se. Hermiona překvapeně a trochu zklamaně zamrkala, ale hned se zase vzpamatovala a hrdě zvedla bradu.

„Asi bychom se měli vrátit," ozval se po chvíli Draco chraplavým hlasem.

„Asi ano," souhlasila tiše. Zmijozel se obrátil zpět k ní, ale jejímu pohledu se vyhýbal. Nabídl jí ruku a sotva se jej dotkla, oba přemístil do Prasinek.

Kočár tažený testrály na ně čekal přesně tam, kde jej nechali. Za stálého mlčení nastoupili a vyjeli zpět k hradu.

Co se to stalo? uvažovali oba zmateně.

Ve škole bylo liduprázdno, studenti si užívali zbytek slunných dní a byli touto dobou převážně na pozemcích. Draco s Hermionou vstoupili do prázdné Vstupní haly a otočili se na sebe.

„Takže-," vyhrkli oba zároveň a zarazili se. Hermiona se trochu nervózně usmála.

„Ještě jednou děkuji za pěkný den," řekla nakonec s milým úsměvem.

„Nápodobně."

„No, ještě musím za Ginny, chtěla pomoc s něčím do školy," plácla nakonec rozpačitě první věc, která ji napadla.

„Jasně já... No, mám ještě práci, takže. Jo," zamotal se do své odpovědi Draco a nejistě přešlápl na místě. „Tak, ahoj," zamumlal, rychle se otočil a téměř prchnul směrem ke sklepení.

„Ahoj," hlesla Hermiona a rozešla se ke schodům.

Rozhodně měli oba nad čím přemýšlet.