Hermionu probudily sluneční paprsky, které se do pokoje prodraly i přes zpola zatažené závěsy. Když si uvědomila, že je sobota a nemusí vstávat, spokojeně se usmála. Se stále zavřenýma očima se protáhla, ale v půlce pohybu se náhle zarazila. Uvědomila si, že něco je jinak. Normálně se přece neprobouzí s něčí rukou kolem pasu.

Vyděšeně vytřeštila oči a jen taktak, že jí ze rtů neunikl vyděšený výkřik. Pohled na spícího Malfoye vedle ní nebyla zrovna věc, kterou by po ránu očekávala. Jako na povel se jí začaly vybavovat noční zážitky. Noční můra a to, že ji Malfoy uklidňuje. Její pláč a jeho tiché konejšení. A pak naopak jeho sebevýčitky a omluvy a její utěšování. V denním světle se jí to celé zdálo jako nepravděpodobný sen. Ale blonďákova ruka kolem jejího pasu byla až moc skutečná...

Potichu, aby ho neprobudila, se jemně vymanila z jeho objetí a odešla se převléct do koupelny. Když vyšla, zjistila, že její spolunocležník se zatím probudil. Zmateně se na ni podíval, než se mu v očích objevilo pochopení.

„Dobré ráno?" prohodila nesměle Hermiona.

„Dobré ráno," zamumlal v odpověď a uhnul pohledem. Nebyl si moc jistý, jak se k ní chovat. Ticho v pokoji se protahovalo, než ho opět prolomila Hermiona.

„Ehm...," odkašlala si. „Byla bych ráda, kdybys o té mé noční můře nikomu neříkal. Je to moje soukromá věc."

Draco přikývl. Ta včerejší noc v něm něco definitivně zlomila. Už nikdy se na Hermionu nedokáže znova dívat tak, jako předtím. Jistě, sice spolu uzavřeli jistou formu příměří, ale ta noc... Všechno se pro něj změnilo. Náhle je totiž něco spojovalo mnohem silněji než jakákoli slova. A doufal, že Hermiona by to mohla pocítit stejně.

„I já bych ocenil, kdyby sis nechala některé věci pro sebe," prohodil neurčitě a doufal, že pochopí.

„Samozřejmě," pohodila hlavou a přeměřila si ho pohledem. Vycítil, že i ona je z celé situace zmatená, a to ho trochu uklidnilo.

„No, půjdeme na snídani?" navrhl, aby rozpačitou chvíli trochu odlehčil.

„Ehm, no, jasně, proč ne," odpověděla trochu zaskočeně.

„Tak mi dej minutu," zamumlal Draco a přesunul se do koupelny. Když vyšel, na rtech mu pohrával jeho typický úšklebek.

„No teda, až někomu řeknu, že jsme spolu strávili v posteli noc," popíchl ji a bavil se pohledem na její vyděšený obličej.

„Nikomu to nesmíš říct! Navíc to takto vyznívá úplně špatně!" vyhrkla. „Nic se přece nestalo, nevím teda, na co narážíš. Navíc jsi v mé posteli neměl co dělat a nechtěj, abych to nějak vykládala já, protože-"

„Nějak moc ti to mluví, Grangerová," ušklíbl se na ni. „Nebudu to nikomu vykládat, i když soudě dle tvé reakce bych se na tom dost pobavil. Jen je to vtipná představa, že? Ty a já spolu v posteli," zamyslel se a křivě se na ni i nadále usmíval.

Hermiona na něj zaskočeně pohlédla. „Tak to sni dál, Malfoyi. I nadále platí, že spíš na pohovce," usadila ho.

„To se ještě uvidí," neodpustil si mít poslední slovo, než opustili ložnici a zamířili na snídani do Velké síně.

***

Harry jako obvykle seděl u nebelvírského stolu spolu s Ginny a Ronem. Oba Weasleyovi se o něčem dohadovali, ale on neměl náladu je poslouchat. Ti dva se hádali téměř vždycky, takže jej to již po těch letech nechávalo klidným.

Sám měl plnou hlavu svých starostí. Moc se mu nelíbilo, jak si Hermiona v posledních dnech rozuměla s Malfoyem. Sice se pořád vnitřně přesvědčoval, že je to vlastně dobře, když by se měli vzít, navíc že se Malfoy po válce změnil, ale to na celé skutečnosti nic neměnilo. Pořád mu moc nevěřil. Ne že by to byl jeho školní nepřítel jako dřív, to ne. Po válce ho jako nepřítele ani vnímat nedokázal. Spíš ho tak nějak toleroval a snažil se ho nevšímat. Jenže kvůli Hermioně to samozřejmě moc nešlo. Bál se, aby jí zmijozel nějak neublížil a trápil se tím, že jí vlastně nemá jak pomoc. A to si ani netroufal představit, jak celou situaci asi musí vnímat Ron. Bylo mu jasné, že jeho kamarád k Hermioně stále něco cítí a že ho pohled na ni ve společnosti Malfoye musí bolet.

Z jeho neveselých úvah jej vytrhlo zařinčení lžičky, kterou Ron právě upustil na talíř. Harry se už nadechoval k nějaké poznámce, ale pak si všiml jeho pohledu a šokem ztuhnul.

Do Velké síně právě vešla Hermiona a ke zděšení obou chlapců s ní vešel i Malfoy. To se sice od doby, kdy spolu musí bydlet, párkrát stalo, tentokrát však něco bylo jinak. O něčem se spolu bavili a, což bylo nejpodivnější, smáli se. Harry asi nikdy neviděl Malfoye s úsměvem na tváři, znal maximálně jeho posměšné úšklebky. Teď se ale vesele usmíval a téměř nespouštěl pohled z Hermiony, která se lehce červenala. Vypadala tak šťastně, jako poslední dobou dlouho ne.

Když se k nim po chvíli Hermiona připojila, ani jeden z nich od ní nemohl odtrhnout pohled. Než se však Harry mohl byť jen nadechnout k nějaké otázce, promluvil vedle něho Ron.

„Co to jako bylo?" zeptal se a zle se díval ke zmijozelskému stolu.

„Co jako?" Svraštila obočí Hermiona a jako by se nic zvláštního nestalo, nalila si čaj. Když však Ron probodl vražedným pohledem i ji, zarazila se. „Co se děje?"

„Děje?" prskl zase Ron. „Co myslíš? Co se máš co bavit s Malfoyem?"

Hermiona se na něj zamračila. „Co je ti do toho, Rone? Proč bych se s ním nemohla bavit? Bydlím s ním a mám si ho vzít, takže je to snad víc než žádoucí, ne?" dodala kousavě.

„To snad nemyslíš vážně," rozčilil se Ron a nedbaje na Harryho varovné odkašlání, pokračoval. „Pokud vím, nebyla jsi z vidiny toho, že si ho musíš vzít, nijak nadšená a chtěla jsi zůstat se mnou. A najednou ti nevadí?"

„To by snad stačilo, Ronalde!" okřikla ho Ginny, když si všimla Hermionina ublíženého výrazu.

„Nemyslel jsem si, že na mě tak rychle zapomeneš," rozčiloval se dál Ron, ale to už Harry vstal, popadl jej za paži a mlčky ho i přes Ronovy protesty vyvedl z Velké síně. Ještě si všiml, že Ginny Hermioně něco rychle šeptá, ale nešťastný výraz jeho kamarádky se neměnil.

„Co jsem zase provedl?" vztekal se Ron, když se spolu zastavili vedle schodiště.

„Proč jsi na ni tak hnusný?" nechápal Harry. „Ona za to přece nemůže, že je s Malfoyem k sobě přiřadili."

„Ne?" protáhl zase Ron. „Ale nějak rychle se smířila s tím, že spolu už nejsme, nezdá se ti?"

„Zbláznil ses? Proč ti to najednou tak vadí? Doteď jsi s tím vším byl přece v pohodě a s Pansy si celkem rozumíte, ne? Tak o co jde?"

Ron uhnul pohledem a očividně váhal, co odpovědět. Nakonec se zřejmě rozhodl a nejistě se na Harryho podíval. „Upřímně?" Když jeho kamarád přikývl, povzdech si. „Prostě to na mě teď tak naráz všechno dolehlo. Že ji mám vlastně stále rád, ale že nikdy moje nebude... A i když vím, že za to nemůže, tak stejně... Víš, se mnou se snad nikdy takhle šťastně netvářila, jako teď s tím zmetkem," vysvětlil hořce.

„Rone, to je přece blbost. Vždyť s Hermionou si skvěle rozumíte a máme spolu tolik šťastných vzpomínek," snažil se jej uklidnit Harry, ale Ron se zatvářil zase ublíženě.

„Ano, máme. Všichni tři spolu. Když jsem s Hermionou chodil já, rozuměli jsme si, ale nikdy jsem ji neviděl zářit štěstím."

Harry se zarazil. V tom měl totiž Ron pravdu a Harry si to uvědomoval. Hermiona s Ronem sice byla spokojená, ale bylo na ní tehdy vědět, že si jím není jistá. To mu však teď říct nemohl. „Bylo to přece po válce a všechno na nás tehdy dolehlo. Je to jiná situace," snažil se mu vysvětlit, ale Ron nešťastně kroutil hlavou.

„Moc dobře víš, že mám pravdu. Prostě... Prostě mě štve, že s ním je šťastná, ale zároveň mě to neštve. Chápeš?"

„Asi ne," odvětil zmateně Harry.

„Já chci, aby byla s někým šťastná, ale nemůžu zkousnout, že je onen někdo zrovna Malfoy," vyhrkl zničeně Ron. Harry pochopil a bylo mu jeho kamaráda opravdu líto.

„Víš, to jsme asi dva," podotkl po chvíli váhavě. Když jej Ron překvapeně pozoroval, pokračoval: „Nikdy bych si nepomyslel, že skončí zrovna s Malfoyem. Ale bohužel na tom debilním zákoně nemůžeme nic změnit, to přece víš. Můžeme se jen postarat o to, aby jí Malfoy neublížil." Na to se Ron zatvářil o něco přívětivěji. „A ty by ses měl víc soustředit na to, aby ti to klaplo s Pansy," dopověděl ještě Harry.

„Hmm," zahučel zrzek. „To se ti to radí, když jsi s Ginny, co?" ušklíbl se, ale po jeho vzteku již nebylo ani stopy. Zřejmě mu pomohlo ujištění, že má někoho na své straně. Když se na něj na oplátku Harry zašklebil, neodpustil si dodat: „Ale je to moje sestra, takže všechno stále při starém, i když si ji už vzít musíš. Hlídám si tě!" pohrozil mu se smíchem.

„Rozkaz," smál se i Harry. „Teď pojď dojíst snídani a Hermioně se omluv. Nemůže za to." Ron s povzdechem přikývnul a neochotně se za ním vydal zpět.

Když si k Hermioně a Ginny opět přisedli, Ron se s pohledem zavrtaným do stolu tiše omluvil. Harry ho přátelsky poplácal po rameni a s očekáváním se zahleděl na naproti sedící Hermionu.

Ta nejprve střelila pohledem k Ginny a když se jí dostalo povzbudivého úsměvu, nesměle Ronovi odvětila, že je to v pořádku a omlouvat se nemusí, že vše chápe. Když k ní zrzek nevěřícně vzhlédl, pousmála se. „Rone, vždyť víš, že jsme stále přátelé. Vždycky budeme," ujistila jej mile.

„Máš pravdu," souhlasil tiše Ron. „Jako ostatně vždy," podotkl s již upřímnějším úsměvem, načež svou pozornost obrátil k snídani a dojedl svou porci. Mezi přáteli bylo již zase vše v pořádku, i když se každý z nich chtě nechtě vracel k neveselým myšlenkám.

***

Sobotní volný den nakonec strávili všichni čtyři spolu ve společenské místnosti. Po čase se k nim připojil i Seamus s Deanem a Nevillem a odpoledne všem příjemně uteklo. K večeru se sice Hermiona pokoušela všechny přesvědčit, že musí jít dělat také něco do školy, jinak bude pozadu, ale po těch letech už takové řeči nikdo nebral na vědomí a rázně jí zakázali na učení sáhnout.

Když se pak někdy před půlnocí rozhodli svou skupinku rozpustit, byla Hermiona sice unavená, ale spokojená. S Ronem od ranní roztržky sice mluvila nejprve opatrně, ale nakonec se vše zase urovnalo a oni se bavili jako za starých časů. Byla ráda, že jí ráno Ginny téměř vyhučela díru do hlavy, ať se Ronem netrápí, že je jen rozhozený z Malfoye a celého zákona a o Hermionu se bojí. Sice jí to nechtěla moc věřit, ale nakonec jí po Ronově omluvě dala za pravdu. Umínila si však, že si se svými příteli o Dracovi co nejdříve promluví. Musí jim vysvětlit, že není tak hrozný, jak si o něm všichni myslí.

„Leon," zamumlala heslo a dveře do její ložnice se otevřely. Trochu ji překvapilo, když v křesle u krbu našla sedět zamyšleného Malfoye.

„Myslela jsem, že už budeš spát," podotkla tiše.

„Mám dnes trochu přemýšlecí náladu," odvětil s neveselým úšklebkem a zase odvrátil pohled do plamenů. „Co to ráno bylo s Weasleym?"

Hermiona překvapeně zamrkala. Zaváhala, ale nakonec si přisedla do druhého křesla a také se zahleděla do tančících plamenů. „Ty sis toho všiml?" odpověděla nakonec vyhýbavě.

„Očividně," protáhl. „Takže?" vybídl ji, když se neměla k odpovědi.

„Nevím, proč by tě to mělo zajímat," zamračila se Hermiona.

„Tak promiň, že jsem se zeptal," odfrkl si Draco. Hermiona si lehce provinile zkousla ret. Nechtěla na něj být protivná.

„Ron měl jen trochu špatnou náladu, už jsme si vše vyříkali a nic se neděje," promluvila nakonec neochotně. Draco pokýval hlavou, ale nic neříkal. Chvíli bylo mezi oběma ticho.

„Nad čím přemýšlíš?" prolomila po chvíli Hermiona ticho. „Nevypadáš moc spokojeně," podotkla ještě.

Draco se ušklíbl. „Nad vším a ničím. Nad nocí, dneškem, včerejškem, minulostí i budoucností. Snažím se trochu urovnat si myšlenky." Očividně měl lehce filosofickou náladu.

„To já taky," vzdychla Hermiona. „Poslední dobou se toho stalo spousta, nad čím musím přemýšlet."

„To ano," souhlasil tiše. „Nikdy by mě nenapadlo, že nastane chvíle, kdy se s tebou budu klidně bavit v naší společné ložnici a bude nás čekat společná budoucnost." Nebelvírka se trochu podivila nad jeho otevřeností, ale rozhodně byla ráda, že se jí přiznal. Pociťovala to totiž stejně.

„No, to jsme dva," řekla s úsměvem. „Je to hodně nepravděpodobná situace, a přesto ji teď musíme řešit." Chvíli bylo zase ticho.

„Nikdy by mě to nenapadlo, ale nejsi tak hrozná, jak jsem si vždycky myslel," zasmál se Draco. Dívka se k jeho smíchu po chvíli přidala.

„Nápodobně."

„Co myslíš, že bude dál?" zeptala se pak zamyšleně. „Nechci teď svatbu a- a děti," vyhrkla najednou. „Celý zákon je postavený na hlavu. Prý se k sobě my dva hodíme, ale podívej se na nás. Vždyť o tobě ani nic pořádně nevím a z toho, co vím, nejsem nijak extra nadšená. Bez urážky."

Draco se zašklebil. Z jejích slov samozřejmě nebyl nijak nadšený, ale chtě nechtě jí dal za pravdu. „Vím, že se nemám moc čím chlubit. A nemysli si, že ty jsi nějaká zářivá volba," usadil ji na oplátku. Hermiona se ale jen smutně pousmála a vstala.

„Máš pravdu. No, jdu si lehnout. Dobrou noc," popřála mu ještě a odešla do koupelny. Draco za ní chvíli zamyšleně hleděl, ale pak se odvrátil. Myšlenky mu opět zaletěly k otázce, kterou celý dnešní den řešil a nad kterou se nedokázal rozhodnout. Když se pokoj ponořil do tmy, stále ještě seděl v křesle. Teprve až poté, co se hodnou chvíli rozléhalo tichem jen Hermionino oddechování značící klidný spánek, odešel si také lehnout. Ráno se pak probudil s pevným rozhodnutím, co musí a hlavně chce udělat.

***

Když se ráno vydala Hermiona na snídani se svými přáteli, měla poměrně dobrou náladu. Dnes se hodlala věnovat zase po delší době škole. Musí vytvořit rozpis hlídek na další týdny, dopsat pár esejí a dočíst Přeměňování pro každou příležitost. Neměla ani tušení, že všechny její plány se změní hned při snídani.

Když se před studenty snesly stovky sov s poštou, Hermionu překvapilo, že se jedna snesla i před ni. U nohy měla připevněnou malou obálku s jejím jménem. Čarodějka překvapeně zkoumala písmo, ale nepoznala jej. Dopis tedy odvázala a otevřela.

A dech se jí rázem zatajil.

Dnes tě budu čekat v jednu hodinu před Vstupní halou. Obleč se teple. D.