Otevírám dveře a vytahuji ze zámku klíče, odstoupím stranou, aby mohla dovnitř vejít jako první. Věnuje mi prosté kývnutí doprovázené sladkým úsměvem a vejde dovnitř. Porozhlédne se kolem a já v tu chvíli začnu děkovat bohu, že tu není takový nepořádek.

Samozřejmě, že je byt nedotčený, když jsem většinu svého času trávil v Annině bytu. Zastaví se v obývacím pokoji a otočí se čelem ke mně.

"Nechci ti způsobovat žádné problémy-"

"Nezpůsobuješ. Proč bys měla?" přeruším ji.

"Nevím, jak se cokoliv používá, natož dělá." To mě zmátlo, co je tom špatného? Vždyť celou tu dobu byla klidná a milá, jsem si jistý, že neudělá nic, co by někomu ublížilo. To je dobrá vlastnost, ne špatná.

"Na tom není nic špatného, pomůžu ti s tím."

"Dobře, ale co budeme dělat? Se mnou?"

"Jak s tebou?"

"Um, jak to, že jsem naživu? Nebo proč se hýbu a mluvím?" Abych byl upřímný, byl to problém, ale nějakým zvláštním způsobem se mi ten problém líbil. Líbí se mi její společnost, mluvit s ní. "Ve skutečnosti, jsem vážně ráda, že jsem živá, ale na druhou stranu... na jak dlouho." Zamračím se.

"Co myslíš tím na jak dlouho?" Zachichotá se.

"Vážně si myslíš, že jsem ožila navždycky nebo na několik let? Teda, mám pocit, jako by to bylo... na krátkou chvíli," povzdechne si.

Má pravdu, přišla k životu... kdy? Tak před čtyřmi hodinami, když jsme ji všichni opustili a to se ještě nehýbala? A poté mi zničehonic klepe na rameno a prsty si zamotává do mých vlasů.

Co to ta růžovo vlasá holka udělala?

"Nialle?" Zpozorním a rovnou se i omluvím. Ona na to zakroutí hlavou a posadí se na pohovku. Poté, co chvíli pouze chodím sem a tam, jsem se přemístím do kuchyně, zahlédnu, jak mě následuje.

"Um, máš hlad?" Přikývne stydlivě hlavou. Usměji se a otevřu ledničku a znovu začnu děkovat bohu, když zjistím, že není prázdná.

"Co by sis dala?" Otočím se na ni.

"Vlastně ani nevím," řekne tiše. Bože, ona je úplný anděl.

"Podle toho, jak vypadáš," sjedu ji pohledem od hlavy až k patě. Ne tak, samozřejmě. Nechci, aby si myslela, že jsem nějaký úchylák nebo něco, před chvílí mi řekla, že mi věří a já se toho musím držet. "Vypadáš na typ člověka, co nejí nic, co není zdravé." Vyprskne smíchy.

"Oh, takže já nic nejím?" Zažertuje s pozvednutým obočím. "Nialle, vždyť jsem před pár hodinami přišla k životu!"

"Oh!" Začnu se smát. Její smích je tak překrásný, přesně jako ona... a já bych měl přestat.

Mám zlomené srdce, zrovna jsem se dostal ze vztahu, možná to je ten důvod, proč pořád říkám tyhle věci. Protože mi chybí. Jenže se přes to musím přesunout.

"No, ve vaření nestojím za nic," zavřu lednici a otočím se k ní, "takže máš dvě možnosti."

"A ty jsou?"

"Objednáme si jídlo a dvacet minut si počkáme, než dorazí nebo bychom si teď mohli dát sendvič a do večeře bychom něco vymysleli."

"Nebo by vám mohl uvařit Harry Styles, protože je to ten nejlepší kuchař v okolí." Otočím se a mé zorničky se rozšíří a vsadím se, že Cary taky.

"Harry?!" Mrkne na mě s hloupým úšklebkem na tváři. "Kdy... jak... co?" Sakra, co tady do háje dělá? Slyšel nás?

"Ahoj, já jsem Harry." Odstrčí mě stranou a dojde ke Caře se zdvořilým úsměvem - samozřejmě, že vím, co se mu honí v hlavě, žádnou spojitost se slušností to ale nemá. Nakonec to je přece jenom člověk jako já.

Natáhne k ní ruku, ona si s ním jemně potřese rukou a oplatí mu úsměv.

"Ahoj, já jsem Cara."

"Rád tě poznávám, Caro. A-" otočí se ke mně, viditelně září štěstím, "ty jsi mi nikdy neřekl, že máš tak překrásnou kamarádku jako je Cara, Niallere."

"Jak ses sem dostal?"

"Vtipná historka, probudil jsem se tady. Pravděpodobně jsem sem přišel, když jsem byl ještě opilý."

"Ale jak? Mám na mysli... klíče? Jak ses dostal dovnitř?" Přísahám, že ty dveře byli zamčené.

"Máme klíče od svých bytů pro nouzové situace, pamatuješ?" Protočí očima. "Kromě toho, oba bydlíme ve stejné budově a na stejném patře. Byl jsem opilý a všechny dveře vypadají stejně."

Zasténám. "A co chceš?"

"Nic, spal jsem, a když jsem zaslechl hlasy, rozhodl jsem se přijít a pozdravit." Pohlédnu na Caru, která vypadá celkem bledě. Asi tak moc, jako já, vím, že myslí na to samé.

"Slyšel jsi něco?"

"Slyšel co? Zrovna jsem se probudil, kámo." Klidně vydechnu, tak i Cara. "Tak jako tak, mám hlad."

"Zrovna jsme se o tom bavili, nechtěl by ses přidat k jezení čehokoli, co zrovna budeme jíst?" Zeptá se ho s úsměvem. Musí být zas tak hodná a milá?

Usměje se na ni. "Jasně, s radostí." Podívá se na mě.

"Snad ti to nevadí," řekne Cara s výrazem, který bych nedokázal zklamat nebo rozesmutnit. Harry na mě dělá psí oči, což mě donutí zakroutit hlavou.

"Oh, ne, nevadí."

"Super, tak jdi objednat pizzu," řekne Harry radostným tónem.

"A proč ne ty?"

"Protože já půjdu vybrat film? Já a Cara."

"Počkej, my budeme taky koukat na filmy?" Její oči se rozzáří. Pravděpodobně by se jednal o vůbec první film, co by kdy viděla.

"Úžasný!" Všimnu si, jak je natěšená, takže na to jenom pokývám hlavou.

"Fajn, jdu pro tu pizzu."

"Ale vždyť můžeš zavolat-"

"Ne, já... já ještě musím koupit nějaký pití a potraviny. Tohle bude dlouhý den, ne?" Přeruším ho a vezmu si klíče, které doteď ležely na stole. Cara se mezitím vrátila do obýváku.

Ještě předtím, než jsem odešel, jsem si stranou zavolal Harryho. Byl zrovna zaneprázdněný vyprávěním nějakého vtipu, který měl Caru očividně rozesmát. Asi proto přišel ještě se pochechtávaje a s úšklebkem na tváři. "Co je, brácho?"

"Chovej se slušně." Ukáže mi zvednuté palce.

"Věř mi."

"Toho se právě obávám." Uchechtne se.

"Máš jinou možnost?" Zakroutím hlavou. "Dobře, pak se přestaň bát."

Zavřel jsem dveře s vědomím, že se nemusím bát jeho, zkoušejícího na ni cokoliv, takový on není. Spíš se bojím toho, že mu přiroste k srdci nebo tak.

Taky se bojím toho, že by něco řekla. Neví nic o tom, jak se lidé chovají, vždyť je tak nevinná a milá.

Všechno, co můžu teď udělat je najít tu růžovo vlasou čarodějku, Amelii.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Omlouvám se za delší prodlevu, ale snad mě chápete, blížící se pololetí má svoje následky v podobě testů a zkoušení. Prostě hrůza. Snad jste měli klidnější týdny.

JINAK CHCI PODĚKOVAT ZA 1K READS! TEPRVE PÁTÁ KAPITOLA A UŽ TOLIK. DĚKUJI MOC.

A prosím, nebuďte jedním z těch tichých čtenářů a dejte mi o sobě v komentářích vědět, co si o tom myslíte nebo třeba jen jaký jste měli den! Moc ráda si s vámi popovídám. :D

Love you. xx