ABBADON

Pekelná rada byla vždy jen o tom, že se ostatní vysoce postavení démoni překřikovali, uráželi a dohadovali aniž by vlastně přišli s něčím, co by nějak naši věci pomohlo. Boje s lovci trvali už několik staletí ale pro nás končili vždy jen ztrátou několika démonů a porážkou. Pro mě to byl boj bez ambicí a vyšších cílů. Současný vládce pekel Belial se soustředil jen na to přivést do našich řad dostatečný počet nových "duší", jinak byl ale podle mého gusta až moc mírumilovný na démona. O tom svědčil i jeho vzhled. Malý a hubený s platinově blond vlasy a modrýma očima. Nešel z něho strach natož respekt. Poslední pořádná válka, kdy démoni dělali čest svému jménu a postavení, byla za dob Balberitha. Ten byl vždy mým vzorem. Měl velké ambice a narozdíl od ostatních to někam dotáhl. Tedy až do doby, kdy uzavřel s lovci a čaroději dočasný mír. Tomu rozhodnutí jsem nikdy nerozuměl. Mohl mít všechno a takhle svou práci zahodil. Dodnes nikdo netuší, jaký byl důvod téhle domluvy.

Seděl jsem jako pokaždé v nejtemnějším koutu místnosti aniž bych vnímal o čem ostatní zrovna mluví. Nebylo to ani potřeba, nikdy nešlo o nic podstatného nebo důležitého. Nesnažil jsem se už ani do rady vměšovat nebo jim předkládat své názory. Když jsem se o to totiž pokusil naposledy, setkal jsem se jen s dávkou nepochopení, arogance a ignorace. Proto jsem se rozhodl vzít to všechno do vlastních rukou. Už delší dobu jsem plánoval Beliala svrhnout a zaujmout jeho místo. Bohužel pro mě, měl na své straně stále dost přívrženců a já tak musel čekat na vhodnou dobu, než se mi podaří sehnat dost démonů nebo je převést na svou stranu. Neměl jsem ale obavy, že by se něco nepovedlo. Upínal jsem se k jistému dokumentu, v podstatě kousku pergamenu, který nám měl podle mého zařídit konečné vítěztví a slávu. Nebavilo mě už být jen zalezlý v temnotách pekla, chtěl jsem dobíjet, moc vyjít na světlo a vládnout nejen temným bytostem, ale i obyčejným smrtelníkům, lovcům i čarodějům. Chtěl jsem vládnout všem. Sjednotit všechny druhy a udělat z nich jeden, podřízený samotnému peklu. To se ostatním a hlavně Belialovi moc nepozdávalo. Tvrdili, že je to nemožné a že by kvůli něčemu, co se nejspíš ani nepodaří uskutečnit, padlo zbytečně příliš démonů. Já byl naopak ochotný pár z našich řad obětovat, protože jsem byl přesvědčen, že to vyjde.

Já totiž sázel nejen na naši bojovnost, agresi, vytrvalost a zuřivost, ale taky na proroctví, které ostatní jen drze ignorovali. Belial tvrdil, že je to jen kus papíru, že se nemůžeme upínat na něco, co se ani nemusí stát. Navíc prý ani netušíme o jaké době, století nebo tisíciletí to proroctví mluví. Což byla sice pravda, ale já cítil, že se naplní velmi brzy a za tím jsem si stál. Pravda, proroctví mělo pár pasáží, které vypadaly nereálně. Například ta o dívce, která má být zrozena ze dvou národů. Neuměl jsem si představit situaci, jak by k tomu mělo dojít. Lovci nesnášeli démony, ti zase lovce stejně jako čaroděje, no a čarodějové se distancovali od všech a všeho. Neexistovalo tedy moc reálných možností k tomuto stvoření, pokud by vyloženě nešlo o násilný a vynucený akt. Ne, že by mi tahle varianta vadila, naopak. Bylo jen potřeba vybrat vhodnou osobu. Taky jsem si nebyl jistý, jestli by mělo jít spíš o čarodějku nebo lovkyni. Byl jsem ale ochotný uskutečnit obě varianty, přebytečného dítěte bych se pak zbavil.

"Abbadone, jaký je tvůj názor?" Vyrušil mě z mých myšlenek jeden z pobočníků Beliala. Neměl jsem nejmenší tušení o čem zrovna mluvili a jen jsem na něj zamračeně zíral.

"Mluvili o naši včerejší prohře," vysvětlil mi Shaun. Jeden z démonů, který stál na moji straně.

"Myslím, že můj názor moc dobře znáte," zamračil jsem se ještě víc a svou pozornost jsem znovu obrátil k pobočníkovi a ostatním, včetně Beliala. "Současná činnost démonů je ostudná. Nemáme žádný cíl, chybí nám ctižádost a větší agrese. Už jsem vám několikrát navrhoval řešení téhle situace, ale nikdo neposlouchal," pokračoval jsem rozčileně.

"No samozřejmě, to tvé slavné proroctví, princi," vysmál se mi Belial a slovo princi nezapomeň pronést s notnou dávkou pohrdání. Ačkoliv jsem byl oficiálně pekelný princem, princem války, sloužil jsem doteď spíš jen jako poradce, kterého ale stejně nikdo neposlouchal. "Pověz mi, kde vezmeš tu tvou vyvolenou?" Utahoval si ze mě dál.

Nejraději bych mu jednu vrazil. Však jemu ten úsměv z tváře brzy zmizí. Nebude to trvat dlouho a já uskutečním svůj plán a jeho sesadím z trůnu. Pak se já sám stanu králem. Mnohem větším panovníkem než kdy byl Belial nebo dokonce Balberith.

"Neboj, brzy se dočkáš," pousmál jsem se a pak z místnosti odešel. Všichni se brzy dočkáte!