JOHN

Veškerá moje dobrá nálada mě přešla přesně ve chvíli, kdy jsem ji tam viděl stát s tím nešťastným pohledem. Nečekal jsem, že se do mě hned zamiluje, ale doufal jsem, že ji tím piknikem udělám radost, že si spolu popovídáme. Nenapadlo mě, že to bude brát, jako utrpení a místo úsměvu na její tváři, uvidím sklíčenost. Připadal jsem si vážně, jako idiot. Možná, že vypadala jako anděl. Třebaže mi pomohla. Přes to všechno mi tahle holka očividně nebyla souzena. Se sklopenou hlavou jsem odešel z lesa čarodějnic, aniž bych se na ni podíval. Nebyl jsem na ni naštvaný. Nemohla za to. Měl jsem strach, že když se otočím a uvidím v její tváři znovu tu sklíčenost, tak mě stejně, jako poprvé bodne u srdce. Proto jsem raději, co nejrychleji zmizel pryč.

***

Scott s Mattem se snažili zjistit, co se stalo, když jsem pak dalších několik dní chodil, jako tělo bez duše, ale já neměl náladu se o tom bavit. Nebylo, co na tom řešit. Navíc, kdyby zjistili, že jsem byl dvakrát v lese čarodějnic, nejspíš by mě zabili. Snažil jsem se přijít na jiné myšlenky tím, že jsem se plně věnoval lovu démonů a v noci zapíjel svůj smutek alkoholem. Chtěl jsem se přes to přenést, najít si jinou holku, která by o mě stála. Nedařilo se mi na ni ale zapomenout. Kdykoliv jsem zavřel oči, viděl jsem jen ji. Patřily ji mé myšlenky, mé sny a jak jsem si s postupem času uvědomil i mé srdce. Jenže ona byla čarodějka a já lovec. Mělo mi dojít už dřív, že jejich lidé by se nesnížili k tomu aby si něco začali mimo svůj "druh". Já to ale prostě musel zkusit. Očividně jsem byl ohledně toho, co by mezi námi mohlo být, až přehnaně optimistický, což se nakonec ukázalo, jako chyba.

Několik dalších dnů a týdnů jsem se uzavřel do sebe. Scott i Matt věděli, že se semnou něco děje, ale nechali to být a já byl rád, že se nevyptávají. Bylo to, jako bych úplně vypnul. Bojoval jsem s démony bez sebemenšího záchvěvu emocí a asi jsem i tak trochu zahořkl. Několikrát se mě v baru snažila sbalit nějaká holka. Všechny byly krásné, chytré a milé. Jenže žádná nebyla ONA. Tak jsem je vždy jen odbyl nějakou výmluvou, proč nemám zájem se s nimi bavit a odešel jsem si sednou k baru.

"Poslední dobou jsi nějaký skleslý," vyrušil mě z mých myšlenek Henry, majitel podniku a barman v jednom.

"Jen prostě nemám náladu," zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem to dál rozvádět.

"Je v tom ženská co?" Pokývl a položil přede mě na pult další sklenku mého oblíbeného alkoholu. Neodpověděl jsem, jen sklopil pohled a zamračil se. Henry to ovšem nejspíš bral jako souhlas. "Jo chlapče s ženskýma je to těžký. Jakmile se do nich zamiluješ, není cesty zpět," začal rozdávat svá moudra. "Je hezká?" Pokračoval otázkou. Nato jsem já jen přikývl. "A chytrá?" Ptal se dál a já znovu jen přikývl. "Tak mi o ní něco pověz," nedal se odbýt.

"Je nádherná, nejkrásnější holka jakou jsem kdy viděl. Dlouhé, tmavě hnědé vlasy, zeleno-šedé oči a dokonalé rty," začal jsem mu ji popisovat. "Umí být pěkně drzá a nenechá si jen tak něco líbit," pousmál jsem se, když jsem si vzpomněl, jak urputně se mě snažila zbavit. Vzápětí mě ale znovu bodlo u srdce, když jsem si uvědomil, že to myslela opravdu vážně. Že mě opravdu už nikdy nechtěla vidět. V tu chvíli můj úsměv zmizel a vystřídal ho znovu skleslý pohled. "Je ale taky moc chytrá a milá. Není vůbec jako ostatní z její rodiny, kteří jsou sobečtí a sebestřední. Ona je jejich pravý opak. Je to anděl," dokončil jsem svůj popis Sophie. Dívky, která mi během pár vteřin dokázala totálně zamotat hlavu.

"Vypadá jako dokonalá holka," promluvil znovu Henry.

"To je," přikývl jsem.

"Tak kde je problém?" Položil mi další otázku.

"Nemá o mě zájem," odpověděl jsem a kopl do sebe celou sklenku, kterou jsem doteď jen tiskl v ruce.

"A snažil ses jí přesvědčit aby změnila názor?" Ptal se dál.

"Jasně že jo. Pozval jsem ji na rande, ale jí se moje společnost očividně nelíbila," zavrtěl jsem hlavou naštvaně. Měl jsem Henryho rád, ale už mě jeho otázky štvaly.

"Jedno rande?" Zeptal se, načež se rozesmál. "Chlapče o takovou dívku musíš bojovat do posledního dechu. Třeba to nebylo tebou, mohlo se něco stát, mohla mít jen špatnou náladu. Tys jí ani nedal možnost, aby se sama rozhodla, jestli by o tvou společnost ještě stála nebo ne, prostě jsi to rozhodl za ni tím, že jsi to vzdal. Zeptal ses ji jestli by s tebou ještě někdy šla?" Dokončil svůj monolog.

"Nezeptal. Vypadala, že se jí se mnou nelíbilo, proto mě ani nenapadlo zkoušet jí navrhovat další schůzku," přiznal jsem. V tu chvíli už mi ale Henryho slova dost vrtala hlavou.

"No tak vidíš to," zasmál se a rukou praštil o bar. "Tak tady přestaň vysedávat a tvářit se, jako zpráskaný pes. Upaluj za tou mladou dámou a opovaž se to vzdát po prvním nezdaru," vyháněl mě z baru pryč. Přesně pro tohle jsem měl Henryho rád. Vždycky věděl, co říct.

Měl pravdu, navíc tohle přece nebyl můj styl. Nikdy jsem nebyl typ člověka, který se hned tak vzdává, tak proč bych to měl v tomhle případě měnit. Za další pokus to rozhodně stojí. Sophie za tu snahu stojí. Byl jsem rozhodnutý. Zkusím to s ní znovu a tentokrát se nenechám tak lehce odbít. Alespoň do doby než si budu na stoprocent jistý, že u ni nemám žádnou šanci.