JOHN

Poslední co jsem si pamatoval byla žhnoucí ohnivá koule letící přímo na mě a pak prudký náraz a obrovskou bolest. Když jsem pak otevřel oči první, co jsem spatřil byl... anděl? Nade mnou klečela nádherná dívka s tmavými dlouhými vlasy a zeleno-šedýma očima. Musel jsem umřít. Určitě jsem nepřežil a teď jsem byl v nebi.

"Ty jsi anděl?" nebyl jsem si jistý jestli se mi ta holka zdá nebo je reálná, ale upřímně jsem doufal, že to druhé. Snažil jsem se vstát, ale ta bolest, která zasahovala každý kousek mého těla, mi to nedovolovala.

"Lež nebo si ublížíš ještě víc," zamračila se na mě. Vsadil bych se o cokoliv, že jsem se na ni jen přihlouple usmíval. Alespoň do chvíle než jsem sjel pohledem níž ke svému břichu nad kterým držela ve vzduchu ruce, ze kterých ji vycházela zlatavá záře.

"Ty jsi čarodějka!" vykřikl jsem to víc než bych chtěl, ale omlouvalo mě to, že jsem zaprvé žádnou nikdy takhle zblízka neviděl. Vlastně jsem nikdy žádnou neviděl ani zdálky. No a za druhé čarodějové byli vždycky sobečtí, sebestřední a rozhodně nepomáhali druhým, natož lovcům. Takže si myslím, že mé překvapení a reakce byly zcela na místě.

"Sklapni ty idiote nebo snad chceš aby nás našli," zavrčela na mě potichu a přitom jak se mračila se ji na čele tvořila vráska v podobě písmena V. Bylo to docela roztomilé.

"Já se jich nebojím, hravě bych je zvládl," ušklíbl jsem se na ni.

"No jasně," řekla pohrdavě a dál se věnovala mému ošetřování.

"Jak se vůbec jmenuješ krásko?" Vytvořil jsem na tváři ten nejkouzelnější úsměv jaký jsem dokázal a na jaký jsem balil holky.

"To není důležité a ani to není tvoje starost," zavrtěla nesouhlasně hlavou.

"Jsi moje zachránkyně, takže mám právo vědět tvé jméno," zkusil jsem to ještě jednou.

"A já mám zase právo ti ho neříct. Ty největší rány máš zacelené, bude to stačit alespoň na to, aby ses vrátil domů, tam už ti tví lidé ošetří zbytek," pronesla s kamennou tváří a zvedala se k odchodu.

"Počkej! Přece mě tady takhle nenecháš?" rychle jsem vstal a i přes všechnu tu bolest, kterou mě to stálo, jsem byl rozhodnutý ji nenechat odejít jen tak.

"Přesně tak," usmála se na mě jen, než zničeho nic zmizela. Prostě se přemístila a nechala mě tam samotného s hlavou plnou její osoby, ale bez žádných podstatných informací, abych ji mohl znovu vidět.

***

S velkými problémy a o několik hodin později, se mi nakonec podařilo dojít až do našeho hlavního sídla. Hned se kolem mě všichni seběhli a kontrolovali jestli jsem v pořádku. Hlavně mí dva nejlepší kamarádi a zároveň bráchové Scott a Matt Williamsovi byli strachem bez sebe. Prý mě všude hledali, když jsem se jim během lovu a následné bitvy ztratil z dohledu. Rychle jsem je ale všechny ujistil, že jsem naprosto v pořádku jinak by byli schopni mě zavřít na několik dní na ošetřovně a to už jsem vážně zažít nechtěl. Posledně když jsem tam ležel, jsem myslel, že dřív umřu tam, než v boji s démony. Naštěstí se ale nechali přesvědčit, že mi opravdu nic vážného není a jediné co mi z boje zbylo je pár škrábanců, což není tak neobvyklé.

"Tak povídej, co se přesně stalo. Vím, že jsi nám doteď neřekl všechno," spustil Scott hned, co jsme opustili sídlo. Znali jsme se s ním a jeho bratrem už od dětství. Byli jsme jako rodina a v tuhle chvíli bohužel pro mě, Scott vždycky poznal, když jsem lhal nebo neříkal celou pravdu.

"Ale slib, že nebudeš vyšilovat," posadil jsem se na patník u cesty a mí kamarádi mě následovali s pozvednutým obočím. "Když mě zasáhl ten hajzl, tak mě to odhodilo do nedalekého křoví, kterým jsem propadl do menšího výklenku mezi skalami. Pak mám menší okno," začal jsem vyprávět.

Neměl jsem tušení jak jim říct, že jsem se setkal tváří v tvář s čarodějkou. Stejně mi ani neuvěří, že mi zachránila život. Můj otec, stejně tak jako ostatní lovci, vždycky tvrdil, že kdyby potkal nějakého čaroděje nebo čarodějku, tak by je za jejich sobeckost nejradši zabil. Prý nám jsou stejně k ničemu. Doteď jsem s nimi souhlasil. Ale po tom, co jsem se setkal s tou kráskou už jsem si jejich tvrzením tolik jistý nebyl.

"Když jsem se pak probral viděl jsem nad sebou tu nejkrásnější holku na světě. Vypadala jako anděl," myslel jsem na ni každou vteřinu od chvíle, kdy mě tam nechala samotného.

"Že by se nám slavný sukničkář John zamiloval?" smál se mi Matt a lehce mě provokativně plácl po zádech. Já nad tím jen s úsměvem zakroutil hlavou. Spolu s Mattem a Sottem jsme tady v okolí prohnali snad každou sukni, ale kdo nám to mohl vyčítat, byli jsme mladí.

"To ona mě uzdravila," pokračoval jsem stále s úsměvem na rtech.

"Tak moment... jak myslíš to, že tě uzdravila?" lehce se zamračil Scott.

"No, to je to... ona to byla čarodějka," pokrčil jsem rameny s lehce křečovitým úsměvem.

"Cože?" vykřikli oba zároveň.

"Hele slíbili jste mi, že nebudete vyšilovat," zamračil jsem se.

"Víš jistě, že to byla čarodějka? Chci říct, nezdálo se ti to třeba?" zkusil Scott.

"Jo, víš přece jak to s čaroději je. Ti nikomu nepomáhají. Navíc jsem ještě žádného neviděl vystrčit nos z toho jejich lesa," přidal se k němu Matt.

"Jsem si stoprocentně jistý tím co jsem viděl. Taky se mi tomu nechtělo věřit, ale vážně mi pomohla. Ona byla jiná než ostatní," zasnil jsem se zase a ti dva nade mnou jen zavrtěli hlavou. "Chtěl bych ji potkat znovu," usmál jsem se a pohled zaměřil před sebe.

"No jasně," zasmál se Matt.

"Víš moc dobře, že do jejich lesa se nedostaneš a když už, tak nemáš šanci se vrátit živý. Smiř se s tím, že ji už nikdy neuvidíš," dodal Scott a oba vstali a vydali se směrem domů.

"Já si ji najdu," byl jsem rozhodnutý udělat cokoliv abych ji mohl znovu spatřit.