Abe odhodil dýku vedle obou těl, následně se otočil na své kumpány.

"Dokončete to," rozkázal a vydal se z místa toho krvavého činu pryč. 

Jeho poskoci následně na jedno z těl vyryli starodávnou značku a celý dům zapálili. Venku se pak skryli v temnotě noci a vyčkávali, až bude konec. Oheň pomalu pohlcoval celý dům, kousek po kousku spaloval a měnil na popel vše, co se mu postavilo do cesty. Výjimkou nebyla ani těla, která stále ležela na studené zemi uprostřed kuchyně, obě se zastřenými pohledy, odsouzené k tomu, že již brzy se promění jen v popel, který nakonec splyne s troskami domu...tedy alespoň jedno z nich.

Po několika minutách, kdy už požár dosáhl nejvyššího stupně a skoro vše již bylo zničeno, se v plamenech cosi mihlo. Nakonec z nich vyšlo ono malé tříleté děvčátko, ovšem už nebylo takové jako dřív. Její tmavé vlasy pochytily ještě tmavší, ohnivě červený nádech. Z krásných bílých šatiček, které mělo na sobě, zbyl jen ohořelý, našedivělý kus hadru, který na děvčátku vlál. Ale největší změna proběhla uvnitř holčičky a ta změna se odrážela i v jejich očích. Z dříve krásných zelených oček nezbylo nic, nyní měla holčička oči temně červené jako krev, rudé jako rubín a pohled tak děsivý, že by zatrnulo i tomu nejnebojácnějšímu ze všech. Z oněch žhnoucích plamenů kráčela ven k lesu, tak vznešeně, s hlavou vztyčenou jako královna... královna PEKLA.

***

Vysoký hnědovlasý muž zrovna rozdával povely svým kamarádům, neměl ani tušení, co se odehrává na druhé straně lesa, pro něj byl dnešní den výjimečný. Měli se ženou výročí svatby, ona nejspíš zapomněla, pomyslel si muž, ostatně jako každý rok, ale jemu to nevadilo, miloval ji z celého svého srdce a spolu s jeho dcerkou pro něj byly vším. Už si bez nich nedokázal svůj život představit. Při pomyšlení na ty dvě se pro sebe usmál, už se moc těšil na výraz jeho ženy, až jí předá dárek, který pro ni měl.

"Můžeme?" zvolal na něj jeho věrný kamarád a tím vytrhl může z jeho myšlenek. Teď se musí soustředit na jiné věci, musí nejdříve vyřídit svoji povinnost, je to přece i pro jejich bezpečí.

"Ano můžeme!" odsouhlasil. 

"Dnes to bude snadné, je jich míň než nás," zasmál se nejmladší a nejnezkušenější z nich. Byla pravda, že jich bylo více, a o to by to měli mít snadnější, ale něco se mu na tom nezdálo, věděl, že jen málokdy chodí po menších skupinách a zvlášť teď v tomhle období měsíce.

"Neraduj se předčasně, nikdy nic není takové, jak se na první pohled zdá," upozornil ho nejstarší a nejmoudřejší z nich. 

Pomalu se vydali každý už předem určeným směrem, aby své protivníky obklíčili. Byli jen tři a ku podivu všech si jen bezmyšlenkovitě vykračovali lesem. Ani jednomu se na tomto jejich chování něco nezdálo, ale až je polapí, možná se jim před jejich koncem podaří zjistit, o co tady jde. Když byli všichni na svých místech, vydal hnědovlasý muž signál a přesně v tu chvíli vyběhla skupina několika mužů ze svých úkrytů, přímo na danou trojici. Jejich boj netrval dlouho a v podstatě se ani nebránili. Mužům to přišlo opravdu nezvyklé, ale bohužel se během bitvy nepodařilo ani jednoho zajmout živého. Už se chtěli pomalu vydat do svých domovů, když ještě jeden z trojice, o kterém si mysleli, že je již také mrtvý, zavolal na hnědovlasého muže. 

"Nás jste možná zabili, ale už se vám nepodaří odvrátit to, co bylo předurčeno, ta dívka už je v jeho moci a tvou ženu, už také pohltilo peklo," z posledních sil ještě vytvořil na tváři děsivý úsměv a pak naposledy vydechl. Muž nejdříve netušil, o čem to dotyčný mluvil, i ostatní vypadali překvapeně a zaskočeně, jenže pak mu to došlo. Jeho holčičky jsou v nebezpečí, pokud už není pozdě. Ne, určitě ještě není pozdě, napomenul sám sebe.

"Musíme okamžitě zpátky!" podíval se zhrozeně na svého nejlepšího přítele.

"Ty myslíš...to proroctví?" odtušil kamarád a muž na to jen přikývl.

"Takže tohle byla jen past, byl to jen způsob, jak nás odlákat, aby mohli nepozorovaně za nimi," konstatoval. 

"A víš jistě, že není pozdě?" zeptal se opatrně.

"Nejsou mrtvé!" rozčílil se muž a ve zlosti vrazil svou dýku do kmene nejbližšího stromu. "Musíme okamžitě za nimi!" dodal a vydal se nejkratší cestou ke svému domu, ostatní ho bez jakýchkoliv dalších otázek následovali.

Viděl to už z dálky, ale stále tomu nechtěl věřit. Nechtěl si připustit, že přišel pozdě, že by přišel o obě své milované. Jenže to, co se odehrávalo přímo před ním, mu jasně dokazovalo, že se stalo to nejhorší. Oheň už pomalu dohoříval a po domovu, který stavěl pro svou lásku, nezbylo nic než prach. Ani si nevšiml, že jeho kamarádi pobíhali kolem něj a vodou z nedalekého potůčku dohašovali zbytky po požáru. Muž pokračoval dál, prodíral se popelem a uprostřed toho všechno co zbylo po jeho...po jejich domovu, padl na kolena. Nechápal to, ještě ráno měl všechno, co kdy v životě potřeboval, ještě před pár hodinami byl ten nejšťastnější muž na světě a teď...teď už nemá nic. Přišel o všechno, co pro něj bylo v životě důležité, nedokázal je uchránit. Složil hlavu do dlaní a rozplakal se. Měl chuť řvát, měl chuť něco rozbít, zabil by kohokoliv, kdo by se mu teď jen postavil do cesty. Ale jediné, co teď dokázal, bylo plakat. Jeho kamarádi jen stáli v povzdálí a sledovali tu hrůzu, která se tady odehrála. Nakonec všichni poklekli a na znamení úcty, s rukou na srdci, sklopili své hlavy, tak jako to dělali vždy, když umřel někdo z nich. Nakonec se jeden z nich zvedl a došel až k truchlícímu muži, položil mu ruku na rameno, ale ještě než stihl něco říct, muž ho přerušil.

"Chci teď být sám," pronesl potichu. Jeho kamarád jen přikývl v porozumění a hlavou naznačil ostatním, že je čas jít. 

Muž ještě chvíli klečel bez hnutí, když se najednou měsíční svit odrazil od lesklého předmětu nedaleko od něj. Muž se pro něj natáhl. Byla to dýka...byla to její dýka. Uchopil ji a stiskl v dlani. Hned na to ho znovu pohltil smutek, který se mísil ještě s jedním pocitem. A tím pocitem byl vztek.