Alexandra

Další dny probíhaly stejně. Ve dne trénování schopností s Rose, ve kterých jsem byla pořád stejně špatná. V noci noční můra a vidiny. Měla jsem poslední dva dny na zvážení nabídky Andrewa a pořád jsem nepřišla na žádný závratný objev v otázce jeho zabití. Nikomu jsem o naší dohodě neřekla, ostatně už tak jsem měla dost problémů s tím, že jsem do toho všeho zatáhla víc lidí, než bylo v plánu. S Owenem jsem od té noci taky nemluvila, nejspíš na mě byl pořád naštvaný a celé dny se mi jen vyhýbal.

Zrovna jsme s Rose ukončili náš další, ne zrovna pokrokový trénink a byly jsme na cestě domů, když jsem si na cestě vedoucí z parku všimla postávajícího Owena. Bylo jasné, že čeká na mě, protože hned, jak nás uviděl, vyrazil směrem k nám.

„Musíš jít se mnou," odsekl směrem ke mně, aniž by se na mě jen podíval.

„Nemusím nic," zamračila jsem se na něho.

„Lovci svolali radu a chtějí s tebou mluvit, musíš jet se mnou," vysvětlil.

„Fajn, ale jenom proto, že i já potřebuju mluvit s nimi," přikývla jsem.

„Jdu s tebou," vyhrkla hned Rose odhodlaně.

„Ty tam nesmíš," odbyl ji Owen.

„Jako zástupkyně čarodějnic a její lektorka tam naopak musím, mám k tomu totiž taky co říct," nedala se Rose a založila si ruce na prsou. Owen překvapeně těkal pohledem z jedné na druhou. Tohle pro něj nejspíš byla nová informace.

„Dobře," kývl nakonec a vydal se pryč. 

My s Rose jsme ho hned následovaly. Po několika minutách cesty jsme zastavili před polorozpadlým cihlovým domem. Owen se na nás jen otočil, aby zkontroloval, zda ho pořád následujeme, a pak pokračoval dovnitř domu. Uvnitř to nevypadalo o moc lépe než venku. Některé zdi byly hodně otlučené a některé chyběly úplně. Kromě velkého stolu uprostřed místnosti, která dřív nejspíš bývala obývákem, a několika knihoven podél zdí, tady žádný nábytek nebyl. V místnosti postávalo několik lovců, většina z nich vypadala, že brzy půjde do loveckého důchodu. Jakmile jsme s Rose vešly do místnosti všichni na nás upřeli své pohledy. Některé byly nepřátelské, alespoň tedy na mou osobu, což jsem vlastně i chápala, přece jen jsem to byla já, kdo povraždil většinu jejich kamarádů a kolegů lovců. Některé pak byly zkoumavé až lítostivé, nad těmi jsem jen pozvedla obočí, nebylo proč mě litovat. Owen už postával u stolu s ostatními lovci a zrovna o něčem horlivě diskutoval s jedním z nich. Sekundu na to se onen muž otočil na nás.

„Pojď, prosím, blíž, Alex, musíme si promluvit. Mimochodem, jmenuji se Scott Williams," promluvil hlubokým hlasem. Williams? Takže tohle je Owenův otec. Prohlédla jsem si jej znovu a pak svůj pohled přesunula na Owena, který se stále mračil. Jak to, že jsem si té podoby nevšimla hned? Došly jsme s Rose až ke stolu, u kterého postávali. Byla na něm rozložena spousta papírů, knih a map. Po Scottově pravici jsem zahlédla také nějaké staré fotoalbum.

„To tedy musíme! Musíte svolat co nejvíce lovců, Andrew se zdržuje někde poblíž a je připravený brzy udeřit a až se to stane...umře spousta nevinných lidí," přešla jsem rovnou k věci a opřela jsem se o stůl před sebou abych se mohla co nejvíce naklonit ke Scottovi. Věděla jsem, že až se mu vzdám, nenechá toho, a i tak půjde do války, nebyla jsem hloupá, znám Andrewa a vím, že ho jen tak něco nezastaví, když si něco umane. A pokud se mi ho dřív nepodaří zabít, budu potřebovat, aby byli lovci připraveni. Takhle jsem měla alespoň nějakou jistotu, že budou Rob s Lil a ostatní nějak chráněni, že možná budou v bezpečí.

„Jsi si tím jistá?" pozvedl Scott nedůvěřivě obočí.

„Nedávno jsem měla menší rozhovor s jeho pravou rukou a ten mi naznačil jeho plány," kývla jsem zamračeně. Všimla jsem si, jak se Owen napjal a zatnul ruce v pěst. Nejspíš mu už pomalu docházelo, co se dělo ten večer.

„A víš jistě, že se mu dá věřit, že to nebyla jen past?" nejspíš mi stále nedůvěřoval, což se mu ani nedivím, ale zrovna teď mě to vytáčelo.

„Většinou ne, ale v tomhle nelhal. Znám Andrewa lépe než kdokoliv jiný a ačkoliv chápu, že mi nevěříte, v tomhle musíte. Nezastaví se, dokud nedostane, co chce!" vyjela jsem na něj naštvaně.

„Přece nebudeš věřit tomuhle monstru, které zabilo několik našich mužů a má být naší zkázou," ozvalo se někde z druhé strany místnosti a několik dalších lovců na znamení souhlasu přikývlo. To snad nemyslí vážně. A o jaké zkáze to zase sakra mluví. Scott se na ně zamračeně podíval a už se chystal něco říct, ale já ho předběhla.

„A dost! Může mi někdo vysvětlit, o co tady sakra jde, o čem to všichni zatraceně mluvíte! Už mám dost všech těch lží a tajností!" zabodla jsem naštvaně svou dýku do stolu. Byla jsem vytočená a unavená z těch všech tajností a záhad, co kolem mě byly. Většina lovců polekaně odstoupila a pár z nich sáhla po svých zbraních. Scott jim pohybem ruky naznačil, ať se uklidní, že jim žádné nebezpečí nehrozí.

„Jde o dávné proroctví, podle kterého máš být buď zkázou nebo záchranou pro nás všechny," začal vysvětlovat a pak ono proroctví na důkaz svých slov i přečetl, jelikož si všiml mého pochybovačného pohledu.

Dívka, jež ze dvou národů stvořena bude, na světě sama nakonec zbude. Až nastane ten den, kdy magického čísla přibude, tehdy dívka plně svých schopností nabude, zkázou nebo záchranou pro všechny bude.

Vždyť to je to proroctví, co jsem našla u Andrewa. Sebrala jsem onen svitek, ze kterého Scott četl z jeho rukou a znovu a znovu jsem si jej četla pro sebe. Ten hajzl! Jen mě celou dobu využíval, kvůli tomuhle. Tohle měl být ten velký úkol na který mě celé roky připravoval. To proto si mě pořád držel u sebe. 

„Není celé," vyrušil mě z mého přemýšlení Rosin hlas. Všichni jsme se na ni nechápavě podívali. Rose nakrčila obočí a zavrtěla hlavou.

„Nemáte ho celé, to proroctví ještě pokračuje."

„A jak?" vyhrkl z druhé strany místnosti někdo.

„To už si přesně nepamatuju, ale Prastará je u sebe stráží už několik set let, můžu ho zkusit získat," vysvětlila a než stihl někdo něco říct byla pryč. No super.

„Myslím, že pro dnešek jsme skončili, můžete jít," pokynul Scott ostatním a tím ukončil celou radu. Zůstali jsme tam už jen já, Scott a Owen.

„Musíte ochránit nevinné, musíte zvýšit počet bojovníků," zkusila jsem ještě jednou apelovat na Scotta.

„Pokusím se udělat, co je v mých silách," přikývl, a to mi prozatím stačilo.

„Ty víš, co se stalo s Johnem?" skoro zašeptal, bál se, jak na tu otázku zareaguju, nevěděl, jestli o něm vůbec vím, i Owen sebou při zmínce o mém otci cukl, on věděl, co se s ním stalo. Očividně se s tím otci nesvěřil.

„Je mrtvý, zabil ho před mýma očima minutu po tom, co jsem se dozvěděla, že je můj otec," svěsila jsem hlavu a snažila se zahnat vzpomínky stejně jako tehdy s Owenem. Scott jen kývl na znamení pochopení. Nic neříkal, nejspíš se taky utápěl ve vzpomínkách, o čemž svědčil i jeho smutný výraz, nejspíš se s otcem dobře znali. Když jsem pohledem zavadila o Owena, byla veškerá zloba pryč, teď měl ve tváři spíše jen lítost a obavu, obavu z toho, jestli mě zmínka o něm moc nezasáhla.

„Chci ti něco ukázat, Alex," promluvil po chvíli Scott a aniž by čekal, až něco řeknu, vydal se ven. Spolu s Owenem jsem ho následovala až do jejich džípu. Nevěděla jsem, kam jedeme, ale věřila jsem, že se mě zabít nechystá. Jeli jsme už nějakou chvíli a já stále nechápala, kam mě to veze. Nakonec jsme zastavili na polní cestě někde v lese. Nejen proto, že dál už jet nešlo, ale i proto, že Scott už ani neměl v plánu dál pokračovat. Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se kolem sebe. Bylo mi to tady hrozně povědomé, ale netušila jsem odkud. Instinktivně jsem se vydala směrem hlouběji do lesa a úplně zapomněla, že tady se mnou je i Scott s Owenem. Došla jsem jako v transu k jednomu ze stromů a položila jsem na něj ruku. V tu chvíli mi před očima proběhla vzpomínka.

Malá holčička běžící lesem a žena s mužem, kteří ji pronásledují mezi stromy. Holčička se však nebála, smála se, cítila radost a lásku. 

„A mám tě," vykřikl muž chytajíc holčičku a vyzvedajíc ji do výšky. To děvčátko se ještě více rozesmálo. „Jsi naše beruška," pronesl muž a přitiskl si děvčátko do objetí. Žena to vše dojatě sledovala zpovzdálí.

Pak se vzpomínka zase rozplynula. Užasle jsem hleděla na místo, kde jsem se dotýkala stromu a přemýšlela nad tím, co se právě teď stalo. Nakonec jsem vykročila a vydala se hlouběji do lesa. Ušla jsem několik kroků, když mě pohltila další vzpomínka.

Malá holčička snažící se zvednout meč ležící v trávě. Následně se otočila za zvuky, které vycházely po její levé straně. Byla tam žena, která zrovna vyšla z domu utírajíc si ruce od mouky do zástěry.

„Copak to děláš, beruško?" zajímala se žena starostlivě když přicházela k děvčátku.

„Chci bojovat jako tatínek," prohlásilo děvčátko odhodlaně se vztyčenou bradou. Tomu se žena jen usmála a přidřepla si k děvčátku.

„Jednou budeš beruško, a budeš skvělá bojovnice, ta nejlepší ze všech a my na tebe budeme s tatínkem moc pyšní, ale teď jsi na to ještě moc slabá," pronesla žena hledíc svému dítěti do tváře. Holčička naštvaně nafoukla tváře, chtěla bojovat hned, nechce čekat, až bude silná, chce pomáhat otci.

„Pojď ty moje malá bojovnice, upečeme spolu tátův oblíbený koláč," cvrnkla žena děvčátko vesele do nosu. Holčička zapomněla na předchozí odhodlání být bojovnice a nadšeně přikývla, ráda pomáhala mamince péct tátův oblíbený koláč s jablky a skořicí. Tak se společně ruku v ruce vydaly zpátky do domu.

Ty vzpomínky! Byly tak živé, jako by se to stalo teprve včera. To byli...moji rodiče...moje vzpomínky. Jako bych měla otřes mozku a teď se mi vracela paměť. Já měla rodiče! Ale co se stalo s mojí mámou a proč si nic nepamatuji? Procházela jsem dál mezi stromy, hlouběji a hlouběji do lesa. Bylo mi to tady tolik povědomé. To tenhle les jsem posledních pár nocí vídala ve svých nočních vidinách. Opravdu se mi vracely vzpomínky.

Malá holčička se procházela se svým otcem lesem. „A tahle ta je jelena," ukázal muž na stopy před nimi. Děvčátko si je zaujatě prohlíželo.

„Víš, díky stopám, a hlavně díky svému zraku, sluchu a dalším smyslům, můžeš sledovat, kde se nachází tvůj cíl. A taky můžeš díky nim předvídat jeho další kroky," vysvětloval muž.

Následoval záblesk a předchozí vzpomínku vystřídala další.

Děvčátko běžící lesem. V ruce drželo svou oblíbenou panenku v bílých šatech s červenou stužkou ve vlasech, kterou měla stáhnuté dva pletené copy hnědých vláken. Běžela podle stop v zemi a snažila se vypátrat malého kolouška, kterého zahlédla u domu, než se vyplašil a utekl pryč. Dělala přesně to, co ji otec učil. Sledovala všechny stopy, které za sebou koloušek zanechal a snažila se za pomoci ostatních smyslů určit, kde by se mohl ukrývat. Nakonec jej našla ve společnosti jeho maminky na nedaleké mýtině. Byla na sebe pyšná, že se jí podařilo jej najít, tak jak ji to tatínek učil, a hned běžela domů mu to povyprávět, protože věděla, že i on na ni bude pyšný za to, jak to zvládla.

Jen stěží jsem zadržovala slzy, zvlášť když jsem stanula před malým pomníkem s drobným andělíčkem na jeho vrcholu. Pomníček byl postaven uprostřed zarostlých, ohořelých trosek domu, který tady dříve stával.

Holčička stála ve dveřích domu vedle své maminky, obě mávaly otci, který se chystal odejít na další lov. Muž každé z nich poslal vzdušný polibek a následně přitiskl pravou ruku na místo, kde měl srdce, holčička se ženou jej napodobily. Byl to takový jejich rituál před jeho odchodem do boje s démony. Slibovali si tím, že se budou milovat, ať už se stane cokoliv. Pak muž odešel.

Další ze vzpomínek, která se vrátila. Pomalu jsem přešla k pomníku a poklekla před ním. Byl na něm vyrytý ozdobný nápis „Na památku Johnu, Sophii a Alex O'Connorovým, nechť jejich duše dojdou klidu". Sophia...tak se máma jmenovala. Se slzami v očích jsem ruku položila na nápis a v tu chvíli se mi přehrál v paměti celý ten osudný den, který byl poslední, pro malou Alex O'Connorovou, den, kdy se zrodila Mánie.

Zabil je! Zabil je oba! Oba mé rodiče! Tou stejnou dýkou, kterou mi daroval k patnáctým narozeninám. Její dýkou! Byla to její dýka! Pohltil mě vztek. Prostupoval celým mým tělem a s každou vteřinou sílil. Ruku jsem měla stále položenou na pomníku a druhou jsem doslova drtila rukojeť matčiny dýky, kterou jsem měla v opasku. Cítila jsem, jak mým tělem prostupuje vztek doprovázený ohromnou silou, cítila jsem, jak mé oči pomalu mění barvu, jak mé tělo pálí. 

„Lexie," promluvil na mě Owen jemně a položil mi opatrně ruku na rameno. Ani jsem si nevšimla, že se tady objevil. Stiskl mi lehce rameno, ale ne moc dostatečně na to, aby mi dal najevo, že je tady se mnou. Snažil se mě uklidnit. I on si všiml, že nemám daleko k výbuchu a vzhledem k mým novým schopnostem by mě to mohlo stát i život.

„Oba mi vzal," vydechla jsem. „Byla to její dýka, patřila mámě a on s ní oba zabil a pak mi ji jako by nic daroval," vytáhla jsem ji a v rukou ji držela před sebou.

„Mrzí mě to, Lexie," mluvil na mě konejšivě a pomohl mi vstát. Schovala jsem dýku zpátky do opasku a zadívala jsem se do jeho obličeje. Byla v něm lítost a bezradnost. V očích mě pálily slzy, ale zakázala jsem si pustit je ven. Chvíli jsme koukali jeden na druhého a pak udělal Owen jeden rychlý krok směrem ke mně a přitiskl mě k sobě do objetí. Jednou rukou mě přidržoval na zádech, abych se nemohla odtáhnout a druhou mě lehce hladil po vlasech. Celé moje tělo se pod tím dotykem instinktivně napjalo. Zkoprněla jsem a Owen si toho musel zaručeně všimnout, přesto se neodtáhl a vyčkával až se uvolním. A já tak po chvíli udělala. Uvolnila jsem se, ztuhlost zmizela, a nakonec jsem mu objetí i opětovala. Nebylo to jen tak obyčejné objetí, žádné objetí ze zmatenosti nad celou situací. Bylo důvěrné...bylo to pravé přátelské objetí. A přesně to jsem tolik potřebovala.

Nakonec jsme se společně vydali zpět, ale slíbila jsem si, že se tam brzo vrátím. Býval to můj domov. Cestou k autu jsme šli s Owenem vedle sebe, každý ruce ponořené hluboko v kapsách své bundy.

„Co přesně ti tehdy v noci ten démon řekl? Myslím, že to, co jsi řekla mému otci, není celá pravda," obrátil ke mně svou pozornost po chvíli chůze.

„Nic, co by pro vás bylo důležité," odbyla jsem ho kroutíc hlavou. Owen si povzdechl, ale dál se neptal. Došli jsme k autu a v tichosti do něj nastoupili. Scott nastartoval a vyjel zpátky do města. Neptal se ani nic neříkal, věděl, že jsem tam zjistila odpovědi na většinu mých otázek, které se mi doteď honily hlavou, a že to musím všechno nejdřív zpracovat. Když zastavil před mým domem, ještě na mě naposledy pohlédl skrz zpětné zrcátko.

„Děkuji," naznačila jsem rty, načež on jen pokývl hlavou. Pak jsem vystoupila a zamířila do pokoje vstřebat nové informace a vzpomínky. Vzpomínky na mou rodinu.