Owen

Od té noci v baru bylo všechno jinak. Pořád se ve mně mísilo několik protichůdných pocitů. V hlavě mi pořád dokola přebíhala myšlenka na slib, který jsem dal sobě a své matce tehdy, když umřela. Že zabiji jakéhokoliv démona, který se mi postaví do cesty až do doby, než je zničím všechny, protože si ani jeden z nich nezaslouží žít. Jenže pak si přijde Alex a udělá mi v tom všem zmatek. Pořád si stojím za svým slibem, jenže zrovna ji zabít nechci. Není to jen tím, že mi to otec zakázal a že kolem ní je spousta tajemství, je to hlavně od té noci, kdy jsem ji trochu víc poznal. A pak i další dny, kdy jsme spolu začali i s ostatními sedávat na obědech, chodit do kina, nebo jen tak do parku. Bylo to zvláštní, být takhle často v její blízkosti, zvlášť proto, že jsem si byl jistý, že tohle kamarádíčkování nevydrží věčně. Vlastně ani nejsme tak úplně kamarádi. Pořád mě neskutečně vytáčí, protože se mě neustále snaží něčím naštvat a daří se jí to dost dobře. Nejdivnější na tom celém bylo, že jsme se k sobě neuměli chovat normálně, jako přátelé. Nevěděli jsme o čem se máme bavit, protože většinou jsme na sebe jen nadávali a snažili se jeden druhého zabít, tak jsme spolu alespoň nějak fungovali. Proto jsme se teď taky snažili jeden druhého vytáčet úplně jinak. Bylo to směšné ale fungovalo to. Po večerech jsem pak o ní hledal nějaké bližší informace, jelikož otec byl neustále na schůzích rady lovců, a navíc mi nechtěl nic říct. Proto jsem hledal na vlastní pěst.

Dny ubíhaly a Kate spolu s Lil začaly plánovat narozeninovou oslavu pro Alex. Já je nikdy moc nevnímal, ani mě to pořádně nezajímalo, čeho jsem si ale naopak všiml, byly změny na Alex. Vypadala den ode dne bledší, chodila po chodbách jako zombie. Měla kruhy pod očima, byla bílá jako stěna a ruce se jí třásly tak, že v nich pomalu ani neudržela vidličku. Na otázky, co se s ní děje a jestli je v pořádku, vždycky odpovídala jen, že je nejspíš nemocná a že to přejde, ale já jí to nevěřil. Hlavně proto, že se to každým dnem zhoršovalo. Dokonce už i její oči samovolně měnily barvu, nezvládala to ovládat. Nakonec mi to nedalo a já se den před jejími narozeninami rozhodl zajít si s ní o její takzvané nemoci promluvit. Vydal jsem se tedy hned po škole k ní domů. Zrovna jsem se chystal zazvonit, když se zamnou ozval hluboký hlas. 

„Počkej, pustím tě dovnitř, ty jsi Owen viď?" usmál se na mě muž, který zrovna přicházel k domu.

„Ano a vy jste?" nakrčil jsem jedno obočí.

„Já jsem Robert, otec Lily a Alex," stále se usmíval muž během odemykání dveří. Takže tohle je ten Robert, o kterém Alex vyprávěla. Následně mi pokynul, abych vešel jako první.

„Přišel jsem za Alex, potřeboval bych s ní o něčem mluvit," objasnil jsem svou přítomnost a Robert jen na znamení souhlasu pokývl hlavou. Zrovna se chystal ještě něco říct, když jsme seshora uslyšeli křik. Oba jsme se na sebe podívali a skoro současně jsme vyběhli nahoru. Jako první do pokoje vešel Rob.

"Slyšeli jsme dole křik, stalo se něco? Owen si s tebou přišel promluvit, Alex," zajímal se a zároveň vysvětlil mou přítomnost.

"Nechte mě konečně všichni na pokoji, to nedokážete pochopit, že chci být chvíli sama!" vykřikla Alex naštvaně. 

Nechápal jsem, co to do ní vjelo, takhle se nikdy nechovala, teda alespoň ne ke svojí rodině. Hned na to se začalo odehrávat to nejhorší co mohlo. Její oči změnily barvu na tu hrozivou rubínově červenou, vypadala jako v transu, když pozvedla pravou ruku a začala v ní vytvářet ohnivou kouli. Podíval jsem se na Roba a Lil, kteří na ni jen vyděšeně zírali. Svůj zrak jsem znova zaměřil na Alex, která byla pořád mimo. Zničehonic se její ohnivá koule zbarvila do modrého plamene. Můj výraz se v té chvíli změnil z vyděšeného na překvapený a ve chvíli kdy začala zvedat ruku k útoku znovu na vyděšený. Bylo mi jasné, co se chystá udělat, a proto jsem neváhal ani vteřinu a rozběhl jsem se k Lil která pořád stála jako přikovaná na místě a vyděšeně na ni zírala. Vše se událo strašně rychle, jen tak tak jsem Lil srazil k zemi, když nad námi prosvištěla modře planoucí ohnivá koule, kterou po ní Alex hodila. Následně koule zasáhla zeď za námi, kde po ní zbyla jen díra. Teprve pak se Alex vzpamatovala.

"Pane bože," zašeptala pro sebe. "Pane bože!" zopakovala znovu už o dost hlasitěji a zároveň pohledem kmitala ze své ruky na nás, jelikož jsme se pořád krčili na zemi, až na díru ve zdi a zpátky. Teď vypadala vyděšeně i ona, čemuž jsem se ani nedivil. Zrovna zaútočila na svou sestru, sice zřejmě nevědomky, ale i tak. Udělala krok směrem k nám, ale pak se zarazila.

"Lil mrzí mě to, tohle jsem nechtěla, opravdu ne," měla slzy v očích, neustále se dívala z jednoho na druhého a vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Nakonec jen bleskurychle vyběhla na balkón a po stromu sešplhala dolů. Než se někdo stihl vzpamatovat nasedla na motorku a rozjela se pryč. Pomohl jsem Lil vstát a ta hned vběhla do Robertovi náruči. To už se naplno rozvzlykala.

„Nechápu to, tohle nebyla naše Alex, tohle by nikdy neudělala!" kroutil hlavou Robert.

„Něco se s ní v posledních dnech dělo, i teď vypadala jako by byla v transu a vůbec nevěděla co dělá," poznamenal jsem.

„Musíš jí pomoct, prosím, najdi ji a doveď zpátky," upřel na mě svůj pohled. Lil jen dál v jeho náručí vzlykala.

„Jenže jak ji teď najdu, nemám vůbec tušení, kam mohla jet a ani tady nemám auto," zamítl jsem hned.

„Auto ti půjčím a co se týče zjištění její polohy...," nedal se Rob a s těmi slovy zamířil pryč z pokoje. Rychle jsem vyběhl za ním až do spodního patra, kde vešel do jedněch dveří. Podle zařízení místnosti jsem si tipl, že to bude nejspíš Robertova pracovna. Chvíli se hrabal v pracovním stole, převrátil vzhůru nohama pár šuplíků, než vytáhl malou sim kartu, kterou zastrčil do telefonu, který ležel na stole.

„Před rokem jsem jí na motorku nechal nainstalovat sledovací zařízení," vysvětlil, načež jsem jenom pozvedl obočí, protože jsem absolutně nechápal, proč to udělal. „Otcovské pudy," pokrčil jen rameny. 

Vzal jsem si od něj mobil i s klíčky od auta a vydal se ven. Tam už na mě čekal Robertův nový Bugatti Veyron. Nasedl jsem a vyrazil za ní. Kam ta zatracená holka sakra jede? Mířila po dálnici pořád dál na sever. Měla přede mnou dost slušný náskok, takže jsem měl co dělat abych se jí alespoň o něco přiblížil. O nějakou dobu později mi telefon s navigací zavibroval, jelikož Alex sjela z hlavní cesty. Pořádně jsem na to šlápl, přeřadil na vyšší rychlost a pevně sevřel volant. Musím ji dojet!

Po několika minutách se mi to naštěstí podařilo, taky hlavně proto, že Alex zastavila. Dojel jsem před starou halu. Alexina motorka stála venku, ale ona nikde nebyla. Bál jsem se nejhoršího, a to mi v podstatě s pohledem na budovu potvrdilo. Uvnitř šlehaly až ke stropu modré plameny a přes ně místy prosvítalo ještě jasnější modré světlo. Alex jsem ale nikde neviděl. Pak jsem uslyšel křik. Chtěl jsem se rozběhnout dovnitř, ale tlaková vlna spolu s výbuchem, který pak následoval, mě odhodily do nedalekého křoví. Vzpamatoval jsem se celkem rychle a naštěstí jsem byl jen lehce potlučený. Zvedl jsem se a rozešel se směrem k budově. Mezi dohořívajícími plameny jsem zahlédl Alex. Ležela na zemi a nehýbala se. Vypadalo to, že ani nedýchá. Přechodil jsem si přes hlavu svojí budu a vyběhl jsem vstříc hořící budově. Vykopl jsem hlavní dveře a snažil jsem se nevnímat ten nesnesitelný žár a plameny, které mi spalovaly kousky oblečení a propalovali se až na kůži. Rychle jsem doběhl k Alex, snažil jsem se jí probrat, ale byla v bezvědomí. Přehodil jsem přes ni svoji bundu, vzal ji do náruče a spolu s ní zamířil z toho ohnivého pekla pryč. Venku jsem ji uložil na přední sedadlo, zapnul jí pás a sám nastoupil na místo řidiče. Nastartoval jsem a co nejrychleji zamířil k ní domů. Tam už na nás čekali Robert s Lil. Vzal jsem Alex z auta znovu do náruče a odnesl ji do jejího pokoje, kde jsem ji uložil do postele.

„Bude v pořádku, jen se teď potřebuje vyspat," snažil jsem se uklidnit Roberta s Lil, kteří stáli na prahu pokoje, i když jsem si tím sám nebyl jistý. 

Dýchala sice a životní funkce vypadaly v pořádku, ale neměl jsem odvahu odhadovat, co s ní ten výboj jejich schopností udělal. Robert jen přikývl, vzal Lil a odešel s ní pryč. Podíval jsem se znovu na Alex. Vypadala teď tak klidně, jako by se nic z toho nestalo. Dokonce už se jí trochu vracela barva do obličeje. I tak, potlučená a vyčerpaná, byla pořád krásná. Už jsem chtěl zamířit ke dveřím, když jsem se ani nevím proč znovu sklonil k Alex. Měl jsem obličej jen milimetr od toho jejího, stejně jako rty. Nakonec jsem ji políbil na čelo a odešel jsem.