„Dej do toho víc síly," zakřičel na děvče vysoký tmavovlasý muž, měl sportovní postavu, na tváři třídenní strniště a tmavé pronikavé oči. 

„Ano pane," přikývlo děvče a zvedlo se ze zablácené země, znovu popadlo svou provizorní zbraň a postavilo se proti svému protivníkovi. 

„Tak a teď si vykroč levou nohou a pravou ruku zatáhni," dával děvčeti příkazy muž, a přitom přecházel z jedné strany arény na druhou, ruce měl sepnuté za zády, dívka se mezitím snažila plnit jeho příkazy, které během pochodování rozdával. „Zvedni ta ramena výš a trochu si přidřepni," volal na ni dál a dívka tak udělala, vystrčila levou nohu kupředu a pevně se o ni zapřela, pravou ruku mírně zatáhla, přidřepla si a ramena zvedla výš, tak aby byla ve stejné úrovni. 

„Teď!" zakřičel muž a děvče provedlo proti nepříteli první výpad, nemělo to ovšem lehké, protivník byl silný a velmi zkušený bojovník, takže její výpad snadno vykryl a útok jí vrátil, děvče se útoku vyhnulo a zaútočilo na protivníka znovu, ten se znovu perfektně vyhnul a udělal nečekaný výpad, dívka tak dostala ránu do boku, ale to ji vůbec nerozhodilo, nýbrž ještě víc rozčílilo. Už tady takhle cvičí celé hodiny, je unavená a neskutečně potlučená, ale muž přestávku zamítl, jinak by pak dívka zlenivěla a nemohla by vykonávat to, k čemu byla předurčena. Jenže dívku to vůbec nezajímalo, chtěla se najíst a konečně si odpočinout, neměla tady žádné kamarády, všichni ji jen komandovali a nikdo sejí nevěnoval. Ještě několikrát zaútočila a párkrát se slušně vyhnula, když jí protivník znovu povalil k zemi se zbraní namířenou na srdce. 

„A dost! Už toho mám opravdu dost!" křičel muž. „Ty se snad vůbec nesnažíš, chceš, aby tě při první příležitosti hned zabili? Jsi úplně k ni-čemu!" rozčiloval se, dívka na něj mezitím stále koukala se staženým obočím, byla naštvaná, nejen na něho, že na ni křičí, ale i na sebe, že se zatím stále nezlepšila. „Pro dnešek končíme, budeme pokračovat zase zítra a já doufám, že se budeš víc snažit," pronesl směrem k ní naštvaně a odešel pryč, její soupeř už byl taky dávno někde jinde, a tak se děvče sebralo, odneslo svou cvičnou zbraň do úschovny a vydalo se do kuchyně, kde doufalo, že ještě zbylo něco od večeře, jelikož dneska trénink přetáhli, a proto ji nestihlo. 

Došla do velké prostorné kuchyně a hned zamířila k lednici, ve které se začala přehrabovat. Stravovali se tam hlavně nováčci, které si sem přinesli stejně jako ji. 

„Sakra, oni snad vážně všechno snědli," zanadávala dívka a zalezla hlouběji. „Tady to je," zajásala a vytáhla mísu s těstovinovým salátem smíchaným s kousky kuřecího masa. Popadla lžíci a s celou mísou usedla k barovému pultu, kde se do té dobroty pustila. 

„Musela jsi mít asi pořádný hlad," ozval se za ní hluboký hlas, moc dobře věděla, komu patří. 

„A ty se divíš? Od rána jsem nic nejedla a mistr mi dává na tréninku pořádně zabrat," zahuhlala s plnou pusou, ale na nově příchozího se ani nepodívala. 

„Když už mluvíme o tréninku, prý se stále nezlepšuješ," jeho hlas zněl překvapeně a vyčítavě zároveň, dívka zaregistrovala, že se vedle ní pohnula židle, když se na ni posadil. Na jeho poznámku však nereagovala a dál se věnovala jídlu. „Vnímej mě, když s tebou mluvím," zavrčela odstrčil mísu dál od ní. „Nevydržuju tě tady jen proto, abys měla kde být, máš jasný úkol a bez řádného tréninku ho nikdy nezvládneš," zněl opravdu naštvaně, dívka věděla, že nemá cenu se s ním hádat ani mu nijak odporovat, nakonec, nedovolil si to nikdo, byl to přece jejich vůdce. 

„Já vím, ale asi na ten úkol nejsem ta pravá, vážně se snažím, je to hrozně těžké," povzdychla si a složila hlavu do dlaní. 

„Tenhle úkol můžeš zvládnout jedině ty a nikdo jiný. A neboj, brzo seto zlepší a ty budeš připravená, teď už bys ale měla jít spát," poplácal ji po zádech a dal se na odchod. 

„Víš, že jsi vlastně jediný, kdo se tady o mě vůbec nějak zajímá," poznamenala zamyšleně, aniž by se na něj jen podívala. 

„To je přece samozřejmé, stvořil jsem tě," poznamenal dotyčný jakoby nic a odešel. Dívka ještě chvíli zamyšleně seděla, nakonec ale vstala a přesunula se do svého pokoje. 

Její pokoj nebyl moc velký a ani nijak zvlášť zařízený, měla tam postel, skříň, psací stůl a víc nic, žádné fotky, žádné doplňky. Bylo to proto, že nikdy nikde nebyla, on ji nikdy nedovolil jít jinam než jen na procházku kolem jejich sídla. Kvůli tomu taky nemá žádné kamarády, znala jenom obyvatele tohohle místa a ty, které on tak nesnáší, teda ne, že by je někdy viděla, ale slyšela o nich. O kluky se taky nikdy nezajímala, hlavně proto, že tady žádný v jejím věku nebyl a ani nikdy neměla čas nad tím přemýšlet, jediné city, které posledních pár let přechovávala, byla jakási úcta k mistrovi a kombinace obdivu a náklonosti k němu.Ulehla tedy do postele, následně se zašklebila nad myšlenkou, že celé tohle peklo ohledně tréninku ji čeká zítra znovu, a nakonec po pár minutách upadla do bezesného spánku.