Den střídal den a dívka se v tréninku velmi zlepšovala, už zvládala ovládat svou základní cvičnou zbraň, zároveň se naučila zacházet s lukem a kuší. Zrovna se blížil konec tréninku tohoto dne, když dívka ještě naposledy procvičovala lukostřelbu. Přes rameno si přehodila nový toulec plný šípů a do ruky vzala svůj oblíbený luk. Přes celou arénu bylo rozestavěno několik terčů, různě velkých a různě vysoko. Bylo tam taky za vzdálenějšími rohy ukryto pár soupeřů, připravených zaútočit. Děvče mělo za úkol přejít arénou na druhý konec a trefit každý cíl, a to vše zvládnout v pokud možno co nejkratším čase. Vydalo se tedy na start a když na ni mistr kývl, že může začít, vytáhlo první šíp, natáhlo tětivu a zamířilo na nejbližší cíl. Dívka zasáhla perfektně střed terče a s dobrým pocitem se rozběhla kupředu, přitom postupně vytahovala a střílela šípy do terčů kolem sebe. Několikrát se musela za běhu otočit o pár stupňů, aby takticky zasáhla cíle v takové rychlosti. V polovině arény vyskočil z nedalekého rohu první protivník, ale dívku to nijak nevyvedlo z rovnováhy. Ladně se vyhnula letící dýce a muže trefila šípem přímo do srdce. V tomhle duchu pokračovala až do konce, zbýval jí poslední terč, ale už jí nezbyl ani jeden šíp. Zezadu na ni vyskočil poslední soupeř. Rychle se přetočila a lukem přidržela muže pod krkem, následně mu podkopla nohy a sebrala mu jeho dýku. Nejdříve usmrtila protivníka, a nakonec hodila dýku přesně do středu posledního terče. Ještě celá zadýchaná se podívala na mistra, který už šel směrem k ní. 

„Výborně! Jsi čím, dál tím lepší," pochválil ji. „Ale nezapomeň, že ve svém tréninku nesmíš polevovat, protože můžeš být ještě lepší," dodal ještě. Dívka jen přikývla, byla spokojená sama se sebou. V jednu chvíli už propadala beznaději, když se jí na trénincích stále nedařilo, jenže pak přišel obrat a ona začala být dobrá. A nejen to, byla mnohem lepší, než všichni muži tady a všichni to věděli. Byla postrachem nejen pro ně, ale hlavně pro ty venku, kteří už se o její síle a zkušenostech v boji dozvěděli.

***

Zrovna ležela na posteli a přemýšlela, co všechno ji ještě čeká, když slyšela zavrzání dveří, jak někdo vešel do pokoje.

„Slyšel jsem, že se hodně zlepšuješ," jeho tady skutečně nečekala, od toho posledního zpackaného tréninku za ní ani jednou nebyl. „Dokonce jsi prý stejně dobrá jako moji hoši," nad touhle poznámkou se musela dívka pousmát.

„Tss...prý stejně dobrá," jen pozvedl obočí, ale nechal ji pokračovat. „Jsem mnohem lepší než oni, nesahají mi ani po paty," zasmála se a vystřelila do sedu. Chvíli se na ni zamyšleně díval.

„Brzy budeš mít narozeniny, bude ti patnáct let," změnil téma.

„Ano, já vím," protočila oči dívka, nad čímž se on zamračil, nesnášel, když to dělala.

„A víš taky co to znamená?" zeptal se, z jejího nechápavého pohledu odtušil odpověď na svou otázku. „Je na čase abys začala vykonávat to, k čemu jsi byla předurčena," dívka nejdříve nechápala o čem to mluví, ale pak jí to došlo.

„Ty mě pošleš do boje?" zeptala se překvapeně. „Do opravdového boje?" měla obrovskou radost, na tohle se těšila od prvního tréninku.

„Ano," odsouhlasil . „Máš na to už věk a pokud jsi opravdu tak dobrá, jak říkáš, budu jen rád, když budeš bojovat v našich řadách," dodal a odešel.

***

Dny do dívčiných patnáctých narozenin uběhly rychle, a i když věděla, že nedostane žádné dárky ani nebude mít žádnou oslavu, jedno pozitivum to pro ní přece jen mělo. Již zítra se vydá do prvního boje. Hrozně se těšila a také věděla, že nesmí zklamat, jinak by ji všichni nejen zavrhli, ale už by ji nikdy nevzali s sebou.

„Chce s tebou mluvit," strčil k ní do pokoje hlavu jeden z jeho mužů a hned zase odešel. 

Dívka se tedy zvedla a vydala se chodbami sídla do jeho velké kanceláře, kde většinu času přebýval. Zaťukala na dveře, ale nikdo se neozýval. Vešla tedy dovnitř a rozhlédla se kolem sebe. Všude na stěnách byly police plné starých knih, dívka zahlédla pár historických a pár v jazyce, kterému nerozuměla. Uprostřed toho všeho stál obrovský, masivní a bohatě zdobený psací stůl, který byl obsypaný různými papíry a svitky, až se pod nimi ten mohutný stůl ztrácel. Rozhlédla se ještě jednou, ovšem jeho nikde neviděla. Přešla tedy pomalu ke stolu a prohlížela si co všechno na něm má. Bylo tam několik válečných strategií, pár dopisů psaných v tom podivném jazyce a pak ještě něco. Pod tou hromadou vyčníval papír jiný než ostatní, vypadal opravdu hodně staře. Dívka se nejdříve ujistila, že je v místnosti opravdu sama a následně přešla blíž, aby se na papír podívala z blízka. Vyndala jej opatrně z pod hromádky svitků a začala číst, co na něm stálo:

Dívka co ze dvou národů stvořená bude,

na světě sama nakonec zbude.

Až nastane ten den, kdy magického čísla přibude,

tehdy dívka plně svých schopností nabude,

Zkázou nebo záchranou pro všechny bude.

Vypadlo to jako nějaké proroctví, ale pro koho? A co vlastně znamenalo to, kdy magického čísla dojde? Jaká dívka? Měla tolik otázek, ale neměl jí na ně kdo odpovědět. Jeho se zeptat nemohla, kdyby zjistil, že se mu hrabala ve stole, nejspíš by ji zabil, a to doslova. Najednou uslyšela kroky, které se blížily k ní. Rychle papír zastrčila zpátky a zrovna když vcházel dovnitř, odskočila dál od stolu. Nejdřív si ji podezíravě prohlížel, ale pak jen zakroutil hlavou. 

„Skvěle, že už jsi tady," ani nečekal, jestli něco řekne a hned pokračoval. „Vím, že na narozeniny dárky nedostáváš, ale tyhle nejsou obyčejné, jsou výjimečné," vytáhl z jednoho rohu místnosti truhlu a postavil ji před dívku. „A taky nemůžeš jít do boje jen tak bez ničeho," pokynul jí aby truhlu otevřela a ona tak provedla. 

Nemohla uvěřit svým očím, byl v ní bojový oděv přímo pro ni, dál tam našla dvě zdobené dýky a dva meče, také ručně zdobené, k nim patřila i pochva, aby je mohla nosit na zádech. Dívka měla obrovskou radost, chtěla jej obejmout, ale to nepřicházelo v úvahu. Teď už byla připravená! Připravena zabíjet.