Owen

Ze školy jsem šel rovnou do místního baru, byl oblíbený hlavně u studentů. Alkohol, hudba a pěkné holky byly přímo lákadlem pro místní kluky. My s Darrenem a Leem jsme tam chodili hlavně kvůli jeho barmanovi a majiteli Henrymu. Byl to už starší chlapík a vzhledem k jeho věku i dost prošedivělý, ale bral nás jako vlastní syny, a i my jsme ho měli rádi, navíc se znal s našimi rodiči a nespočetněkrát nám vyprávěl, jaké dělali lumpárny za mlada.

Během poledne mi Darren psal, jestli bychom se nemohli sejít. Jelikož jako místo srazu zvolil bar, věděl jsem, že je to hlavně proto, že se chce opít, takže to, o čem chtěl mluvit, nebylo zrovna nic dobrého. Když jsem dorazil, Darren už seděl u baru a pil skotskou.

„Co se stalo?" posadil jsem se vedle něj a kývl Henrymu na pozdrav a už přede mnou stála sklenka se zlatavou tekutinou.

„Víš, to máma," zamračil se. S jeho mámou to bylo poslední rok špatné, našli jí nádor, a i když to s ní zezačátku vypadalo opravdu špatně, nakonec se to ale na chvíli obrátilo trochu k lepšímu, jenže teď se nejspíš něco pokazilo.

„Včera se jí přitížilo, měla by ležet v nemocnici, ale znáš mámu," říkal to tak potichu, že jsem měl co dělat abych alespoň něco z toho slyšel. „Ale neboj, dnešní hlídku to neohrozí, budu v pohodě," dodal ještě rychle. Hlídka! Málem bych na to zapomněl.

„Nepřichází v úvahu Darrene, tvoje máma tě potřebuje a teď je důležité, abys byl s ní! Já to zvládnu sám," neexistovalo, aby v tomhle stavu bojoval.

„Vážně?" ujistil se.

„To si piš kámo," odkývl jsem. „A teď už mazej domů za ní," nakázal jsem mu a zároveň mu sebral od pusy jeho sklenku. Jen se na mě vděčně usmál a už pelášil pryč.

„Jsi moc hodnej kluk Owene, Darren teď potřebuje tvoji podporu," postavil se přede mě Henry.

„Já vím, je jako můj brácha," dodal jsem, zamával mu a vydal jsem se na svou dnešní hlídku.

Do půlnoci byl klid a nic se nedělo, hodně jsem přemýšlel nad Darrenem a jeho nemocnou mamkou. Chápal jsem, jak hrozně mu musí být, já o ni přišel, když mi bylo dvanáct. Tehdy nás napadli zcela nepřipravené a já chtěl jít za každou cenu otci pomoct, proto jsem tehdy utekl zadním vchodem, jenže když jsem je doběhl, zůstal jsem jen stát na místě a koukal na ta jatka, na to, jak bojují na život a na smrt. Vyděsilo mě to tak, že jsem si ani nevšiml, že se jeden z nich blíží ke mně, ani toho, že mě máma doběhla a postavila se přímo přede mě, když jsem na ni pak pohlédl a vzpamatoval se z toho šoku, už jsem viděl jen vyhasínat život v jejích očích. Chránila mě, zachránila mi život a položila za mě ten svůj. Tehdy jsem si přísahal, že jí pomstím a všechny je pošlu tam, odkud přišli...do pekla. Nenáviděl jsem je z celého srdce za to, že mi ji vzali. Vždycky jsem se soustředil hlavně na to, vykonat svůj slib, který jsem jí nad jejím hrobem dal, i proto jsem doteď nikdy neměl žádný vztah, nechtěl jsem, aby mě v tomhle něco rozptylovalo. A pak přijde ona, pochoduje si tady, jako by se nechumelilo a totálně mě vyvádí z rovnováhy, to si nemůžu dovolit, nechápu, proč jsem ji ještě nezabil. Zrovna, když už jsem si říkal, že to zabalím, jsem je vycítil, odhadoval jsem, že jsou v jedné zapadlé části parku, kousek od skateboardového hřiště. Tentokrát jich muselo být podle všeho mnohem víc, tak deset, odhadoval jsem. Byl jsem od nich docela daleko, takže jsem to musel vzít přes zadní uličky, abych tam byl co nejdřív. Netrvalo mi to dlouho, ale přece jenom jsem ztratil spoustu užitečného času.

Přiběhl jsem na místo a to, co jsem viděl, mě opět úplně zaskočilo. Byla tam ona a bojovala proti nim. Teď už jsem ji nechápal vůbec. Dokonce to vypadalo, že z ní mají strach. Pohybovala se s takovou jistotou, jakou jsem ještě u nikoho neviděl, každý její pohyb vypadal jako by byl předem promyšlený a zabíjela je jednoho po druhém bez jediného náznaku nějaké emoce. Zbývali jí už jen tři a vypadalo to, že si s nimi dává na čas, to už jsem ale nevydržel a vydal se to rychle ukončit. Ještě než jsem doběhl až k nim, hodil jsem po jednom z nich svou dýku, kterou jsem měl za pasem a jednou přesně mířenou ranou jsem zasáhl jeho srdce. To ji mírně vyvedlo z míry, čehož jsem využil a vrhl se po tom, se kterým zrovna bojovala.

„Neboj, za chvilku budeš na řadě," prohodil jsem směrem k ní, když se na mě nechápavě dívala, ale jinak jsem se dál věnoval boji a poslal k zemi i druhého. Zbýval už jen poslední, když na mě zakřičela. 

„Ne, toho ne!" Jenže bylo pozdě, už měl můj meč zabodnutý v hrudi. Zrovna jsem se chystal to konečně skoncovat i s ní, když vykročila směrem ke mně a provedla první výpad, naštěstí jsem dost pohotový, takže jsem ho zdárně odrazil.

„Ty egoistický idiote, víš vůbec, co jsi provedl," zařvala po mně a já udělal krok vzad.

„Vím, zachránil jsem svět před dalšími jako jsi ty," zavrčel jsem na ni.

„Úplně jsi mi zmařil moment překvapení, teď už možná ví, že jsem tady a kvůli tomu nejspíš bylo tohle zatracené stěhování k ničemu," zuřila a provedla proti mně několik dalších dobře mířených výpadů, které se mi dařilo zdárně odrážet, ale vůbec jsem nedostal šanci taky zaútočit.

„O čem to zatraceně mluvíš? A už vůbec nechápu, proč bojuješ s vlastními lidmi," pronesl jsem nechápavě, v ten moment mi podkopla nohy a já skončil na zemi, během pádu se mi podařilo upustit zbraň a než jsem se po ní stihl natáhnout už seděla na mně a svůj meč mi přiložila ke krku, obličej měla tak blízko, že se její dech mísil s mým a z očí jí šlehaly blesky. Nakonec se zbarvily do tak děsivého odstínu, že jsem se na chvíli opravdu bál, ale to mě hned vzápětí přešlo a já zase nasadil bojový výraz. Opravdu už jsem čekal, že mě zabije, ale opět mě překvapila.

„Já nejsem jako oni, už ne! A oni nejsou mí lidé, to si pamatuj!" zavrčela mi do obličeje, „a už nikdy, nikdy se mi nestav do cesty!" řekla nakonec, sebrala se a prostě odešla. Nezabila mě! I když vypadala, že to vážně udělá, tak mě nechala naživu. Teď už jsem nechápal vůbec nic. Ještě celou cestu domů jsem si v hlavě neustále dokola opakoval její slova: „Já nejsem jako oni, už ne! A oni nejsou mí lidé, to si pamatuj!"

Ani jsem si nevšiml, že už jsem došel domů, byl jsem úplně mimo.

„Stalo se něco? Vypadáš hrozně," strachoval se otec. Překvapeně jsem se na něho podíval, to tady na mě celou dobu čekal? Povzdechl jsem si.

„Potkal jsem jednu holku," začal jsem, otec se na mě jen podíval s pozdviženým obočím, čekal, až budu pokračovat.

„Není úplně obyčejná, je jednou z nich," pokračoval jsem a pomalu se přesunul do obýváku, kde jsem se složil na gauč, on se usadil naproti mně do křesla a pořád pozorně poslouchal. „Dnes se objevila u nás ve škole a promenádovala se tam jakoby nic. Chtěl jsem to s ní skončit už rovnou tam, jenže jsem nečekal, že je až tak silná, už tehdy mi na ní přišlo něco divného," protřel jsem si oči a zaklonil hlavu. „A teď jsem ji při hlídce potkal v lese. Bojovala s vlastním druhem, nikdy jsem nikoho neviděl bojovat tak jako ji, ani toho nejzkušenějšího z nás, na tož holku. Nakonec jsme spolu znovu bojovali, měla možnost mě zabít, ale neudělala to a pak mi řekla něco, co nedokážu pochopit," podíval jsem se na otce, vypadal že nad něčím usilovně přemýšlí nakonec mě pobídl abych to dokončil. „Řekla: „Já nejsem jako oni, už ne! A oni nejsou mí lidé, to si pamatuj!" Jak to myslela, že není jako oni, že k nim nepatří?" byl jsem z toho totálně zmatený, ale otec se tvářil, jako by mu to dávalo smysl. Pak se zvedl a odešel k naší knihovně, chvíli se v ní přehraboval, a nakonec vytáhl jedno staré album, pár minut v něm listoval, než s ním došel ke mně a ukázal na jednu fotku, kde byl on, máma a ještě několik dalších lidí.

„Vidíš tady někoho, kdo vypadá podobně jako ona?" zeptal se a přisunul album blíž ke mně. Chvíli jsem si prohlížel všechny, kteří tam byli, nechápal jsem, proč se mě na to ptá, ale nejspíš mi to pak vysvětlí.

„Tady tahle žena vypadá hodně podobně," ukázal jsem na dlouhovlásku uprostřed, fotka byla černobílá, ale z toho jejího pohledu mě mrazilo stejně, jako když jsem se naposledy díval do těch dvou smaragdů, i obličejově si byly dost podobné. Otec si ode mě album převzal a chvíli se na obrázek nehnutě díval, nakonec se otočil na mě.

„Nesmíš ji zabít," pronesl jako by to byla ta nejasnější věc pod sluncem.

„Jak jako, že ji nesmím zabít? Je jednou z nich! Ty jsi něco pil?" jemu snad dočista přeskočilo.

„Nebuď drzý, Owene!" zamračil se na mě. „Ano, je jednou z nich, ale ne tak úplně," moje obočí už muselo být někde na oběžné dráze, jak moc jsem ho s každým jeho slovem zvedal. „Je pro nás velmi důležitá, mysleli jsme, že už je vše ztraceno, ale očividně se karty obrátily," teď jsem se pro změnu zase mračil já.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, o co tady jde?" místo odpovědi se otec zvedl, vzal album a zamířil ke dveřím.

„To teď není podstatné, důležité je, aby zůstala naživu, alespoň než se všechno objasní," podíval se na mě. „Musím teď za ostatními, máme co probírat," pronesl ještě a už byl skoro pryč, když se na poslední chvíli otočil. „Owene, je to důležité, nesmíš ji zabít! Rozumíš?" díval se mi otec upřeně do očí.

„Rozumím," povzdychl jsem si, nechápal jsem sice vůbec nic, ale věděl jsem, že to aby ta holka zůstala naživu, je pro něho velmi důležité. Otec jen přikývl a odešel. Já zůstal stát s pohledem na dveře a s ještě více otázkami. Co je ta holka sakra zač?