Alexandra

Domů jsem dorazila kolem čtvrté. Robert byl ještě v práci, je podnikatel. Má svou vlastní firmu a shodou okolností je ve vedlejším městě jedna z mnoha jejich poboček, proto mu taky nedělalo nikdy problém se mnou cestovat z jednoho místa na druhé během krátké chvíle. Většinu času pracuje z domu, ale když jde o nějaký průser, stráví ve firmě i celou noc. Na druhou stranu je to jeden z mála lidí, které jejich práce opravdu baví, takže si nikdy nestěžoval.

Lily měla přijít až za hodinu, a tak jsem se odebrala do svého pokoje. Tašku jsem odhodila k psacímu stolu a porozhlédla jsem se po svém pokoji. Je to největší ze tří pokojů, nalevo mám obrovskou šatní skříň se spoustou oblečení, když nad tím tak přemýšlím, většinu z mého šatníku mi nakoupila Lil. Napravo mám zase psací stůl s malou lampičkou a pohodlnou židlí, nad ním je několik poliček, na kterých mám vystavené drobnosti jako památku na společné chvíle s Robem a Lil. Vedle mám pak menší knihovnu, plnou hlavně odborné literatury a bájí. Uprostřed pokoje pak mám obrovskou pohodlnou postel, celou jen pro sebe. Naproti ní je francouzské okno vedoucí na můj osobní balkón. Celý pokoj je laděný hlavně do bílé. Můj pohled se zastavil na malé truhle ležící na dně skříně. Vydala jsem se k ní a vysunula ji trošku blíž, aby se dala otevřít. Klekla jsem si na zem a truhlu otevřela, věděla jsem přesně, co v ní je. Vždy, když jsem si ty věci prohlížela, vyvolávalo to ve mně tolik vzpomínek, hlavně těch špatných...ale také spoustu otázek, stejně jako teď. Vzala jsem do ruky věc, která ležela hned na vrcholku, byla to menší dýka, měla ostrou čepel s pevnou temně černou rukojetí, ručně zdobenou zlatými ornamenty. Netušila jsem, co znamenají, ani čí ta dýka byla, co si pamatuju, dostala jsem jí k patnáctinám a ani jsem nad tím do jisté doby nikdy nepřemýšlela, až do toho osudného dne, kdy vyřkl ta slova: „Byla její, ta dýka byla její". Zavrtěla jsem nad tou vzpomínkou hlavou a uložila ji zpátky. Truhlu jsem pak znovu uzamkla a vrátila na své místo.

***

Bylo už něco po půlnoci, když jsem je vycítila, byli hodně blízko a mohlo jich být tak deset. Zbytek dne utekl rychle a večer to vypadlo, že dnes v noci bude klid, přežila jsem dokonce vyprávění Lil a všetečné otázky Roba. Proto jsem se taky rozhodla jít spát s tím, že hlídku držet nemusím. Jenže jsem se spletla. Okamžitě jsem vyskočila z postele a šla se převléknout. Měla jsem na sobě černé, kožené, úzké kalhoty. Boty na nižším, hrubém podpatku, bílou volnější košili z prodyšné látky, se šněrováním u výstřihu a přes ni pevně utáhnutý kvalitní černý a pevný kožený korzet. Vlasy jsem měla svázané do vysokého copu a jeden pramen v něm jsem měla spletený, ani nevím, proč jsem si ten pramen vždy splétala, bylo to něco jako talisman do boje. Nakonec zbývaly zbraně, své dva velké meče z kvalitní a hlavně speciální oceli se zakřivenou čepelí, rukojeť pevná a zlatě zdobená, jsem zastrčila do pochvy vyrobené přesně na ně, kterou jsem již měla přichycenou na zádech. Do speciálního opasku, který jsem si ještě připevnila, jsem vložila dvě menší dýky stejně zdobené jako meče. V tuhle chvíli už jsem byla připravená vyrazit.

Na místě jsem byla během chvilky, úkryt jsem si našla v nedalekém křoví a obhlížela jsem danou situaci. Bylo jich deset, což nebývá zvykem, nikdy se nepouští ven ve větší skupince, pokud to není vyloženě nutné. To jsem věděla moc dobře. Andrew musel něco chystat a podle oblečení jsem mu musela být hodně blízko, protože tyhle pláště nosili jen ti vysoce postavení a ty si držel vždy někde u sebe. Teď už stačí z nich jenom dostat, kde se ten mizera schovává. Už bylo dost skrývání! Napřímila jsem se a pomalými kroky došla přímo před ně.

„Zdravíčko, musíme si promluvit!" ušklíbla jsem se a mírně nadzvedla obočí.

„Nemusíme vůbec nic holčičko, nejspíš vůbec netušíš, s kým si zahráváš," zasmál se prostřední z nich, ostatní na mě jen zůstali zírat, na tváři jim hrál nejdřív pobavený pohled, stejně jako prostřednímu z nich, ale postupem času se na něm vystřídalo několik emocí...překvapení, poznání a nakonec strach. Poznali mě, všichni až na toho jednoho, který nejspíš neměl ani tušení.

„Měli bychom jít, Jacksone," zamumlal směrem k němu kolega po jeho pravici.

„Přece nebudeme utíkat před malou holkou," otočil se k němu nechápavě Jackson.

„Tvůj kamarád má pravdu už dávno jste měli raději utéct, to ty nemáš ani tušení, s kým si zahráváš," zavolala jsem směrem k němu. „Promiň za tu nezdvořilost, asi bych se měla představit," pokračovala jsem a pomalu se vydala směrem k nim, na tváři mi pořád hrál ten hravý úšklebek, neměli nejmenší šanci. „Alexandra Johnson, těší mě. Možná mě ale budeš znát pod trochu jiným jménem...co ti říká jméno Mánia?" dokončila jsem svůj monolog, když už jsem stála těsně před ním.

A v té chvíli mu to došlo, tehdy, když mi pohlédl do očí jsem to na něm poznala, byl to čirý děs, v co se změnila jeho hravá nálada. Nejspíš chtěl něco říct, ale já už jsem nehodlala déle čekat. Během sekundy jsem ruce vymrštila nahoru a ze zad popadla své dva meče, ten v pravé ruce jsem vrazila Jacksonovi přímo do srdce, s druhým v levé ruce jsem udělala otočku o sto osmdesát stupňů doleva a zabila dalšího muže po jeho pravici. Ostatní se konečně vzpamatovali a začali se alespoň bránit. Párkrát vykryli mé výpady, ale já byla silnější. Zbývali už jenom tři, přičemž jednoho z nich jsem neměla v plánu zabít, alespoň ne hned. Jenže z ničeho nic mi kolem hlavy proletěla dýka a zasáhla jednoho z nich přímo do srdce, než jsem se vzpamatovala stál už přede mnou ten idiot Owen a bojoval s dalším z nich.

„Neboj, za chvilku budeš na řadě," prohodil směrem ke mně ale ani jednou se na mě nepodíval. Bojovat uměl, to se mu muselo nechat, ale některé jeho pohyby byly dost předvídatelné.

„Ne, toho ne!" zakřičela jsem na něj, když se blížil k poslednímu, jenže bylo pozdě, už byl také mrtvý. V té chvíli jsem vybuchla, nejenže jsem neměla žádné informace a tohle všechno bylo úplně zbytečné, ale brzo se Andrew dozví, že jsem mu na stopě, že už jsem tak blízko a je možné, že se zase uchýlí jinam a o tohle jsem v téhle situaci nestála. Rázně jsem vykročila směrem k němu provedla jsem proti němu první výpad.

„Ty egoistický idiote, víš vůbec, co jsi provedl," můj útok vykryl a udělal krok vzad.

„Vím, zachránil jsem svět před dalšími jako jsi ty," zavrčel.

„Úplně jsi mi zmařil moment překvapení, teď už možná ví, že jsem tady a kvůli tomu nejspíš bylo tohle zatracené stěhování k ničemu," zuřila jsem, vždycky jsem se u boje ovládala, nikdy jsem se nenechala ničím vytočit, ale on to dokázal hned první den, co jsme se poznali. Provedla jsem několik dalších výpadů a nedávala jsem mu vůbec možnost mi útoky oplatit, jediné, co mohl, bylo se bránit.

„O čem to zatraceně mluvíš? A už vůbec nechápu, proč bojuješ s vlastními lidmi," pronesl nechápavě. Podkopla jsem mu nohy, což nečekal a tím pádem mu jeho meč vypadl z ruky. Já jeden svůj meč zahodila stranou, sedla jsem si na něj obkročmo a druhý mu přiložila k hrdlu, nakonec jsem se k němu přiblížila tak, že jsme se skoro dotýkali obličeji. V očích se mu mihl strach, ale během vteřiny zase zmizel, byl to jen malý záblesk. Nesnášela jsem ho a nejradši bych ho rovnou na místě zabila, nebyl by z jejich druhu první, ale už to dávno nedělám, byla bych sama proti sobě.

„Já nejsem jako oni, už ne! A oni nejsou mí lidé, to si pamatuj!" zavrčela jsem mu do obličeje „A už nikdy, nikdy se mi nestav do cesty!" řekla jsem nakonec a pak jsem ho tam nechala ležet samotného. Po cestě jsem ještě sebrala svůj druhý meč, který jsem v zápalu vzteku odhodila a vydala jsem se domů. Byla jsem tak blízko, už tak blízko!