Den po dívčiných patnáctých narozeninách se mohla konečně vydat na svůj první boj. Věděla, že nesmí zklamat, že musí být silná, a hlavně se nesmí ničeho zaleknout, jinak by přišli všechny její tréninky vniveč. Zklamala by nejen Andrewa, ale i samu sebe, nemluvě o tom, že kdyby selhala, Andrew by ji zabil. I přes veškeré obavy se těšila. Oblékla si své bojové oblečení, a nakonec si připravila i zbraně, které dostala ke svým narozeninám. Pak se vydala se skupinou asi dvaceti mužů do nedalekého lesa. Měli za úkol nejen zabít nepřítele, ale i zajistit nováčky do jejich řad. Hlavním cílem akce, ale bylo zjistit, jak moc silná Alex je, jak daleko pokročila ve výcviku a jestli je ona tou dívkou z proroctví. Dívka se držela uprostřed vytvořené formace a pomalu i s ostatními postupovala hlouběji do lesa. Vycítila to chvilku dřív než ostatní, že tady nejsou sami, a že nepřítel se k nim neskutečně rychle blíží. Nakonec na ně z každé ze stran vyběhli lovci a pustili se do nich hlava nehlava. Alex se však nezalekla, nenechala se vyvést z míry a s chladnou hlavou sáhla po svých dvou nových mečích. Pak už se jen rozběhla ke skupině lovců, kteří byli nejblíž k ní. Byla silná, útočila nepřetržitě tak, že jim ani pomalu nedávala šanci útoky vracet. Lovci, který s ní zrovna zápasil, nejdříve nepřišla ničím jiná. Jenže pak se jí zadíval do očí. Měla nyní svou původní smaragdově zelenou barvu. Lovec tomu nejdříve nechtěl věřit, ale pak tam uviděl tu podobu. V jejích očích zahlédl svého zesnulého kamaráda a jeho dcerku. Takže holčička nakonec přežila. Jenže osud si pro ni přichystal krutý život. Už to nebyla ta hodná, milá dívenka, nyní z ní byla bezcitná bojovnice, vražedkyně, démon! 

„Alex...," zkusil ji oslovit, což dívku mírně zarazilo, ale nenechala se rozptýlit a dál sázela jeden útok za druhým. 

„Odkud znáš mé jméno?" zavrčela na něj, musela trochu zvýšit hlas, jelikož přes všudypřítomný boj a hluk bylo těžké ji slyšet.

„Znal jsem tvé rodiče," odpověděl jí muž.

„Lžeš, já nemám rodiče!" osočila ho.

„Pravda, teď už ne, oba totiž zemřeli, ale měla jsi je," zkusil na ni znovu promluvit muž. Doufal, že když jí připomene, čím byla, bude možné jí třeba zachránit, že ještě bude možné strašlivou část proroctví odvrátit

„Lžeš, pořád jen lžeš!" křičela na něj Alex. Ihned na to udělala další výpad, který tentokrát přesně zasáhl cíl a tím bylo mužovo srdce. Dívka necítila nic, vůbec nic při pohledu na umírajícího muže. Od té doby se z ní stala nejlepší bojovnice, která svou krutostí překonala kdejakého démona.

***

Uběhlo pár let a za tu dobu se Alex v boji jen zdokonalovala, po několika prvotních bojích se naučila využívat i svou temnou sílu, což byla ohnivá koule. Naučila se také ovládat svůj vztek a změnu barvy očí, která s tím souvisela. Používala ji převážně na zastrašování a když chtěla použít větší množství síly. Od té osudné noci, kdy zabila svého prvního lovce začala dívka trochu pátrat. Po tom, kdo vlastně je, a jak se tady vzala, kde přišla ke svým schopnostem, a hlavně o proroctví, které měl Andrew v kanceláři. Blížili se Alexiny osmnácté narozeniny a Andrew předpokládal, že to je ono magické číslo, o kterém se píše v proroctví a že v ten den, se skutečně projeví její obrovská síla a on bude již brzo vládnout světu. Proto také trval, aby Alex trénovala dvakrát tvrději než jindy. Z toho důvodu také chodil častěji do sklepení, kde věznil jejího otce Johna. Čím blíže ten den jejich narozenin, tím více se obával, že se něco stane, cítil v kostech, že to nebude tak jednoduché, jak si myslel. Už několikrát ho totiž Alex přistihla, jak se plíží do sklepení a na její otázku co tam dělá, ji vždy jen odsekl, že to není její starost. Věděl, že to dívku neuspokojí a brzy začne pátrat. Proto se rozhodl, že dnes skoncuje se skrýváním a Johna zabije. Jenže to netušil, že dívka již několikrát pátrací akci podnikla a muže uvězněného ve sklepení našla, věděla, že je to lovec a nepřišel jí nijak důležitý, jenže proč by ho jinak Andrew věznil. Věděl snad nějaké informace, které by jim pomohly vyhrát? Ten večer to již nevydržela a vydala se do sklepení znovu. Obešla hlídku a nejdříve se ukryla za sloupem, zpoza kterého muže vždy sledovala. Jenže tentokrát jí to nestačilo, rozhodla se muže konfrontovat. Vyšla tedy ze svého úkrytu a došla až před jeho celu. Muž seděl na zemi, zády opřený o zeď cely, nohy skrčené u sebe. Celou dobu se díval do země. Byl strhaný a na celém těle měl jizvy a modřiny z toho, jak ho každý den mučili. Vypadal zničeně a zamyšleně.

„Proč tě tady Andrew drží? Víš nějaké důležité informace?" promluvila na něj dívka odhodlaně. 

Muž zvedl hlavu a nejdříve si dívku prohlédl. Nakonec se zastavil na jejich očích. Jeho výraz byl zamyšlený. Znovu si ji prohlédl, a nakonec ze svého místa doslova vyskočil směrem k mřížím. Dívku to trochu zaskočilo, ale nedala na sobě nic znát. Mužův výraz se náhle změnil z poznání na dojatý. Nechápala ho, stále čekala, než ji odpoví.

„Alex?!" zkusil muž, ale víc než jako otázku to myslel jako potvrzení. Byl si na sto procent jistý, že je to ona. Vypadala úplně jako její matka, stejně krásná a stejně odhodlaná.

„Odkud znáš mé jméno?" zeptala se ho rozčileně, připomnělo jí to toho muže tenkrát v lese.

„Jsi jí tak podobná, stejně krásná," pronesl muž nahlas své myšlenky, jako by ji ani neslyšel.

„Na něco jsem se tě ptala! A o čem to mluvíš, komu jsem podobná?" zavrčela.

„Ale tvrdohlavá jsi po mně," zasmál se muž. „Mluvím o tvé matce Alex."

„Já nemám matku!" vyprskla. „Nemám rodiče, byla jsem stvořena."

„To není celá pravda!" naštval se muž. „Nedodržel si svůj slib!" přenesl svou pozornost za dívku. Ta se otočila za pohledem muže. Za ní stál Andrew společně se svým pobočníkem a šklebil se na ně. Byl naštvaný, že tady ta zatracená holka byla, ale když nad tím tak přemýšlel, možná to může být ještě zábava. Alespoň si to v té chvíli myslel.

„Jaké to dojemné setkání! Má pravdu, Alex, není to celá pravda. Měla jsi rodiče, tvá matka už je bohužel mrtvá a on...," ukázal s úšklebkem na muže před ní. „Je tvůj otec a za malou chvíli se přidá k tvé matce, takže pokud chceš, můžeš se s ním alespoň rozloučit," zasmál se své krutosti. Dívka byla zmatená, dívala se neustále z jednoho na druhého a snažila se pochopit, co se to tady vlastně děje. Nakonec jí to začalo postupně docházet. Proto tolik tajností ohledně jejího zrození, proto nikde nenašla podrobnější záznamy.

„Ty jsi můj otec," zašeptala směrem k muži, když konečně uvěřila. Muž se na ni jen dojatě usmál.

„Myslím, že vylévaní srdcí bylo dost, teď dokončím to, pro co jsem přišel," zahřměl rozčileně Andrew.

„Na to zapomeň, nedovolím ti ho zabít, ne teď když jsem se dozvěděla že je můj otec!" zavrčela na něj bojovně dívka.

„Jenže já se tě vůbec nebudu ptát milá zlatá," vysmál se jí Andrew. „Zavřete ji a dohlédněte ať nedělá potíže!" rozkázal tvrdě a v ten moment se na dívku vrhli dva z hlídačů. Jenže Alex se nechtěla jen tak vzdát, a tak s hlídači zápasila. Seshora ale začali přibíhat další a další, a nakonec dívku znehybnili. Už se ji chystali odvést do jedné z cel, když je Andrew zastavil.

„Počkejte chvilku, rozhodl jsem se, že ti dovolím se dívat, jak tvůj otec umírá a abys neřekla, že jsem tak krutý, slibuju, že to bude rychlé a nebude ho to moc bolet," zasmál se. „A aby to bylo zajímavější, použiju k tomu tohle," přesunul se k dívce a z opasku jí vyndal její dýku.

„Ta dýka! Byla její! Ta dýka byla její!" vykřikl muž, těsně předtím, než mu Andrew zarazil onu dýku přímo do srdce. Dívka otevřela rty, chtěla křičet, ale nevyšel z ní žádný hlas. Muž se mrtvý sesunul k zemi, Andrew k němu ještě naposledy přešel, vytrhl mu dýku z hrudi, očistil ji a zastrčil dívce zpátky do opasku následně zavolal na své poskoky.

„Ukliďte tělo a tu holku zavřete na několik západů," na to se spolu se svým pobočníkem vydal nahoru.

***

Uběhlo několik dní, kdy Alex seděla zavřená v žaláři. Neustále dokola se jí vracela ta vzpomínka na jeho oči zalité smutkem, ale zároveň útěchou a noc co noc ji pronásledovala noční můra o hořícím domu a dvou mrtvých tělech. Andrew se za ní od té události ani jednou nezastavil a dívka za to byla vlastně ráda. Přísahala si, na smrt svého otce, že se pomstí. Že dostane Andrewa a vrazí mu dýku do srdce. Slíbila si, že už nikdy nebude jako oni, a že zjistí, kdo vlastně sama je. Jenže aby toho všeho mohla dosáhnout, musela by se dostat z té zpropadené cely. Už několik dní se nemyla, na sobě měla stále své bojové oblečení a měla kruhy pod očima z toho, jak už několik nocí nespala. Musí se osud dostat. Původně měla v plánu nějak nenápadně sebrat hlídači klíčky, jenže nakonec se to trochu zvrtlo.

V den jejich osmnáctých narozenin se to stalo. Zrovna ji hlídač přišel zkontrolovat. Tohohle tady ještě neviděla, byl mladý a nejspíše nový.

„Ahoj kočko, určitě se tady musíš nudit, co kdybych ti to tady trošku zpříjemnil," zasmál se oplzle. Idiot, pomyslela si dívka.

„S takovým ubožákem bych se nikdy nezahazovala!" odsekla mu.

„Pozor na pusu mrcho! To ty jsi tady z nás dvou jediná ubožačka! Jaké to je, vidět umírat vlastního otce rukou chlapa, který tě vychoval a kterému jsi věřila?" ušklíbl se muž a přešel až k mřížím. 

Většinou si dívka dávala pozor na svou zuřivost a nenechávala se vytočit, ale tentokrát toho měla opravdu dost. V mžiku byla u muže a přes mříže jej chytla co nejsilněji pod krkem. Její oči žhnuly krvavě rudou barvou a celé její tělo pod tíhou vzteku vzplanulo. Hned na to jako by její tělo vybuchlo a vytvořilo obrovskou ohnivou kouli, která odhodila jak muže, tak i mříže, které je oddělovaly. Alex byla ohromená, ale neměla čas se tím teď zaobírat. Bleskově přešla k muži a jeden z mečů zavěšených vedle něj mu zabodla do srdce. Hned na to ze stěny sebrala jednu kuši a vydala se nahoru. Na schodech se ještě na chvíli zastavila a za zavřenýma očima si naposledy vybavila svého otce, těsně předtím, než jej Andrew zabil. Nakonec se vydala ze sklepení ven. Po levé straně stál první z hlídačů, kterého v mžiku zasáhla, druhý už se k ní blížil z pravé strany, ale neměl šanci. Dívka se v rychlosti otočila kolem své osy a muže zasáhla, ještě než si stihl vyndat zbraň. Takhle pokračovala přes chodbu sídla směrem k pracovně Andrewa a zabila každého, kdo se jí postavil do cesty. Ten tam ale nebyl. Dívka si z ní tedy pobrala své zbraně a sebrala i několik dokumentů o ní a lovcích, které tam Andrew, když v rychlosti mizel, zanechal. Následně se vydala znovu tou stejnou chodbou pryč ze sídla. Mečem se oháněla jako by to byla její druhá ruka. Zabíjela jednoho po druhém a vztek se v ní stále stupňoval a stupňoval, když zjistila, že je Andrew pryč. Když už byla venku, sebrala jednu ze dvou motorek, které před vchodem stály. Milovala rychlou jízdu a obzvlášť na motorce. Vzpomněla si, jak ji na ní učil jeden z jeho poskoků jezdit. Ihned ty myšlenky ale zahnala a nastartovala. Nevěděla kam jede, ale chtěla být od toho místa co nejdál. Po několika hodinách jízdy nakonec zastavila na odpočívadle u malého lesíka. Procházela se mezi stromy až došla k potůčku, který lesem protékal. Klekla si k němu a zadívala se na vodní hladinu na svůj odraz. Doteď si myslela, že je jejím posláním být stejná jako oni, ale věděla už vlastně od začátku, že taková být nechce. A teď, po tom, co se stalo, je víc než odhodlaná najít Andrewa a pomstít se. Jenže kam teď půjde. V tom si vzpomněla na jeden z dokumentů, který před rokem našla v jeho kanceláři. Bylo na něm jméno Robert Johnson, měl jej tam poznačené ve spojitosti s Alex. Musí ho tedy vyhledat, snad dívce pomůže najít alespoň nějaké odpovědi.