Začalo to sháněním vhodných subjektů. Dětí. Třicet ruznych dětí. Najednou mi byl jedno ten pocit matek když zjistí že jejich dítě se stratilo a pravděpodobně se nevrátí. Laboratoř se stala mím pravým domovem. Přestěhovala jsem sem i postýlku Nai a starala se o ni. Samozrejme ani jeden ze subjektů nevěděl nic z naší identity. Snad jen naše hlasy.

První výzkum. Devět mrtvých, dvacet jedna zbývá.
Druhý výzkum. Smrskly se na patnáct.
Třetí, čtvrtý, pátý. Přestala jsem doufat že to někdo přežije. Zbýval už jen poslední výzkum. A čtyři děti.

" Dvě holky a dva kluci. " Řekl a otočil se na mne. "Jak plánuješ vytvořit naše loutky? " Zamyslela jsem se a znovu si projížděla jejich povahy. Chico- malý Zrzavý klučina, hodně slabý, vydeseny a tak dále, import do porcelanoveo těla by pravděpodobně neprezil, Taro- silný, nevypočítatelný a hlavně velice výbušný mladý kluk, ten by se loutkou dělal jen velmi obtizně, Nyoko- roztomila, naivní a lehce manipulovatena, dokonalý materiál a nakonec Talia- veselá dívka u které jsem neměla nejmenší tušení jak toto dopadne. " Nech to na mě. "

"Chico a Taro budou v jedné panence!" Rozhodla jsem. "Ostatní budou po jedné. " Usmála jsem se. Můj muž kývl a začali jsme s našimi lidskými loutkami. Nyoko přijala nové tělo bez problémů. Taro a Chico zpočátku soupeřily o nadvládu nad tělem, ale po pár sedativech se nám podařilo získat patřičnou osobnost se kterou mohl náš nový Chico fungovat, ale s Talií byl problém. "Další neúspěch?" Zeptala jsem se tiše když jsem viděla jak se sklání nad prázdným porcelanovym tělem. " Pomůžeš mi vzít vzorek? Líbí se mi její oko. " Řekl a já kývla. " Samozrejme! "

Ať se to může zdát. Tento příběh nekončí. Ještě se může stát spousta věcí.