" Nevím jak to bude s jejich pamětí. " prohlasil můj muž. " Bylo by lepší kdyby si nic nepamatovali. " Řekla jsem a šla se věnovat Nai.

Taro (poprvé a naposledy)

Otevřel jsem oči. Mé tělo bylo těžké a celé bílé. " Taro? Co se děje? " Uslyšel jsem hlas ve své hlavě. " Chico jsi to ty?" Zeptal jsem se opatrně a prohlížel si svoje tělo. Měl jsem na sobě nitky. Jako loutka. " Jsem to já. Co se děje Taro? " bál se Chico. " Jdeme pryč. " Řekl jsem a vytrhl se z nitek. " Taro neodchazej. " uslyšel jsem za sebou hlas. Byla to Nyoko. Dlouhé blond vlasy jí sahali až na zem a v těch zelených šatech byla nádherná.

" Odcházím. " prohlasil jsem a pomalu šel. " To nemůžeš! Tatínek by se zlobil! " Vyjekla. Té holce snad šiblo. " Není to tvůj otec! " zařval jsem a rozběhl se pryč. Mou hlavu protla velká jehla (priblizne jako loket). " Neodejdes i kdybych tě měla zabít! " Vyjekla a začala na mě těmi jehlami útočit. " Promiň Nyoko. " zašeptal jsem a kopl jsem ji do oka. Uslyšel jsem zapraskáni a Nyoko spadla k zemi. V té chvíli jsem utekl.

Calia

"Zlato! " Křikl na mě můj muž. Okamzite jsem běžela k němu. Před námi na zemi ležela Nyoko a jedno její oko bylo nakřachlý. O kus dál na miste kde předtím byl Taro a Chico byli jen rozthlé nitky. Bylo jasné že si to pamatoval. Otázkou bylo, kolik experimentů bylo tedy úspěšných.

" Necháme Nai podstoupit to riziko? " Zeptala jsem se při ošetřování Nyoko. " Myslím že nemáme na výběr. " povzdechl si a vložil do Nyoko nové oko. " Je geneticky upraveno. Nyoko nás bude poslouchat uplně na slovo i na dálku. Jen potrebuji aby se spojilo s její nervovou soustavou. " obrátil se na mě. " Potrebuju abys to udelala jako před třemi lety. " Usmál se na mě. " Udělám to ještě mnohem lépe. "

Dobře. Už jen 2 kapitoly do konce ^^ snad se to bude líbit.