„Hermiono, to nemá cenu," podotkl Draco napůl pobaveně, napůl unaveně, když ho omrzelo Nebelvírku sledovat. Ta se už několik minut usilovně snažila použít bezhůlkovou magii a otevřít tak zámek na dveřích.

Zkusila už dveře vyrazit, vypáčit a odemknout paklíčem vyrobeným že spony do vlasů. Nyní zkoušela další pokus.

Dívka si odfrkla. „Máš snad lepší nápad?" Naposledy pohlédla na dveře a se zoufalým výrazem se od nich odvrátila. Byla ze sebe zklamaná, ačkoli si uvědomovala marnost svého počínání. Bezhůlkovou magii ovládali jen ti nejlepší kouzelníci a čarodějky na světě po mnoha letech tréninku.

„Jo, mám," přikývl Draco a počkal, dokud si zase nesedne naproti němu. „Prostě tu vydržíme, než nám ten blázen zase neotevře."

Hermiona zavrtěla hlavou. „Už jsou to tři hodiny! Řekl, že nás pustí a nic se neděje."

Draco naprosto nevzrušeně odložil poznámky z Lektvarů, které doposud držel v rukou. Nejen že se na ně nesoustředil, ale Lektvary navíc byly jediný předmět, na něj se nepotřeboval nějak zvlášť připravovat.

„Tebe to snad překvapuje?" navázal na Hermionino brblání. „Mluvíme tu o Blaisovi. Když si něco umane, nedá se mu to vymluvit. Když jsme byli malí, nemluvil se mnou půl roku jen proto, že jsem mu řekl, že to nevydrží."

Čarodějka vykulila oči. „To myslíš vážně?"

„Naprosto. Ani to nebyla pořádná sázka, prostě jsme se o něčem bavili a já tehdy plácl něco v tom smyslu, že by nevydržel nemluvit se mnou ani den. On na to, že klidně půl roku. No, dokázal mi to."

Hermiona nechápavě zavrtěla hlavou nad tou představou. „Tak doufám, že půl roku nás tu nečeká," posteskla si trochu zoufale.

„To bych se nebál. Řekl, že nás pustí za pár hodin."

„Ano. A taky dodal, že možná ne," doplnila celé Blaisovo prohlášení.

Draco na to jen pokrčil rameny. „Zas tak zlé to není. Žízní neumřeme, když máme koupelnu. S jídlem to možná bude trochu horší, ale myslím, že na večeři nejpozději nás pustí," zkusil Hermionu uklidnit a trochu pobavit, ale z jejího poplašeného výrazu usoudil, že se mu to zrovna nepodařilo.

„Na večeři? Myslíš, že by nás vážně pustil až tak pozdě? To je ale až za dvě hodiny." Složila si ruce na hrudi a zahleděla se na knihy před sebou. „Fajn, budu v klidu a budu se učit," řekla spíš sama pro sebe a přitáhla si učebnici k sobě.

Draco ji zamyšleně sledoval. „Proč ti to vlastně tak moc vadí, že jsme tu zavření? Nic tak hrozného ti snad nedělám."

Dívka trochu zahanbeně uhnula pohledem. „Ne, to není kvůli tobě." Trochu zčervenala, takže Draco o jejích slovech chtě nechtě zapochyboval, ale ona pokračovala: „Já jen nejsem zvyklá na to být... bezmocná," vydechla velmi tiše to slovo. Odmítala mu pohlédnout do očí. „Vždycky jsem věděla, co dělat. Ať už jsme byli s Harrym a Ronem v jakkoli bezvýchodné situaci, dokázala jsem si poradit. Ale teď? Nemám hůlku. Tyhle dveře neotevřeme jinak než za pomoci kouzel a Blaise nás očividně prozatím nemíní pustit. A já s tím nemůžu vůbec nic dělat!"

Draco, který byl ve svém životě bezmocný už tolikrát, že mu to ani nepřišlo jako něco zvláštního, jen trochu rozpačitě přikývl. „Neboj, on nás pustí," pousmál se pak povzbudivě, neboť ho nenapadlo, co jiného na to říct.

Hermiona zatřásla hlavou. „O to ani tak moc nejde." Pak zvedla knihu a otevřela ji na označené straně. „No, aspoň máme ještě chvíli na opakování."

Na to Draco již nic neřekl a raději se také vrátil ke svým poznámkám. V Hermioně bylo občas poněkud složité se vyznat, ale usoudil, že nejmoudřejší pro tuto chvíli bude mlčet a nijak se neozývat.

Ani za dvě hodiny se však jejich situace nezměnila. Oba stále častěji pohlíželi ke dveřím, ale za nimi se neozval jediný zvuk.

Ticho po další hodině prolomil až zvuk Hermionina žaludku. Dívka zrudla, oběma rukama si objala břicho a zavrtala se hlouběji do křesla. Vzápětí se zakručení ozvalo ještě hlasitěji a Draco se pobaveně rozesmál.

„Na tom není nic vtipného," prskla dívka popuzeně a trochu zahanbeně.

Draco zavrtěl hlavou. „Ne, máš pravdu, samozřejmě že to není vtipné." A jakmile se její žaludek ozval znova, zase se rozesmál. Pak vstal, než po něm Hermiona stačí něco hodit a přešel ke své skříni.

Chvíli něco hledal a čarodějka jej zvědavě pozorovala. Nakonec se s vítězoslavným úsměvem otočil a v ruce držel tabulku čokolády.

„Věděl jsem, že tu někde bude," pochválil se hrdě a čokoládu Hermioně hodil. Dívka ji obratně zachytila a zaraženě na něj pohlédla. „No dej si," vybídl ji.

Hermiona ji tedy rozbalila a natáhla k němu ruku, aby si taky vzal. Draco jen zavrtěl hlavou. „Víš přece, že sladké nejím," připomněl jí.

„Třeba by tě hlad donutil změnit názor," namítla a sama si kousek čokolády ulomila.

„To bych musel umírat hlady," ušklíbl se a vrátil se do svého křesla.

„Kde jsi tu čokoládu vlastně vzal, když nemáš rád sladké?" zeptala se Hermiona, když trochu zaplnila prázdný žaludek. Snědla sotva třetinu čokolády, zbytek odložila bokem. Nechtěla si připouštět, že zde možná zůstanou ještě nějaký čas, ale bylo lepší mít nějaké jídlo i na později. Navíc přece nespořádá celou čokoládu na posezení úplně sama.

Draco se pobaveně uchechtl. „Tuhle jsi mi koupila ty, nevzpomínáš si? Před pár měsíci v Medovém ráji."

To ji zarazilo. „Nevěděla jsem, že sis ji nechal," prohodila zamyšleně. Blonďák jen pokrčil rameny.

„Doufám, že Blaise přijde brzy," povzdechla si po chvíli Hermiona. Už odložila učení a jen upřeně pozorovala dveře. „Navíc mu tohle nedaruju," ucedila mezi zuby.

Za pár minut, jako by jej snad Hermionina slova přivolala, se v pokoji ozvalo prásknutí a před krbem stál domácí skřítek. Na hubených ručkách balancoval obrovský podnos s jídlem. Oba na něj překvapeně vytřeštili oči.

Když si jich skřítek všiml, hluboce se uklonil. Hermiona nad tím svraštila nesouhlasně obočí, ale skřítek okamžitě zapištěl vysokým hláskem: „Mám vám vyřídit od pána Zabiniho, že se poroučí a prý si máte nechat chutnat." Pak podnos opatrně položil před ně na stůl a s další hlubokou poklonou zmizel. Celá jeho návštěva netrvala ani deset vteřin.

Oba zaraženě mlčeli a nechápavě se po sobě dívali. Pak Draco zavřel oči a promnul si kořen nosu. „Obávám se, že to znamená, že se odsud dnes nedostaneme."

Hermiona jen tiše zasténala, protože jí to došlo také. „A podle toho množství jídla to vypadá tak minimálně na několik dní."

Pak, poháněni hladem, se oba vrhli k podnosu s večeří. Zdálo se, že skřítci měli zvláštní zájem o to, aby nebyli o hladu. Jak správně podotkla Hermiona, bylo tam všeho tolik, že by jim to vystačilo snad na týden. Oba doufali, že to je způsobené pouze dobrosrdečností skřítků a ne zlomyslností Blaise, který by je tu chtěl držet delší dobu. Mezi konvicí s čajem a tmavou, vysokou lahví byl složen pergamen.

Draco jej zvědavě rozložil a nahlas přečetl krátký vzkaz:

Milá madam Malfoyová a drahý draku! (zde Draco převrátil oči a tiše zaklel, zatímco Hermiona si neodpustila podrážděné odfrknutí)

Chtěl jsem vás pustit ještě před večeří, ale pak jsem si to po konzultaci s Pansy rozmyslel. Když jste oba tak moc stáli o soukromí a o to, aby vás nikdo nerušil, nechám vás o samotě ještě chvíli.

Jídla byste měli mít dost. Nemusíte se bát, před snídaní vás já nebo někdo jiný pustí ven. Do té doby buďte hodní, hezky se učte a vyřešte si, co jen potřebujete.

Váš skvělý, úchvatný a okouzlující

Blaise

P.S.: Doufám, že teď už víte, proč se nevyplácí si se mnou zahrávat. Mluvím hlavně o tobě, lvice!

Hermiona pomalu kroutila hlavou nad obsahem vzkazu. „Takže nás tu ještě nechá celou noc. No, můžeme být vlastně rádi, že nás zamkl v naší ložnici a ne nějaké učebně. Tady máme aspoň kde spát."

„Taky fakt," souhlasil Zmijozel a pak se již pustil do jídla. Hermiona neváhala a rychle se k němu přidala. Přece jen kousek čokolády není jako večeře zrovna moc.

Když oba hlad zahnali, vrátil se jim zase vztek na Blaise. Shodně si notovali, co vše by mu nejraději provedli, kdyby se jim dostal do rukou.

„Co myslíš, že Pansy Blaisovi řekla?" nadhodila pak Hermiona část dopisu, která jí nedávala moc smysl. Pryč by zrovna Pansy měla mít nějaký zájem o to, aby se s Dracem nedostali ven?

„Co já vím? Je to Pansy, občas jí trochu hrabe," odbyl to Draco. Ale v hlavě měl podezření, že Pansy se rozhodla dostát svému slibu, že dá jeho a Hermionu dohromady děj se co děj. Kdyby tak tušila, že nejlíp by udělala, pokud by se nevměšovala.

„Tak se jí zítra na to zeptáš, ano?" ujišťovala se Hermiona, která neměla ráda nejasnosti.

Draco zoufale zaklonil hlavu na opěrce, ale pak neochotně souhlasil.

„Jsem rád, že už nemusíme poslouchat tvůj žaludek," prohodil pobaveně, když oba jen seděli v tichosti.

„Tss," odtušila Hermiona, ale koutky úst jí cukaly. „Já jsem prostě zvyklá jíst pravidelně."

„Dobře, do budoucna si to budu pamatovat," odvětil se smíchem. Pak se natáhl k podnosu, jenž stále ležel na stole mezi nimi. „Něco z toho jsem v Bradavicích ani neviděl," prohodil trochu udiveně. Skřítci zřejmě experimentovali se zahraniční kuchyní.

Hermiona se taky naklonila ke stolu a pohledem znova přeletěla všechno jídlo. „Snědli jsme z toho minimum. Skřítci si nemuseli dělat takovou škodu," zabrblala.

„Co na to říct, to jsou prostě skřítci," mávl nad tím bez zájmu rukou. Ten její neustálý zájem o ně prostě nechápal. „Co je vůbec tohle?" natáhl se po lahvi, o kterou byl předtím opřený vzkaz.

Byla nepopsaná, ale nahoře měla připevněný malý lístek.

Pro lepší náladu, stálo na něm. Písmo však Blaisovi nepatřilo.

Draco láhev opatrně otevřel a podezíravě si přivoněl k jejímu obsahu. Zamračil se, trochu nalil do sklenice před sebou a pozvedl ji k rtům.

„To ale nebudeš pít, když nevíš, co v tom je, že?" zarazila ho čarodějka, která láhev vzala do ruky a přečetla si poznámku, která k ní byla připevněna.

Draco svraštil obočí. „Voní a vypadá to jako skřítčí víno. Třeba nám to poslali z kuchyně."

„To se mi nějak nezdá," namítla Hermiona. „Počkej!" křikla, ale to už Draco do sebe skleničku obrátil a její obsah v něm jediným lokem zmizel.

Trochu mlaskl a uznale se na lahev podíval. „Je to skřítčí víno. Trochu silnější, ale pořád víno. A moc dobré," prohodil.

Hermiona jej naštvaně pozorovala. „Tak už jsi spokojený? Dokázal sis svou pravdu? Co kdyby v tom něco bylo?"

„Co, třeba jed?" ušklíbl se Draco. „Nemyslím si, že by nás v Bradavicích někdo otrávil."

Dívka se mračila čím dál víc. „Ne zrovna jed," opáčila dotčeně. „Ale Blaise by tam mohl něco přimíchat. Třeba Veritasérum nebo tak něco."

Tím Draca trochu zarazila. Znova se podíval na svou vypitou sklenici. „Ne, to si nemyslím," řekl pak sebevědomě. „Kdyby v tom byl nějaký lektvar, poznal bych to. Nezapomeň, že většina má celkem nezaměnitelný zápach. A Veritasérum... No, kdo ví. Zkus to," vybídl ji a s klidem se opřel.

Čarodějka se nepřestávala mračit, ale vážně se nad jeho otázkou zamyslela. Na co se zeptat, v čem by jí normálně nemusel říct pravdu?

„Kdy sis uvědomil, že mě... že se mnou chceš být?" zeptala se trochu nejistě a svou otázku raději v průběhu ještě upravila.

Blonďákův úsměv se rozšířil. „Tak nemusíme mít strach, Veritasérum v tom opravdu není. Zrovna se mi nechce ti na tohle odpovídat."

V Hermioně se svářila úleva s podrážděním, že jí neodpověděl. Nakonec odsekla: „Ale mohlo v tom být! A bylo nezodpovědné, že ses toho napil."

Draco se zase uchechtl, čímž nechtěně Hermionu ještě víc vytočil. Zkusil se tedy zatvářit vážněji a mírně se k ní předklonil. „Věř mi, vypil jsem dost skřítčího vína, stejně jako dalších věcí na to, abych ho poznal. Nejde snad s ničím zaměnit. A s lektvary opravdu nemusíš mít strach, ty mě Severus naučil rozpoznat kdekoli."

Tím ji opravdu trochu uklidnil. Když jej učil Mistr lektvarů, tak pak by snad opravdu věděl, co pije. Ale stejně... „Jak to myslíš, že jsi vypil spoustu dalších věcí? To jako...," nedopověděla a pozvedla k němu zamyšlené oči. Dracovi se v tu ránu spokojený úsměv vytratil.

Nejistě ucuknul očima. „Nějakou dobu jsem... měl trochu větší zálibu v alkoholu," přiznal pod jejím neúprosným pohledem. Trochu se vnitřně zarazil, jestli opravdu nevypil Veritasérum. Proč by jí to jinak říkal?

Hermiona překvapeně zamrkala. „A-ha. Teda, všimla jsem si, že tu máme pořád nějakou lahev, ale stejně..." Pak si zkousla ret. „Ale teď už to máš pod kontrolou, že jo?" zeptala se nejistě a trochu prosebně.

Draco se nuceně usmál, ale ustaraná vráska mu mezi obočím nezmizela. „Ano, teď... Poslední dobou už ano."

„Tak to je fajn," pousmála se i ona. „Ale to víno teda pít nebudeme, dobře?"

Draco však zavrtěl hlavou. „Ne, to zas nebylo tak vážné, jak to mohlo vyznít. Nejsem žádný alkoholik, to se nemusíš bát. To by tehdy ohrozilo mě i celou rodinu, takže jsem si nemohl dovolit do toho nějak spadnout. Klidně si dát můžeme."

Hermiona se moc přesvědčeně netvářila, ale nebránila se, když Draco vzal víno a oběma nalil. „Je to jen víno, z toho se nemůžeš nějak moc opít," ujistil ji, když si všiml její skryté obavy.

„No dobře," kývla pak a připomněla si, že jej přece nikdy neviděla opilého ani nic podobného. A nepili spolu poprvé. Bude mu tedy muset věřit.

Draco však potřeboval ještě nějak upřesnit, že to celé vyznívá hůř, než skutečně bylo. „Poslyš, opravdu to není nijak zlé," začal vysvětlovat, když se Hermiona zaraženě napila svého vína. „Severus to tehdy věděl a dost mě hlídal. Říkal jsem ti přece, že kdykoli mohl, pomáhal mi. A s tímto mi pomohl moc. Nechtěl ze svého kmotřence mít ožralou trosku, takže mi několikrát vážně promluvil do duše. A zabralo to."

Hermiona se zatvářila už trochu klidněji. „Dobrá," usmála se a pozvedla svou sklenici k imaginárnímu přípitku. „Tak na profesora Snapea." Nemusela jej dvakrát pobízet, aby se k ní s přípitkem přidal.

Večer pomalu ubíhal, hladina v lahvi pozvolna klesala a oni se bavili stále nenuceněji. Napětí z Dracova přiznání bylo již zapomenuto.

Oba teď seděli na posteli, z jedné knihy si i přes Hermioniny velké protesty vyrobili provizorní stolek, na kterém stála lahev vína i obě sklenice a rozprostíralo se mezi nimi příjemné mlčení.

Draco zrovna oběma opatrně doléval, když se uchechtl a trocha vína málem skončila na knize.

„Dávej pozor!" vyděsila se Hermiona, která užuž viděla svou knihu zničenou.

„Bez obav," odmávl to stále s úsměvem. „Jen jsem si vzpomněl na tebe a na Kruma. Nebo spíš na to, jak na tebe tehdy půlka školy žárlila."

Hermiona vyvalila oči. „A na to sis jako vzpomněl jen tak? Z ničeho nic?"

Pokrčil rameny. „Skřítčí víno má na mě trochu zajímavý vliv. Zdá se, že mě pak napadají hrozné blbosti."

„To jsem si všimla. Ne, že bys normálně blbosti neříkal, ale tohle je celkem trumfne," popíchla jej a vzápětí se rozesmála nad jeho dotčeným pohledem.

„Zajímavé, že tě ty moje blbosti tak zajímají a pořád je posloucháš," vrátil jí to.

„No jo, asi mám v sobě nějaké divné geny," nedala se.

Pak se rozesmála nad jeho útrpným výrazem. Draco jen nevěřícně zakroutil hlavou, ale rychle se vrátil ke své původní poznámce. „Takže jak? Ještě stále jsi ve středu zájmu jistého bulharského hráče?"

Hermiona přimhouřila hravě oči. „Tebe to ale nějak zajímá," podotkla s úsměvem. „Ale ano, jednou za čas si píšeme, když už to teda potřebuješ vědět. Proč, chtěl bys autogram?"

Draco naklonil hlavu trochu na stranu a zvažoval, jestli to myslí vážně, nebo si z něj jen střílí. „Autogram bych si dokázal sehnat sám, kdybych měl zájem," řekl pak podobným tónem jako ona. „Spíš jsem se ptal jen tak ze zvědavosti."

„Aha, jasně," nerozporovala to raději Hermiona. Ještě by se jí mohl zeptat, jestli se náhodou někdy neviděla s Cormacem...

Draco ale naštěstí moudře mlčel a raději Hermionu dál nepokoušel. Už tak byl na svůj vkus až příliš nápadný.

Náhle si Hermiona vzpomněla, že tu vlastně byla jistá záležitost, kterou chtěla s Dracem probrat už dávno, ale blížící se zkoušky jí vytěsnily všechny okolní záležitosti z hlavy.

„Tak mě napadlo," zkusila to nakousnout, „potkal ses někdy v poslední době s Hannah?"

„S Hannah Abbottovou?" překvapila jej. „Ne, ta je mi ukradená, proč?" Pak trochu zamyšleně naklonil hlavu. „Neptala ses mě na ni náhodou i nedávno? Co je s ní?"

Hermiona si trochu poposedla a vzala si do rukou svou sklenici, ze které se honem napila. „Měla jsem s ní zajímavý rozhovor. Už to bude nějakou dobu."

„Ano, to vím," přikývl. Pamatoval si na to, že to jednou večer zmiňovala. Co to s ním má ale společného?

„Hannah mi totiž tehdy napsala vzkaz, že se se mnou potřebuje nutně vidět." Že měl vzkaz výhružný podtón raději zamlčela. „Potkaly jsme se večer u nás, v Nebelvírské místnosti. A tam mi mimo jiné řekla, že Neville je zamilovaný do Lenky."

Draco překvapeně zamrkal a také se napil. „A co já s nima? Longbottom mě zrovna moc nezajímá, nic ve zlém," ušklíbl se. Hermiona se na něj zaškaredila, raději tedy rychle nasadil neutrální výraz. „Takže je do ní zamilovaný?" pobídl ji raději k dalšímu vypravování. On přece nemůže za to, že je mu Longbottom ukradený.

Hermiona našpulila rty, ale přikývla a pokračovala. „Ano. A Hannah to ví a trápí ji to."

„To se jí asi nemůže nikdo divit," podotkl.

Čarodějka souhlasně přitakala. „Ale je mi Nevilla líto. On je hrozně hodný, mrzí mě, že se trápí. Že se oba trápí."

Draco spolkl další nepěknou poznámku a dolil si víno. V hlavě mu problesklo, že s takovou za chvíli bude muset zase sáhnout po whiskey.

„No ale proč jsem se tě ptala na Hannah," pokračovala dívka a vynutila si tak zase jeho pozornost. „Ona si totiž myslí... Myslí si, že já jsem na tom podobně. Že jsem zamilovaná do Rona a dokonce se s ním scházím." Doufala, že tím Draca nenaštve, ale chtěla mu to říct raději sama. Kdo ví, jak by si to vyložil, kdyby se něco takového dozvěděl od Hannah.

Draco se trochu pobaveně uchechtl. „Fakt? A kdy bys to tak stíhala? Navíc Pansy by ti vyškrábala oči."

Hermiona se úlevou rozesmála. „To je fakt, hlídá si ho snad na každém kroku," souhlasila. „Hannah mě totiž viděla tehdy po té oslavě, co byla v Nebelvírské společence. Jak jsem v noci šla na minutku ven." Blonďák přikývl, tohle si velmi dobře vybavoval. Aby taky ne. „A protože před tím odcházel prý i Ron, očividně za Pansy, myslela si Hannah, že jsem šla za ním."

Draco svraštil obočí. „Vždyť ses pak hned vrátila."

„Ano, to jsem jí říkala taky, ale nechtěla poslouchat. No a myslí si, že tě s Ronem podvádím." Pak zatřásla hlavou nad tak absurdní představou. „Nechtěla si to nechat vymluvit."

„Teda, nikdy jsem o ní neměl zrovna valné mínění, ale tohle je fakt kravina," okomentoval to Draco. Vždyť Weasley z Pansy skoro nespustil oči.

„To ano. Ona je asi zoufalá, Nevilla má ráda a ničí ji, když k ní necítí totéž."

Draco zavřel oči, ale Hermiona si toho ve tmě nevšimla. Raději tedy rychle řekl: „To se asi dá pochopit." Hlas mu samotnému zněl divně.

Hermiona po něm střelila očima, ale on měl na tváři zase vyrovnaný výraz a upíjel vína.

„Každopádně Hannah mi vyhrožovala, že se ti mám přiznat, jinak ti vše řekne sama. Takže abys nebyl překvapený, kdyby na tebe něco takového vyvalila," dořekla raději tiše.

„Budu na to myslet, díky za varování," ušklíbl se a jediným lokem dopil svou skleničku. Hermiona jej napodobila a sama oběma dolila poslední zbytek vína.

Aby trochu pozvedla náladu, prohodila: „Teda, jsi si jistý, že je to jen víno? Mám pocit, jako bych vypila několik panáků něčeho silnějšího."

Draco nezúčastněně pohlédl na lahev před sebou. „Říkal jsem, že je to trochu silnější než normální skřítčí."

„Trochu víc," podotkla, ale Draco se sotva pousmál jedním koutkem úst.

Hermiona si zkousla ret a nadávala sama sobě, že s takovým tématem vůbec začínala. Mělo ji napadnout, že v tom Draco uvidí paralelu, i když nesprávnou. Ale budiž, jednou to nakousla, měla by tedy vyjít s celou pravdou ven. Dopila své víno a skleničky, stejně jako již prázdnou lahev a knihu odložila na svůj noční stolek.

Pátravě si Draca prohlédla. Seděl k ní teď bokem a zamyšleně hypnotizoval své ruce. Bylo jasné, jak ho její slova zasáhla, ač se to snažil nedat na sobě znát. Když vytušil její pohled, na okamžik k ní pozvedl oči, jež se ve tmě místnosti zdály až černé. Hermiona se pousmála, ale téměř fyzicky ucítila, jak se nálada v místnosti opět změnila.

Po celém těle jí vyskočila husí kůže a znova si vybavila ten pocit, když naproti sebe stáli v napůl zdemolovaném pokoji ani ne před pár hodinami a napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné. Přivřela oči a vybavila si ten pocit, když se jej téměř dotýkala, ale přesto si netroufala tu kratičkou vzdálenost mezi nimi překonat.

Musela to říct. „Draco, já jsem na tom stejně," sdělila mu tlumeným hlasem a upřeně jej pozorovala.

Jmenovaný k ní zvedl hlavu. Už se neusmíval, tvářil se nezvykle vážně. „Stejně?" opáčil nechápavě.

Dodala si odvahu a přisedla si k němu trochu blíž. „Stejně jako ty," zašeptala.

Draco se ušklíbl, ale neodtrhl z ní pohled. „To je hodně možností, jak na tom můžeš být," podotkl trochu posměšně. „Ani jedna ne moc pěkná."

Hermiona zavřela oči a povzdechla si. Tohle jí nedělal jednoduché. Ale on to s ní také neměl poslední dobou snadné. Teď je řada na ní. Když se pohnula, zatočila se jí trochu hlava z množství vypitého alkoholu, ale donutila se uvažovat realisticky.

Zhluboka se nadechla. Teď nebo nikdy. „Když jsem poblíž tebe, cítím se náhle jinak. Sebevědoměji, víc svá, víc v bezpečí. A nikdy bych si to nepomyslela, ale je to díky tobě."

Draco mlčel. Ani se nepohnul, jen jí nenápadně pokynul, aby pokračovala.

„Když jsi mě před nějakou dobou políbil a já si začala uvědomovat, co to všechno znamená, nechtěla jsem si to připustit. Už z principu jsem nemohla. Ale fakta nemůžu ignorovat věčně. A mé tělo mi v reakci na tvé poskytuje těch faktů až příliš na to, abych si mohla dál něco nalhávat." Vlastní slova jí zněla hloupě, ale lépe se v tuto chvíli vyjádřit nedokázala. Na okamžik sklopila zrak a zauvažovala, jak dál. Jak vysvětlit ten chaos, který v sobě dlouhou dobu měla.

Draco stále nijak nereagoval, což jí nijak nepomáhalo.

Přemohla se tedy a ještě tišeji než předtím pokračovala: „Byla jsem zmatená. Zmatená z tebe i ze sebe. A pak jsi mi jednou řekl, co za tím vším je z tvé strany. A já jsem si uvědomila, že jsem na tom opravdu stejně jako ty. Trvalo mi dlouho, než jsem si to připustila. Než jsem sama sobě přiznala, že jsem se do tebe také zamilovala." Pak konečně zase zvedla oči a setkala se s jeho upřeným pohledem.

Ticho mezi nimi narůstalo. Ani jeden z nich nepřerušoval oční kontakt, ale zároveň se neměl k tomu, aby na její slova nějak navázal.

„Tak řekneš něco?" zkusila to pak Hermiona trochu zoufale, když se mlčení protahovalo na neúnosnou míru.

Konečně se Draco pousmál. „Nevím, co na to všechno říct. Nečekal jsem, že by se něco takového mohlo stát," připustil trochu zaskočeně. Rozhodně neočekával, že by podobné přiznání přišlo zrovna dnes, pokud někdy. Mohl za to snad vypitý alkohol?

Hermiona mu úsměv opětovala a přiblížila se ještě kousek. „Věř mi, sice jsem vypila dost, ale tohle ti přiznávám naprosto střízlivě. Je to pravda." Zase to ucítila. Podivné, téměř elektrické napětí mezi nimi. Jako by její tělo volalo jeho a toužilo po jeho dotecích. Cítí to taky? napadlo ji.

Protože stále nevypadal zrovna přesvědčeně, opatrně vzala jeho ruce do svých. Aby svým slovům dodala váhu, dodala ještě: „Ani já bych si nikdy nepředstavila, že ti budu říkat takové věci. Ale je to skutečně tak."

Když zase nijak nereagoval, nervózně si zkousla ret. Snad nic nepokazila tím, že mu to teď řekla!

Jeho zrak sklouznul k jejím rtům, jako by jej tím pohybem nějak přivolala. Sílící napětí mezi nimi se skoro nedalo snést. Netušila, kdo z nich udělal první pohyb, ale náhle byli v pevném obětí a jejich rty si k sobě konečně našly cestu.

Když snad po nekonečné době Dracovy rty sklouzly na její krk, nezabránila hlubokému stenu, aby jí unikl ze rtů. Téměř ani necítila, jak ji pokládá na postel a dál opatrně, ale hladově prozkoumává její tělo.

Nebránila se, naopak toužila po jeho dotecích. Přitáhla si jej zase k sobě a spojila jejich rty. Nepoznávala se, ale zároveň toužila pokračovat. Alkohol jí dodával odvahu tam, kde by ji normálně hledala stěží.

Žádostivost obou se pomalu stupňovala. Když Hermiona ucítila jeho ruku pod svou halenkou, náhle trochu zaváhala. Pak ji ale smetla další vlna touhy a ona na všechny pochyby zapomněla.

Draco obratně pokračoval, ale rychle vycítil Hermioninu nejistotu, ač se ji snažila skrývat. Silou vůle se odtrhl a trochu odklonil. Pátravě jí pohlédl do tváře.

„Hermiono, nemusíme nic uspěchat," vypravil ze sebe zadýchaně. Hlas měl chtíčem zcela zastřený, ale vší silou se snažil navrátit racionální uvažování.

Dívka se zarazila, ale pak zatřásla hlavou. „Nic přece neuspěcháváme," namítla a zase k němu natáhla paže, ale Draco se z jejího dosahu odtáhl. Téměř jej zabíjelo, když slyšel touhu v jejím hlase, ale poznal i nejistotu, která se jí skvěla v očích.

Po ničem teď netoužil víc, než navrátit se k jejich dotekům, ale zkusil se ovládnout a myslet hlavně na to, jaké by to pro ni teď muselo být.

Zkusil promluvit pokud možno rozumně. „Hermiono, jsi opilá a ne zrovna při smyslech. Nehodlám toho zneužít. Tebe." Posadil se na posteli a vzdálil se z její blízkosti. Dívka sice vrtěla hlavou, ale už se netvářila tak jistě jako před chvílí.

Merline, co ho to jen popadlo? Ležela tu před ním a nic by mu nebránilo, aby pokračoval. Věděl, že ona by se rozhodně nebránila. Toužila po něm, to by poznal i slepý. Ale také mu bylo jasné, že ráno by se na celou situaci dívala jinak. Znal ji už natolik dobře, aby věděl, že by si vyčítala, že podlehla alkoholu. To nebyl její styl. Možná, kdyby v tomto byla zkušenější, ale takto...

Ač každá buňka v jeho těle křičela na protest, dokázal se nějak zvednout z postele a přejít ke svému stolku, z něhož vytáhl whiskey. Mrkl na Hermionu, ale ta přemýšlela o jeho slovech a tvářila se sklesle.

Pohledem přeběhl po jejích naběhlých rtech a rozcuchaných vlasech. Tak pohled jej zabíjel. Rychle, než si to rozmyslí, si lokl whiskey a pak zamířil do koupelny. Potřeboval sprchu. Aby se mu vrátil rozum.

Ve sprše si nadával do všech idiotů světa, ale doufal, že se rozhodl správně. Hermioně nechtěl ublížit, nechtěl, aby si to prožila... takto. Opilá silným vínem, bez rozumného vnímání a uvažování. Chtěl, aby si uvědomovala každý jeho dotyk. Aby si vše pamatovala i ráno a byla opilá jen touhou, ne alkoholem.

Po nekonečně dlouhé době, zase při smyslech, se vrátil do ložnice. Hermiona stále seděla na posteli, ale oči už měla jasné. Beze slova jej v koupelně vystřídala.

Když se vrátila, ležel již v posteli. Po krátkém zaváhání si lehla vedle něj a trochu plaše se usmála.

„Asi máš pravdu," připustila tiše. „Ale stejně jsi mě naštval," dodala.

Draco se ušklíbl. „Nikoho jsem nenaštval víc než sebe, to mi věř," sdělil jí hořce.

Hermiona sebrala odvahu a přitulila se k němu. Ulevilo se jí, když ji téměř automaticky objal a přitiskl k sobě.

„Vím, jak to pro tebe muselo být těžké. Děkuju," pípla s obličejem schovaným v jeho hrudi. Ucítila, jak se mu hruď roztřásla tichým smíchem.

„Nemáš ani tušení, jak těžké to pro mě bylo," podotkl.

„Asi nemám," souhlasila, když nad jeho slovy zauvažovala. Stále před sebou viděla jeho pohled plný žádostivosti. „Ale moc si toho vážím. Opravdu." Pak se natáhla a jemně jej políbila.

Polibek jí opětoval a trochu bolestně se pousmál. „Neděláš mi to vůbec jednoduché, víš to?" prohodil.

„Vím," šeptla omluvně.

Draco si povzdechl a přitiskl ji k sobě blíž. Jemně ji políbil do vlasů. „Pojďme spát. Na tohle budeme mít dost času i jindy. Za trochu lepších okolností, než že nás Blaise zamkne v pokoji a pošle nám víno, abychom se opili."

Nezbylo jí než souhlasit, i když v sobě stále cítila osten touhy. Byla ale ráda, že Draco předvedl víc rozumu než ona a včas vše zarazil. Měl pravdu, ovlivněná alkoholem nebyla schopná normálně uvažovat. Teď se jí vše zdálo jako skvělý nápad, ale stejně v sobě cítila drobnou nejistotu.

Oba, stále ještě zneklidněni blízkou přítomností toho druhého, dlouho nedokázali usnout. V duchu se však přesvědčovali, že to bylo správné rozhodnutí.