Zdravím všechny mé skvělé a trpělivé čtenáře. Menší vysvětlení mé delší nepřítomnosti, za kterou se moc omlouvám. Nebyla tak úplně dobrovolná. Hlavním důvodem je to, že jsem nově nastoupila do práce (jsem učitelka), takže času je teď opravdu málo.

A vedlejší důvod je asi trochu malicherný, ale potřebovala jsem zkrátka na nějakou dobu od Manželského zákona vypnout. Trochu jsem začínala ztrácet nit. Pauza mi ale prospěla a zase mám do psaní chuť, takže pokud mi bude zbývat čas mezi přípravami do školy, rozhodně hodlám psát. Příběh se pomalu chýlí ke konci, takže není čas ztrácet čas. :)

Chvíle závěrečných zkoušek se závratně přiblížila. Hermiona seděla v křesle v ložnici, nohy měla přehozené přes jednu opěrku a byla plně začtená do knihy, kterou měla rozloženou na svých stehnech. Naproti seděl Draco, obdobně jako ona zabraný do čtení. Všude kolem sebe měl rozložené svitky pergamenu s poznámkami. Některé byly psány jeho rukou, jiné zdobil Hermionin drobný rukopis.

Nejprve se cítil dotčen, když mu Hermiona nabídla i své zápisky, ale teď za ně byl rád. Zvlášť, když tak hezky uškodil Weasleymu a Potterovi, ušklíbl se škodolibě.

„Nepotřebuju všechny tvé poznámky, Hermiono," bránil se usilovně, ale nepatrně ustupoval před naježenou Hermionou, která stála naproti němu s rukama plnýma poznámek a výpisků.

„To tvrdíš ty," odsekla a pohodila hlavou, až se jí vlasy rozlétly kolem očí. „Ale já moc dobře vím, co by se stalo, kdybys neprošel zkouškami a neměl vše na Vynikající. A zapomeň, že by můj manžel skončil v Azkabanu. Vezmi si to!"

Nesouhlasně se ušklíbl, ale pak s posledními zbytky důstojnosti natáhl ruku a převzal si nabízené pergameny. „Dobře, jak chceš. Když ti to udělá radost," zahučel a snažil se nevnímat její vítězoslavný úsměv.

O pár dní později si značně škodolibě užíval pohled na nevěřícně se tvářícího Weasleyho.

„Jak- jak- jak to myslíš, že si s Harrym nemůžeme půjčit tvé poznámky?" zakoktal se a začal mu rudnout krk.

„Už jsem ti to říkala stokrát, Rone," namítla s naprostým klidem Hermiona. „Měli jste si psát své poznámky. Ty moje jsem půjčila Dracovi."

Jmenovanému Zmijozelovi rázem zmizel úšklebek z tváře, když jej zrzek probodl zuřivým pohledem. Pak se ale vzpamatoval, vypočítavě se usmál a jen si přehnaně pomalu přitáhl Hermioniny poznámky k sobě. Očima vyzýval Weasleyho, aby snad zkusil něco namítnou.

Zrzek jen vztekle zasupěl a otočil se zpět ke své kamarádce. „Ale my ty poznámky potřebujeme! Hermiono, z čeho se teď mám jako učit? Já nedostuduju. Mamka mě zabije!" Do hlasu se mu pomalu probojovávala panika a při zmínce o své matce mu z tváří vyprchala všechna barva.

„U Merlina Rone," obrátila Hermiona oči v sloup. „Přece jsem ti říkala, které knížky si máš půjčit." Když zaslechla, jak se Draco výsměšně uchechtl, nasupeně se otočila i k němu, ale pak se rozmyslela a zamířila z pokoje ven. „Pojď se mnou," vyzvala svého kamaráda.

„Vezmeš mu ty poznámky a půjčíš mi je? Přece mě nechceš mít na svědomí, Hermiono," zaslechl ještě Draco škemrajícího zrzka, než za nimi zapadly dveře.

Netušil jak, ale Hermiona nakonec zvládla Weasleyho uklidnit. Od onoho incidentu se na něj však Potter a Weasley dívali značně nevraživě. Napjatá tolerance, kterou opatrně budovali celý školní rok, se pomalu začínala rozpadat. Nervy všech studentů byly napjaté a sebemenší záminka k odreagování byla vítána.

On sám by neměl problém se Nebelvírským postavit, konec konců za ním pořád stálo pár Zmijozelů, ale kvůli Hermioně se rozhodl nerozvíjet zbytečné konflikty. Teď, když se konečně přestali nervózně obcházet a konečně... co vlastně? Zamyslel se nad jejich chováním v posledních dnech.

Pokud zrovna neseděli u učení, což byla hlavně u Hermiony vzácná chvilka, začínali se chovat mezi sebou zase přirozeně. Ale něco se mezi nimi přece jen změnilo.

Začali se více vzájemně poznávat. Ne tak, jako doposud, ale více osobně. Občasné pohlazení po tváři, letmé doteky rukou, jednou či dvakrát kradmý, rozpačitý polibek na dobrou noc. Tohle mezi sebou doposud neznali a opatrně objevovali, co si k sobě mohou dovolit, aniž by mezi nimi byla nějaká napjatá atmosféra. A oba byli rádi, že se mezi nimi věci daly do pohybu. Blížil se konec roku a oni věděli, že je načase se posunout trochu dál.

„Tak jak to jde?" zeptala se Hermiona a vyrušila jej tak z jeho úvah.

Draco zvedl oči od svých poznámek. Nervózně si projel rukou vlasy a pak si promnul kořen nosu. Silou vůle se vrátil k pergamenu před sebou. „Mohlo by to být i lepší. Stále si nejsem jistý, jestli zvládnu vyjmenovat všechna rizika při přeměně drahých kovů. Motá se mi do toho přeměna opálu a jantaru." Pak se trochu roztěkaně usmál. „Ale pořád můžu doufat, že se zrovna na tohle ptát nebudou."

„Já myslím, že to zvládneš," uklidňovala ho Hermiona jistým hlasem. Nepřipouštěla variantu, že by Draco ve zkouškách neuspěl.

On však její důvěru příliš nesdílel. Zakroutil hlavou a zase se sklonil k poznámkám. Po chvíli si však otráveně odfrkl a pergamen odhodil na stůl před sebou. „Pauza."

Dívka nevěřícně vzhlédla. „Jak to myslíš? Pauza má být až za dvě hodiny."

Draco s pozvednutým obočím zatřásl hlavou. „Hermiono, už nad tím sedíme hodiny. Poznám, kdy potřebuju pauzu." Její nesouhlasný pohled ignoroval a na minutu zavřel oči. Nepřeháněl, když mluvil o hodinách. Hermionin přesný rozpis učení musel bohužel dodržovat. Když znova otevřel oči, byla dívka zase zabraná do čtení. Nechápal, jak se může tak dlouho v kuse soustředit. On už z toho pomalu šílel.

Zamyslel se, ale pak sám pro sebe přikývl a zvedl se. Během toho vytáhl hůlku a namířil ji na Hermionu. „Myslím, že by pauza prospěla i tobě."

Čarodějka se pobaveně uchechtla, když spatřila hůlku v jeho ruce. „Myslíš?" protáhla a pomalu knihu odložila před sebe. Poctivě si založila místo, kde skončila.

„Myslím," ušklíbl se. „Co takhle procvičit si Obranu a pár kouzel?"

Její ústa se pomalu roztáhla do úsměvu. „Nechci kazit tvé nadšení, ale proti mně nemáš šanci." Rádoby nezaujatě si prohrábla vlasy a než se nadál, stála naproti němu s hůlkou v ruce. Její pohyb byl tak rychlý, že překvapeně zamrkal.

„To nebylo špatné, Grangerová" připustil výsměšně a obezřetně ustoupil, aby měl místo. Jejich skromná menší ložnice prostor na souboj zrovna nenabízela, ale to ani jednomu z nich nevadilo. Soustředěně zaujali místa naproti sebe a odhadovali, čím by ten druhý mohl zaútočit. „Uvidíme, jak ti to půjde," dodal a vystřelil na ni neverbálně rudý paprsek.

Hermiona rovněž beze slova obratně vyčarovala reverzní štít a k odraženému kouzlu připojila poutací kletbu.

Dracův štít oba její paprsky pohltil a on pak vystřelil několik kouzel různé úrovně.

Jejich souboj pokračoval bez jediného slova několik minut.

Pak oba zároveň sklonili hůlky k zemi. Zadýchaně si jeden druhého měřili a zvažovali jeho slabiny.

Hermiona se na něj sebejistě ušklíbla a odhodila si rozčepýřené vlasy z obličeje. „Zatím to nebylo špatné, Malfoyi."

„Nápodobně, Grangerová." Ustoupil pár kroků stranou a přemýšlel, čím by ji mohl zaskočit.

Hermiona jej předběhla. „Uvidíme, jak si povedeš teď," prohodila a vyslala kouzlo, které roztříštilo stolek za jeho zády.

Překvapením uskočil a bleskurychle vyčaroval štít, aby jej nezasáhly úlomky dřeva a třísek. Vzápětí se jen o centimetry vyhnul odzbrojovacímu kouzlu, které čarodějka vyslala jeho směrem.

„Dobrý pokus," stihl říct, než se zase naplno ponořil do střídavého útočení a obrany.

Už se neomezovali pouze na neverbální kletby. Střídali kouzla verbální i neverbální, někdy propojili několik stejných zaklínadel různé úrovně. Soustředili se jen na toho druhého, i na ten sebemenší pohyb ruky, jenž by napověděl soupeřův další krok. Naprosto ignorovali své okolí.

Proto oba šokovaně a vyděšeně uskočili, když se mezi nimi náhle objevil cizí štít, jenž je od sebe oddělil.

Oba v bojové náladě zamířili hůlkami na vetřelce, který se k nim vetřel do pokoje.

„Co tu sakra provádíte, vy cvoci? zakřičel Blaise a nevěřícně si je prohlížel. Šokovaně přeletěl pohledem jejich zadýchané tváře, poničený nábytek a spoušť, kterou zatím napáchali. Trochu zneklidněně ustoupil, když ani jeden z nich nesklonil hůlku a naopak se oba začali mračit.

„Vypadni," štěkl po něm Draco a zatvářil se lehce výhružně.

„Můžete mi říct, proč tu po sobě pálíte kletby jako smyslů zbavení?" nevzdával se Blaise. „Už jste zdemolovali půl pokoje!"

Draco i Hermiona se poprvé pořádně rozhlédli kolem sebe. Blaise nepřeháněl. Všude se válely trosky nábytku, rozházené knihy a poznámky a také deka, do které se Draco pokusil Hermionu kouzlem zamotat.

„Blaisi, chápu, že jsi trochu překvapený, ale my si tady s Dracem musíme něco dořešit. Nemusíš se bát, neublížíme si," řekla Hermiona zastřeným hlasem a upřeně Dracovi hleděla do očí. Zdálo se, že nemluvila ani tak k Blaisovi, jako spíš k němu.

„Aspoň ne trvale," přikývl Draco a oplácel dívce její pohled. Jak je možné, že Blaise také necítí to napětí? pomyslel si. On sám měl při pohledu na čarodějku před sebou pocit, jako by mu po těle poskakovala statická elektřina.

„Ne, tohle si nevezmu na svědomí. S tím, jaký kravál se odsud ozýval bych se nedivil, kdybyste se nakonec zabili."

„Blaisi, buď tak hodný a nech nás, ano?" otočila se Hermiona k němu a pokynula mu hůlkou k odchodu.

„Jasně, jen si tu... opakujeme na zkoušky," podpořil ji Draco, ačkoli to už dávno nebyla pravda. Jejich původní procvičování kouzel se velmi rychle zvrtlo v touhu o překonání toho druhého. Ani jeden zatím nemínil ustoupit.

„Né, to ne," kroutil Blaise hlavou. „Měl sis se mnou odpoledne opakovat Přeměňování. A vypadá to tu jako po boji. To si nevezmu na svědom-"

Jeho odpor přerušilo náhlé Hermionino Petrificus Totalus. Stihl jen mírně vykulit oči překvapením, než celý ztuhl, skácel se na bok a dopadl na zem.

„Tolik let a stále účinné," uchechtla se Hermiona sama pro sebe. Pak k ležícímu Zmijozelovi přešla a trochu omluvně se pousmála. „Promiň, ale několikrát jsme ti řekli, abys odešel." Na ta slova ho kouzlem nadzvedla ze země a odlevitovala do Zmijozelské společenské místnosti, kde ho uložila na jednu z pohovek. Udivené pohledy kolem sebe ignorovala.

„Pokud," promluvila ke všem studentům právě se nacházejících v místnosti, „ho někdo z vás uvolní dřív než za hodinu, nepřejte si mě. A ta hodina je opravdu minimum. Dotyčný pak dopadne stejně, jen místo na gauči skončí v prázdné učebně." Aby svým slovům dodala váhu, nechala z hůlky rádoby mimochodem vystřelit pár jiskřiček. Spokojeně zaznamenala souhlasné přikyvování Zmijozelských a pochvalně se ušklíbla.

Otočila se k odchodu a všimla si Draca, který stál ve dveřích. Začervenala se, když jí věnoval oceňující pokývnutí a nechal ji kolem něj projít zpět do ložnice.

„Nikdy bych neřekl, že bys uměla vyhrožovat," prohodil a zavřel za nimi dveře. Blaisovi již nevěnoval ani jeden pohled.

„To víš, asi jsem od tebe i něco pochytila," odpověděla a vrátila se na stejné místo, kde stála před Blaisovým příchodem.

Draco si stoupl naproti. „Ještě to můžeš ukončit a přiznat, že mě neporazíš," prohodil samolibě.

„Ani ve snu." Sotva dořekla, rozlétl se k Dracovi paprsek ohně.

Proudem vody jej zlikvidoval a jejich soukromý souboj pokračoval.

„Proč se prostě nevzdáš a nepřiznáš, že mě neporazíš?" vydechla Hermiona po několika únavných minutách. Oba stáli opření o svá kolena a vydýchávali se. Ani trochu se nešetřili. A protože proti sobě posílali také vše, co jim přišlo pod ruku, byl souboj dost náročný.

Narovnal se a ona jeho pohyb hned napodobila. „Grangerová, to TY by ses měla vzdát."

„To nehrozí," přimhouřila oči a přešla o pár kroků blíž k němu.

„Všiml jsem si," opáčil a překonal vzdálenost mezi nimi, až se navzájem téměř dotýkali. Hermiona musela trochu zaklonit hlavu, aby mu stále odbojně mohla hledět do očí. „Vždy tak tvrdohlavá," řekl polohlasně.

„To není tvrdohlavost, jen zdravé sebevědomí," vydechla tak tiše, že ji skoro neslyšel.

Pomalu zakroutil hlavou. „Je jedno, jak to nazveš." Jako ve snách zvedl ruku a jemně ji pohladil po tváři, z níž sjel na krk. „Ale s takovou to pro dnešek bude remíza. Protože já se nevzdám."

„Ani já," šeptla. Pak jej bez přemýšlení oběma rukama přitáhla k sobě, konečně překonala tu krátkou vzdálenost, která je oddělovala a vášnivě ho políbila. Nezaváhal ani na zlomek vteřiny, přitáhl si ji ještě blíž a polibek opětoval. Rukou, v níž nedržel hůlku jí zajel do vlasů a tiskl ji k sobě tak, jako by ji nemínil nikdy pustit.

Všechna energie a napětí, které se mezi nimi během souboje nahromadily, se náhle uvolnily a oni nebyli schopni vnímat nic jiného než elektrizující polibek, po kterém oba tak toužili. Zdálo se, že už měli dost opatrného obcházení kolem sebe a letmých náznaků. Vzájemnou přitažlivost si připustili už před nějakou dobou.

Nakonec se od sebe odtáhli a mírně lapali po dechu. Ani jeden nevěděl, co říct.

Nakonec se první ke slovům odhodlal Draco. Když promluvil, byl jeho hlas značně zastřený, ale zřetelný. „Takhle ty neumíš prohrávat? Místo toho, aby ses vzdala, se na mě vrhneš?" Na tváři se mu rýsoval mírný úšklebek. ‚Ne že bych si stěžoval,' problesklo mu hlavou.

Hermioně se blýsklo v očích a úsměv mu opětovala. „Ne, takhle ne. To by přece neplatilo, souboj jsme neukončili." Pak se s podivně vypočítavým výrazem přiblížila zase k němu, pohladila jej po tváři a nepatrně se na něj celým tělem přitiskla. „Až teď," šeptla a jeho hůlka mu vylétla z ruky a přistála u čarodějčiných nohou. Tentokrát byl Hermionin úsměv jednoznačně vítězný.

V blonďákově tváři se svářelo rozhořčení s pobavením. Naprosto sprostě využila toho, jak v její blízkosti přestával myslet a neverbálně jej odzbrojila!

Pak trochu dotčeně stiskl rty. „To nebylo moc čestné," poznamenal a přijal svou hůlku, kterou mu podávala. Trochu povzneseně pozvedl bradu. „Myslel jsem, že Nebelvíři jsou čestní až do morku kostí."

Hermiona se zvláštně usmála. „To jsou. Ale nezapomeň, že můj snoubenec je Zmijozel. Asi jsem od něj něco málo pochytila."

Pak zkoprnělého Draca nechala stát a sama se pustila do úklidu pokoje. Pár mávnutí hůlkou a vše se vracelo na svá místa.

„Ach mé ubohé knihy," povzdechla si, když se zmiňované předměty ukládaly značně pomuchlaně na opravený stolek.

Draco počkal, dokud nebyly všechny věci zase na svých místech. Jakmile se však Hermiona rozešla zase ke stolu jednoznačně s úmyslem pokračovat v učení, jednou rukou ji lehce objal a tím zarazil.

„Ne tak rychle," pousmál se a přitáhl si ji k sobě. Trochu zkřivil rty. „Nemysli si, že když jsi mě tak sprostě odzbrojila, tak se to mezi námi rozhodnulo. Tohle ti jednou vrátím."

„Počkej, to přec-," začala Hermiona namítat, ale on všechny její protesty rázně přerušil a znova přitiskl své rty na její. Když se opět pokusila něco namítnout, využil toho a polibek prohloubil. Tiskl ji k sobě tak pevně, že by neměla šanci uniknout, ani kdyby chtěla. A moc dobře věděl, že se odtrhnout nechce.

Ještě před pár hodinami by si na něco takového netroufl, ale napětí, které mezi nimi náhle zase narostlo jej utvrdilo v tom, že Hermiona nebude protestovat.

Teprve když mu samotnému docházel dech, přerušil polibek. Trochu nadzvedl obočí nad jejími zrudlými tvářemi. Dívka se zamračila nad tím, že ji pustil a přitiskla se zase blíž, ale on ji jemně odtáhl a o krok ustoupil.

„Tak se běž zase učit, Grangerová," vybídl ji chraplavě, ačkoli každý kousek jeho těla křičel jen po její blízkosti. Bylo mu ale jasné, že je na tom podobně, takže si vychutnával čarodějčin zklamaný a zrazený výraz. Silou vůle se otočil a posadil opět ke stolku na své místo. „Ještě ti toho hodně chybí zopakovat." A přitáhl si před sebe pergamen. Ačkoli se nedokázal soustředit na písmena před sebou, neohlédl se na ni a vyčkával.

Hermiona několik vteřin nevěřícně stála na místě, než si dotčeně odfrkla a také se posadila. „Tohle ti jen tak neprojde," zamumlala spíš sama pro sebe a otevřela knihu před sebou. Draco se jen škodolibě usmál. Osobně to rozhodně nakonec považoval přinejmenším za remízu. Protože tuhle hru tělo na tělo mohou hrát dva.

S vypětím všech sil se tedy oba vrátili ke svému učení. Ani jeden sice nedokázal přečíst větu na poprvé, ale hrdost jim nedovolila cokoli dalšího říct.

Jejich tichý souboj vůle přerušilo až hlasité zařvání z chodby. „JÁ JE ZABIJU!"

Oba na sebe vyděšeně pohlédli. Na Blaise dočista zapomněli.

„Sakra," stihla Hermiona vyhrknout, než se dveře rozlétly a do pokoje vpadl zuřící Zmijozel.

Hermiona i Draco vystřelili z křesel a nepatrně před ním ustoupili ke zdi.

„Tohle mi zaplatíš, lvice," křikl Blaise a vytáhl hůlku. „Co to mělo znamenat? Tak já se o vás starám a ty na mě takhle? Ležel jsem tam přes hodinu, než se Pansy slitovala a propustila mě!" Vypadal opravdu nebezpečně, jak tak mával hůlkou kolem sebe.

Draco se zamračil a nenápadně se posunul před Hermionu. „Blaisi, kamaráde," začal, ale Blaise jej přerušil.

„Ty na mě taky nemluv! Neudělal jsi vůbec nic, abys mi pomohl, nehnul jsi jediným prstem!"

„Poslyš," zkusila to Hermiona, ale Blaise se na ni podíval tak, že raději zmlkla a nesnažila se myšlenku ani dokončit.

„Nic jsem vám neprovedl! A přesto jste mě nechali přes hodinu ležet na pohovce. Víte vůbec, jaké to je ležet někde hodinu, když se vám chce na záchod a nemůžete se ani hnout?"

Dracovi zacukal koutek úst, ale Blaise si toho naštěstí nevšiml, neboť nespouštěl zrak z Hermiony.

Ta naštěstí měla tolik rozumu, aby se zatvářila provinile a omluvně. Když se však na ni Draco rychle otočil, nebyl si jistý, do jaké míry je ten výraz upřímný.

„Máš pravdu, Blaisi, omlouvám se," kuňkla Hermiona a omluvně pozvedla ruce.

Blaise si nasupeně odfrkl a nic neříkal.

Dívka se odhodlaně nadechla. „Jen jsme tu řešili něco hodně důležitého. Nebylo to myšleno nijak proti tobě, opravdu."

„Vážně?" protáhl Blaise. „A co tak důležitého to mělo být?"

Na to ani jeden z nich neodpověděl, jen po sobě rychle mrskli očima.

Blaise nakrčil čelo. Měl toho akorát tak dost. Nevadilo mu stát se terčem nějakého vtípku, sám kolikrát různé šílenosti vymýšlel, ale tentokrát se v něm spojila jak uražená hrdost, tak stres ze zkoušek. Jindy by tuto záležitost zřejmě přešel jen se smíchem a příslibem pomsty, ale tentokrát ne.

Znova očima probodl Hermionu. Při pohledu na její zdánlivě nevinný pohled si připomněl, jak mu před nějakou dobou spojila ruce pevně s tělem. Už tehdy jí sliboval odplatu. Tohle si vychutná.

„Takže vy jste to nemysleli osobně proti mně?" zopakoval její slova. Pak se mile pousmál. „Tak tohle ale myšleno osobně bude." Rychle vyslal dva odzbrojovací paprsky směrem ke dvojici u stěny. Bylo to od něj natolik nečekané, že se ani jeden nezmohl na jakoukoli obranu a hůlky jim vylétly z rukou. Blaise je pak hbitě zachytil.

„Hej!" křikl Draco pobouřeně, ale Blaise se jen ušklíbl, skočil ven z pokoje a kouzlem za sebou zamkl. Dvě cizí hůlky si schoval do pláště a svou spokojeně vrátil do rukávu.

„Můžete se zamyslet nad tím, jaké to je, když nemůžete nic dělat. Přijdu pro vás za pár hodin... Nebo taky ne," křikl natolik hlasitě, aby ho v ložnici slyšeli.

„Blaisi!" zařval Draco a rozběhl se ke dveřím. Zabušil na ně, ale z druhé strany se ozvalo jen uchechtnutí.

„Můžete si dořešit, co jen budete potřebovat," vybídl je ještě, než nedbaje na Dracovo bušení a nadávky odešel.

„Do prdele!" zařval Draco a naposledy bouchl do dveří, jako by je tím snad měl přimět k tomu, aby se otevřely.

Pak se otočil na Hermionu, která se zatím nepohnula ze svého místa. „Ten parchant nás tady zamkl," vyslovil nahlas skutečnost, která byla oběma více než zřejmá.