„Blaise?" zavolala Hermiona nesměle na chlapce, který zamyšleně kráčel chodbou pár metrů před ní. Jakmile uslyšel své jméno, překvapeně se otočil.

„Madam?" vysekl jí poklonu s širokým úsměvem na tváři. Při úklonu dívce tak připomněl Skoro bezhlavého Nicka, až se uchechtla.

„Madam? To má zase znamenat co?" zeptala se pobaveně a překonala krátkou vzdálenost mezi nimi.

Blaise se zazubil a narovnal. „Co by to znamenalo? Za chvíli tě přece budeme všichni oslovovat madam Malfoyová, tak si zvykám. Stejně jako Narcissu. Budete dvě madam Malfoyové. Jen nevím, jestli je zrovna vhodné oslovovat Narcissu jako madam starší Malfoyová. Přece jen, mohlo by se jí to dotknout."

Hermiona varovně přimhouřila oči. „Jednou jedinkrát mě oslovíš madam Malfoyová a prokleju tě!"

Chlapec si ji zamyšleně, snad i s vážným výrazem prohlédl, než se na jeho tváři zase vyrýsoval úsměv. „Kdepak, madam. Ty mě totiž naprosto zbožňuješ a nikdy bys mi neublížila. Jsem za vodou." A na důkaz svých slov si sebevědomě založil ruce na hrudi.

Hermiona trochu našpulila rty. Než se Blaise nadál, měla v ruce hůlku a zamyšleně si ji prohlížela. Potěšilo ji, že jeho sebevědomý úšklebek trochu zakolísal.

„Já ti nevím," prohodila naoko přemýšlivě a zvedla k němu zrak. „Úplně jistá bych si nebyla. Možná by ses ale pro tentokrát mohl vykoupit tím, že mi řekneš, co Draco plánuje na dnešní večer," dostala se konečně k tomu, proč jej vyhledala.

Blaisova tvář se zase rozjasnila. „Á, tak odtud vítr vane. Je mi líto, ale u mě nepochodíš. I kdybych věděl, co má Draco v plánu, neřekl bych ti to, madam," zdůraznil znova nové oslovení.

Nebelvírka se na něj zakabonila. „Ty nevíš?" nevěřila. Doufala, že právě jemu by se mohl Draco svěřit. Již od včerejšího večera byla ze schůzky velmi nervózní a vůbec netušila, co od toho čekat. Z Draca však večer již nedostala jediné další slovo, a tak doufala, že u Blaise bude úspěšnější.

Blaise jen pokrčil rameny. Stále zůstával stát se založenýma rukama a jiskřičkami pobavení v očích.

Hermiona si zklamaně povzdechla. Tady, zdá se, nepochodí. Než se však otočila k odchodu, vypočítavě se na něj usmála. „Podala bych ti ruku na rozloučenou, ale hádám, že bych se nedočkala." A s těmi slovy zamířila pryč.

„Co?" svraštil čelo Blaise, ale sotva se pokusil spustit ruce podél těla, pochopil. „Grangerová!" zařval, ale to už naplno se smějící Hermiona zabočila za roh chodby a ztratila se mu z dohledu.

Znova se pokusil rozpojit své založené ruce a spustit je podél těla, ale neúspěšně. Ta zatracená Nebelvírka mu je v nestřežené chvíli musela kouzlem spojit! Hůlku měl v kapse kalhot a na chodbě se nikdo jiný zrovna nenacházel. Zoufale se rozhlédl na všechny strany. Zkusil se ke své hůlce sklonit, ale nebyl dostatečně ohybný. Jen cítil, jak svaly i klouby bolestivě protestují. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než se vydal najít někoho, kdo by kouzlo zrušil.

Hermiona mezitím ve značně lepší náladě vyrazila do knihovny. Do večera měla ještě spoustu času, ale i tak zase z pomyšlení na plánovanou schůzku znervózněla. Netušila, jak by se měla obléknout, co očekávat ani kam by se mohlo vyrazit. Vzhledem k tomu, že na druhý den měli zase vyučování, však nečekala žádný velký výlet.

Před dveřmi do knihovny se na okamžik zastavila. Věděla, co by její přátelé na odpoledne strávené v knihovně řekli, ale bylo jí to jedno. Jejich poslední, nejdůležitější zkoušky se již pomalu blížily a ona by si měla sestavit rozvrh, podle nějž se bude učit. S odhodlaným výrazem vstoupila do svého tichého útočiště a okamžitě zamířila k obvyklému stolu.

Než se pustila do plánování, chvíli zamyšleně hleděla na prázdný pergamen před sebou. Měla pocit, že toho na ně všechny začíná být trochu moc. Nemuseli řešit jen každoroční starosti všech sedmáků, jako jsou OVCE, přihlášky do budoucích zaměstnání a vstup do skutečného světa dospělých. K tomu jim všem přibyly také starosti se svatbou a budoucností.

Napadlo ji, že zatím s Dracem vůbec nemluvili o tom, kde budou jednou žít. Umínila si, že dnes, pokud k tomu bude příležitost, by takové věci měli probrat. Byl sice teprve konec února, ale chvíle, než opustí nadobro školu, se pomalu blížila.

Teď však podobné myšlenky zahnala a pustila se raději do plánování a psaní poznámek. Rutinní činnost ji trochu uklidnila, a zapomněla tak na svou nervozitu.

O pár hodin později ve Zmijozelské společenské místnosti...

„Takže po setkání s tvou matkou tě prostě nenapadlo nic lepšího, než pozvat Hermionu na schůzku?" zopakovala Pansy Dracovo stručné převyprávění včerejších událostí.

Ten neurčitě pokrčil rameny. Neviděl v tom nejmenší problém.

„A kam ji jako vezmeš, ty génie? Pokud vím, tak McGonagallová tě už posledně málem poslala do háje."

Na Dracově tváři se vyrýsoval slabý úsměv. „Nemusím ji přece pokaždé brát mimo Bradavice. Umím zařídit skvělý večer i sám."

„A to jaký?" vydechla dychtivě Pansy a mírně se předklonila, jak mu visela pohledem na rtech. Nikdy by mu to nepřiznala, ale trochu ji mrzelo, že Ronald není podobně spontánní.

„Do toho ti nic není, Pansy," zatvářil se blonďák samolibě a zahleděl se jí do očí. „Ale pokud chceš," dodal škodolibým tónem, „mohl bych Weasleymu dát pár tipů."

Dívka pohoršeně zalapala po dechu. „Ty ses mi podíval do hlavy?" vyhrkla zuřivě.

Draco pobaveně zavrtěl hlavou. „Pansy, znám tě už opravdu dlouho. Nepotřebuju se ti dívat do hlavy, to bych přece neudělal. Jen jsi celkem jasná."

Pansy se rozmrzele opřela do křesla, v němž seděla. „Když Ron umí být občas trochu... Prostě někdy nechápe, že by mohl být pozornější."

„Co bys čekala, je to Weasley. Ti jsou snad všichni zpomalení."

Než se Pansy stačila vztekle ohradit, vyrušil je hluk u vchodu do místnosti.

„Tak ty mi jako nepomůžeš?" řval rozzuřený Blaise na vyděšeného druháka, který před ním s široce rozevřenýma očima couval. Zřejmě do místnosti vstoupili spolu. „To si tě mám jako pak najít nebo co?" vyhrožoval dál, ale chlapec to již nevydržel, otočil se na patě a rychle utekl směrem k chlapeckým ložnicím.

„Blaise? Co to má znamenat?" zvedla se Pansy ze svého místa, obočí údivem pozvednuté.

„Pansy," vydechl úlevně Blaise, když ji spatřil. Nadšeně k ní přešel a vypadalo to, že má na krajíčku. „Pansičko, ty víš, jak jsem tě měl vždycky moc rád a jak jsi moje nejlepší kamarádka, že?" Až teď si Pansy všimla, jak Blaise nešťastně poškubává založenýma rukama.

„Co se ti stalo?" zeptal se pobaveně Draco, jenž se neobtěžoval zvednout ze svého místa.

Blaise se k němu naštvaně otočil. „To ta tvoje potvora. Došla za mnou s tím, abych jí řekl, co dneska plánuješ. A když jsem to neudělal, tak mě zaklela."

„To jako Hermiona?" nechápal Draco.

„Jo, přesně ona. Však jsem říkal, že to udělala potvora," vysvětlil netrpělivě, než se zase otočil ke své kamarádce. „Pansy, mohla bys?" A výmluvně se podíval na své ruce.

Pansy se však naoko zamyslela. „No já ti nevím, Blaise... Co z toho jako budu mít?" Zmijozelka vždy a za každých okolností.

„Pansy!" vydechl nevěřícně Blaise, než ztěžka polkl. „Cokoli," vyhrkl, aniž by uvažoval.

„Beru tě za slovo," usmála se nebezpečně. Než mohl Blaise vůbec začít litovat svého unáhleného rozhodnutí, dodala: „Vyberu si to časem, až přijdu na něco pořádného." S těmi slovy vytáhla hůlku, zamířila mu na ruce a jednoduchým Finite kouzlo zrušila.

„U Merlina, díky," vydechl Blaise a začal si protřepávat ruce. S tichým zaúpěním se pak svalil do křesla vedle svých přátel.

„Jak dlouho už takhle chodíš?" chtěl vědět Draco.

„Ani mi nemluv," zavrčel chlapec. „Pár hodin?" tipnul a zamračil se, když se oba rozesmáli. „Oběhl jsem snad celou školu, ale buď jsem na nikoho nenarazil, nebo se mi jen vysmáli," řekl, aby jej snad litovali, ale to se přepočítal. Smích se ještě znásobil. Uraženě semkl rty a otočil hlavu, aby se na ně nemusel dívat.

„Za tohle bych měl Hermioně asi pogratulovat," dostal se zebe Draco pár slov mezi záchvaty smíchu.

„Jen počkej, až se mi ta potvora dostane před oči," odfrkl si Blaise.

Draco trochu zvážněl. „Nic jí neuděláš," řekl varovným tónem. „Jak tě tak znám, beztak jsi ji musel vyprovokovat."

Blaise se dramaticky chytil za hruď. „Já? Vyprovokovat? Nikdy!" Když se jeho přátelé zase rozesmáli, mávl nad nimi otráveně rukou. Aby odvedl řeč jinam, prohodil: „Řekneš mi aspoň, za co jsem teda tak dlouho trpěl? Co pro Grangerovou plánuješ?"

„Děláš z toho moc velkou vědu," zakroutil Draco pobaveně hlavou. „Nic zas tak velkého v plánu není, jen jdeme spolu ven." Když viděl otazníky v kamarádových očích, rychle dodal: „Ale nic dalšího ze mě nedostaneš."

„Nesnaž se," ušklíbla se Pansy. „Ani já nepochodila."

„Smůla," usadil je oba blonďák a konečně se zvedl ze svého místa. „Jdu se pomalu chystat."

Když vešel do své ložnice, ani jej moc nepřekvapilo, že v ní našel sedět Weasleovou i Hermionu. Obě si jej přeměřovaly překvapenými pohledy. Naštěstí byl na podobnou eventualitu připraven.

Než stačila některá z nich cokoli říct, mávl hůlkou a přivolal si ze skříně předem připravenou hromádku oblečení a dalších drobností. „Nenechte se rušit," houkl jejich směrem a rychle zase zamířil pryč.

„Co to bylo?" zeptala se zmateně Hermiona, ale Ginny nadšeně vyskočila ze svého místa.

„To máš fuk, hlavní je, že jsme konečně zjistily trochu víc."

„Ano?" nechápala kudrnatá čarodějka a zase se zatvářila trochu rozmrzele.

Ginny na ni pohlédla a zavrátila oči. „Hermiono, přestaň brblat. Vážně nevím, na co jsi dnes myslela, když ses zahrabala v knihovně místo toho, aby ses chystala. Kdybych tě nenašla, sedíš tam doteď."

„No a? Stejně nevím, co si od toho dneska Draco slibuje. Nic mi neřekl."

„Nevadí. Tvým jediným štěstím je, že máš tak všímavou kamarádku, jako jsem já. Malfoy v té hromádce neměl oblek, ale jen kalhoty a košili. A taky kabát, takže hádám, že půjdete i někam ven. To znamená, že si nemusíš brát nic speciálního, ale zároveň by to mělo být něco pořádného. Musíš se mu přece líbit. A chtělo by to trochu teplejší oblečení."

Hermiona ji sledovala nevěřícím pohledem. „To sis jako všimla toho všeho?"

Zrzka se pobaveně ušklíbla a začala procházet kamarádčin šatník. „Ty mě pořád tak podceňuješ."

Hermiona pak již jen netečně sledovala, které oblečení jí dnes bude přiděleno. Jako vždy si do toho Ginny nehodlala nechat mluvit. Nakonec si však Hermiona docela oddechla. Kamarádčin výběr se velmi blížil tomu, co si sama chtěla obléct. Tmavě modré teplé šaty s dlouhým rukávem a kulatým výstřihem odsouhlasila, ačkoli nechápala, proč si kdy takový kousek oblečení koupila. Na její vkus šaty až příliš odhalovaly nahá záda.

„Jsi dokonalá, Hermiono. Teď ti ještě pořešíme vlasy," usmála se Ginny spokojená se svým výsledkem a pustila se zase do práce.

***

Přesně v šest hodin vstoupil Draco přes spojovací chodbu do Nebelvírské společenské místnosti. Předtím se však ujistil, že Hermiona není v ložnici. Nerad by do jámy lvové chodil zbytečně. V duchu si vynadal za včerejší návrh, že ji vyzvedne právě tam.

Když vstoupil, s povděkem zaznamenal, že v místnosti téměř nikdo není. Hermionu našel sedět u krbu spolu s Weasleovou. No, mohlo to být horší, uvědomil si. Mohl s ní sedět taky Potter a Weasley.

Pár kroky tedy přešel místností. Hermiona si jej všimla a vyšla mu trochu nejistě naproti.

„Sluší ti to," pravil Draco s mírným úsměvem, ačkoli to ani zdaleka nevystihovalo to, jak nádherná Hermiona byla.

„Díky," zčervenala trochu dívka a nerozhodně přešlápla na místě.

Draco střelil pohledem po křenící se Weasleyové, která je od krbu nadšeně pozorovala. „Půjdeme?" navrhl rychle a rukou jí pokynul k východu. Hermiona mu věnovala milý úsměv a vydala se s ním ven.

„Tak kam nás dnes vezmeš?" zeptala se, když procházeli ztichlými chodbami hradu. Většina studentů byla zrovna na večeři, takže měli soukromí.

„Večeřela jsi?" zeptal se místo odpovědi Draco, když procházeli kolem Velké síně a dolehl k nim cinkot příborů a nadšené tlachání stovek studentů.

„Ještě ne," zavrtěla dívka hlavou.

„To je dobře," usmál se spokojeně. Sotva vyšli hlavní bránou, zastavil ji letmým dotykem na rameni. „Dneska tě nevezmu nikam mimo školu. Ne že bych nechtěl," pousmál se křivě, „ale McGonagallová mi tak trochu naznačovala, že už nás nikam pouštět nebude."

Hermioně po tváři přeběhl pobavený výraz. „Tak trochu to naznačovala?" zopakovala, jako by snad chtěla další vysvětlení.

„Jak jsem řekl," pokrčil Draco rameny. „Takže, pokud ti to nevadí, bych tě dnes vzal někam jinam. Na místo, které jsem si oblíbil v době, kdy jsem byl na všechno sám," sdělil jí nepříliš jistým hlasem.

Dívka trochu zvážněla. Došlo jí, že naráží na období jejich šestého a sedmého ročníku. Tiše přikývla.

Bok po boku se vydali napříč ztemnělými školními pozemky. Hermiona přebíhala očima tolik známá místa. S Harrym a Ronem se po těchto pozemcích potulovali tolikrát, že to ani nedokázala spočítat. Koutky úst se jí mírně pozvedly, když spatřila světlo vycházející z Hagridovy boudy. Tu minuli a blížili se k Zapovězenému lesu.

Dívka trochu nejistě pohlédla na blonďáka po svém boku.

„Věř mi," řekl s povzbudivým úsměvem a vzal ji za ruku.

Když vstoupili pod kryt korun stromů, měli oba pocit, jako by se setmělo snad ještě víc. Prvních pár metrů jim pod nohama ještě křupal navátý sníh, ale i ten za chvíli vytlačila majestátní neústupnost a klid prastarého lesa.

Draco po chvíli rozsvítil konec své hůlky a Hermiona se k němu připojila. Ať už si dnešní večer představovala jakkoli, návštěva Zapovězeného lesa mezi její představy rozhodně nepatřila. Beze slova se nořili hlouběji mezi vysoké stromy. Pod nohama jim občas zapraskaly drobné větvičky.

„Draco?" zašeptala po několika tichých minutách Hermiona napjatě.

„Už tam budeme," dolehl k ní jeho tichý, uklidňující hlas. Nervózně polkla, ale pokračovala dál.

Měl pravdu. Po pár krocích se před nimi tma trochu rozjasnila a oni vešli na menší, zvláštně působící mýtinu. Než se Hermiona stačila porozhlédnout kolem sebe, mávl Draco hůlkou.

Dívce ze rtů unikl tichý povzdech, když se na mýtině rozzářilo několik světel a jí se tak naskytl pohled na téměř pohádkově působící kousek přírody.

Zasněžený prostor kolem lemovaly stromy, které již nepůsobily zlověstně, jak se jí ještě před chvílí zdálo, ale podivně uklidňujícím dojmem. Uprostřed mýtiny kraloval celému prostoru majestátní, očividně několik stovek let starý dub. Ač se to zdálo téměř nemožné, i uprostřed zimy měl zelené listí, které tiše šumělo ve větru. Dívka si všimla, že na stromě a v jeho okolí není jediná sněhová vločka. Fascinovaně popošla o pár kroků blíž a zpozorovala, že v jeho kořenech kvete několik květin. Nikdy nic podobného neviděla. Nechápala, jak je to možné, ale náhle se cítila naprosto bezpečně. Očarovaně se ohlédla na Draca, který tiše stál za ní a s mírným úsměvem přihlížel jejímu nadšení.

„To jsi zařídil ty?" zeptala se tiše, aby nenarušila atmosféru a rukou ukázala směrem ke stromu.

Draco zavrtěl hlavou. „Rád bych si připsal zásluhy, ale ne. Toto místo jsem našel už hodně dávno a vždycky vypadá takto. Samozřejmě až na ten sníh. Ten strom je zřejmě nějak magicky ovlivněný. Ptal jsem se na to kdysi Severuse a ten mi jen řekl, že to musí být opravdu prastará magie. Prý o něčem podobném četl. Dřív to byla posvátná místa původních národů. Dnes jich už moc není."

Dívka se zase fascinovaně otočila a s novým zájmem si prohlédla strom před sebou. „Je to nádhera," zašeptala. Draco se spokojeně usmál. Věděl, že ji takový objev potěší. Hermiona zase popošla o několik kroků blíž a začala strom opatrně obcházet. „Neměla jsem ani tušení, že je něco tak nádherného na Bradavických pozemcích."

Když se po několika minutách dostatečně vynadívala na své okolí, přistoupila se zase k Dracovi. „Děkuju, že jsi mi to tu ukázal," usmála se vděčně.

Úsměv jí opětoval a zase mávl hůlkou. Před jejich zraky se objevila kouzlem upravená deka, několik polštářů na sezení a koš s jídlem.

„Když jsi nevečeřela," pokrčil Draco rameny, jako by to ani nestálo za řeč. Hermiona ztratila řeč. V životě by ji nenapadlo, že pro ně Draco uspořádá noční piknik uprostřed zimy na začarované mýtině.

„Tohle se mi zdá, že?" otočila se k němu nevěřícně.

„Nevím jak ty, ale já jsem docela vzhůru a při smyslech," sdělil jí pobaveně a posadil se na deku. Ještě se ujistil, že jeho kouzla opravdu působí a mrazivý sníh se k nim přes deku nijak nedostane.

O pár okamžiků později se k němu posadila i Hermiona se stále ohromeným výrazem ve tváři. Beze slov se pustili do jídla.

„Nikdy by mě nenapadlo, že jsi našel něco tak úžasného. A že by ses o to chtěl podělit zrovna se mnou. Kdo jsi a co jsi udělal s Dracem Malfoyem?" vydechla nakonec s úsměvem, když už jen pila horký čaj a rozhlížela se kolem.

Chlapec je pokrčil rameny a zvážněl. „Chápu, že tě dnešek asi překvapil. Ale po tom všem, co jsi pro mě udělala... Chtěl jsem ti ukázat, že pro mě hodně znamenáš."

„Draco, ty pro mě přece taky moc znamenáš," odvětila zcela vážně.

Trochu se pousmál, ale pokračoval: „Chtěl jsem se s tebou podělit o místo, které mi pomohlo v dobách, kdy mi bylo nejhůř."

Dívka mu pohlédla do tváře, ale on očima uhnul. Bylo vidět, že zvažuje svá další slova. „Jednou jsem toho všeho měl prostě dost. Chtěl jsem to skončit. Nevěděl jsem, jak dál. Toulal jsem se po lese a asi doufal, že narazím na kentaury nebo tak něco. Ani nevím jak, ale nohy mě zavedly sem. Ten den jsem tu proseděl několik hodin. A uvědomil jsem si, že musím pokračovat. Od té doby jsem sem chodil docela často. Utřídit si myšlenky. Přemýšlet." Zvedl k ní zastřený pohled. „Hádám, že tohle místo mi zachránilo život. Bylo dost důležitou součástí mého života tady na hradě."

Dívka netušila, co by na to všechno měla říct. Jen beze slova vyhledala jeho dlaň a stiskla ji ve své. Vděčně se na ni pousmál a stisknutí opětoval.

„A jak jsem řekl. Teď jsi důležitou součástí mého života ty. Nevím, jak se to stalo, Hermiono...," řekl tiše a lehce zaváhal. „Nevím, jak se to stalo, ale je to tak. Jsem rád, že nás k sobě Zákon přiřadil. A jsem rád, že jsi tu letos pro mě byla, kdykoli jsem to potřeboval."

Netušil, kde se v něm všechna ta slova berou. Původně jí nic takového říkat nechtěl, ale vzpomínka na všechny ty zoufalé chvíle, které zde strávil, ho donutila se trochu více otevřít.

„Asi bych si to nikdy nepřiznala, ale i já jsem ráda," uslyšel nakonec dívčina tichá slova. Překvapeně zvedl hlavu. Tentokrát to byla ona, kdo uhýbal očima. „Když se to všechno stalo, byla jsem zoufalá. A rozhodnutá, že si tě nikdy nevezmu. Ale už několikrát jsi mi dokázal, že jsi jiný, než jsem si myslela. Že jsi někdo, vedle koho si dokážu představit svou budoucnost."

Radostně se usmál. Zdálo se, že Hermiona si ani neuvědomuje, kolik pro něj její slova znamenají. Nemohl ani tušit, že ona má podobné pocity. Tolik pro ni znamenalo, že se jí Draco postupně otevíral.

Stiskl její dlaň ve své pevněji a trochu si ji přitáhl blíž. Netušil, jestli jej k něčemu takovému pohání zvláštní atmosféra tohoto místa, nebo vlastní pocity. Hermiona zvedla oči a spoutala ho ve svém pohledu. Další slova již nebyla třeba. Nepřemýšlel, jestli je to vhodné. Nepřemýšlel, jestli tím mezi nimi něco nepokazí. Musel to udělat. Než by Draco ztratil odvahu, překonal malou vzdálenost mezi nimi a lehce ji políbil.

Děkuji za podporu u minulé kapitoly. Státnice jsou za mnou, můžete se těšit zase na častější vydávání! :)