„Co se tak křeníš?" šťouchla Hermiona loktem do vedle sedící kamarádky. Seděla s Ginny venku a společně se snažily zahřát mdlými zimními slunečními paprsky. Měly za sebou celodenní výuku a rozhodly se jít ven, aby si trochu provětraly hlavy. Nakonec skončily u jezera, kde si sedly na zmrzlý břeh. Hermiona vyčarovala své proslulé plamínky, které teď plápolaly bezpečně uzavřené v malé sklenici umístěné mezi dívkami.

„Já jen pořád nemůžu uvěřit, že mě Harry opravdu požádal o ruku," povzdechla si zrzka a se stále širokým úsměvem nastavila slunci tvář. „Bylo to tak romantické a nečekané. On je někdy tak příšerný pařez, že je to pro mě prostě nepochopitelné."

„To ty sis ten pařez vybrala," pokrčila Hermiona rameny. Na tváři jí u toho pohrával lehký úsměv. Naprosto chápala, o čem její kamarádka mluví. V tomto ohledu mohl Harrymu konkurovat snad už jen Ron.

„Máš pravdu, vybrala. A jsem ta nejšťastnější na světě, protože jsem si vybrala skvěle!" usmála se Ginny, ale vzápětí na ni rychle pohlédla a trochu se zamračila. „Promiň, já... Tak jsem to samozřejmě nemyslela."

„Co?" nechápala Hermiona.

„No, vždyť víš...," zaváhala Ginny. „Že ty sis vybrat nemohla," vysvětlila a s obavami čekala na její reakci.

To Hermionu překvapilo. „Ale já ti přece nevyčítám, že sis Harryho vybrala. Jsem moc ráda, že jste skončili spolu. A s Dracem, ač bych si to nikdy nepomyslela, to není zas až tak špatné. To jsem ti přece říkala už několikrát."

„Já vím, jen... Přemýšlela jsi někdy nad tím, jaké by to bylo, kdybyste s Ronem opravdu skončili spolu?" zeptala se Ginny opatrně.

„To nevím. Asi jsem nad tím nikdy moc neuvažovala," zamyslela se nad její otázkou kudrnatá čarodějka. „Ze začátku jsem s ním být chtěla, protože jsem si nedokázala představit svou budoucnost s Malfoyem. Ale postupně jsem změnila názor. Víš, s Ronem jsem se nikdy necítila tak, jako teď s Dracem," přemýšlela nahlas, ale zarazila se. Nebyla si jistá, jestli toto může Ginny říkat. Přece jen byla Ronova sestra a mohlo by se jí to dotknout. A navíc to byly úvahy, které dosud nikdy nevyslovila nahlas a spíše je sama před sebou potlačovala.

„Já mu to neřeknu, neboj," usmála se na ni Ginny povzbudivě.

Hermiona ještě chvíli váhala, ale nakonec se usmála zpět. „Dobře. Vlastně o nic nejde, jen mi to připadá vůči Ronovi trochu nefér." Na okamžik se odmlčela, než pokračovala: „S ním jsem zkrátka nepoznala moc velký rozdíl mezi tím, když jsme byli jen kamarádi a tím, že jsme spolu pak chodili. Skoro nic se nezměnilo. Jasně, intimita tam byla, jen... To bylo asi všechno. S Dracem je to jiné."

„Intimita?" rozesmála se Ginny. „Proč mluvíš tak strašně formálně, Hermiono," dobírala si ji.

„Ginny," okřikla ji Hermiona a zkousla si ret. „Radši bych o tom nemluvila vůbec!"

„Jasně, promiň," hihňala se dál Ginny. „A jak je to teda s Malfoyem jiné?" vrátila se pak raději k původní otázce a snažila se zachovat vážnější tvář.

„Já se o tom vážně nechci bavit, Ginny," odvrátila Hermiona hlavu. „Sama v tom nemám jasno."

„Jako v čem?" nechápala.

„Asi ve všem. V tom, co je mezi mnou a Dracem. Pokud vůbec něco je," odpověděla tiše.

Ginny vykulila oči a musela se kousnout do jazyka, aby se nezačala dál vyptávat. Svou kamarádku však znala natolik dobře, aby poznala, že téma je uzavřené. Na jazyku ji pálilo tolik otázek, ale udržela se. Však až bude Hermiona chtít, promluvíme si o tom, uklidňovala se v duchu.

Po pár vteřinách ticha ji Hermiona objala. „Jsi skvělá kámoška, že mě chápeš. Děkuju," usmála se. Ginny nezbylo nic jiného, než úsměv i objetí opětovat, ač by teď dala cokoli za to, aby jí Hermiona raději řekla, nač myslí.

„Půjdeme dovnitř?" navrhla nakonec mladší z dívek. „Je docela zima." Hermiona kývla na souhlas a mávnutím hůlky sbalila sklenici s plamínky. Bok po boku se pomalým krokem vracely do hradu a k tématu, jež nakously u jezera, se již nevyjadřovaly. Ginny se vrátila ke své zasněné podobě a znova zavedla řeč na Harryho.

Zastavily se až u schodiště, které vedlo k Nebelvírské věži. „Hermiono, nechceš jít zase do knihovny, že ne?" začala zrzka varovným tónem, když si všimla, že její kamarádka váhá, kterým směrem se vydat.

„No, chtěla jsem," opáčila Hermiona nejistě.

„Žádné takové! Nemůžeš tam strávit všechen čas. Kdy sis naposledy udělala chvilku pro nás, co?" zamítla to Ginny rázně a narážela tak na sebe, Harryho a Rona.

Hermiona zaváhala. Ginny měla pravdu, poslední dobou se s nimi vídala spíš sporadicky. Jenže její potřeba věnovat se školním povinnostem převažovala. „Ale ta esej do Lektvarů-," začala protestovat, ale Ginny ji rázně přerušila.

„Tu stejně dobře zvládneš napsat i zítra. Jako bych tě snad neznala. Pojď, kluci chtěli hrát Řachavého Petra, tak se přidáš." A aniž by poslouchala jakékoli námitky, téměř Hermionu odtáhla směrem k věži.

Nakonec si Hermiona společnost svých přátel velmi užila. Kdo ví, kolikrát si ještě budou moci bezstarostně posedět. Jejich poslední ročník se pomalu začal chýlit ke konci. Sice ještě zbývalo dost času, než začnou letní prázdniny, ale čekala je spousta učení na závěrečné zkoušky. Proto se Hermioně podařilo potlačit svůj vnitřní hlas svědomí, který ji nabádal, aby se raději věnovala škole, a upřímně se bavila.

Do ložnice odcházela večer ve velmi dobré náladě. Se širokým úsměvem pozdravila Draca, který překvapeně odložil svůj deník, ve kterém si něco pročítal a s pozvednutým obočím si prohlédl její rozzářenou tvář.

„Nějaké dobré zprávy?" zeptal se s mírným úšklebkem.

Čarodějka zavrtěla rozpustile hlavou. „Jen se mi podařilo několikrát porazit všechny v Řachavém Petrovi," vysvětlila, ale spíš tím Draca ještě víc zmátla.

„A?"

„A?" zopakovala po něm a trochu pozvedla hlavu. „Jsem prostě dobrá," prohlásila spokojená sama se sebou a zmizela v koupelně.

Na to Draco jen nechápavě zavrtěl hlavou. Očividně tu byla spousta stránek Hermiony Grangerové, které ještě neznal. Věděl o ní, že chce být ve škole vždy nejlepší, ale nenapadlo ho, že tomu do takové míry bude i v soukromí.

„Nerad bych ti kazil náladu," řekl, když se Hermiona objevila zase v ložnici a rozčesávala si mokré vlasy, „ale psala mi matka. Navrhuje nám, abychom se s ní teď o víkendu setkali."

Hermionina ruka s hřebenem se na chvíli zarazila, ale rychle se zase dala do pohybu. „Dobře," souhlasila.

„Dobře? Jenom tak?" Vyvedla tím Zmijozela z míry.

„Jistě. Horší než posledně to být přece nemůže," natočila dívka zamyšleně hlavu na stranu. „Ale napiš jí, prosím, že se chci setkat na nějakém normálním místě. Ne v tak snobské restauraci jako posledně."

Draco se křivě pousmál. „Domluveno."

***

Sobota odpoledne

S hlasitým prásknutím se v temné uličce objevily dvě postavy. Obě byly oblečeny v teplých kabátech, přičemž drobnější postava měla ruku zaklesnutou do rámě vyšší, mužské postavy. Obezřetně se rozhlédli, jestli jejich příchod zůstal nepovšimnut. Když shledali, že jsou sami, trochu se na sebe pousmáli.

„Vždycky jsem nervózní, jestli náhodou na někoho nenarazíme," zašeptala Hermiona a trochu se k Dracovi přitiskla, jako by ji snad ta představa poplašila.

„Nic nehrozí. Plánoval jsem to přece já," odfrkl si Draco.

„No právě," ušklíbla se Hermiona. „Stejně se divím," pokračovala dřív, než mohl něco namítnout, „že nám profesorka McGonagallová ty výlety pořád povoluje."

„Je pravda, že se netvářila extra nadšeně," pokýval Draco hlavou a před očima mu proletěla vzpomínka na Minervu, kterak rozčileně přechází po ředitelně a vysvětluje mu, že Bradavice nejsou žádný holubník, aby si chodívali ven, kdykoli se jim zachce. Stálo ho to nemálo úsilí, aby ji přesvědčil na další propustku ze školy. Nakonec se na jeho stranu musel připojit portrét Severuse Snapea i Albuse Brumbála. Přesto ji musel ujišťovat, že to je určitě naposledy, kdy ji žádá o podobnou výjimku. Ředitelka neopomněla podotknout, že z jeho výjimek se v podstatě stává pravidlo, ale povolení mu nakonec udělila.

„Tak kam dnes jdeme?" odvedla Hermiona pozornost k jejich dnešnímu setkání a zase se rozhlédla kolem sebe. „Počkat, tady jsme už byli, ne?" zarazila se.

Draco se ušklíbl. „Občas ti to celkem pálí, Grangerová." Hermiona jej probodla varovným pohledem, ale když si všimla, že to nemyslel nijak urážlivě, pousmála se.

„Takže jdeme zase ke skřítkům?" zaradovala se. Minule, když se v oné kavárně shledala se svými rodiči, si podnik opravdu oblíbila. Oceňovala, že jej vedli nezávislí skřítkové.

„Napadlo mě, že by ti to mohlo udělat radost," pokrčil Draco rameny, jako by o nic nešlo. „Půjdeme?"

Stále zavěšeni do sebe se pomalým krokem vydali uličkami ke kavárně.

„Co myslíš, že bude chtít tvoje matka probrat?" nadhodila Hermiona trochu nervózně. Před pár dny dnešní výlet zdánlivě bezmyšlenkovitě odsouhlasila. Klidná ze setkání však rozhodně nebyla. Stále měla v živé paměti, jak dopadla jejich první společná schůze a že to u Draca vedlo k částečnému vydědění.

„Upřímně? Nemám nejmenší tušení."

„Tak teď jsi mě fakt uklidnil," pronesla Hermiona sarkasticky, ale to už stáli před zmiňovanou kavárnou. „No, tak ať to dopadne lépe než posledně."

Draco nemohl než souhlasit. Ruku v ruce tedy vstoupili dovnitř.

Hermiona prožívala malé déjà vu, když ji ovanul horký vzduch a příjemná vůně, která byla pro kavárnu zjevně typická. Napůl očekávala, že od zadního stolu zase vstanou její rodiče, ale to se nestalo. Od minula se pár věcí přece jen změnilo. Bylo tu mnohem více hostů a naproti jim vykračovala Narcissa s typicky vznešeným a neproniknutelným výrazem ve tváři.

Pár kroků před mladou dvojicí se zastavila a mírně se pousmála, když si je prohlédla.

„Draco," uvítala pak trochu nejistým tónem svého syna.

„Matko," kývl Draco hlavou na pozdrav.

Narcissa okamžik váhala, ale pak překonala těch pár kroků, které je oddělovalo a Draca objala. Její syn objetí po malém zaváhání opětoval. Hermiona si všimla, že se Narcissa v tu chvíli něžně usmála.

„Slečno Grangerová," podala žena ruku dívce, když syna pustila.

„Ráda vás opět vidím," přinutila se Hermiona ke zdvořilé odpovědi, ač si nebyla jistá, do jaké míry je pravdivá.

„Děkuji, slečno. Já vás také, zvlášť po našem posledním setkání," odvětila Narcissa, ale stále si uchovávala neproniknutelný výraz. „Posadíme se?" zeptala se a pokynula rukou k menšímu stolu opodál. Společně k němu přešli.

Draco Hermioně pomohl z kabátu a ztěžka polkl, když mu na ni padl zrak. Hermiona po konzultaci s Ginny tentokrát zvolila tmavě vínové, neformální šaty, které obepínaly její postavu a sahaly lehce nad kolena. Zajímavě řešený vrchní díl odhaloval nahá ramena. Na krku měla připnutý přívěsek, který jí Draco věnoval k Vánocům.

„Sakra, Grangerová. Musíš mi to dělat?" prohodil Draco šeptem do jejího ucha, když jí galantně přisunoval židli a pomáhal sednout.

„Co?" nechápala Hermiona, ale Draco jen roztěkaně zatřásl hlavou a sedl si na své místo.

Snažil se zachovat si chladnou hlavu, ale zrak mu pořád přeskakoval na Hermionu. Zdálo se, že dívka si snad ani neuvědomuje, jaký má na něj vliv.

Probralo jej až Narcissino nenápadné odkašlání. „Draco?" vybídla jej a on si až teď všiml, že u něj stojí skřítek a čeká na objednávku.

„Já..." zaváhal Draco, ale rychle se vzpamatoval. „Dám si prosím kapučíno."

„Takže jako slečna," uklonil se lehce skřítek a zmizel.

„Jsi v pořádku?" zeptala se jej jeho matka, ale na tváři jí přitom pohrával pobavený úsměv. Zřejmě si všimla jeho pohledů k Hermioně.

Draco se trochu zamračil. „Jistě," pravil lehce odměřeně a konečně se zase plně soustředil na konverzaci.

„Takže," nadechla se Narcissa, ale byla přerušena skřítkem, který se vrátil s jejich objednávkami. „Jsou tu vážně milí. Draco, jak jsi toto místo objevil?" usmála se na skřítka, který opatrně balancoval kávy na malém podnose.

„Poradila mi to Pansy."

„Ach tak. Šikovná mladá dáma," přikývla žena a upila ze svého šálku. „No, zřejmě vás zajímá, proč jsem se s vámi chtěla sejít."

„To ano," jala se odpovědět Hermiona, když bylo jasné, že Draco nepromluví.

„Věc se má tak. Od chvíle, kdy jste mě, slečno, navštívila, jsem hodně přemýšlela. A uvědomila jsem si, že musím hodně věcí přehodnotit, pokud nechci ztratit svého jediného syna." S těmi slovy se na Draca zkoumavě zahleděla, ale ten nevypadal, že by jej její slova nějak zasáhla. „Draco, mluvila jsem s tvým otcem," řekla nakonec suše.

To blonďáka konečně trochu zaujalo. „Ano?"

„Navštívila jsem ho v Azkabanu. Nevypadal moc dobře. Jediné štěstí je, že už Azkaban nehlídají mozkomoři. To by, obávám se, nepřežil."

„Ne že by to byla nějaká škoda," podotkl Draco.

Narcissa nesouhlasně semkla rty, ale nic neřekla. Bylo jí jasné, že by tím je přilila olej do ohně. Nakonec pokračovala: „Probrala jsem s ní ještě jednou celé vaše plánované manželství, ale on svůj názor nechce změnit. Stále trvá na tom, že ses nezachoval v zájmu našeho rodu."

„To ale-," začal Draco namítat, ale Narcissa pozvedla ruku a umlčela ho tak.

„Vím, co mi teď chceš říct, Draco. A souhlasím s tebou," řekla a tím Draca naprosto vyvedla z míry. Chlapec si vyměnil překvapený pohled s Hermionou, která dosud jen tiše seděla a naslouchala.

„Souhlasíš se mnou?" zopakoval po ní nakonec překvapeně.

„Ano," kývla jeho matka. „Doba se změnila a náš rod, pokud chce tuto změnu přežít, se musí změnit také. Myšlenka čisté krve již nemá v tomto světě své místo a je nesmyslné trestat tě za něco, za co nemůžeš. Jak jste správně podotkli při našem prvním společném setkání, o Zákon se nikdo neprosil."

Opět se napila své kávy a dala jim tak možnost se také k celé věci vyjádřit. Ani Draco, ani Hermiona však neřekli jediné slovo a čekali, jak bude pokračovat.

„Tvůj otec je ve vězení a v jeho nepřítomnosti tak majetek naší rodiny spravuji já. Proto jsem se rozhodla obnovit ti přístup k některým účtům," řekla Narcissa, jako by to byla na nejběžnější věc na světě.

Na chvíli se rozhostilo ticho, než promluvil Draco: „K některým?" pozvedl obočí, žádaje tak další vysvětlení.

„Jistě. Tvůj otec s tím sice nesouhlasil, ale momentálně to je tak to jediné, co může dělat. Nemáš samozřejmě přístup ke všemu, to ne. Ale pro začátek by ti to mohlo stačit. Po svatbě bychom pořešili zbytek." Narcissa si prohlédla zaskočeného syna před sebou. „Draco, pochop," dodala nakonec, když se zdálo, že stále úplně nerozumí nastalé situaci, „nemůžu ti náhle zpřístupnit vše. To by tvůj otec mohl napadnout. Ale na drobné krůčky, které podnikám, nemůže právně nic namítat. Navíc ti dávám přístup výhradně ke své části peněz."

„Aha, tak už je mi to jasné," ušklíbl se Draco. Jeho matka na to nic neřekla. Neměla co. Jistěže situace nebyla ideální. Ale ona nikdy, po celý svůj život, nebyla jen svou paní. Nejdřív byla hodnou dcerou, pak poslušnou manželkou, nakonec milující matkou. Celý život se podvolovala rozhodnutím mužů. Tato situace byla nová i pro ni. Poprvé byla v podstatě svou paní, i když stále pod vlivem manžela. Všechny své kroky, jak právní, jak soukromé, teď musela podnikat velmi obezřetně.

„Promiňte, paní Malfoyová," ozvala se zase Hermiona a přitáhla tak její pozornost zase k sobě. „Ale když říkáte, že jste přehodnotila situaci, co přesně tím myslíte?"

Narcissa se na ni usmála. Dívka byla opravdu velmi bystrá a šla vždy rovnou k věci, což jí velmi imponovalo. „Tím myslím, že proti vašemu sňatku již oficiálně nic nenamítám. Je to sňatek nechtěný a nucený, to jistě. Ale věřím, že jste si k sobě cestu našli, případně velmi brzy najdete. A nebudete nešťastní."

Tím je opět oba zaskočila. Ať už si dnešní setkání představovali jakkoli, takový posun rozhodně nečekali.

„Tak to... děkujeme," zareagovala Hermiona po krátkém zaváhání. Nějak netušila, co přesně by měla říct.

Narcissa krátce kývla. „Máte již nějaký termín svatby, nebo je stále ještě brzy?" zeptala se se zájmem.

Draco si s Hermionou vyměnil další nejistý pohled. „Domluvili jsme se na první víkend v srpnu," odpověděl nakonec.

Jeho matka na okamžik zavřela oči. Bolestně ji zasáhlo, jak málo mají jeho syn s touto dívkou času. A že Draco nemá na výběr. Opět.

„Budu s tím tedy počítat. Pokud budu tedy zvaná," prohodila nenuceným tónem. Trochu ji zamrzelo, když Draco jen kývl, ale nic dalšího neřekl. To mohlo znamenat v podstatě cokoli. Ale mohla si za to sama. Svými rozhodnutími jej od sebe odháněla.

„A otázku dětí...?" začala, ale Draco ji hned doplnil.

„To jsme ještě neřešili."

„Jistě." Nevěděla, co dalšího by řekla, a tak se raději zase napila. Sice se snažila vypadat rozhodně a sebejistě, ale ve skutečnosti měla k takovému stavu daleko. Nemohla si však dovolit dát najevo své skutečné pocity.

Zbytek setkání proběhl víceméně v tichosti. Draco se matky vyptal na opravy sídla, které již byly dokončeny, ale jinak si neměli moc co říct. Všichni se potřebovali v klidu zamyslet nad změnami, které dnes nastaly.

„No," usmála se nakonec Narcissa a zvedla se. „Ráda jsem vás oba viděla. Slečno Grangerová, ještě jednou vám tímto děkuji za vaši minulou návštěvu. Ani nevíte, co pro mě znamenala."

Hermiona se jen plaše usmála. Již nějakou dobu netoužila po ničem jiném než se vrátit do Bradavic. Celé setkání jí připadalo přinejmenším zvláštní a velmi napjaté.

„Napiš mi, Draco, ano?" objala Narcissa svého syna a ten jen něco neurčitě zamručel. „Doufám, že se zase brzy uvidíme," řekla oběma zdvořile na rozloučenou a bez dalšího slova se vydala pryč.

Chlapec i dívka za ní zaraženě hleděli, než se zase obrátili k sobě.

„Asi půjdeme, ne?" navrhl Draco. Když Hermiona přitakala, přivolal si k sobě skřítka, který je ten den obsluhoval, aby mohl zaplatit.

Bez dalšího slova se sbalili a z nedaleké uličky se přemístili do Prasinek.

Bok po boku se vydali na cestu k hradu. Hermiona trochu zaváhala, ale pak se k Dracovi zase přitiskla, stejně, jako když se před pár hodinami přemístili do Londýna. Draco se lehce pousmál a nabídl jí rámě, které dívka s povděkem přijala.

„Takže, co si o tom všem myslíš?" zeptala se čarodějka, když se dostali ke vstupní bráně a vstoupili zase do školy. Po chodbách se pohybovalo několik studentů, ale nikdo si jich nevšímal. S blížícím se večerem každý spíš mířil ke své společenské místnosti.

„Těžko říct," pokrčil Draco rameny a automaticky zamířil s Hermionou nahoru po schodech. „Zdá se, že matka konečně dostává rozum."

„Vážně to všechno tak najednou přijala?" zaváhala dívka, která tomu stále nějak nechtěla uvěřit.

„Najednou? Ne, to bych neřekl," zavrtěl Zmijozel hlavou. „Podle mě nad tím vším uvažovala už delší dobu. Hádám, že jsi byla ta poslední kapka, která ji přinutila konečně začít něco dělat."

To se Hermioně zdálo jako přijatelné vysvětlení. Už když Narcissu před pár týdny navštívila, měla pocit, že žena váhá nad tím, co je správné a co ne.

Dracovi se docela ulevilo, že v Nebelvírské společenské místnosti nenarazili na nikoho z Hermioniných přátel. Obzvlášť malá Weasleyová uměla být mimořádně zvědavá.

V jejich ložnici Hermiona o pár kroků poodstoupila a svlékla si kabát. Mávnutím hůlky jej poslala do své skříně a otočila se zase k Dracovi, který ji s mírným úsměvem pozoroval.

„Ani jsem ti neřekl, jak moc ti to dneska sluší," řekl nakonec lehce chraplavým hlasem.

„Děkuju," usmála se na něj potěšeně.

Draco zaváhal, ale nakonec si dodal odvahy vyslovit to, nad čím již od návratu uvažoval: „Máš zítra večer něco v plánu?"

Hermiona svraštila překvapeně obočí. „Ne, nemám. Proč?"

„V tom případě si tě na zítřejší večer zamlouvám," pousmál se sebejistě. „V šest hodin tě vyzvednu u vás ve společence." A bez jakéhokoli dalšího vysvětlení zamířil do koupelny, nechávaje tak dokonale zmatenou Hermionu za sebou v ložnici.