Uběhlo pár dní, během kterých se alespoň zdánlivě vše vrátilo k normálu. Draco přestal zamyšleně sedávat na všech místech, která našel, ustalo napětí mezi ním a Pansy a Hermiona si pomalu zvykla na to, že v posteli neusíná sama.

Je tedy pravda, že když se své zrzavé kamarádce s novou situací „Draco a já spíme v jedné posteli" svěřila, Ginny málem vyletěla z kůže a nebyla šokem k zastavení.

„Cože? To jakože ty a on... Ne, to ne. To je hrozná představa, to zamítám. A jako... Proč? Čí to byl u Merlina nápad? Na jedné posteli? Takže i spolu? Ne, tomu nevěřím," vychrlila ze sebe na jediné nadechnutí a vyděšeně třeštila oči.

„Uklidni se, Ginny," tišila ji hned Hermiona. „O nic nejde, nic mezi námi není!"

Jenže Ginny jako by neslyšela. „Nemůžu tomu uvěřit! Prostě... To nejde. Nemůžeš s ním spát, to je úchylné. Vždyť je to Malfoy!"

To už Hermionu trochu vytočilo. „Nespíme spolu tak, jak myslíš. Jen na jedné posteli! Navíc, pokud vím, si ho stejně budu muset vzít a mít s ním dítě, Ginny. A to jaksi nepůjde jen ze vzduchu," řekla a na ta slova sama trochu pobledla. „Já prostě nechci dělat, že Malfoy neexistuje a pak si ho vzít a vyspat se s ním. Chtěla bych, aby všechno bylo co nejvíc normální, chápeš?" dodala nakonec tiše.

„Ale... Malfoy," namítla chabě Ginny stále v šoku.

„Ano, Malfoy. Ty máš Harryho, kterého miluješ, Ginny, a já ti to moc přeju. Ale já takové štěstí neměla. Prostě zkus přijmout fakt, že s ním teď spím na jedné posteli. Vůbec, neměla jsem ti to ani říkat," povzdechla si.

„Ne, promiň, Hermiono. Vždyť já vím. Jen jsem tě ze začátku asi špatně pochopila a... Prostě to byl velký šok naráz. Nezlob se," pousmála se omluvně.

Když se na ni Hermiona na oplátku také usmála, úlevně si oddechla a zlehka ji objala. „Ale až se s ním rozhodneš vyspat, tak mě varuj předem. Pokud možno tak měsíc dopředu, ať se na to můžu psychicky připravit," mudrovala. „I když, na to se asi nepřipravím nikdy," ušklíbla se.

***

Draco seděl ve společenské místnosti a po několika předchozích dnech se cítil poměrně dobře. Stále si nebyl jistý, jestli se rozhodl dobře, ale už se to nedalo vzít zpět a to mu vyhovovalo.

Dnešní odpoledne měli volné, takže si po delší době povídal s Pansy, Theem a Blaisem, jako měli ve zvyku za starších časů. Po chvíli se k nim přidala i Daphné, která si přisedla k Theodorovi na klín a s úsměvem občas něco podotkla.

„Jsem ráda, že vy dva jste spokojení," usmála se na ně z ničeho nic Pansy. Oba zmínění si vyměnili překvapené pohledy.

„Pansy... Víš, že jsme spolu něco měli i před zákonem, že ano?" ušklíbl se nakonec Theo a pohladil Daphné po vlasech.

„Vím, ale stejně. Mohlo se něco pokazit. Ale vy jste šťastní," řekla a přejela je oba spokojeným pohledem.

„Když už jsme u toho, vy už jste se smířili s tím, jak to je?" zeptala se Daphné a pohlédla na zbylé tři členy skupiny.

„Ač bych to nikdy neřekl, tak ano. Lenka je úžasná," usmál se Blaise.

„Všimli jsme si," zaznělo od Draca, Pansy i Thea zároveň a Blaise se zamračil.

„Málokdy jste bez sebe," dodala Pansy. „Ale to je dobře. Mám radost."

„Ty s Weasleym si ale taky celkem rozumíš, pokud dobře vím," nedal se Blaise. „A Dráček? Onehdy mohl na Grangerové oči nechat," odfrkl si.

Draco jen protočil očima, ale nevyjadřoval se.

„Kdo by to byl řekl, že si k sobě nakonec najdete cestu," přikývla Daphné.

Blonďák trochu pobledl, ale nedal na sobě nic znát a trochu křečovitě se pousmál. „Jistě."

Než mohl kdokoli něco dalšího říct, vyrušil je chraplavý hlas.

„Pane Malfoyi... A... vy všichni. Omlouvám se za vyrušení. Mohl byste na chvíli se mnou prosím?" otázal se profesor Křiklan.

Draco se překvapeně podíval po ostatních, kteří stejně nechápavě pokrčili rameny. Křiklan do Zmijozelské společenské místnosti zavítal málokdy.

„Ovšem," přikývl nakonec a zvednul se z pohovky.

„Výtečně," zamumlal si pro sebe postarší profesor a zamířil k východu.

Draco jej následoval, aniž se zeptal, kam mají namířeno. Bylo mu to celkem jedno. Pokud věděl, nic neprovedl, a tudíž nechápal, co po něm Křiklan asi chce.

Když se však ocitli před kamenným chrličem strážícím ředitelnu, znejistěl. Ředitelka by sis jej nezavolala jen tak pro nic za nic. Něco se muselo stát.

Neochotně vystoupal po schodech a následoval Křiklana dovnitř. Když vstoupil a spatřil, jak u stolu sedí jeho matka, málem se mu zastavilo srdce.

„Á, pane Malfoyi." Ředitelka na něj upřela svůj přísný pohled. „Děkuji, Horacio, to už si pořeším sama," řekla mile svému kolegovi, který se s tichým pozdravem trochu neochotně odporoučel a opustil ředitelnu.

Rozprostřelo se tíživé ticho, které nakonec znova prolomila McGonagallová.

„Posaďte se, prosím." Ukázala na křeslo.

Opatrně si tedy přisedl po levici své matky. „Matko," pozdravil ji tiše. Sotva se na něj podívala, jen lehce pokynula hlavou.

S nepříjemným tušením se Draco obrátil na ředitelku, která je oba zamračeně pozorovala.

„O co jde?" zeptal se odměřeně.

„Vaše matka dnes přišla na naši školu s tím, že s vámi musí probrat neodkladnou záležitost, pane Malfoyi. Jsem si jistá, že vám sama nejlépe vysvětlí, o co jde."

Paní Malfoyová však nevypadala, že by se jí chtělo cokoli vysvětlovat. Po krátké úvaze se mile usmála na McGonagallovou.

„Nevadilo by vám, kdybych si se synem pohovořila chvíli o samotě?" otázala se přátelsky.

Ředitelka se sice netvářila zrovna přívětivě, ale nakonec přikývla a pomalu se odebrala do svých soukromých komnat. „Stejně si potřebuji vyřídit nějakou korespondenci," odpověděla přede dveřmi, za kterými vzápětí zmizela.

Ještě chvíli bylo ticho, které však Draco nevydržel a s trochu křečovitým výrazem prohodil: „Takže... Jak se máš?"

Paní Malfoyová velmi pomalu přenesla svůj pohled na něj. V jejím výraze nebylo po předchozím vstřícném výrazu ani památky. „Co to má znamenat?" křikla náhle a každé slovo bylo jako prásknutí bičem.

Draco, jindy působící tak sebevědomě a nebojácně, se přikrčil. „Ehm... Co myslíš?" snažil se hrát nechápavého, ale jen přilil olej do ohně.

„Co myslím? Máš mě snad za idiota, Draco? Víš, kolik úsilí mě stálo vyjednat ti tu výjimku? Kolik peněz? Teď nás budou mít všichni za blázny, když ani neumíme dostát tomu, co si pracně vyjednáme! Na co jsi myslel? Doufala jsem, že v hlavě něco máš, ale zřejmě jsem se spletla," soptila.

Draco na ni jen oněměle hleděl. Takovou ji snad nikdy neviděl. Nebo viděl, ale její zlost nikdy nesměřovala na něj.

„Nemáš mi k tomu snad co říct? Kde je tvá obvyklá výřečnost? Čím jsi vůbec myslel, když jsi ten dopis posílal? Měl jsi jediný úkol: poslat dopis, kde napíšeš, že si za partnerku vybíráš Pansy Parkinsonovou. A co jsi místo toho udělal ty? Hermiona Grangerová? Kam jsi dal rozum?" Obvykle vznešená dáma s vybraným jednáním teď stála a z plna hrdla na svého syna křičela. Opravdu byla vzteky bez sebe.

„Matko... Uklidni se," zkusil smířlivě Draco, ale se zlou se potázal.

„Uklidni se?! Neříkej mi, co mám dělat a okamžitě mi vysvětli, co to má znamenat!" zařvala.

Draco opatrně vstal a trochu se od matky vzdálil. „Nedokážu ti to vysvětlit," vzal to z jiného konce, ale ani to nikam nevedlo.

„Všechno má vysvětlení. I tvá nekonečná hloupost! Takže mluv!"

„Matko... Dobrá," povzdechl si. „Ale poslechni si mě, prosím, až do konce. Nedokážu ti to logicky vysvětlit, protože to logické vysvětlení nemá. Asi jsem se neřídil rozumem. Ale Hermiona... Ona je jiná, než se ti zdá. Kdykoli ji spatřím, mám pocit, že jsem nikdy neviděl nikoho úžasnějšího. I když je to nesnesitelná šprtka a vševědka, stále mám pocit, že je prostě dokonalá. Umí mě rozesmát a dokáže se mnou mluvit bez toho, aby mě předem odsuzovala. Je chytrá, milá, přátelská... Zkrátka zcela jiná, než jsem si celé ty roky myslel... Než jsme si my všichni mysleli." Když viděl, že mu matka zamračeně naslouchá, rychle pokračoval. „Pansy je jistě taky skvělá, ale je to jen kamarádka. Ano, dokázal bych si ji asi vzít a mít s ní děti... Ale nebyl bych šťastný. To vím jistě. S Hermionou si nejsem jistý ničím. Ani tím, jestli pro ni stále nejsem nepřítel. Ale můžu o ni zabojovat, chápeš? Cítím že... Mohl bych s ní být šťastný. Jednou," dodal nejistě.

Narcissa chvíli nehnutě stála a zamračeně si ho měřila pohledem. Na tváři se jí mihl nerozpoznatelný výraz, než se opět zatvrdila a stroze kývla. „Chápu, co se mi tu snažíš říct. Zamiloval ses do ní."

To Draca vyděsilo a chtěl protestovat, ale nedovolila mu to.

„Tohle chápu, Draco. Ale nemůžu pochopit, že jsi kvůli ní všechno zahodil. Budoucnost našeho rodu, svou sebeúctu – vždyť ses mohl postavit rozhodnutí samotného Ministerstva! Ale jak říkám, z jistého úhlu pohledu chápu, že láska je nebezpečná věc, která nás nutí dělat nesmyslná rozhodnutí. Věz ale, že tvé rozhodnutí bude mít důsledky. Ač tě miluju celým svým srdcem, nemůžu jinak. Dokud mě nepřesvědčíš o opaku, je ti rodinné jmění rodiny Malfoyů odepřeno, Draco. Své peníze máš samozřejmě k dispozici, ale to je celé. S tvým otcem jsem to probrala a souhlasil. Velmi jsi ho zklamal. Přemýšlej nad tím, co jsi udělal a zkus mě přesvědčit, že to byla správná věc," řekla nakonec roztřeseným hlasem.

Draco na ni nevěřícně hleděl a nezmohl se na jediné slovo. Popravdě moc nechápal, co mu právě řekla.

„Opatruj se, Draco," šeptla nakonec a jemně jej objala. Mezi dveřmi se ještě otočila. „Je to tak správné. Musí to tak být," dodala, jako by přesvědčovala spíš sebe než jeho. Ještě jednou na něj pohlédla, než se na patě otočila a scházela po chodech pryč. Slzy na jejích tvářích již nespatřil.

Blonďák stál nehnutě uprostřed ředitelny a nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Z šoku jej vytrhl až tichý zvuk zezadu místnosti.

„Pane Malfoyi...," ozval se pracovnou tichý hlas McGonagallové. Ten se na ni zničeně otočil, než zamířil ke dveřím jako jeho matka předtím.

„Pokud mohu říct, z toho, co jsem za poslední dobu vypozorovala... Rozhodl jste se podle mě správně," dolehl k němu její hlas.

„Tím si právě nejsem tak jistý," zašeptal zničeně a zamířil ven.

***

Bylo pár minut před půlnocí a Hermiona se nervózně převalovala v posteli. Celé odpoledne Draca nespatřila a má-li být upřímná, dost ji to znervózňovalo. Za těch pár dní si na jeho přítomnost vedle sebe dost zvykla a nedařilo se jí bez něj usnout.

Navíc co večer zaslechla rozhovor Parkinsonové a Thea, Draca od odpoledne neviděli ani oni.

Nakonec jí to nedalo a stále v košilce a kalhotkách vyklouzla z ložnice. Nakoukla do Zmijozelské společenské místnosti, která však v tuto pozdní hodinu zela prázdnotou. Prošla tedy jejich východem a stanula v tmavé chodbě v podzemí. Až zpětně si uvědomila, že si mohla alespoň přehodit plášť, ale ve vší nervozitě na to zapomněla. Chvíli zvažovala, jestli se pro něj nemá vrátit, než mávla rukou a vydala se chodbami dál. Pokud někoho potká, tak se prostě schová. Poslední, co potřebovala bylo, aby si ji po tmě někdo prohlížel.

Tiše vykračovala ztichlými chodbami, ale po Zmijozelovi ani stopa. Po pár odbočkách a nesmyslném bloudění chodbami se užuž chystala otočit a vrátit se, když zaslechla nějaký nepatrný zvuk z chodby za rohem.

S hůlkou v ruce vykoukla zpoza rohu, ale nikoho nespatřila. Zamračeně tedy popošla o pár kroků, když jí pohled sklouzl na sedící postavu na okenním parapetu. Ač měl svěšenou hlavu, blonďatá barva vlasů jí bezpečně prozradila, s kým má tu čest. Trochu si oddechla, že jej objevila, než si ho přeměřila pohledem. Ani se nehnul, ale vypadal, jako by se mu právě zhroutil svět.

Chvíli váhala, než tiše došla k němu. Viděla, že o ní ví, takže nic neříkala a přisedla si vedle něj.

„Co tu chceš, Grangerová," povzdechl si nakonec Draco. „Je už pozdě."

„To je," souhlasila, ale jinak nereagovala.

Beze slova spolu seděli na okně, než Hermionou lehce otřásla zima.

„A ještě k tomu se ani neobleče," zamumlal Malfoy a svlékl si z ramen plášť, který přes ni vzápětí přehodil.

„Díky," špitla a zachumlala se do něj.

„Co se stalo?" zeptala se po chvíli.

„Co se stalo?" opakoval po ní nevesele. „Má rodina mě zavrhla."

„Cože?!"

„Slyšela jsi," zavrčel. „Je ze mě chudák. Lůza. Skoro jako Weasleovic rodina," odfrkl si. Hermiona stiskla nesouhlasně rty, ale nakonec nic neřekla a nechala jej mluvit.

„Všechno jsem zřejmě zahodil pro... Pro co vlastně? Pro nejistou budoucnost? Ani sám nevím," procedil skrze sevřené zuby.

„Zahodil?" zeptala se nesměle, když se odmlčel.

„Jo, zahodil. Rodina mi odepřela přístup k penězům. A to všechno jen proto, že jsem se rozhodl pro tebe a ne pro Pansy."

„Rozhodl?" nechápala čarodějka. „Vždyť zákon nás k sobě přidělil," namítla.

Nějakou dobu neodpovídal. „Ano, zákon," přikývl konečně.

„Jak tě z toho rodina může vinit? Za nic přece nemůžeš," odporovala mu.

„Je to... Je to složité, Grangerová," protočil očima. „To máš jedno, nezaobírej se tím. To je moje starost, ne tvoje."

Hermiona chvíli váhala, částečně dotčená jeho slovy. „Máme být manželé, Draco. Je to i moje starost." Když se nehýbal, dodala nakonec: „Nejsi na nic sám. Už ne. Můžeš se mi přece svěřit, už jsem ti to jednou říkala."

Blonďák k ní stočil lehce zastřený pohled. Chvíli si ji upřeně prohlížel, než zrak zase sklopil. „Kdybys jen tušila," povzdechl si zase.

Hermiona si nebyla moc jistá, co dělat. Má jej nějak uklidnit? Přivést na jiné myšlenky? Nechat samotného? Nevěděla, a to ji ubíjelo.

„Draco," vyhrkla nakonec tiše a chytila jej za studenou ruku. Sama se nad tím gestem trochu zarazila, stejně jako on. „Nejsi na to sám," zopakovala důrazně a ignorovala jeho upřený pohled na propletené ruce. „Rozumíš? Můžeš se mi svěřit."

Draco stále nic neříkal a neuhýbal pohledem. Teplo její ruky jako by mu pronikalo až na dno jeho zmrzlého kamenného srdce. Nic si teď nepřál víc, než aby tento okamžik nikdy neskončil. Navenek však jen lehce potřásl hlavou a nic neříkal. Tiše na sebe nechával působit její přítomnost a po chvíli se k vlastnímu překvapení celkem uklidnil.

„Děkuji," zašeptal nakonec a ruku jí lehce stiskl. Měl pocit, že teď mu již opravdu nic nechybí. Co na tom, že je chudý jako Weasley?

Že možná nemá budoucnost? Jeho budoucnost se před ním náhle jevila zcela jasně. Bude to po boku této úžasné ženy. Ženy, která mu dokáže v temnotě najít světlo. A on udělá vše pro to, aby ji získal. Dluží to nejen sobě, ale i jí. Obětoval tomu už příliš mnoho.