Možná, že bylo léto, ale momentálně byla noc a na střeše di Bellova sídla bylo víc, než chladno. Vítr štípal Damn snad do každého nervu v těle. Měla na sobě jen noční košilku a přes ramena šál. Přeběhla tiše po střeše a lehce přeskočila do koruny nedaleko rostoucího dubu. Tráva plná rosy chladně přivítala její bosá chodidla, když seskočila před dům. Všichni spali a venku bylo ticho. Doplížila sd ke koňské ohradě. Dávala bedlivý pozir, aby nedala stříbrnému měsíčnímu svitu šanci ozářit její siluetu. Vyhýbala ss světlým plochám a klouzala temnotou neslyšně, jako had. Tak snadno a nenápadně. Stébla se jí pod lehkýma nohama téměř neohýbala. Tančila a zároveň šla. Lehce se přehoupla přes starou dřevěnou ohradu ze smrtkových klád. Nikde ani živáčka. Dobře věděla, že její pastviny jsou asi tři kilometry rozlehlé a že to, co hledá bude zaručeně na konci. Mizela ze stínu stromu do stínu a rychle překonávala vzdálenost. Když už nebyla na dohled obyvatelům domu, utíkala přes volnou pláň, jako divoženka. Vlasy vlály daleko za ní. Utíkala a zároveň byla šťastná. Roztáhla ruce a letěla lehce, jako pták. Tělo zvyklé na zátěž nemělo nejmenší problém s tím, že běží už dlouho a rychle. Nezadýchávala se a nebolely ji svaly. Po chvíli se k jejím lehkým ktůčkům, které spíš šustily, než dupaly přidal dusot čtyř těžkých kopyt. Digger, obyvatel této ohrady a ztepilý shirský kůň s dlouhými rousy u kopyt a grošovaným zadkem se přidal ke své paní a věrně klusal po jejím boku za měsíčního svitu. Damnathoris teď běžela přesně vedle něj, bok po boku. Pak sr chytla hřívy, mocně odrazila a... A dosedla měkce na koňský hřbet. Digger radostně pohodil hlavou a nacválal. Běžel krásně a pravidelně a ačkoliv byla noc, ani nezaškobrtl. Krajina teď ubíhala rychleji a přiblížil se konec ohrady. Hřebec ani nezpomalil a jediným ladným skokem prenesl své svalnaté tělo přes zábranu. Teď byli oba volní. Damnathoris ho jemně pobízela bosýma nohama do slabin a užívala si ledový vzduch proudící všude kolem. Kdesi v dálce zahoukala sova. Tohle byla noc. Chvíle, kdy všichni dobří šli spát spánkem spravedlivých a taky chvíle, kdy se všichni špatní konečně vydali užívat si svět bez těch otravně hodných. Vrazi vycházeli do ulic, divé ženy mizely na sabaty no, a Damnathoris právě jela jenom v noční košili a s rozpuštěnými vlasy na svém hřebci jako o život nočním lesem. Možná taky proto, že ona vlastně nikdy nebyla dobrá. Protože noc byla to pravé místo pro ni. Ta pravá doba...