Thoris zrovna položila mobil. Mluvila s mámou dlouho, takže jediný důvod, proč ji Damn ještě nezardousila za to, že jí právě zruinovala kredit, byl, že ho vlastně ani neplatila. Máma byla Thořina záchrana normality. Sice neměla ani šajna o kulometech a správném lámání vazu, ale zato perfektně rozuměla své dceři, o které si myslela, že právě krmí poníky a sbírá ostružiny. Vzato kol a kolem to byla v podstatě pravda. Když připustíme, že ony ostružiny byly ve skutečnosti vraní oka, neboť Thořina vypečená tetička si přála, aby její neteř uměla otrávit kohokoli čímkoli a poníci měli v kohoutku metr osmdesát a slovo klid neznali ani z bajek, v podstatě to byla pravda. Upravená... Pravda.
"Tak co? Pozdravovalas ji ode mne?" Usmála se Damnathoris, která právě přišla dolů. Na sobě měla tenoučkou noční košilku a s rozpuštěnými vlasy, hedvábím a žádnými zbraněmi po ruce působila jako bezbranná víla. Její tělo bylo stále osmnáctileté, ačkoli pubertálně jiskřící mysl pod sebou ukrývala velmi moudré a vážné dvě stě let staré já. Tahle její část se prakticky neprojevovala, pokud nedošlo na diplomacii, nebo nešlo o život. Damnathoris nestárla vůbec. Její oči se smály pořád stejně jako na fotkách a vlasy byly pořád stejně neposedné. Zůstávala. Thoris se na chvilku zamyslela nad tím, čím to asi bude, ale nakonec tu myšlenku jednoduše smetla pod koberec.
"Jó, pozdravovala. Od tebe, od táty, od hub, na kterých jsme prý podle tebe byli." Významně na tetičku mrkla.
"No jó... Jsou věci, který prostě nezměníš. Mezi ně patří tvoje mamina. Ona je hrozně jemná a milá duše, takže naše smysly existence prakticky nechápe. Je moc křehká na to, aby žila v týhle reálnější realitě. Tak radši  vysedává za psacím strojem a buší do písmenek. Pochop ji. Tenhle svět je pro ní příšerně krutej a morbidní a vzhledem k tomu, že ze strachu, aby neublížila se neožene ani v sebeobraně, tak i dost nebezpečnej. Jsi hodná holka, že ji tam necháš. V téhle temnější stránce by se ztratila."
Thoris se usmála. Její jmenovkyně dokázala být perfektně bezcitná a chladná, ale stejně tak dobře dokázala emoce vypustit a pochopit prakticky cokoli. Teď věděla, jak osaměle se Thoris cítí. Jak moc líto jí je fakt, že musí lhát mamince. Damn ji objala kolem ramem.
"Neboj, vrátíme se, máma bude myslet, že jste byli u mě na prázdninách a na tohle všechno budeš moct zapomenout a už nikdy se neohlížet. Nikdy." Damn hladila dívku po vlasech.
"Teto, viď že to dopadne dobře." Skoro až zaprosila zelenoočka.
"To víš, že jo. To víš..." Tiskla ji Damnathoris pevně k sobě a po tváři se jí kutálela slza žalu nad tím, že musí lhát...