"Takže, máš na stole mapu, tak hádám, že je to trochu větší průšvih, než kradený hrušky od sousedů..." Zasmála se mladší Damnathoris,
"Jó, tak je to problém trochu většího měřítka... Ehm... Mezistátní problém..."
"Někdo z minulosti?"
"Poslyš, kolik toho o mně vlastně víš?"
"Damnathoris Abbigail Elizabeth di Bella, narozena čtvrtého září sedmnáct set devadesát tři, přezdívka Černá Vdova, neboli Pavouček, dcera Morzany Giovanny Ireen di Bella, za svobodna Otterssonové a Igora Carlose Edwarda di Bella. Nemá žádné sourozense, je jí třicet sedm, svobodná, bezdětná."
"Pěkný, no... Až na ten věk jsi to celkem strefila. Máma vyprávěla?"
"Ne, psala." Zelenoočka vytáhla zpoza zad knížku.
"Co to je?" Usmála se Damnathoris se zájmem v očích.
"Máma sepsala celej tvůj život jako román. Četla jsem ho snad stokrát... Na, koukni se. Je i s obrázky." S úsměvem podala své tetě knihu.
Damnathoris chtěla sáhnout po knížce, ale prsty jí projely vazbou a kniha spadla na zem.
"Co to k sakru..." Zamračila se, dřepla si na bobek a pokoušela se knihu zvednout. Ruka jí znovu a znovu projížděla stránkami.
Teď už si toho všimla i mladší Damnathoris."Co se děje?  Co to je, teto?"
"Mno, myslela jsem, že jsem s příběhem spjatá jen dokud probíhá... Evidentně ne. Já... Nedokážu se dotknou té knižky, protože obsahuje můj život a je podstatou mojí existence..."
"Takže?"
"Takže si ji budeš muset sebrat sama." Žena se usmála. "Kde jsme to skončily? U toho že máme problém? Ach ano... "
"Takže?" Začala vyzvídat dívenka.
"Takže počkáme ještě na jednu osobu... Měla by přijít brzy."
"A kdo to je?"
"To se brzy dozvíš." Usmála se tajnůstkářsky Damn.
"Damnathoris!" Ozvalo se venku v zahradě. Byl to mužský hlas, silný a mohutný.
Obě dívky se otočily a zpozorněly.
"Tati?" Vyvalila oči malá.
"Nazdar, Eliáši." Usmála se ta starší a založila si ruce na prsou.
"Ahoj... Ehm... Holky. Damnathoris, mohla by ses na chvíli vzdálit a ty, Damnathoris, můžu s tebou mluvit o samotě?"
Ani jedna z dívek se nehnula.
"Dobrá, dobrá, tak ty budeš Damn a ty Thoris. Šlo by to?" Zkusil prátelský tón.
"Jó, šlo, tati. Ale co tu děláš?" Vyzvídala Thoris.
"Potřebuji si promluvit s Damn..."
"A to...?" Zvedla Thoris tázavě obočí.
"A to o tom, že nikdy žádný Adams nebyl. No tak, Eliáši. Jednou ji to říct musíš a bude lepší to udělat hned teď, ještě než ji do celé té prekérni situace zasvětíme." Usmála se mateřsky Damn na Eliáše i na Thoris. "Nechám vás chvilku o samotě, ano? Ale jen chvilku. Nemáme času nazbyt." Usmála se a taktně opustila pracovnu.