Thoris vystoupila z auta a protáhla si krk. Bolel ji, stejně, jako zbytek těla. Už měla až po krk sezení v autě, fádní krajiny za oknem, polstrovaných sedaček, nezařaditelně směsky Nirvany a všeho možného v rádiu, i ustavičných hádek Damny a Eliáše. Ti dva se zrovna domlouvali, kam dát tak nápadné auto, jako naleštěného, černého teréňáka.  Damnathoris svolila, že ho smí odvézt Eliáš, ale asi milionkrát mu stihla připomenout, že jestli s tou károu něco udělá, urve mu hlavu. Ten jí vysvětloval, že když se řídí pomalu-což ona neumí- nic se nestane. Každopádně už na ně zase lezla ponorková nemoc a nová hádka.
Thoris zvedla oči k nebi. Mohlo být tak pět ráno a slunce se teprve klubalo zpoza obzoru. Ospalí ptáci poletovali oblohou a vypadali jak listy z podzimního stromu. Malé vlaštovky v hnízdech se začínaly dožadovat své snídaně a rodiče jen starostlivě honili mouchy po obloze. Bylo by to snad i hezké ráno, jen to město... Lidé tu buďto nebyli, nebo připomínali přízraky. Vyhublé lidské trosky s vyzáblými těly, vlasy plnými prachu a špíny a zapadlýma očima tiše pluly ulicemi. Tohle byla periferie, místo, kde krysy davaj dobrý cokoliv, jak pořád opakoval Eliáš. Ten právě vycouval s autem a jen tak tak minul přeplněné popelnice. Damnathoris zaskřípala zuby a vypadala, že si brzo sní svůj vlastní klobouk. Když jí její oplechovaný miláček zmizel z dohledu, trošku se uklidnila.
"Snažíš se z oblohy vyzízat ptáky?" Usmála se uvolněně, ale vevnitř ji pomalu, ale jistě drtily dva mlýnské kameny. Chtělo se jí řvát, křičet, snad i plakat, zhroutit se na zem do klubíčka a vzlykat. I přes to všechno se jí stále dařila udržovat maska veselé a rozverné tetičky Damn. Zatnula si nehty do předloktí.
"Proč nejsme v centru? Kyjev je nádherné město, tak proč zůstáváme na periferii?"
"Periferie není špatná, pokud někoho znáš. Stačí pár lidí a ostatní už na tebe nebudou koukat skrz prsty. Sice si tu každý vidí to talíře,  ale když se chytneš těch pravejch, postaraj se, aby tvůj talíř nezůstal prázdnej."
"A ty... Ty víš p těch pravejch?"
Damanathoris se lišácky usmála. "Samo, že vím. Taky se tam budeme muset vydat. Budeme mít eňo ňuňo pokojíky bez štěnic, s ramínkama a měkkou postelí."
"To znáš hodně dobrý lidi, ne?"
"Mno, bohatý nejsou, chudý... To je relativní."
"Kdo to je?"
"Jedna moje stará známá a její společnost."
"Společnost?"
"Mno, tak nějak." Pohodila hlavou Damnathoris a vydala se k nejbližší postranní uličce.  Kráčela pomalu a snažila se tlumit co nejvíce své kroky. Ulička byla špinavá a páchla močí, zvratky a kde čím, co lidé v centru vážně nemuseli. Tady to byl denní pořádek. Úzké uličky, nebezpečí na každém rohu. Při té myšlence se Di Bellová otřásla a po zádech jí přejel mráz.  Úzkostlivě prohlédla na zatlučené okenice, které vypadaly, jako by za nimi někdo byl. Pořád tu jsou, nebezpeční a všudypřítomní. Motýli, co uvěznili pavouka v pasti.
Obě dívky znatelně přidaly do kroku. Proplétaly se bludištěm dvorků, pavlačí, střech a temných průchodů k jednomu jedinému cíli.  K symbolu bezpečí...