Stání na letišti bylo nepříjemná věc. Damnathoris se opírala o sloupy a byla nervózní, protože si beze zbraní a zavazadel přišla jako nahá. Eliáš s několika starými známými u odbavování řešil fakt, že v některých kufrech je až o sto padesát procent kovu více, než je obvyklé a mile se usmíval. Byl vychován v prostředí uhlazených lovců a společenské chování zvládal na jedničku. Thoris kopala do automatu na jídlo a snažila se vytáhnout jednu kolu a tři Snickersky. Místo koly vypadl zelený čaj, což ještě přežít šlo, ale když místo padesáti gramů oříškového hubolepu vypadla ovesná tyčinka pro vegany s mořskou řasou, vztekle do stroje kopla. Mince vevnitř zachrastily. Damn zpozorněla a přikradla se ke své neteři. Byla ošklivě střízlivá a hodlala se nějak rozptýlit.
"Blbej, pitomej, hnusnej, plechovej kráme!" Ječela zelenoočka a čutala vytrvale do automatu.
"Kolik ti to sežralo?"
"Už pět dolarů... mrcha!"
"Chceš je zpátky?" Mrkla tmavovlasá a znuděná žena na dívku.
"Mno... A jak teda?"
Damnathoris vesele pokrčila rameny a vytáhla odkudsi z hloubi kapes drát.
***
"Musíme jít...!"
"Počkej, Eliáši, musíme si dorozměnit..."
"Už jste zavařily pátý automat na směňovaní peněz!"
"Počkej, nebudu prece chřestit jak chřestýš. Chci bankovky a ne tyhle hloupý mince..."
Eliáš koukal na svoji dceru a na Damn jak snaživě přesypávají drobné z dlaně do dlaně a marně přemýšlel, odkud ty prachy můžou být.
Jakýsi instantní slepec, který ještě před půl hodinou luštil křížovku na lavičce požádal Damn o pár penízků. Ta ho kopla do břicha, čímž rozpoutala menší žabomyší válku. Slepec ji mydlil bilou holí a ona mu to vracela umělým fíkusem.
Po půl hodině už všichni, vcetně instantního slepce, seděli v kanceláři ochranky a ruce měli svázané za zády. Letadlo už dávno uletělo, letenky nastěstí stihl Eliáš nějak záhadně prodat na posledni chvíli.
Obtloustlý úředník si je zoufale prohlížel. Seděli tam jak parta zmoklých slepic. Chlápek s hlínou a keramzitem na hlavě, děvče s kapsami plnými drobných, muž pisetý modřinami, který se pokusil zabránit incidentu a žena s pomačkaným kloboukem a kusem bílé hole za pasem.
"Mno..." začal úředník a srovnal kopičku papírů na svém stole, protože se cítil velmi nepříjemně. Vždycky rovnal kopičku. Možná to byly jen letáky ze supermarketu, možná účtenky za hoisku se salámem, to bylo fuk. Prostě potřeboval rovnat papiry a slyšet, jak šustí. Znovu sklepnul hromádku o stůl...
"Velice... Se omlouváme za to nedorozumění, pane... Ehh... Metelnyku a slečno Metelnyková... a také vám... ehh... paní?"
"Slečna."
"Slečno di Bellová... ehh. A tady pan Wilson půjde s námi..."
Pan Wilson byl jediný, kdo úředníkovi nenaháněl strach. Byl to takový ten typ věčného zlodějíčka, kterého po vyhození oknem i dveřmi nachytáte, jak se dovnitř souká elektrickou zásuvkou. V téhle mistnosti končil týden co týden a znovu se vracel. Pan Wilson byl už prostě  součást vybavení letiště... Po jeho odvedení uředník lehce zesinal...
"Ach ano... můžete jít..." zkusil to lehce autoritativním tónem.
"Já jen čekám, jestli nebudete chtít zpatky ta pouta." Zabručela Damny otráveně.
"Co prosím? Jaká... ehm... pouta?"
"Ta, co s nimi mám svázané ruce za zády." Zabručela ještě rozzlobeněji Černá Vdova