"Teto! Teto, vzbuď se! Hej!!! Vstávej! Prosím..."
Damnathoris váhavě otevřela oči. Posledních pár hodin měla víceméně jedno veliké okno a palčivou bolest v levém zápěstí. Chvilku jen nečinně zírala do stropu. Pak jí to došlo... Ležela na vlastním hrobě. Tam venku. A byl tam ten nůž a pocit viny a krev a... Krev! Posadila se prudčeji, než bylo zdrávo. Její hlava se roztočila jak na centrifuze, čímž ji znovu položila do duchen. Teď byla u sebe v pokoji. Povlečení bylo upatlané od krve, ze které už se začínala stávat odporná a nahnědlá břečka. Bylo jí víc, než dost.
"C-co se stalo? Pro jsem tady? Kolik je hodin?!" Vychrlila na svoji mladičkou ošetřovatelku ty nejdůležitější otázky.
"Já... Já slyšela Diggera. Strašně ržál a žehtal a tak... Divoce. Nejdřív jsem myslela, že to prostě dělá, ale nepřestával a tak... Jsem se šla kouknout, jestli je v pořáfku a pak jdem vyšla ven a pak..." Divce se vytratil hlas. Oči nepřítomně upřené do dálky a na tváři slzy jako hrachy. Bylo znát, že plakala dlouho.
"A pak?" Snažila se Damn sestavit si kompletní obrázek děje.
"Tys... Tys tam ležela a... Skoro nedýchala a všude byla krev a tys tam jen tak ležela a zápěstí jsi měla úplně rozryté a ten nůž a já..." Thořin hlas se zlomil a dívčiným tělem otřásla série silných vzlyků. "Jak... Jak jsi mohla?! Proč?!"
"To byla nehoda, zlato. Ví o tom táta?"
"Ne... Celou dobu soal a já... Já jsem ho chtěla vzbudit, ale..."
"Neboj, dítě. Nemysli na to..." Damnathoris váhavým pohledem sklouzla k vlastní ruce. Opravdu nevypadala zrovna vábně, ačkoliv rána byla lečlivě ovázaná silnou vrstvou obvazů. Krev stále prosakovala a tvořila na bílém plátně fleky.
"Ale já... Já... To nechápu. Tys... Mohla jsi umřít a já... Bych o tom nevěděla a ty bys... Byla mrtvá a..."
"Jsi šikovná holka. Nemohlas to udělat líp. Jsem na tebe hrdá a děkuji ti..." Damnathoris se usmála a opatrně se opřela o pelest postele.
Zelenoočka jí podala sklenici vody. "Napij se. Říkali, že to pomáhá." Pokusila se také usmát, ale obličej měla stále mokrý od pláče.
"Děkuji. A... Tátovi ani muk!" Spiklenecky mrkla Damny.
"Ale... On to na tobě pozná. Víš, možná teď v posteli se cítíš lépe, ale přišla jsi o hrozně krve a nevydržíš fungovat..."
"Hele, už jsem dělala i větší hlouposti. Je šest ráno. Do deseti se ještě obě vyspíme a pak máme naplánovaný malý výlet na koních." Znovu ukázala ten milý dívčí úsměv, který už za ta léta téměř zapomněla.
"Teto, to... Neni dobrý nápad."
"To jsem nikdy neřekla. A teď jdi. Já budu v pořádku a trošku to tu poklidím. Neboj..."
Thoris odešla. Damn zůstala v pokoji sama s hromadou krve a vladtním svědomím. Nebylo o nic lepší. Spíš naopak. Černé jak noc...