Damnathoris ležela ve své posteli a koukala do stropu. Už byla asi půl druhé hodiny doma. Cesta proběhla hladce a nikdo si jí nevšiml. Snažila se usnout, ale nešlo to. Buďto ji probudil chladný noční vzduch a adrenalin, nebo strach a nebo vina. Skoro začínala mít pocit, že to poslední. Pod víčky se jí honily divoké obrazy Thoris v okovech a poutech, sparťanská výchova, mrtvý Eliáš a ona, jako jediný, kdo z toho vyjde dobře. Dohoda zněla jasně... Když dodá dobrý materiál se základním výcvikem a Metelnykovskou krví, pokud možno i s otcem, dostane toho, po kom tolik touží a ji s Autorkou nechají jít, aniž by si jich všimli. Damnathoris věděla, že ji Autorka bude nenávidět, že Thoris se pravděpodobně stane jednou z agentek s odhodláním zabít i novorozence, schopností sestavit bombu za dvě minuty za pomocí mentos a šroubováku a s konstantním ohrožením života ze strany přátel i nepřátel. Tohle všechno věděla. Ale nemohla jinak. Nabízela jim svou svobodu a pak i život. Život Damnathoris di Bellové! Nechtěli... Výměnou za život těch, co miluje musí obětovat jejich drahé. Přišla di strašně a měla tisíc chutí hned teď odjet, rozrazit všechny dveře a předstoupit před ně. Vykřičet svůj žal i vztek a hlavně... Vyměnit sebe sama. A oni to věděli. Bylo jim víc, než dobře známo, že tímhle způsobem ji mají milionkrát víc, než kdyby byla mrtvá. Pomaličku ji mučili a týrali její mysl zevnitř. Damnathoris se po tváři skutálela první slza. Byla horká a na tváři za sebou nechávala mokrou cestičku. Nakonec, když pohladila svým žalostným prstíkem dívčinu tvář, vsákla se do polštáře. Damnathoris plakala a bylo jí úplně ukradené, kdo si o ní co pomyslí. I ti vesničané, které děsila, i Autorka, i Thoris, která si z ní udělala vzor. Při té myšlence se tmavovláska rozplakla ještě víc. Dusila smutek i strach v temnotě noci. Ta dívka ji má za vzor! Ji! A co udělá ona?! Pošle ji a jejího otce na porážku! Zaťala pěsti. Hořký příval vzteku lomcoval jejím tělem. Rvala si vlasy, nehty si na obličeji omylem vyryla čtyři krátké jizvy pod okem. Nenáviděla se. A moc...  V měsíčním svitu se cosi zalesko. Bylo to podlouhlé a stříbrné. Leželo to na prádelníku. Damnathoris vrhla zoufalý pohled na jeden ze svých nejostřejších loveckých tesáků a vykročila. Nůž vzala s sebou a pro jistotu opatrně zabalila do cípu noční košile. Došla ke svému náhrobku. Měla tohle místo ráda, protože se tu náfherně dal pozorovat východ slunce.
"Až umřu, bude svítat..." Pomyslela si s úsměvem, usedla na kámen a rychle si přejela ostřím po zápěstí.