Znalost předchozího dílu nutná!!

Damnathoris právě ležela v trávě a bezcílně koukala na mraky. Začínalo léto, včera byl první prázdninový den a všechny děti, které měla buď jenom na výchovu ke správnému zabíjení, nebo jako svěřence svého dětského domova byly buďto u přátel, u rodičů, nebo někde úplně jinde. Ještě teď jí na stole ležel štůsek smluv o adopcích a o úspěšných dokončeních dalšího roku vzdělávání o tom, jak se správně řeže tepna. Rodiče byli s Damnathořiným přístupem velmi spokojeni. Taktnost a dobré mravy dělaly skvělý efekt na maminky, výstřih a ladné křivky na tatínky, rodokmen (kde byla zhruba na dvě stovky let naprosto smyšlená snůška lidí) a výborné zbraně pak na zbytek příbuzenstva, který byl od fochu.
Za Damnathoris se ozvaly kroky. Nejdřív bylo slyšet, jak podrážky vržoubo štěrk, skřípají o písek a nakonec šustí travou.
"Ahoj, teto." Prohlásil hlas, který Damnathoris měla poměrně ráda, ať už z toho prostého důvodu, že patřil její jmenovkyni, nebo díky tomu, že patřil zároveň i její neteři. Vymýšlení rodokmenu totiž obsáhlo i autorku a její rod.
"Nazdar, špunte, co tu chceš?" Zabročela Damnathoris, vstala a rukou si zaclonila oči proti sluníčku.
"Jsem tu na prázdninách." Konstatovala malá Damnathoris skálopevně.
"A nechtěli byste se obtěžovat mi o tom občas dát vědět?" Zamrmlala naoko rozzlobeně Damn. "No nic, jak dlouho se zdržíš? Den? Dva? Týden?"
"Dva."
"Tak to jó. Na dva dny se tu pro tebe nějaký to místo najde..."
"Měsíce..."
Di Bellové spadla brada. "Varování by pro příště nebylo? Nemohla mi máma zavolat?"
"Ne, nemohla..."
"Proč?"
"Protože o tom neví."
"Co?!"
"Jela do Austrálie a nechala nás doma s tátou..."
"No a?"
"Teto, pochop. Včera dal do palačinek místo cukru prací prášek, když myl teflonovou pánev, tak sedřel teflon, protože myslel, že je to spálený a nakonec si opařil ruku, když nám dělal čaj..."
Damnathoris se plácla zoufale do čela. "Prosimtě neříkej mi, že se tu za chvíli taky objeví!"
"Neobjeví. Nezná polohu..."
"A odkud ji znáš teda ty, princezno?"
"Když za tebou máma jela minule... Stačilo mrknout na tachometr, vzdálenost vydělit dvěma a narýsovat si kružnici na mapě. Jela na sever, takže mi zbyl půlkruh. Je jen několik míst, ke kterým se lze dostat a zároveň je okolo hodně lesa. Mrkla jsem na Google Maps, pár míst ještě vyloučila a tadáá, jsem tady. Jela jsem busem, vlakem a nakonec mě někdo vzal stopem, takže táta nemá šanci."
"Fííha, chytrá holka... Cos řekla tátovi, Sherlocku?"
"Že budu u tety... Až překvapivě ti věří. Vy jste se znali?"
"Jo, my jsme se znali, ale je to dávno. Víš co? Odnes si kufr do podkroví, vyber si tam jakejkoliv pokoj a pak za mnou přijď do pracovny."
"Můžeš mi vysvětlit kam a jak? V životě jsem tu nebyla."
"Hele, našla sis cestu stopem až sem, najdeš si cestu pěšky i do pokoje. Vodchod!" Damnathoris se sama pro sebe usmála. Tohle bude ještě šťavnatý léto... Až na pár problémů...