Za dnů nadvlády Morgotha se elfové a lidé stýkali více než dnes.

Bojovali spolu bok po boku proti Temnotě.

Jednoho dne se vedle vojska elfů z Doriathu sešikoval pluk hobitů. Velel jim plukovník Hrdonožka. Elfům se sice nezdálo kdoví jak vhodné aby šli malí hobiti s nimi do boje ale vážili si jejich odvážnosti a odhodlání. Navíc se toho dne nekonala žádná z Velkých bitev. Proto jim nijak neodporovali, ba dokonce poskytli i nějaké zásoby a vodu.

Ten den kdy spolu bojovali elfové a hobiti, si elfové zapamatovali, neboť se ukázala převeliká hobití houževnatost a výhoda jejich malého vzrůstu.

Snadno totiž proklouzli mezi ohavnými skřety a vrhali se do boje stejně urputně jako elfové. Ačkoliv velkou odvahu prokázali všichni půlčíci, největší byla odvaha plukovníka Hrdonožky a jeho příbuzných. Sám plukovník skolil takový počet skřetů, že by se klidně mohl měřit s leckterým elfem.

Když po dvou dnech, znaveni přitáhli hobiti k domovu, spousta hobitů po vyslechnutí příběhu začala pohlížet na rodinu plukovníka Hrdonožky nepřátelsky.

Hobiti jsou sice veselá a mírumilovná stvoření ale doba byla tenkrát zlá, takže se i ti nejlaskavější tvorové měnili v nepřející samotáře.

V tomto případě ostatní hobiti žárlili a záviděli plukovníkovi jeho odvážné činy.

Oni sami se do boje vydat nechtěli, mysleli si totiž, že celý pluk hobitů v boji padne. Teď když ale viděli s jakou slávou se vrátili, litovali svého rozhodnutí zůstat doma.

Proto se začali Hrdonožkům posmívat a zesměšňovat jejich jméno.

Sami se pak sobě ospravedlňovali tim, že Hrdonožkům sláva moc stoupla do hlavy a je potřeba jim trochu srazit hřebínek.

Přitom vyprávění plukovníka a jeho synů bylo více než skromné a sám plukovník přitom snížil počet mrtvých skřetů snad o polovic.

Avšak závist a posměch zůstal hobitům dodnes, i když v ne tak velké míře jako tenkrát.