„A co ty?" nadhodil Remus.

„Já pomáhám hlavně tím, že jí nepřekážím," zakřenil se Sirius. Poté otevřel dveře, před kterými stáli, a mávl hůlkou, aby zatemnil čerstvě umytá okna. „Tak dobrou, Náměsíčníku," dodal.

„Dobrou, Tichošlápku," pousmál se Remus a svalil se na postel. Chtě nechtě si musel přiznat, že je k smrti unavený a i kdyby neusnul, tak i to, že si na chvíli lehne, mu prospěje. Než za sebou Sirius zavřel dveře, zaslechl ze spodního patra zvýšený hlas Molly křičící něco výchovného, reptání dvojčat o tom, že by snad mohli mít aspoň tady demokracii a nakonec řev Walburgy Blackové.