„Siriusi..." hlesl Remus. Nevěděl, co má říct, neměl ponětí ani o tom, co by chtěl říct. Nechápal ten Siriusův bohorovný klid.

„Už jsme si přece řekli, že si odpouštíme. Doba byla hnusná, oba jsme měli důvod si nevěřit, i když to nebylo správné. A koneckonců, nebyli jsme to my, kdo to odnesl nejvíc," ujal se Sirius slova, i když si nebyl jistý, jestli dokáže svoje myšlenky správně uchopit.

„Ale já prostě nedokážu jen tak jít dál," řekl Remus a zadíval se mu do očí, do těch dvou bouřkových mračen.

„Ty bys měl hlavně teď jít do postele," uchechtl se Sirius.