1.ledna 2016, Sydney

Rudovlasý chlapec se prodíral davem na letišti. Zoufale se snažíc dostat co nejrychleji a hlavně nepozorovaně k východu.
Ale na to je až moc zajímal. Na to byl až příliš cenný. Pro lidské hyeny, živící se hlavně neštěstím druhých. Čím větší neštěstí, tím větší senzace. A Vánoce, prožité v naprosté izolaci od svých milovaných, pro ně senzačně zněly. Už jen z toho důvodu, že oni neměli vůbec tušení, jaké to asi muselo být. A pramálo se o to starali, šlo jen o peníze, ne o lidi a už vůbec ne o lidské city.

„Michaeli!! Michaeli!!" Překřikovali jeden druhého. Strkali do sebe. Strkali do něho.
„Pane Clifforde!! Michaeli!!" Asi tisící záblesk z foťáku ho na chvíli oslepil. Nechal oči zavřené a s hlubokým nádechem se rozhodl tu masu těl prorazit. Nevšímat si, tak jako oni. Ignorovat, zmizet.
„Michaeli!!" Zařval mu někdo u ucha. „Jaké to pro vás bylo, prožít Vánoce v Londýně úplně sám?"
Ta otázka ho přiměla zastavit. Se zájmem pohlédl na ženu, co na něho mířila kamerou a nejistě si prohrábl vlasy. Při tom prudkém pohybu mu po útlém zápěstí sjel drobounký stříbrný náramek s jediným přívěskem ve tvaru písmene N. Příliš drobounký na to, aby byl chlapecký.

„Vlastně," usmál se, poprvé za tu dobu, „to byly ty nejkrásnější Vánoce, co jsem kdy zažil."

24. prosince 2015, Londýn

„Měj se, kámo." Pomalu ho pouštěl z objetí nejblonďatější z jeho třech přátel.
„Zvládneš to, Mikey?" Starostlivě mu stiskl rameno kudrnatý brunet, snad nejmenší z celé jejich party.
„Neboj se, vždyť se za chvíli uvidíme," pokusil se chlapec o úsměv, „budu v pohodě." Ujistil všechny tři a gestem ruky je popohnal ke dveřím. Nervózní, aby mu na tu lež nepřišli.
Když za nimi dveře svého hotelového pokoje zavíral, nejraději by se rozplakal.

Sám v cizím městě, na Štědrý den, bez přátel, bez rodiny.
Nikdy dříve ho nenapadlo, že trávit Vánoce doma se všemi blízkými je nějaký luxus. Až teď. Když domů nemohl. Ani fakt, že je slavný, hodně slavný, vůbec ničemu nepomáhal.
Pokusil se svých privilegií, která s sebou sláva přinášela využít, aby našel nějakou spřízněnou, podobně ztracenou duši, která by s ním tento večer strávila. Věnovala mu svůj čas, pozornost, hřejivé objetí.

Vymyslel roztomilý tweet, kde žádal zájemce o večer strávený v jeho přítomnosti, ať se mu neprodleně ozvou a smutně pak sledoval, že i tahle poslední jistota, kterou měl, se rozsypala jako domeček z karet.
Vždycky si byl jistý, že být celebrita, znamená smět všechno a mít všechno. Doteď to tak i bylo, jenže tenhle podivný den, jakoby se rozhodl mu rozbíjet všechny zažité stereotypy. Najednou zjistil, že všechna ta slova o bezmezné lásce k jeho osobě byla opravdu jen slova.
Sice se mu dostalo nejméně milionu opovědí, ale všechny omluvné, že zrovna dnes to nejde.
Žádná ho nemilovala natolik, aby ho vyměnila za přítomnost své rodiny a přátel.
Sláva opravdu nebyla vše a rozhodně nepřinášela upřímné city a ani opravdovou náklonnost.
Možná měl téměř 6 milionů followerů, ale ani jediného skutečného člověka, co by ho obejmul a setřel slzy, co mu náhle stékaly po tvářích. Už se je ani nesnažil zadržovat.
Cítil se sám. Byl sám.

Chyběl mu Ashtonův hlasitý, skoro až dívčí smích, chyběli mu Calumovy věčné stížnosti a dokonce i Lukovy věci, většinou kusy spodního prádla, poházené po zemi.
Ani nevěděl jak, ale po chvíli bloudění po cizím městě, otvíral dveře Starbucksu. Ani nemá kafe rád. Možná proto, že Ashton ano. Z jakéhosi Vánočního sentimentu si koupil alespoň horkou čokoládu a rozhlédl se po kavárně, ve snaze najít nějaké zapadlé místo, kam by se mohl na chvíli uklidit.
Místo nenašel. Ale našel ji. Tu podobně ztracenou duši, jako byl on sám.

Vypadala opuštěně, ale ne smutně.
Husté zlatavé vlasy jí v divokých prstencích lemovaly tvář, zasypávaly drobná ramena a sahaly někam až do pasu. Dívka drobnými prstíky jedné ruky pevně svírala muffin, jakoby na něm záležel celý její život, přičemž druhou si hřála o hrnek s čajem. Z jejího obličeje vyzařovala vřelost, která i v od přírody ostýchavém člověku s obrovským strachem z odmítnutí probouzela odvahu.

„Ty dneska nikam nespěcháš?" Zastavil se opatrně u jejího stolku.
Velké hnědé oči ho chvíli sledovaly, načež dívka odsunula svůj červený kabát s velkými bílými puntíky a uvolnila tak jediné volné místo vedle sebe.
„Teď už asi ne." Usmála se.
„Proč nejsi doma?" Nedokázal skrýt svou zvědavost. Kudrnatá v klidu kousla do svého muffinu a jemně pokrčila rameny.
„Sněhová bouře nad Irskem, pro dnešek jsou všechny lety do Dublinu zrušeny." Vyzařoval z ní klid a pohoda. Byla taková opravdová. Líbil se mu její přízvuk a záblesky vzpurné drzosti v jejích očích.
„Proč ty nejsi doma?" Nacpala si zbytek muffinu do pusy.
„Svou vlastní vinou," ošil se, „ztratil jsem pas, nemůžu letět do Sydney." Při slově Sydney se dívka na okamžik zarazila, ale nakonec soucitně pokývala hlavou. Rozhostilo se mezi nimi ticho.
„Nechci být dneska sám." Společně s utrápeným pohledem k ní vyslal tuhle zoufalou prosbu.
„Lidi jako ty jsou někdy sami?" Přeměřila si ho pochybovačně. Jasně, poznala ho.
Po Michaelově tváři přeběhl stín bolesti.
„Možná víc, než kdokoli jiný."

„Zůstaneš dnes se mnou?" Překvapil sám sebe tou náhlou odvahou se zeptat. Ještě, než stačila odmítnout, troufale ji chytil za ruku. „Bude to magická noc," zaplály mu v očích plamínky nadšení, „můžeme být, kým se nám zachce, můžeme dělat, co budeme chtít, říkat, co nás napadne, jen dneska."
Dívčina nedůvěra začínala brát za své, jak ji pomalu nahrazovala sžíravá vlna zvědavosti. Přesto jí to nedalo.
„Nejsme ve Vegas." Ušklíbla se, možná až příliš jízlivě. Jeho nápad se jí líbil.
„Coo?"
„Co se stane ve Vegas, zůstane ve Vegas." Dovysvětlila. „Tohle ti nebude fungovat, nejsme ve Vegas." Spokojeně sledovala, jak z jeho tváře zmizelo veškeré nadšení a cítila se jako malý, odporný Grinch. Jen pryč s tímhle Vánočním nadšením. Jenže Michael to nevzdal.
„Ne, ale jsme v Londýně a jsou Vánoce a pravidla si tvoříme sami."

„Fajn!" Protočila očima. „Tak začni!"

„Chtěl bych být normální kluk." Pronesl první přání a dívka kývla na souhlas, jako by bylo předem splněno.
„Chtěla bych být slavná." Vydechla ona a zasněně si podepřela tvář dlaní.
„Panebože, panebože!!!" Vykvikl rudovlasý, až dívka nadskočila. „Panebože!!!" Zakřičel znovu. Na chvíli se zarazil, naklonil se až k její tváři a zašeptal:
„Jak se vlastně jmenuješ?"
„Noelle Fielding." Odpověděla bez rozmyslu, stále nechápajíc jeho chování.
„Ooo můj bože, Noelle!! To je Noelle Fielding!!" Zařval okamžitě. „Mohl bych se s tebou vyfotit, prosíím?" Vytáhl z kapsy svůj Iphone, přitiskl se k překvapené dívce a bleskl několik fotek.
„Podepsala by ses mi?" Držel ji kolem pasu a do rukou jí cpal fix, který nosil stále s sebou.
„Třeba na ruku!! Nebo ne!" Vytrhl jí ruku a okamžitě si vyhrnul svůj černý svetr. „Tohle bude lepší." Ukázal si někam na pupík. Dívka nebyla schopná pohybu. Pohledem těkala z jeho odhaleného těla na tu hrstku lidí, co s nimi sdíleli prostor v kavárně. Díky jeho řevu ji všichni propalovali pohledem, přičemž se snažili přijít na to, jestli opravdu není nějaká slavná hvězdička a jestli by si k ní také neměli běžet pro podpis.
Noelle jakoby se náhle probrala z transu. Naklonila se k Michaelovi a rázně mu zase stáhla svetr na místo, kam patřil.
„Co blbneš?" Sykla mu do tváře.
„Chtěla si být slavná." Pokrčil rameny a při pohledu na její nazlobený výraz se rozesmál.
„Beru to zpět." Zamračila se. „Chci být normální a chci –„ sledovala ho, jak dlouhými štíhlými prsty pevně obemkl hrneček s horkou čokoládou, jak mu rudé rozcuchané vlasy trčely kolem obličeje a jak jeho doteď bledé tvářičky, díky smíchu, nabraly barvu, velmi podobnou barvě jeho vlasů.
Počkala, až se napije.
„- a chci, abys byl můj přítel!"
Okamžitě tekutinu vdechl do plic. Zběsile se rozkašlal, přičemž poprskal celý stolek.
„Předvídatelné," ještě celý zadýchaný se sebevědomě ušklíbl, „ale splnitelné. Dnes je tvůj šťastný den."
„To není!" Věděla, jak ten náhlý příval sebevědomí zase rychle zarazit. „Kdyby tohle byl můj šťastný den, seděl by tu se mnou Harry Styles!" Na jedničku předvedla naivní zamilovaný výraz a Michael si zhnuseně odfrkl.
„Předvídatelné," zopakoval s notnou dávkou pohrdání, „leč nesplnitelné." Vítězně se usmál a potlačil nutkání vypláznout na ni jazyk. Místo toho se naklonil k jejímu obličeji. Byl tak blízko, že ho prstýnky jejích vlasů lechtaly ve tváři a on ucítil jejich vůni. Vůni dálek, nespoutanosti, vůni, která se nezapomíná. Nejraději by se té zlaté záplavy dotkl, ale dokázal se ovládnout.
„Noelle, Noelle," zašeptal jí do ucha a dobře si přitom všiml, jak se jí na krku objevila husí kůže, „jsi tak předvídatelná, až to vůbec není magické!"
Lhal.
Byl si moc dobře vědom toho, že v jednom jejím malíčku je více kouzla, než v celé jeho bytosti.
Chtěl jen vědět, co se stane, když z drzých jiskřiček v jejích temných očích rozdmychá pořádný plamen.

„Jdeme!" Vyskočila a rychle se nacpala do svého puntíkovaného kabátku, připravená ukázat mu tolik kouzelných věcí, kolik jen jedna noc dokáže pojmout. Nestihla si ani zapnout všechny knoflíky a už stáli venku. Jindy přeplněná Oxford Street byla najednou nezvykle tichá a prázdná, všichni byli doma se svými blízkými. Nikdo zrovna netoužil stát venku v mrazu a tisknout se k osobě, kterou sotva znal. Nikdo, až na pár nešťastníků, pro které právě tahle neznámá osoba zrovna znamenala celý svět.
„Podívej," naléhavost a rádoby potlačované nadšení v jeho hlase ji donutilo zastavit, „vždyť sněží!!!"
Otočila se, aby ho uviděla stát uprostřed chodníku, jak rozpustile chytá tu běloučkou zmrzlou vodu.
„Pořád nevěříš na zázraky?" Rozesmál se. Upřímně, bezstarostně. Ani jí nedošlo, že se bezděky rozesmála také. Když ho tak sledovala, jeho zelené rozzářené oči upřené k nebi, úžasem pootevřená ústa a sněhové vločky tající v jeho horkých dlaních, věřila.
Až jí přišlo líto mu sdělovat, že vločky padají jen v okruhu jednoho metru, zrovna ze střechy toho obchoďáku, u kterého stál a že ten sníh je umělý. A tak to neudělala.

Michael stejně neměl šanci si sněhového podfuku všimnout. Uchvátil ho laskavý pohled temně hnědých očí. Třpytilo se v nich na tisíce barevných světélek z okolní vánoční výzdoby, na rtech jí pohrával šťastný úsměv a dlouhé vlasy jí v poryvech ledového větru létaly kolem tváře.
Vypadala jako holčička a přitom ten pohled, ten pohled patřil dospělé, silné a přesto křehké ženě.
Ženě, která mu mohla dát všechno, po čem kdy toužil. Jenže tak moc se bál si to prostě vzít, v jakési utkvělé představě, že toho není hoden, že štěstí není pro něho.
V jejích očích se zračil celý svět. Svět úplně odlišný od toho, ve kterém žil on, svět, který mohl mít, kdyby zůstal po jejím boku. Způsob, jakým se na něj dívala, byl nabídka. Tichá výzva.
Jedno z kouzel, na kterých on tolik lpěl. A možná to největší. Rodící se cit. Jemný, prosvítající z hloubi tmavých zorniček, sotva rozeznatelný.
Ale on ho viděl. A na základě svých bláhových pochybností se rozhodl to ignorovat.
Věděl, že dřív či později se najde někdo, kdo se jí podívá do očí, a do toho světa bez váhání vstoupí. Zůstane navždy. Ale pro něho neexistovala 'navždy'. On měl jen jedinou noc.

„Poběž!" Přerušil ten zvláštní okamžik a popadl ji za ruku, kterou pevně stiskl.
„Hej!" Ohradila se proti tomu se značnou nelibostí. Pokusila se mu ruku vytrhnout. Vlastně jen z principu. Ale Michael stisk nepovolil.
„Jsme přeci pár!" Zašeptal, když nastupovali do červeného doubledeckeru. „Chodíme spolu, tvoje přání." Zašklebil se a dívka to vzdala, měl pravdu.

Na pár hodin patřili k sobě. Náhodně nastupovali a zase vystupovali z doubledeckerů. Jen pro to potěšení z jízdy. Nechali se dovézt až na konečnou, aniž by tušili, kde vlastně skončí. Poté s hrůzou v očích dobíhali poslední červený autobus, který by je vzal zpět do centra.
Ruku v ruce se procházeli po kouzelně zářícím Tower Bridgi a vdechovali vůni pečených kaštanů.
Sami stojící pevně na nohou se škodolibě smáli těm, co se na obrovských ledových kluzištích snažili udržet rovnováhu a zbytky sebeúcty.
V temných zákoutích úzkých uliček rozněcovali touhu letmými doteky a nenápadně se snažili ukrást pár pohledů na radostí zářící tvář svého společníka, ve snaze ji uložit v paměti do složky „Štěstí".
V lokálním obchůdku si nakoupili nesmyslné množství sladkostí a horkou čokoládu s nadýchanými bonbony marshmallows. Kelímky rozehřívaly jejich zkřehlé prsty a radostných smích toho druhého, rozehříval srdce.
Byli pár. Obyčejný zamilovaný pár dvou bláznů. Jen na pár hodin, jen hraně. A přeci to bylo opravdovější, než cokoli, co oba do té doby zažili.

„Ještě nějaké přání?" Podal jí Michael lákavě vypadající, přesto předražený cupcake, který ho donutila koupit. Beze slov. Stačil jediný prosebný pohled a on měl pocit, že snad díky té zvláštní sváteční atmosféře, by jí nedokázal odmítnout nic.
„Jsou Vánoce," zamumlala užasle s plnou pusou, „měli bychom si pořídit dárky!"
„Fajn," Michael nejistě pokýval na souhlas. Dívka naprosto přehlédla to lehké zaváhání.
„Půjdeme si teď každý po svém a sejdeme se zase tady za hodinu." Pohlédla na něho v očekávání souhlasu. Jediné co uviděla, byly jeho potemnělé oči. Místo zářivě zelené se halily do smutného tmavě šedého odstínu.
„Hej!" Došlo jí naráz. „Já nezmizím." Samotnou ji ta představa vyděsila. Co kdyby se za hodinu nevrátil? Začala se trápit stejnými myšlenkami, které nejspíš jeho napadly dřív.
„Nenechala bych tě tady!" Přistoupila k němu a zvedla paže, jakoby ho chtěla obejmout. Z nějakého důvodu si to rozmyslela a nechala je zase klesnout podél těla.
„Na," stáhla si z ruky stříbrný řetízek s jediným přívěskem, iniciálou N, a podala mu ho. „Tohle je záruka, že se vrátím, je od babičky, nenechala bych ti ho." Zahihňala se, přičemž sledovala, jak se na chlapcově tváři opět objevil nesmělý úsměv, když si od ní náramek váhavě bral.
„Ale ty mi teď dej svůj! Taky mám strach!" Zamrkala hustými řasami.
„Ne, to ne!" Vylekal se. „Nikdy je nesundávám!!"
„Michaeli!" Pronesla výhružně, propalujíc ho neúprosným pohledem. „Je to jen hodina a máš jich nejmíň dvacet."
Ten boj byl krátký, o to zuřivější. Chtěl jí ho dát? Záleželo na tom, jestli se po té hodině vrátí?
Stejně jí bude muset dát sbohem, už ráno. Ale do rána daleko. Nejistě stáhl z ruky jeden ze svých náramků, kde čtyři písmenka tvořili slovo WISH a podal jí ho.
„Nikdy jsem ho nesundal, záleží mi na něm!" Vrhl na ní pohled nejistoty a obav, jakoby jí svěřoval své vlastní dítě. „Tak za hodinu!" Pokusil se o úsměv a okamžitě zmizel za rohem ulice, aby těch šedesát minut bez jejího nakažlivého smíchu uteklo co nejrychleji.

Jen co se vrátil na místo určení, které zelo prázdnotou, u srdce ho bolestivě bodlo a nálada rázem poklesla na bod mrazu. Ovšem jen do chvíle, než uslyšel veselý smích zpoza jedné z rudých telefonních budek.
„Snad sis nemyslel, že si nechám ujít ten vánoční dárek, co si vymyslel?" Uviděl nejdřív záplavu zlatých kudrlin, pak bělostné puntíky na červeném kabátě a nakonec i obrovský úsměv od ucha k uchu.
„Pojďme si to rozbalit do tepla." Ukázal na vysokou budovu za dívčinými zády.
„Tohle je tvůj hotel?" V údivu si přitiskla dlaň ke rtům. Vypadalo to spíš jako luxusní sídlo nějakého váženého politika. Byla si jistá, že do budovy, takhle draze vyhlížející už zvenku, ještě nikdy nevkročila. Najednou se cítila strašlivě nesvá, nicméně ho poslušně následovala.
„Michaeli, to nemůžeme!!!!" Šeptala co nejdůrazněji, přičemž se opatrně plížila kolem prázdné recepce.
„Můžeme všechno!" Funěl, v podpaží táhnoucí vánoční stromek, co dříve zdobil příchozí halu. „Ale hlavně nenápadně!" Zamručel, když nechtěně nakopla třpytivou kuličku, co se uvolnila z větve stromu a nyní s rachotem skákala po podlaze. „Honem!!" Nacpal do výtahu nejdřív umělou borovičku, pak i vyděšenou dívku. Horko těžko se tam vtěsnal také a s úlevou stiskl příslušné tlačítko, načež se šíleně rozesmál jejímu vyplašenému výrazu.

Nedočkavě trhal balicí papír, přičemž si nemohl v hlavě srovnat, kde sakra za jednu hodinu stihla sehnat dárky a ještě je takhle úhledně zabalit. Pod stromkem na něj čekaly hned tři, takže jí svojí jedinou malinkou taštičku podával značně zahanbeně. Přesto se její oči rozzářily nadšením, když do ní nahlédla.
„Panebože!!!!" Vykvikla užasle, když spatřila nové CD One Direction s podpisem milovaného Harryho. „Normálně s sebou nosíš jejich podepsaná CDčka?" Mazlila se s tou věcí, jakoby to byl největší poklad na světě.
„No jasně," kývl na souhlas až příliš rychle na to, aby to mohla být pravda, „vždycky jich mám pár po kapsách, kdybych náhodou potkal jejich fanynku, víš." Usmál se, přičemž upřeně sledoval lesknoucí se ozdoby stromu.
„Mikey!!" Provinile vzhlédl a upřený pohled jejích tmavých očí byl tak intenzivní, jakoby viděla skrze tu lež.
„Anebo, možná," nejistě si prohrábl rudé vlasy, „jsem to CD koupil za deset minut a zbylých padesát trénoval Stylesův podpis, aby to vypadalo věrohodně." Sklopil oči k zemi, protože čekal její vztek. O to víc ho překvapila její reakce. Rozpustile se rozhihňala a nakonec mu zcela nečekaně omotala ruce kolem krku a přitiskla se k němu.
„Děkuju." Zašeptala mu do ucha a on omámen tou náhlou blízkostí, jí bezděky pevně objal v pase. Zabořil obličej do jejích vlasů a znovu nasál tu zvláštní vůni, co tolik připomínala nedosažitelné dálky a nespoutanost. Připadal si, jakoby v rukou držel divoké zvířátko. Vyděšené, zmatné, nepolapitelné. Přesto náhle zcela klidně spočívající v jeho náručí. Ten pocit byl nezvladatelný, zcela přebral vládu nad chlapcovými činy. Takže když se Noelle nepatrně odtáhla a její rty od těch jeho dělilo jen pouhých pár centimetrů, neváhal. Překvapil ji, překvapil sebe. Líbal ji něžně, opatrně. Aby jí dal prostor na protest. Ten ale nepřišel, naopak stisk jejích rukou zesílil a ona jemně pootevřela ústa, aby mu dovolila víc. A v tu chvíli pro něj neexistovalo nic víc, než její hebké rty, horko sálající z jejího těla a drobné dlaně jemně přejíždějící po jeho zádech.
Když se od něho odtrhla, aby se pořádně nadechla, vyčetl z jejích očí otázku a možná lehkou výčitku.
„Jsme přece pár!!" Ospravedlnil okamžitě svůj čin a ona nemohla nic, než přikývnout na souhlas.
„Pojď sem." Natáhl k ní dlaň, stojící před úžasně ustlanou postelí. Zachumlali se společně do měkoučkých peřin, co voněly po pracím prášku a tiše sledovali za okny se hustě sypající sněhové vločky.
„Konečně sněží nad celým Londýnem." Zašeptal do ticha. Noelle se pousmála a položila si hlavu na jeho hruď. Sledovala bělostné vločky, ostře kontrastující s černo-černou tmou a poslouchala vyrovnaný tlukot jeho srdce.
„Co bude zítra?" Položila mu ruku kolem pasu a silně stiskla. Bezděky tak naznačujíc, že ta nutnost nechat ho jít, ji víc, než děsí.
„Počasí se nejspíš umoudří a ty budeš na cestě do Dublinu." Odpověděl klidně, což roztříštilo její srdce na tisíce střepů, přičemž si odmítala přiznat, že by na ni měl takový vliv. Každopádně to bolelo.
„Bojím se." Obkreslovala ukazováčkem tetování na jeho pravé ruce.
„Létaní?" Jeho udivený výraz prozrazoval, že to myslel vážně a dívka se jemně zasmála. Jen krátce. Z jakési povinnosti se zasmát věci, kterou mozek vyhodnotil jako vtipnou, ale srdci do smíchu vůbec nebylo. Odmítavě zakroutila hlavou.
„Zítra zase ty budeš ty a já budu já. Bojím se být zase sama sebou." Michael si ji s hlubokým povzdechem přivinul víc k sobě.
„Pořád jsme to my, Noelle." Svíral ji pevně kolem ramen a slova jí šeptal do vlasů. „Naopak, až s tebou jsem to opravdu já a zítra? Zítra zase budu ten, kým mě chtějí mít. Teprve teď jsme to opravdu my, teď jsi sama sebou! To dnešní kouzlo z tebe nemělo udělat někoho jiného, jen ti dodalo odvahu být, tím kým opravdu jsi."
„Jsi obyčejně neobyčejný kluk a já tvá přítelkyně," usmála se spokojeně, když ucítila, jak souhlasně přikývl, „ale zítra budeš okouzlující Michael Clifford a já obyčejná Noelle."
„Ty nikdy nebudeš obyčejná." Přiměl ji zvednout k němu tvář a barevná světélka blikající na vánočním stromku mu pomohla v šeru zcela přesně vyhledat její rty.

Když se ráno Michael probudil a spatřil vedle sebe klidně oddechující stvoření, s lícemi zrůžovělými spánkem, rozcuchanými vlasy, jednou rukou sevřenou v pěst nedbale pohozenou vedle tváře a druhou pevně svírající jeho zápěstí, věděl, že to kouzlo nikam nezmizelo.
Náhle mu došlo, že kouzla jen tak nemizí s rozbřeskem a neobjevují se za stmívání, že nezáleží na čase ani na speciálních dnech. Nemusí být zrovna Štědrý den, ani nemusíte mít narozeniny. Může to být úplně obyčejný den uprostřed roku, a přesto může být kouzelný. Záleželo totiž na lidech.
To kouzlo bylo v něm samotném, v ní. A dokud tu byla ona, nemohlo zmizet.
Chvatně se vymotal z peřin s úmyslem doběhnout do nejbližšího Starbucksu a tenhle svůj převratný objev jí sdělit při pořádné snídani. Nechtěl, aby odletěla, alespoň teď ještě ne. Chtěl být stále tím obyčejným klukem, sám sebou.

Noelle otevřela oči a zmateně se rozhlédla po prázdné místnosti. Bylo to jasné. Konec zázrakům.
Věděla, že je slavný, nesliboval jí věčnost, jen jeden jediný den. A ten byl včera.
Včera bylo včera a dnes je dnes. Kouzlo bylo pryč stejně jako Michael. Chvatně se oblékla a do své maličké kabelky smutně zastrčila CDčko s falšovaným podpisem Harryho Stylese.
Objednala si taxík na letiště a doufala, že letadlo ještě stihne, i přesto, že se jí Londýn náhle opouštět vůbec nechtělo. Smutně z okna sledovala páry držící se za ruce, vesele se smějící, mající před sebou víc, než pouhých 24 hodin přítomnosti toho druhého. Znovu začal padat sníh a ona se začala bát, že kouzla mohou být návyková. Neměla mu dovolit zatáhnout jí do té hry, z které jí teď tak podivně bolelo kdesi u srdce. Bylo to nesnesitelné a každý krok po letištní hale se zdál těžší a těžší. Ztěžka pak dosedla na lavičku, kde se rozhodla počkat na svůj let. Jakoby se konečně zhroutily všechny její zábrany a po líci jí stekla první horká slza. Následovaná další a další.
Okamžitě je setřela, nechtíc ukazovat světu svou zranitelnost.
WISH. Sklouzl jí po zápěstí lehounký náramek, který už dávno neměl zdobit její ruku. Nechal jí ho schválně? I přes slzy se konečně usmála a zatřepala si rukou před očima.
WISH. Ta čtyři písmenka, jakoby ji přímo vybízela, a tak pevně semkla víčka a přála si.
Přála si, aby se stal ještě jeden zázrak. 

Poslední.