Už co si pamatuju, žila jsem v majáku. Tedy, v bývalém majáku. Myslím, že byl nefunkční už dlouho předtím, než jsme tam žili my. Nevím, jestli v něm vyrostl i můj táta, nikdy mě nenapadlo se zeptat. Jediné co vím je, že já vyrostla s ním. Táta byl pro mě ten nejúžasnější poník na světě. Byl laskavý, chápavý a byla s ním legrace. Před spaním mi vyprávěl příběhy o starých časech, které si ani on nepamatoval - hodně o nich četl. Bývaly časy, kdy jsme my, zemní poníci, žili pospolu s jednorožci a pegasy. Byla to doba míru a harmonie. Teď už tomu tak není. Zemní poníci se ostatních bojí, říkají o nich, že jsou to zrůdy co jedí hříbata a podobné absurdity. Já těm ošklivým pomluvám nikdy nevěřila, hlavně protože jim nevěřil táta. Podle něj jsme všichni v srdci stejní, třebaže jinak vypadáme.

Mě samotnou vždy nejvíc fascinovala existence jednorožců. To jsou poníci, kteří mají na čele roh, ze kterého se jim line duhová, třpytivá, zářící magie. Ta může být krásná, ale i nebezpečná a to ji dělá ještě úžasnější. Podle táty jsem jako malá dokonce měla jednorožčí imaginární kamarádku, se kterou jsem si hrála a povídala. Ne, že bych neměla skutečné přátele, jen to byli obyčejní zemní poníci, jako já. Asi se mi líbila představa toho, že by moje kamarádka uměla kouzlit.

Náš maják mi vždy připadal, jako by byl živý. Byl velice starý, což znamenalo, že v noci všechno to dřevo vesele vrzalo, jako by na podlaze a po zdech a po stropě někdo chodil. Někdy to bylo jen jemné cupitání, podobné mým tajným půlnočním výpravám za svačinou, jindy jako by se někdo po celém domě roztančil. Táta říkával, že to se do majáku opřel vítr od moře. Nikdy jsem se nebála, že by ho ten vítr někdy odvál, na to byl náš maják moc starý a pevný. Jako by měl kořeny hluboko v zemi.

Když táta zemřel, maják se smál. Zprvu jsem si myslela, že napodobuje můj pláč, ale ne, byl to smích. Nevím jakému zvrácenému vtipu se ty rozvrzané zdi mohly smát, ale smály se celé noci. Bylo mi už skoro osmnáct když se to stalo a tehdy mi starostka radši připsala předčasnou plnoletost, než aby začala s papírováním ohledně mého poručnictví a vlastnictví majáku. Zůstala jsem sama, ale nikdy jsem se tak necítila. Náš maják byl se mnou, jeho nic odvát nemohlo, měl kořeny hluboko v zemi a s ním i já.

Měla jsem ze začátku problémy s usínáním a on jako by to vycítil - začal mi zpívat. Byla to píseň, kterou jsem poznávala z dětství. Konejšivá harmonie nočního vánku, šumu moře, rytmického vrzání dřeva a někdy jako bych i zaslechla hlas, který to vše spojoval. Těžko říct odkud přicházel, možná byl jen v mé hlavě, možná to byla meluzína nebo mě mořský poník lákal k útesům. Tak či tak mě to vždy uspalo.

Táta měl nějaké úspory, ale potřebovala jsem si co nejrychleji najít práci. Měla jsem brigádu ve stánku se zmrzlinou, ale to mě mohlo těžko uživit. Majitel stánku byl nějaký starý rodinný přítel. Tak starý, že tou dobou už se chystal do důchodu. Věděl co se stalo, všichni v Maretime Bay věděli co se stalo, ale nikdo o tom přede mnou nemluvil. Jednou se mi svěřil, že by chtěl, abych stánek převzala celý já. Řekla jsem, že nemůžu, nikdy bych neudělala tak dobrou domácí zmrzlinu jako on.

„A co dobrého bys tedy svedla?“ zeptal se mě.

„Leda tak smoothie k snídani,“ zasmála jsem se.

„Tak to bude smoothie stánek,“ kývl a bylo dokonáno.

Ten den mi ještě nedošlo, že to myslel vážně, ale ještě ten týden mi svůj stánek odkázal i s kontakty na dobré zdroje potravin. Ani jsem se nestačila vzpamatovat a měla jsem svůj vlastní stánek se smoothie. Musela jsem na to jít trochu kreativně, aby mé produkty zaujaly, ale chytilo se to docela rychle. Brzy jsem začala i s rozvozem po městě, najednou jsem dodávala svá smoothie na oslavy, setkání, slavnosti.

Domů jsem se vracela celá strhaná a uběhaná a rychle jsem přesedlala na kolečkové brusle, díky kterým jsem byla nejen rychlejší, ale hlavně méně znavená. Stánek mi zaměstnával mysl na celý den a v noci se mi zase dobře spalo.

V devatenácti už jsem měla vše zaběhnuté, stálé zákazníky, zvažovala jsem, že bych mohla sama zaměstnat brigádníka. Měla jsem plnou hlavu jen stánku a smoothies. Na ničem jiném nezáleželo. Kamarád Hitch mě chodil zdravit každý den, ptal se jak se mi daří, ale já jeho přítomnost skoro nezaregistrovala. Musela jsem se zaměstnávat, jinak bych si vzpomněla. Nesměla jsem se zastavit, až když jsem padla do postele utahaná a usnula sotva jsem zavřela oči.

Nevšimla jsem si, že maják už mi v noci nezpívá, neposlouchala jsem ho. Ani se nesmál, vlastně byl tak potichu, jako nikdy předtím. U normálního domu by tohle bylo běžné, ale náš maják nebyl normální dům. Někdy večer když jsem si lehla, zaslechla jsem to ticho. Nepřirozené, až hrozivé ticho, jako by i moře za okny mlčelo. Byla jsem tak unavená, že jsem to vždy přešla.

No tak je bezvětří, říkala jsem si.

Jednou, jako by maják vycítil mé myšlenky a jako by mě chtěl okřiknout, okno mé ložnice se rozletělo dokořán, až bych přísahala, že jsem slyšela křupnout sklo. Polekalo mě to. Dovnitř vtrhl vítr moc chladný na to, že byl první měsíc léta. Po zádech mi přeběhl mráz a já rychle vyskočila z postele, abych okno zavřela. Když jsem ho zavírala, na zlomek sekundy jsem v jeho odrazu něco zahlédla. Jakousi světlou siluetu. Srdce mi poskočilo leknutím a já se otočila, ale za mnou nikdo ani nic nebylo.

Místo aby mě to uklidnilo, bolestně mi to připomnělo skutečnost, které jsem se tak horlivě vyhýbala už přes rok. Byla jsem sama, úplně sama nejen ve svém pokoji, ale v celém majáku, na celém světě. V koutku oka jsem cítila hromadící se slzy, tak jsem se prudce nadechla a zavřela oči, abych se uklidnila. Mysli na stánek, říkala jsem si. Bude letní slunovrat, chtělo by to nějaké tématické smoothie. Odešla jsem si pomalu zase lehnout a snažila se přijít na jiné myšlenky. Možná nějaký přechod v barvách západu slunce.

Tu noc se mi podařilo usnout, ale ráno jsem se cítila, jako bych nespala vůbec. Vyhrabala jsem se z postele, učesala hřívu mechanicky do copu a na bruslích vyrazila. K snídani jsem si vždycky dávala smoothie ze stánku, motivovalo mě to, abych k němu ráno dojela. Čerstvý letní vzduch mi hned zlepšil náladu a pohyb po ránu mě vždy dovedl probudit. Když jsem dorazila ke stánku byla jsem už čilá jako rybka. Udělala jsem si své oblíbené smoothie zatímco jsem čekala na nové zásoby a pak už začal můj den. Dopoledne jsem byla přímo ve stánku a odpoledne typicky rozvážela.

,,Dobré jitro, Sunny,” pozdravil šerif když došel k mému stánku a opřel se kopytem o pult. ,,Všechno v pořádku?”

,,Dobré, Hitchi,” usmála jsem se. ,,Vše v naprostém pořádku, šerife.”

,,To rád slyším,” pokýval hlavou. ,,Jedno oranžové a jedno růžové prosím.”

,,Hned to bude!” řekla jsem a dala se do mixování pomeranče a mrkví se zázvorem a jahod s banánem.

,,Máš docela dobrý byznys,” poznamenal Hitch. ,,Pěkně jsi to rozjela.”

,,Před rokem by mě ani nenapadlo, že budu něco takového dělat,” uchechtla jsem se, ale pak jsem posmutněla. Hitch si toho všimnul, tak hned pokračoval.

,,Poslyš, kdyby ses někdy cítila sama, mohli bychom u tebe se Sproutem přespat. Jako za starých časů,” navrhl.

Vypnula jsem mixér a pousmála se.

,,To je dobrý, vážně,” ujistila jsem jeho i sebe.

,,Když to říkáš, Sunny,” povzdechl si s očividnou starostí. ,,Jsme tady pro tebe, já jsem tu pro tebe, dobře?”

,,Beru na vědomí, šerife,” řekla jsem a postavila před něj jeho smoothies.

Zakabonil se na mě a já otočila oči v sloup.

,,Jsme přece nejlepší kamarádi, řeknu ti když mi bude na nic.”

,,Kopýtko na srdce?” zvedl obočí.

,,Jsi jako malej,” zašklebila jsem se. ,,Jo, kopýtko na srdce.”

,,Přeji hezký zbytek dne,” usmál se spokojeně, dal na pult pár mincí a vzal si svá smoothies.

Zbytek dne byl hezký, ráda si povídám se zákazníky. Myslím si, že tenhle můj osobní přístup stánku hodně pomáhá. Poníci si rádi povídají, jsou rádi, když je někdo jiný poslouchá. Odpoledne jsem neměla tolik dodávkových objednávek a tak jsem se dostala domů dřív.

,,Jsem doma!” řekla jsem a hned jsem si za to vynadala, pořád jsem se toho zvyku nemohla zbavit, štvalo mě to.

Zamířila jsem hned do kuchyně a začala jsem přemýšlet nad speciální příchutí na letní slunovrat. Určitě něco ovocného, ale zase ne moc sladkého. Sluníčkový posyp by dal moc titěrné práce připravit, to jsem vypustila hned. Uslyšela jsem skřípání podlahy, ale nevěnovala jsem mu moc pozornost. Podlaha skřípala pořád, dřevo pracovalo, opíral se do něj vítr od moře.

Vytáhla jsem mixér a začala mixovat první kombinaci. Osamělé ticho vystřídal ohlušující hluk mixéru, který nemohl rušit večerní klid nikoho jiného než mě v majáku odlehlém od města. V tom zvuku byla jakási útěcha. Všechno bylo lepší než otupující ticho. Vypnula jsem mixér a nalila zkušební smoothie do skleničky.

Opět se kolem mě rozlehlo ticho, ještě hlubší než předtím, protože teď přišlo po tak velkém hluku. Až na to, že to nebylo jen ticho. Kroky, klapání čtyř podkov bylo jasně a zřetelně slyšet odněkud z majáku.

Klap, klap, klap.

Klap, klap, klap.

Sevřelo se mi srdce, nechtěla jsem zvednout hlavu od své práce, nechtěla jsem se rozhlédnout.

Vtom kroky ustaly, což mě zneklidnilo ještě víc a donutilo mě vzhlédnout a rozhlédnout se. Ticho. Prázdno. Byla jsem sama. Mé oči se upřely na výtah, kterým jsem se dopravovala do prvního patra, kde se nacházel můj pokoj. Co jsem přišla domů nebyla jsem tam. Jakási síla zvědavosti mě navzdory mému neklidu dotlačila k výtahu, kde jsem třesoucím se kopytem stiskla tlačítko, které mě vzalo nahoru. S přerývavým dechem jsem se připravovala na všechno, na co bych mohla narazit.

V pokoji bylo šero, ještě jsem neměla možnost v něm rozsvítit jako v přízemí. Stíny klamaly mou mysl a v každém z nich jsem viděla číhající nebezpečí. S bušícím srdcem jsem vystoupila z výtahu a pomalu, rozhlížejíc se po sotva rozeznatelné místnosti, jsem se blížila k vypínači.

Klap, klap, klap.

Uslyšela jsem to tak hlasitě a tak blízko, že jsem byla přesvědčená, že se to ozvalo v mé bezprostřední blízkosti a ve vlně paniky jsem v podstatě skočila k vypínači a stiskla ho tak rychle, jako by mi šlo o život.

Pokoj zalilo ostré světlo, které mě na chvíli oslepilo a ještě s rozostřeným viděním jsem se přitiskla zády ke zdi a trhnutím hlavy se rozhlédla kolem.

Ticho. Prázdno. Po dlouhé době mě fakt, že jsem byla sama, pro změnu uklidnil. Opadlo ze mě zděšení a já zavřela oči, abych se vydýchala. Maják zaskřípal starým známým způsobem, jako by se mi omlouval. Kopytem jsem přejela po tapetované zdi.

,,To nic, jen zase blázním,” řekla jsem konejšivě a sama jsem si nebyla plně jistá, zda to bylo mířeno na maják nebo mě. Snad obojí.

Dřevo laskavě zavrnělo a já byla zase klidná. Náš maják by nikdy nedopustil, aby se mi něco stalo. Věděla jsem to.