,,Co že mám?“ zasmála jsem se.

,,Levandulovou luminescenci,“ zopakovala Izzy, která si nemohla pomoct a smála se se mnou.

Já seděla na gauči v obýváku se smoothie v kopytech a ona v sedě levitovala kousek nad zemí naproti mě.

,,Co to znamená?“ nechápala jsem.

,,To je takový třpyt, který má každý poník,“ vysvětlila svým zvonivým jemným hlasem. ,,Teď je obzvláště jasný, protože jsi šťastná.“

,,Jaká je tvoje luminescence?“ zeptala jsem se.

,,To nevím, svoji jsem nikdy neviděla,“ pokrčila rameny.

,,A to je nějaká magie, že to dokážeš vidět?“ zajímalo mě.

,,Možná,“ usmála se. ,,Nejsem si jistá, nikdy jsem o tom tak nepřemýšlela.“

,,Umíš nějakou další magii?“ začala jsem nadšeně vyzvídat. ,,Jako aby věci lítaly a mizely, střílet z rohu laserové paprsky a číst myšlenky?“

,,Ne, to neumím,“ odpověděla pobaveně. ,,Tedy, dřív jsem zvládla základní levitaci, ale to už dávno nedokážu.“

Zmateně jsem shlédla dolů na ten kousek prostoru který ji dělil od země.

,,Ale jak potom děláš tohle?“ poukázala jsem. ,,A viděla jsem tě procházet zdmi a mizet.“

,,Ou, to jsem za života neuměla,“ vysvětlila. ,,Víš, já si myslím, že to, co jsem teď, určitě nějaký druh magie je. Nevím úplně přesně jaký, ale rozhodně nic z tohohle nedělám obyčejnou jednorožčí magií,“ uchechtla se.

,,A potom...“ pokračovala trochu vážněji a otočila se směrem k výtahu. ,,Tahle věc je tady docela nová. Když jsem tu žila já, byly tady místo ní schody. Do výtahu nastoupit nemůžu, protože je to pro mě jako by neexistoval a schody už tu nejsou, tak se musím pohybovat jinými způsoby.“

Ta docela nová věc tu byla dávno před tím, než jsem se narodila. Nedokázala jsem pořádně zpracovat jak dlouho tady musela Izzy být bez někoho s kým by si popovídala. Zamyslela jsem se.

,,Změnilo se to tu hodně od doby, co jsi tady bydlela?“ zajímalo mě.

,,To rozhodně,“ odpověděla hned Izzy. ,,Základní plán je pořád stejný, ale všechno ostatní se změnilo už mnohokrát. Každý nový vlastník si to tu přizpůsobil. Ale líbí se mi to, čas od času jsem za změnu vděčná.“

,,Byl někdy někdo další, kdo tě viděl?“ zeptala jsem se.

Odvrátila ode mě zrak a chvíli jako by nad něčím přemítala. Nakonec se na mě melancholicky podívala.

,,Ty jsi první,“ řekla tichým hlasem.

,,Opravdu?“ zamrkala jsem překvapeně.

Přikývla a pak se usmála, ale ne tím nakažlivým rozverným smíchem. Spíš jako by se usmívala přes smutek.

,,Ty jsi jiná,“ řekla. ,,S tebou tu už nebudu sama.“

Zabolelo mě u srdce. Já tu žila sama rok. Ona tu musela být sama celá desetiletí, možná stovky let. A teprve já ji jsem schopna vidět.

,,Nebudeš,“ řekla jsem pevně a tolik jsem ji chtěla konejšivě chytit za kopyto. ,,Budu tu s tebou. Budeme tu spolu, ano?“

Oči se jí opět rozzářily.

,,Ano!“

××××××××××

,,Ty odcházíš?“ ozvalo se v zadním koutku mé mysli když jsem si v pondělí ráno obouvala kolečkové brusle.

Rozhlédla jsem se kolem, ale Izzy nebyla nikde k vidění. Přesto jsem cítila, že je poblíž.

,,Musím jít do práce,“ vysvětlila jsem. ,,Večer se zase vrátím, neboj.“

Jako odpověď se mi dostalo jen ticho.

,,Promiň, Izzy, vážně musím jít,“ zkusila jsem to znovu.

Zase ticho.

,,Tak...zatím,“ řekla jsem nejistě, postavila se na nohy a vyšla ven.

××××××××××

,,Vlastně je to i docela zajímavý. Maják se kompletně zrekonstruoval do své původní podoby a byl plně funkční i přesto, že se nikdy znova nepoužil. Od té doby se několikrát přestavoval a hlavně modernizoval, ale reflektor zůstal stejný,“ četl Sprout přímo z dokumentů, které si vypůjčil z archivu a pak od nich zvedl oči. ,,Posloucháš mě vůbec?“

Přestala jsem zamyšleně zírat do prázdna, překvapeně zamrkala a otočila se na něj. Zaznamenala jsem tak půlku.

,,Promiň, cos to říkal?“

Sprout si povzdechl.

,,Proč se vůbec namáhám?“ řekl a dokumenty zase založil do složky.

,,Promiň,“ zopakovala jsem upřímně. ,,Jsem nějak myslí někde jinde.“

,,A kdy nejsi?“ odfrkl si. ,,Mimochodem - kromě technické historie jsem tu a tam našel i nějaké záznamy o vlastnictví a obydlení majáku. Třeba tvůj táta ho zdědil po svém strýci, který tam zemřel ve spánku nebo co.“

,,Vážně?“ podivila jsem se. ,,To nikdy nezmínil.“

,,No, předpokládám že nikdy nezmínil nic negativního co se mu nehodilo do těch jeho výmyslů,“ poznamenal Sprout.

,,Byl to seriózní výzkum historie,“ ohradila jsem se.

,,Já vím, já vím, protože všichni ostatní lžou a jen on měl pravdu, že Sunny?“ řekl sarkasticky.

,,Přesně tak,“ zamračila jsem se.

,,No, teď dělám já svůj vlastní seriózní výzkum historie,“ prohlásil povýšeně. ,,A dokážu ti, že všechno, co jsme se učili je pravda.“

,,O tom silně pochybuji,“ zvedla jsem pobaveně obočí. ,,Jaké si přeješ smoothie? Jako obvykle?“

,,Do knihovny ani archivu se nesmí s jídlem a pitím, mohly by se zamazat knihy nebo záznamy,“ odvětil Sprout a pobaveně dodal: ,,Snad nezkrachuješ když už teď nebudu stálý zákazník.“

,,Ó né!“ vyhrkla jsem sarkasticky. ,,Co si bez tvého jednoho smoothie denně počnu?!“

Oba jsme se zasmáli a rozloučili a pak už Sprout zamířil do knihovny a mě se rozběhl pracovní den. Pořád jsem přemýšlela o tom, jestli jsem se Izzy nedotkla. Možná jsem si mohla vzít den volna abych s ní ještě chvíli byla. Nebo bych možná měla přijít dřív domů, aby na mě nemusela moc dlouho čekat. Nakonec jsem rozhodla, že skončím normálně a doma si pak s Izzy promluvím a vyříkáme si to.

Když jsem přišla domů, začínalo zapadat slunce. Byla přesně ta část dne, kdy je všechno takové narůžovělé a ještě není šero, ale už rozhodně není jasné světlo. Přestože venku bylo docela teplo, v majáku vládla příšerná zima, taková zima, že jsem zahlédla svůj dech když jsem vešla. Zaskočilo mě to natolik, že jsem si ani nezula brusle a rovnou šla dál do domu a rozhlížela se.

,,Izzy?“ řekla jsem do naprostého ticha. ,,Jsem doma! Všechno v po...?“

Najednou mi začalo pískat v uších. Ale bylo to nějaké zvláštní pískání. Jako by bylo nejdřív vzdálené a pomalu se přibližovalo. Srdce mi bilo čím dál rychleji a instinktivně jsem se připravovala na něco špatného. Zběsile jsem se rozhlížela a hledala něco, co by tenhle zvuk mohlo vydávat, cokoli. Už vážně hlasité pískání přešlo v obludný zvuk bortící se skály. Začala se mi motat hlava, jako by se se mnou otřásl celý svět a já se musela posadit, abych na bruslích neupadla. Klesla jsem do sedu a zacpala si uši, ale nepomohlo to, zakryla jsem si hlavu, abych se chránila před neviditelným nebezpečím.

Pak jako klapnutím kopyta nastalo ticho. Ohlušující ticho, možná ještě děsivější než ohlušující hluk. Rozhlédla jsem se kolem. Všechno bylo v normálu. Všechno až na tu hroznou zimu. V tuhle chvíli už jsem se z ní začala třást.

Vtom jsem uslyšela slabý zvuk.

Vzlykání. Ozývalo se zeshora.

Postavila jsem se na nohy a stále na bruslích rychle dojela k výtahu.
Vystoupila jsem v mém pokoji a otočila se na stín, který se zdál temnější, než by v tuto denní dobu měl být. Na zemi tam na břiše ležela Izzy, hlavu schovanou v kopytech a rozcuchané hřívě. Plakala tak tiše a přesto jako by se její vzlyky ozývaly přímo vedle mého ucha. Nesvítila, vlastně chvílemi skoro nebyla vidět. Splývala se stínem, jako by se v něm chtěla schovat.

,,Izzy?“ oslovila jsem ji a ona sebou trhla.

Přestala plakat a pomalu zvedla hlavu ke mě. Hříva jí sama ustoupila z obličeje, jako opona odhalující pódium.

,,Proč jsi odešla?“ uslyšela jsem její zlomený hlas roztroušeně ve své hlavě. Sevřelo se mi srdce.

,,Říkala jsem ti, že jdu jenom do práce. Už jsem zase doma, vidíš? Jsem tady.“

Vzhlížela ke mě tak nešťastně, tak ukřivděně, že jsem byla slabá v kolenou.

,,Slíbila jsi, že tu budeš se mnou,“ řekla třesoucím se hlasem.

,,T-to ano, ale nemůžu tady být pořád. Musím pracovat,“ snažila jsem se jí to zoufale vysvětlit.

,,Já už nechci být sama,“ hlava jí zase klesla a hříva ji zakryla. ,,Nemůžu být sama.“

,,Ale vždyť jsem zpátky. Nejsi sama, jsem tady, vidíš?“ snažila jsem se ji utěšit a opatrně jsem popojížděla blíž.

,,Prosím...“ zašeptala Izzy. ,,Prosím, zůstaň.“

,,Nikam nejdu, jsem tu s tebou,“ ujišťovala jsem ji.

Opět vzhlédla a ve svých krásných očích měla něco zoufalého, skoro až děsivého. Začala se zvedat, ale její průsvitná kopyta vypadala, že ji zrazují, přestože nebyla z masa a kostí. Nakonec se celá třesoucí postavila jen tak napůl, jako by ji nějaká síla táhla k zemi. Vyšla ke mě a jakási jiná, nebo možná ta stejná síla, začala táhnout mě dozadu a dolů. Ve chvíli, kdy byla pouhý kousek ode mě a já cítila ten nejchladnější chlad v celém domě, mi na bruslích podjela zadní kopyta a já klesla do sedu. Pokusila jsem se zvednout, ale celá zadní část mého těla odmítala spolupracovat. Izzy jako by získala trochu víc vůle a postavila se úplně a tak na mě shlížela ve své přízračné mystičnosti.

,,Prosím,“ zopakovala a já na tváři cítila ledový dech, který nevyšel z žádných plic. ,,Prosím, zůstaň.“

Naklonila se nemyslitelně blízko, až se skoro dotýkaly naše nosy, pokud to vůbec bylo možné. Ucítila jsem na obou tvářích koncentrovaný chlad a tak jsem zjistila, že je vzala do svých kopyt, nebo se o to alespoň pokoušela. V hlavě mi vyvstala stydlivá myšlenka, že takhle blízko jsem ještě nikdy k nikomu nebyla. Sice jsem se nemohla skoro hýbat a byla mi neskutečná zima, ale světlo zapadajícího slunce, které dovnitř vpouštělo okno, prostupovalo Izzynými rysy tak nadpřirozeně, že to bylo to jediné, na co jsem se dokázala soustředit. Její oči, visící na jakémkoli potencionálním slově, které bych mohla vyslovit, její tmavá hříva v mírném rozcuchu ještě víc připomínala bouřlivé moře a lemovala její bledou tvář jako vlny lemují bílý písek, její roh, lesknoucí se v posledních slunečních paprscích.

,,Jsi tak nádherná,“ řekla jsem úplně bezmyšlenkovitě z čisté potřeby nějak vyjádřit slovy, co jsem viděla.

Izzy to evidentně zaskočilo, až se ode mě kousek odtáhla a já se lekla, že jsem opět udělala něco špatně. Pak ale jako by se celá rozzářila, doslova ztratila nádech svého stínu a místo toho ji více prostoupilo světlo. Na tvář se jí vloudil úsměv a sice to s všudypřítomným chladem nic moc neudělalo, ale mě bylo rozhodně z toho pohledu pocitově tepleji.

V tu chvíli pro mě byla důležitá jen jedna věc - aby kvůli mě Izzy už nikdy nemusela brečet.