,,To ti ještě nešplouchá na maják?” rýpnul si zástupce šerifa druhý den u stánku.

,,Co?” řekla jsem nechápavě při mixování obvyklých dvou smoothies.

,,Trčíš tam sama už rok, poníkům hráblo po kratší době v majáku,” vysvětlil svým typickým kousavým, ale přesto starostlivým tónem.

,,To jsou pověry,” přivřela jsem oči. ,,Ale ty nesmyslným pověrám věříš, viď Sproute? Jinak bys nevěřil těm, kterými poníky děsí tvoje matinka.”

Sprout se zatvářil uraženě, ale než stihl cokoli říct, postavila jsem před něj dvě smoothie.

,,Ať chutná,” usmála jsem se od ucha k uchu.

Chvíli na mě mrzutě koukal a pak dal na pult mince a s povzdechem si smoothies vzal.

,,Možná ti hráblo už dávno,” poznamenal než odešel, ale já věděla, že to byl jeho způsob jak mi říct, že o mě má jen starost.

On a Hitch byli koneckonců mí kamarádi z dětství. Moc hříbat se se mnou tehdy nekamarádilo, byla jsem ta divná. Můj táta mě doma učil úplně jiné věci a ideály než učitelé ve škole. Vyčnívala jsem, dostávala jsem špatné známky z dějepisu, protože jsem odmítala napsat “správné” odpovědi, o kterých jsem byla přesvědčená, že jsou špatně. Ale Hitch věděl, že to myslím dobře a i když Sproutova matka nechtěla, aby si se mnou hrál, i Sprout ke mě rád chodil do majáku na návštěvy pod záminkou toho, že je ve skutečnosti u Hitche doma. Díky nim jsem nebyla úplný vyvrhel, nebyla jsem sama a i teď se oba báli, že se zase vzdaluju.

Krátce po tom, co jsem se večer vrátila domů, začala bouřka. Za takového počasí dělal maják vždy hodně hluku, ale já na to už byla zvyklá a usnula jsem bez problému. Co ale nebylo bez problému byl můj spánek. Probudila jsem se někdy po půlnoci. Nevěděla jsem proč, nepamatovala jsem si, že by se mi něco zdálo, ani že by mě vzbudil nějaký zvuk. Prostě jsem najednou otevřela oči a byla pořád noc, pořád bouřka. Byla jsem rozespalá a chtěla jsem jít zase spát, ale měla jsem takové nutkání se rozhlédnout po pokoji. Nejspíš přebytek z předchozí noci.

Unaveně jsem se vyhrabala do sedu a zamžourala do šera. Maják rytmicky vrzal a za okny bylo slyšet husté šumění deště. Po pokoji byly posety stíny, ale nezůstávala jsem na nich pohledem moc dlouho, věděla jsem, že kdyby ano, moje hlava by si něco vybájila. Už jsem si chtěla zase lehnout, když do pokoje zvenku proniklo bílé světlo blesku a vše osvítilo lépe, než by to kdy dokázal jakýkoli lustr.

A stála tam.

V nejtemnějším stínu místnosti, kterému se nedalo říkat roh, protože maják měl kulatý půdorys, tam stála, jasná jako den, klisna se světlou srstí a tmavou hřívou, dlouhou až na zem.

Mihla se tak rychle, že jsem se pořádně ani nestihla leknout, nebo ucítit cokoli jiného. Byla tam a když blesk zmizel, zmizela v temnotě s ním. Hned potom se ozval burácející hrom, který jako by mě probudil z transu a já se rychle natáhla k lampičce na stole a rozsvítila ji jak nejjasněji to šlo. Ve stínu však nikdo nestál. Rozhlédla jsem se po pokoji a po žádném poníkovi kromě mě nebylo ani stopy. V rozespalosti mi úplně nedocházelo co se stalo, vlastně ani ráno jsem to netušila. Připsala jsem to divnému snu, celé mi to stejně v denní rozvážnosti připadalo rozmazané.

Ve stánku jsem byla pořád zamyšlená. Snažila jsem se vybavit tu klisnu. Viděla jsem ji jen na tak krátkou dobu, že jsem pořádně nerozeznala žádné barvy ani rysy. Někde jsem slyšela, že si ve snech nikdy nevymýšlíme poníky, mozek prostě vytáhne vzpomínku na někoho, koho jsme někdy viděli, i kdyby to bylo jen jednou náhodně na ulici, tak jsem se snažila vybavit si, jestli jsem někdy někoho podobného v Maretime Bay nezahlédla.

Nedařilo se mi to. Světlá srst, dlouhá tmavá hříva až na zem, vlnitá, byla vlnitá. Měla jsem jakýsi pocit, že vypadala jako moře v bouři. Nepamatovala jsem si její obličej, nestihla jsem si ho všimnout. 

,,Haló, Sunny, posloucháš mě?” Hitchův hlas mě vytrhl ze zamyšlení.

,,He?” zamrkala jsem zmateně a obrátila se k němu. ,,Promiň, co jsi říkal?”

Hitch si povzdechl.

,,Mluvil jsem o tom, jak se Sproutova máma strašně čertí kvůli tomu, že se stěhuje ke mě,” řekl. ,,Prý že jsem na něj měl vždycky špatný vliv.”

,,To je blbost, já a on jsme měli špatný vliv na tebe,” zvedla jsem obočí.

,,To máš asi pravdu,” zasmál se. ,,Ale znáš to, když ode mě něco potřebuje, je to samé šerife Hitchi, vy jste takový dobrý šerif, věřím, že chcete pro poníky to nejlepší. A když se jí nehodím, mám najednou špatný vliv a jak jsem vůbec mohl dostat tuhle pozici a nekonám svou povinnost.”

,,Čím dřív se Sprout dostane z jejích spárů tím líp pro něj,” nakrčila jsem nos. ,,Táta ji nikdy neměl rád.”

,,To mi připomíná, kdyby sis to třeba rozmyslela a chtěla se sestěhovat s námi, budeme jen rádi,” řekl Hitch s jistou dávkou opatrnosti. ,,Maják můžeš vždycky prodat, z mého bytu bys to i měla blíž ke stánku.”

,,Už jsem ti říkala, že chci zůstat v majáku,” povzdechla jsem si. ,,Nechci ho prodat, žiju v něm už od narození.”

,,Chápu, že je pro tebe důležitý, ale kdybys potřebovala odstup…”

,,Sprout ti nakecal něco o těch pověrách, že jo?” zamračila jsem se. ,,Že je maják prokletý a kdo do něj vkročí se zblázní? Vždyť tam byl sám tolikrát a nic mu nepřišlo divné dokud o tom nezačala mluvit jeho máma.”

,,O žádné pověry nejde,” řekl trochu ublíženě Hitch. ,,Jen mi dělá starosti, že jsi sama ve velkém starém domě daleko od ostatních poníků. Co když to tam na tebe spadne? Už je to několik desítek let co se naposledy rekonstruoval.”

,,Nespadne na mě,” řekla jsem pevně. ,,Ustojí víc než na co vypadá.”

,,No, jen si pamatuj, že máš u nás vždycky dveře otevřené,” pousmál se. 

,,Já vím,” řekla jsem a taky se pousmála. ,,A teď už jdi, přicházejí mi zákazníci.”

Celý den jsem fungovala jen tak napůl, protože jsem podvědomě pořád hledala tu klisnu ze snu. Musela jsem ji někde vidět. Musela to být nějaká zákaznice, co se jednou stavila pro smoothie nebo někdo, kdo procházel kolem. Věděla jsem, že jsem ji určitě už někdy předtím musela potkat.

Večer jsem nemohla ani usnout. Neustále jsem se pohledem vracela k tomu místu, jako by mi to snad mohlo osvěžit paměť. Nakonec jsem přece jen usnula.

Vzbudila jsem se stejně nepochopitelně jako noc předtím. Zkrátka jsem najednou byla vzhůru a nechápala jsem proč. Byla jsem tak unavená, že jsem nechtěla otevřít oči. Chtěla jsem prostě zase usnout, ale nešlo to. Začala jsem se cítit neklidně, něco nebylo v pořádku. Něco jsem na sobě cítila, jako by mě to probodávalo. 

Něčí pohled. Všechny primární instinkty ve mě se vzbouřily. 

Někdo mě sledoval. 

Někdo se na mě díval. 

Srdce mi bilo jako o závod. Na tváři jsem ucítila chlad a celým mým tělem projela mrazivá vlna. Bála jsem se pohnout, bála jsem se podívat. Doufala jsem, že to odejde, že mě ten paralyzující pocit přejde, ale nepřešel. Celá jsem se třásla zimou a strachem. Jako bych chtěla strhout náplast, rozhodla jsem se, že otevřu oči. Možná, že to nic není. Možná mě uklidní právě to, že neuvidím nic. Všechno ve mě křičelo, abych za žádnou cenu oči neotvírala.

Otevřela jsem je.

Shlížel na mě pár růžových očí.

Modrá vlnitá hříva padala jako opona na polštář vedle mé hlavy a stínila před měsíčním svitem můj obličej i tvář toho poníka.

Jen pár centimetrů nade mnou se skláněla přízračně světlá klisna, srst na jejích kopytech jako by pohlcovala měsíční světlo místo aby na ni prostě dopadalo.

Když jsem otevřela oči, pohnula hlavou a špička jejího bílého rohu se zaleskla.

Šokem jsem naprosto ztuhla a se zadrženým dechem jsem vzhlížela na ni.

Ona se uchechtla a naklonila hlavu na stranu.

,,Čau, kámoško! Jmenuju se Izzy.”

Její hlas se mi ozýval v uších, ale nevycházel z jejích úst. Zněl nevinně, skoro až dětsky, přestože vzhledem vypadala jako má vrstevnice.

Chtěla jsem promluvit, ale jako bych ztratila hlas. Nemohla jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Kopyta se mi třásla, ale nemohla jsem s nimi pohnout. Jako by mi celé tělo cosi táhlo dolů, nějaká neviditelná tíha. 

Hlavou se mi honila myšlenka za myšlenkou a mě chvíli trvalo, než se mi jednu povedlo zachytit.

,,Je…je…jednorožec,” vydechla jsem sotva slyšitelně.

Klisna překvapeně zamrkala a pak se zasmála. Znělo to spíš jako ozvěna smíchu, než přímo smích. Podívala se na mě tak vřele, že jsem skoro zapomněla na příšernou zimu, která mi byla.

,,Jsi legrační.”

Začala se přibližovat, ale pak jako by se zarazila a naopak se odtáhla dál. Posadila se, ale necítila jsem, že by na mě dosedla a peřina ani postel se nepohnuly. Kopytem si odhrnula většinu hřívy za ucho a měsíční svit prostoupil jejími jemnými rysy.

V jednu chvíli tam seděla a pak jako mrknutím zmizela. Chlad pomalu ustoupil a já slyšela jak se má kopyta pod peřinou pohnula. Roztřeseně jsem se nadechla a pomalu jsem se posadila. Ticho. Prázdno. Po přízraku jako by se slehla zem. Cítila jsem tlukot svého srdce, jako by mi chtělo z hrudi vyskočit. 

Přepadla mě úzkost, jenže jsem nevěděla jestli kvůli tomu, co jsem viděla, nebo protože to zmizelo.

Nepromluvila jsem, nedovolila jsem si to. Upřela jsem zrak na stín, do kterého nebylo vidět.

Uvědomila jsem si, že se na mě také dívá.