Celý druhý den jsem byla myslí jinde. Pořád jsem netrpělivě čekala až zavřu stánek, abych mohla doručit zakázky a jít domů. Stavil se Hitch, ale moc jsem ho nevnímala. Ke konci už jsem počítala minuty a vteřiny. Pak jsem vyjela na bruslích se zásilkami a ještě za světla jsem se vrátila domů.

Když jsem vešla dovnitř, byla jsem celá neklidná. Teď jsem věděla, že tady je. Nevěděla jsem kdy se znovu objeví, ale už se mi ukázala, představila se mi. Navázala se mnou kontakt. Nyní byla řada na mě, abych ho navázala s ní. Byla jsem odhodlaná se s ní znovu setkat.

Jako na jehlách jsem ve svém pokoji čekala až zajde slunce a pak místo abych rozsvítila světlo, pomalu jsem si zvykla na šero a nechala měsíc jemně osvítit místnost. Zhluboka jsem dýchala a dodávala si odvahy, abych promluvila.

,,I-Izzy? Tak se jmenuješ, že ano?” řekla jsem nesměle a rozhlédla se. ,,Já jsem Sunny. Jsi…jsi tady?”

Následovalo ticho. Nastražila jsem všechny smysly v očekávání nějakého znamení. Očima jsem těkala ze strany na stranu a podobně natáčela uši. Ticho prořízlo známé skřípání podlahy. Trhnutím hlavy jsem se otočila ke stínu. Cosi světlého se v něm mihlo. Zatajil se mi dech, když se z něj vynořilo světlounké průzračné kopyto. Měsíc jako by začal svítit jasněji než obvykle a do jeho záře
vstoupila jednorožčí klisna v celé své nadpřirozené kráse. Vlny její hřívy padaly až k zemi a její růžové oči se upíraly na mě.

,,A-ahoj,” dostala jsem ze sebe.

,,Ahoj,” dostalo se mi od ní.

Můj dech mi najednou připadal strašně hlasitý. Všimla jsem si jak se moje hruď zvedá a zároveň jsem si uvědomila, že ona klisna nedýchá vůbec. I její mrkání vypadalo spíš jako by ho dělala ze slušnosti.

,,Proč…proč jsi sem přišla?” zeptala jsem se.

,,Zavolala jsi mě, hlupáčku,” usmála se.

,,Nemyslím teď. Proč jsi přišla sem, do majáku.”

,,Ale já nepřišla, už jsem tu byla když jsi přišla ty,” odvětila. ,,Nepamatuješ si mě?”

Pokusila jsem se ty informace vstřebat. Byla tu vždycky? Ale jaktože jsem o ní nevěděla? Jaktože jsem ji nikdy…

Najednou mi to došlo.

,,Moje imaginární kamarádka,” zamumlala jsem. ,,Tos byla ty, že ano?”

Přikývla.

,,Ale…ty nejsi jen v mé hlavě, že ne?”

Zakroutila hlavou.

,,Tak co - kdo teda jsi?”

,,Žila jsem tady. Před dlouhou dobou.”

Věděla jsem co to znamená. Přišlo mi drzé ptát se dál. Nechtěla jsem svou novou kamarádku rozhněvat.
Po chvíli mého mlčení se znovu pohnula a vykročila opatrným krokem ke mě. Trochu mě to zneklidnilo, ale povedlo se mi zachovat chladnou hlavu a dávala jsem pozor na prudké pohyby, abych ji nevyplašila. Vypadala, jako by ji i jemný vánek mohl odvát tak lehce jako prach. Čím blíž byla, tím zřetelněji jsem rozeznávala její neobvyklé rysy. Byla až nepřirozeně krásná.

Přistihla jsem se, že se začínám červenat a odolala jsem potřebě zatřást hlavou, abych se vzpamatovala. Bála jsem se, že když od ní odvrátím zrak, rozplyne se, tak
jsem z ní nespustila oči. Zastavila se kousek od postele, na které jsem seděla. Byla na dosah kopyta.

,,Sunny,” promluvila a její hlas jako by tančil kolem mých uší. ,,Jsme pořád
kamarádky?”

Ta otázka mě zaskočila. Trochu jsem se styděla za to, že jsem si na ni přímo
nepamatovala. Věděla jsem o své imaginární kamarádce, protože o ní někdy mluvil táta. Byla to jedna z těch částí dětství, které jsem si pamatovala jen z druhého kopyta. Věděla jsem, že se staly, ale kdyby nebylo fotek nebo vtipných historek, které si táta vybavil, nevzpomněla bych si na ně.

,,Samozřejmě,” odpověděla jsem.

Přišlo mi to tak správně. Nic jiného mě říct ani nenapadlo. Její tvář se rozzářila radostí a já se musela taky usmát.

Mé oči zabloudily ke světlému rohu na jejím čele, který byl zdoben ornamenty. Pomyslela jsem si jestli náhodou pořád nesním. V mém domě byl jednorožec, právě teď, ale zároveň dlouho přede mnou.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo...těžké tomu uvěřit.

××××××××××

,,Myslíš, že v Maretime Bay někdy žili jednorožci?“ zamumlala jsem, zahleděná někam do dáli.

Sprout se na mě chvíli zmateně díval, pak se ohlédl směrem, kterým jsem prázdně zírala a když tam nic zajímavého neviděl, vrhl na mě pohled, kterým evidentně pochyboval o mé příčetnosti.

,,Jak by se sem dostali?“ bylo jediné na co se zmohl.

,,Myslím před tím, než jsme se rozdělili,“ vysvětlila jsem.

,,V Maretime Bay nikdy jednorožci nebyli,“ přivřel oči Sprout.

,,Ale co když ano?“ nedala jsem se odbýt.

,,Kdyby jo, asi bychom o tom věděli, nemyslíš?“ nedal se zviklat ani on.

Byli jsme tak zabráni do konverzace, že si ani jeden z nás nevšiml blížícího se Hitche. Z čista jasna se objevil, trkl hlavou přítulně Sproutovi do krku místo pozdravu a zeptal se: ,,Copak tu probíráte?“

Barva Sproutovy srsti to dobře schovávala, ale jeho náhlá rozpačitost prozrazovala, že se červená. Nervózně se rozhlédl po ulici.

,,Hitchi, jsme na veřejnosti. Co kdyby tady někde byla moje máma?“ řekl plaše.

,,Jsi dospělý,“ povzdechla jsem si. ,,To budeš navždycky žít pod pomyslným všudypřítomným kopytem své matky?“

,,Tobě se to řekne,“ zamračil se. ,,Ty si s názorem svých rodičů dělat starosti nemusíš.“

Ta slova mě probodla jako šípy a já na chvíli vůbec nevěděla co říct.
Hitch drknul bokem do Sproutova boku a spražil ho pohledem. Ten jako by si uvědomil co řekl a zpanikařil.

,,To... Promiň, to mi ujelo,“ zakoktal. ,,Nechtěl jsem...“ Otočil se zpátky na Hitche a rychle změnil téma. ,,Mluvili jsme o tom, jestli v Maretime Bay někdy byli jednorožci.“

,,Jednorožci?“ podivil se Hitch a otočil se na mě. ,,Jak tě to napadlo?“

Zamrkala jsem a pokusila se také vrátit k prvotnímu tématu.

,,Já...“ sklopila jsem zrak. ,,No já jen... Jestli se poníci dřív přátelili, určitě tudy procházeli jednorožci a pegasové. Možná tu i žili.“

,,Jestli se někdy přátelili,“ zdůraznil Hitch. ,,A i kdyby ano, byly by o nich nejspíš záznamy v archivu.“

,,V archivu?“ zpozorněla jsem.

,,Taková ta zamčená sekce v knihovně,“ upřesnil Hitch. ,,Vedou se tam záznamy o všech oficiálních obyvatelích města a sahají až do dob staré Equestrie. Není to přístupné veřejnosti kvůli zachování, ale já tam jako šerif přístup mám.“

Vytasila jsem ty nejlepší psí oči, které jsem vůbec dokázala udělat.

,,To ne, ne ne ne, Sunny,“ odvětil okamžitě. ,,Nepustím tě do veřejně nepřístupného prostoru. Máme předpisy z nějakého důvodu.“

,,Ale říkal jsi, že ty tam můžeš?“ zamrkala jsem, abych posílila moc psích očí.

,,Sunny...“ povzdechl si, už nepochybně pod vlivem mé neprůstřelné přemlouvací metody.

,,Hitch má důležitější věci na práci, než je honění nemožných důkazů,“ vložil se do toho Sprout.

Já i Hitch jsme se na něj otočili.

,,Vlastně když tak o tom přemýšlím, v předpisech se píše, že zástupce má do archivu přístup, pokud má povolení od šerifa,“ poznamenal Hitch.

Na tváři se mi roztáhl škodolibý úsměv a Sprout, těkající očima mezi mnou a Hitchem, najednou znejistěl.

,,Hej, hej,“ ucouvl. ,,Ne, to teda ne.“

,,Tohle je jedinečná šance dokázat Sunny, že se mýlí,“ namítl Hitch.

,,Ale...“

,,Copak? Snad se nebojíš, že budeš mít u maminky problém když zjistí, že čmucháš v archivu?“ rýpla jsem si.

Otočil se na mě a uraženě nakrčil nos.

,,Jasně že ne,“ ohradil se.

,,Takže domluveno,“ prohlásil Hitch, kývnul ke mě na pozdrav, Sproutovi dal letmou pusu na tvář a odklusal se slovy: ,,Ranní obchůzka ještě neskončila!“

Sprout se pousmál a ohlédl se za ním, ale ten úsměv zmizel když se obrátil zpět na můj škodolibý výraz. Povzdechl si.

,,Když nic nenajdu, uznáš, že jsi se mýlila?“

,,Nikdy,“ řekla jsem stále s úsměvem.

Rezignovaně otočil oči v sloup a odešel dokončit obchůzku. V tu chvíli už mi přicházeli zákazníci a můj pracovní den oficiálně začal.

××××××××××

,,Jsem doma!“ prohlásila jsem ve dveřích.

Ticho.

Zavřela jsem za sebou a posadila se abych si zula kolečkové brusle. Pak jsem zamířila do kuchyně a stále se rozhlížela kolem sebe.

,,Izzy?“

Venku ještě nebyla tma, vlastně bylo ještě docela světlo, ani červánky na nebi nebyly. I tak jsem to chtěla zkusit.

,,Izzy, jsi tady?“

Došla jsem do kuchyně a na linku postavila tašku s nákupem. Přišlo mi, že se nějak ochladilo, ale bláhově jsem to přisoudila tomu, že jsem zrovna prošla kolem ledničky. Strop začal skřípat, nejdřív potichu, skoro nepostřehnutelně a pak tak hlasitě, že mě to donutilo okamžitě se otočit.

Na místě nedaleko od výtahu ze stropu vycházelo bledé průsvitné kopyto, které jako by se pak o strop zapřelo. Když se tak stalo, vynořilo se druhé kopyto a udělalo to samé. Další na řadě byl roh, uši a nakonec celá hlava, visící vzhůru nohama ze stropu, s očima upřenýma na mě. Její hříva neznala zákony gravitace a jaksi se vznášela všude kolem její hlavy jako ve vodě místo vzduchu.

Přejel mi mráz po zádech, když za sebou Izzy se znatelným úsilím začala vytahovat zbytek svého těla, opírajíc se o strop jako by to byla podlaha. Nakonec se jí povedlo zapřít se i zadníma nohama a v tu chvíli se na ně postavila a přední natáhla k zemi. Pak se odrazila a přistála pomalu a ladně jako pírko, bez jakéhokoli náznaku zvuku. Její plující hříva jí na chvíli zakryla obličej, ale potom se elegantně opět vrátila do své obvyklé podoby, napodobující gravitaci.

Za celou tu dobu jsem se neodvážila promluvit a jen jsem zaskočeně zírala. V denním světle vypadala jistým způsobem skutečněji, ale zároveň ještě více přízračně, než v noci.

,,Ahoj, Sunny,“ usmála se.

,,Ahoj,“ odpověděla jsem nejistě.

,,Jsi doma.“ Její úsměv. Byl tak nakažlivý. Vyzařoval upřímné štěstí. Byl to, co na ní bylo nejživější. Nejskutečnější.

,,Ano,“ také jsem se usmála, ,,jsem doma.“

Další den byl víkend. O víkendu jsem většinou pracovala, nesnášela jsem být doma sama. Jenže tentokrát jsem sama nebyla a tak jsem do práce nešla.

Když jsem se probudila, viděla jsem ji sedět na svém obvyklém místě ve stínu. Nebyl tak tmavý jako v noci, ale denní světlo ho nikdy úplně neosvítilo, jako by se mu vyhýbalo. Usmívala se a dívala se na mě. Vypadala jako by ještě víc zpozorněla když viděla, že jsem otevřela oči. Také jsem se usmála a posadila jsem se.

,,Dobré ráno,“ řekla jsem.

,,Dobré ráno,“ ozvalo se mi líbezně v uších.

Podívala jsem se na hodiny, vzbudila jsem se ze zvyku brzy, ale i tak jsem se cítila tak uvolněně jako už dlouho ne. Žádný budík, žádný začátek pracovní doby, jen klid a pohoda.

Řekla jsem Izzy ať na chvíli počká, že se hned vrátím a ona ochotně přikývla. Udělala jsem si v kuchyni kakao a zamířila výtahem zpět nahoru.

,,Pojď se mnou,“ pobídla jsem Izzy když jsem projížděla svým pokojem a pokračovala dál nahoru.

Nejvyšší patro majáku byl jeden velký kulatý balkón, prosklený ze všech stran. Uprostřed bylo otáčecí světlo, které bylo mimo provoz tak dlouho, že už by se nenašel nikdo, kdo by věděl jak ho zprovoznit. Do zátoky už stejně dávno nepluly žádné lodě.

Vystoupila jsem z výtahu a posadila se ven na balkón, ohraničený zábradlím. Ohlédla jsem se na Izzy, která pomalu ale jistě vylézala z podlahy. Až teď jsem si všimla, že její zadní nohy vypadají jaksi slaběji než ty přední. Nevěděla jsem, jestli se mi to jen zdá, nebo opravdu mají takový špatný tvar. Uvědomila jsem si, že neslušně zírám a rychle odvrátila zrak. Izzy došla ke mě a sedla si vedle.

Jako každé ráno byla nad mořem mlha, i když červánky už dávno zmizely.

,,Někdy mám pocit, že tam vidím lodě,“ zamumlala jsem. ,,Ráda si představuju, že proplouvají kolem a nevědí o nás. Nebo vědí a vyhýbají se nám. Znamenalo by to, že jsou skoro na dosah. Jednorožci, pegasové, možná dokonce draci nebo hipogryfové. Nikdo neví s jistotou co je za oceánem.“

Izzy se zahleděla k obzoru. Její hříva se začala mírně vlnit, ale větrem to rozhodně nebylo. Spíš jako by to způsobilo její zamyšlení. Hleděla do dálky nejen prostoru, ale i času, až u toho zapomněla strojeně mrkat.

,,Když jsem byla malá, běhala jsem dolů do zátoky vždycky když jsem viděla připlouvat obchodní loď,“ řekla vzdáleným hlasem, jako by z dáli i mluvila. ,,Byli to vždy ti samí obchodníci, kteří pluli tam a zpátky a už mě znali. Vždycky mi z cest nebo ze svého domova něco přivezli. Říkali mi ,malá strážkyně', protože moje rodina se už po generace starala o maják a ten je chránil před tím, aby najeli na skály.“

,,Páni,“ řekla jsem unešeně. ,,To muselo být super.“

,,Bylo,“ pousmála se. ,,Tehdy bylo všechno jinak.“

Odmlčela se a vzhlédla někam k zamlženému nebi. Úsměv se jí vytratil a vystřídal ho znepokojený výraz. Podívala jsem se tím směrem, ale nic jsem neviděla. Sotva jsem v oparu rozeznala malé hejno ptáků, které letělo od oceánu směrem k pevnině. Otočila jsem se zpět na Izzy a ta už vypadala opravdu neklidně. Hned potom se obrátila tváří pryč ode mě a já si byla skoro úplně jistá, že tak chtěla schovat slzy. Jediné, co mě nutilo pochybovat, byl fakt, že jsem o přízracích nic nevěděla a netušila jsem, zda mohou plakat.

Byly to pošetilé pochyby. Jako by snad přízraky neměly nejvíce důvodů k pláči.