Ben si prohlížel obrazy ve druhém patře jejich domu. Nebavilo ho to, ale nic moc jiného se dělat nedalo. Venku silně pršelo, takže si nemohl hrát na malém hřišti, které tam pro něj rodiče nechali postavit. A uvnitř toho taky moc nebylo - měl sice pokoj plný všemožných hraček, houpacích koní a knížek, ale nic z toho ho nezajímalo, protože si s tím hrál pořád, a vždycky, když u něčeho trávil hodně času, ho to omrzelo.

Jindy by zašel za jejich služebnou, která se o něj starala a měla pokoj v přízemí, vymalovaný do zelena - Benovi se u ní vždycky líbilo, protože si tam připadal jako v lese - jenže Lucy onemocněla a momentálně spala zachumlaná v peřinách. Ben ji sice navštívil a četl jí pohádku, protože ona dělala to samé, když marodil, ale jakmile usnula, odplížil se pryč, aby ji nevzbudil. Nyní byl v tom obrovském a honosném domě v podstatě sám.

Nejdřív ho napadlo zajít do knihovny, ale knížky, na které dosáhl, na něj byly buď moc složité, takže je po přečtení prvních odstavců zklamaně odložil, nebo dokonce napsané cizím jazykem. Dívání se na televizi ho nudilo, protože ho z něj akorát bolela hlava, tudíž se rozhodl, že projde druhé patro, kam už moc často nechodil, neboť šlo v podstatě jen o rozlehlou místnost plnou obrazů. V jednom jejím rohu se krčilo malé křeslo a zaprášená knihovnička.

Ben všechny ty obrazy znal. Pamatoval si, kde přesně který je, znal každý detail a příběhy, které se ke každému z nich vztahovaly, uměl nazpaměť. Otec ho tudy jako menšího provázel a všechno mu vysvětloval - vlastnil totiž jednu velkou galerii, jak Benovi prozradila Lucy, takže o umění věděl zkrátka všechno. Když se procházel mezi těmi zarámovanými plátny, zastesklo se mu po těch chvílích, kdy tudy nechodil sám. Posledních pár let bylo hodně vzácné, že s ním rodiče trávili nějaký čas. Většinou jen přijeli po několika dnech domů, pozdravili ho, zeptali se, jak se o něj Lucy stará, a zase zmizeli - do pracovny, do ložnice, na další pracovní cestu. Hovor delší než deset minut nezažil pěkně dlouho. Normálně si připadal hodně osamělý, ale teď - když stál v opuštěné a velké místnosti, dovnitř sotva proudilo světlo, déšť bubnoval do oken, díval se na obraz znázorňující sýkorku v hnízdě na větvi a vzpomínal, co všechno mu otec vyprávěl - na něj samota dolehla celou svou vahou. Popotáhl a utřel si nos do zeleného pyžama.

Měl na krajíčku, ale držel se, aby se nerozbrečel. To velcí kluci jako on nedělají. Otřel si obličej rukávem a došel k dalšímu obrazu. Když se na něj pořádně podíval, nakrčil obočí. Přísahal by, že takový tu nikdy neviděl. Díval se na jablečný sad. Byl velký, pořádně velký. V pozadí se tyčil tmavý les, za ním vysoké hory. Na nebi zářily tři měsíce. Zamračil se a udělal krok dopředu. Stromy se najednou zavlnily a na tváři ho zašimral lehký vánek.

Překvapeně uskočil a rozhlédl se. Okna byla zavřená, nedávalo smysl, aby na něj odněkud foukalo. Ale ten obraz... Znovu k němu zabloudil očima a údivem otevřel pusu. Hýbal se. Tráva i větve se hýbaly ve větru. Zamrkal, ale pořád se to dělo.

Došel až k obrazu a podíval se blíž. Bál se, aby odtamtud něco nevylezlo a nesnědlo ho to. I přes veškeré obavy ale natáhl ruku k obrazu a chtěl po něm přejet prsty. Jakmile se ale dostal dostatečně blízko, zjistil, že z něj sálá teplo. Jako by na něj právě svítilo sluníčko, přestože venku lilo jako z konve. Ben se zašklebil. Už chtěl dojít za Lucy a zeptat se jí, jestli sem otec nepřidal nový obraz, ale včas si uvědomil, že je nemocná. Navíc on tenhle obraz našel. Mohl by si zahrát na detektiva a zjistit, jak to s ním vlastně je. Ta představa ho nadchla. Konečně bude mít co pořádného dělat a k tomu ještě vyřeší záhadu ohledně obrazu. Nadšeně tleskl a naklonil se zpátky k hřejivému plátnu. Natáhl k němu ruku a dotkl se ho.

Jakmile se jeho konečky prstů setkaly s plátnem, zabořily se dovnitř. Ben měl pocit, jako by je ponořil do medu. Vyděšeně je vytáhl. Byly celé, nepoškozené. Tak nějak čekal, že mu je něco ukousne. Podíval se na obraz, pak na své prsty a zase zpátky na sad. Je detektiv. A detektivové jsou silní a ničeho se nebojí.

S hlubokým nádechem dovnitř strčil celou ruku. Když se nic nedělo, nijak ho nebolela, vytáhl ji, zapřel se o rám, na nějž si dřepl, koleny už se nacházel v obraze. Otočil se, zkontroloval, jestli sem náhodou nejde Lucy, a překulil se.

V první chvíli nemohl dýchat. Takový pocit zažil zatím jen jednou - když se potápěl s Lucy v bazénu -, ale tentokrát ho to vyděsilo ještě víc, protože tady Lucy nebyla a nemohla mu pomoct. Oči měl vytřeštěné strachy, ale nic neviděl, kolem byla naprostá tma.

Trvalo to jen pár sekund. Potom se zničehonic ocitl na zemi. Seděl v trávě, kolem něj se nacházely keře a stromy, foukal slabý vítr a slunce mu svítilo do očí. Zamrkal a podíval se na oblohu. Byla světle modrá, stejně jako doma, jen mraky vypadaly úplně jinak. Kousek vpravo, nad horami, svítily tři kuličky. Benovi až po chvíli došlo, že jde o ty měsíce. Jeden vypadal jako chomáč cukrové vaty, další se podobal tomu, který měli doma, a třetí byl nejmenší a podle Bena i nejhezčí - měl modrou barvu.

Rozhlédl se kolem sebe a spatřil spoustu stromů a kopců. V dálce se nacházel les, ale tady poblíž byly stromy naprosto náhodně, viděl jakési hubené, jejichž kmeny se propletly do sebe. A když natočil hlavu vlevo, konečně viděl ten sad. Pomalu se zvedl a oprášil si pyžamo. Znovu se podíval na to všechno kolem sebe a nadšeně se zasmál. O tomhle četl v knížkách, o tomhle mu četla Lucy. O kouzelném světě, kde bude jako hrdina muset někoho zachránit. Bude z něj hrdina a vezme si krásnou princeznu a budou spolu jíst sladkosti a hrát si na honěnou. A všichni se o něj budou starat, protože se stane jejich králem a už nikdy nebude sám.

Nadšeně se rozešel směrem k sadu, ohromeně se rozhlížel všude kolem, na všechno sahal a několikrát málem skončil na zemi, protože zakopl o vystouplý kořen. Nemohl uvěřit tomu, že se tam dostal. Stane se rytířem, zabije draka, cokoliv, jen aby tady mohl zůstat. Nebyl tam ani deset minut, ale už to místo nechtěl opustit. Bylo jako z pohádky.

Pokračoval v chůzi. Viděl zvláštní svítící květiny, které se okamžitě stáhly, jakmile se přiblížil, dokonce narazil na jakýsi listnatý strom, v jehož kmeni tikaly malé stříbrné hodinky. U stromku se zastavil, oči rozšířené nadšením, a stál u něj dobrou čtvrthodinu, kdy jen poslouchal, jak tiká. Ta prapodivná a určitě i kouzelná rostlina jen potvrdila jeho pocit, že se musí nacházet v nějakém pohádkovém světě.

Když zase vyrazil, myslel, že mu srdce pukne nadšením. Byl tam nespočet zvláštních věcí, které nikdy doma neviděl. Už chybělo, aby se objevil úkol, který bude muset splnit. V jednu chvíli ho napadlo, jestli se někde nevynoří příšera, která ho sežere ještě dřív, než nějaké dobrodružství začne, ale uvědomil si, že v pohádkách vždycky vítězí ti dobří. Takže by ji určitě nějak zahnal.

Dostal se až k sadu. Stromy se tyčily do výšky, připomínaly mu jabloně. Stoupl si na špičky, natáhl se, jak nejvíc dokázal, ale stejně na plody nedosáhl. Zakručelo mu v břiše. Zklamaně si povzdechl a šel dál. Pořád se nadšeně díval po okolí, ale nyní ho rozptyloval hlad. A ta jablka vypadala tak sladce. Měl co dělat, aby neslintal.

Zrovna obdivoval prapodivnou nafialovělou květinu, která slabě světélkovala, když si všiml, že není sám. Tiše jako myška se přikrčil, z poloviny se schoval za strom a pozoroval toho narušitele. Seděl pod stromem, dlouhé nohy složené pod sebou, byl hodně hubený a četl knihu. Bena ale zaujala jiná věc - měl naprosto bílé vlasy i obočí. Nevěřícně třeštil oči na tvora před sebou. Přemýšlel, jestli jde o člověka nebo elfa. A je hodný? Nebo je to zlý černokněžník, proti kterému má bojovat? Samým soustředěním vyplázl jazyk, malá kolečka v hlavě mu šrotovala o sto šest. Natáhl se pro nedaleko ležící větev, kterou by mohl použít jako meč. Ovšem ztratil rovnováhu a musel si kleknout na všechny čtyři.

Tráva a listy pod jeho nohama a rukama zašustily a ten cizí člověk překvapeně zvedl hlavu. Vmžiku stál na nohou, jednou rukou si rovnal brýle na nose a druhou zkroutil v prapodivném úhlu a začal cosi mumlat. Ben se rychle postavil a napřáhl před sebe klacek. Člověk ztichl, jen na něj udiveně zíral. Několikrát zamrkal a potom svěsil ruce podél těla.

„Ty jsi ze Země?" zeptal se Bena, který jen nechápavě přikývl. To je nějaký vstupní test? Začne s ním bojovat, až když odpoví?

Ten muž si zajel rukama do vlasů. „Ono to fungovalo. Ježíšikriste, vážně to zabralo," mumlal si pro sebe a párkrát překročil na místě. Náhle zvedl hlavu a rozhlédl se. „Alice? Alice! Ono to fungovalo!"

Ben se díval všude kolem, ale nikoho jiného neviděl. Nechápal to. Co fungovalo? Nakrčil obočí, udělal krok kupředu a už se chtěl zeptat, co tím ten pán myslí a kdo vlastně je, když se zpoza stromu vynořila další osoba. Tentokrát šlo o o něco nižší paní s tmavými vlasy. Bena na ní nic nezaujalo, jen mu trošku připomínala Lucy. Ten bělovlasý pán byl mnohem zajímavější. Vlasy měl jako dědeček, ale jinak tak nevypadal. Bena hned napadlo, jestli není elf - v jednom filmu se dozvěděl, že se dožívali mnohem vyššího věku než lidé, takže vypadali mladě třeba i ve sto letech.

„Které přesně fungovalo?" ozvala se ta žena, takže se chlapec otočil jejím směrem. Všiml si, že si ho prohlíží jako nějaké dílo v galerii. Sklopil pohled k zemi.

„Já nevím, ale jedno z těch všech - možná nějaká kombinace. Proboha, Alice, ono to vážně zabralo. Přivedli jsme sem dítě. Tak jako ve Filorii!" Ten muž si k Benovi přidřepl a natáhl k němu ruku. Klučina mu s ní nesměle potřásl. Trochu se bál, ale na druhou stranu, děly se tu divné věci, jaké doma nezažil, věci, které se děly v knížkách, takže si rozhodně neměl na co stěžovat. Navíc to vypadalo, že tihle dva lidé jsou z jeho příchodu nadšení.

„Já jsem Quentin, jak se jmenuješ ty? A jak se ti povedlo sem dostat?"

„Jmenuju se Ben a přišel jsem z obrazu u nás doma. Máme jich tam hodně, tatínek má galerii. Máme místnost plnou obrazů, je obrovská. A jeden tam byl úplně nový, tak jsem si ho prohlídnul a pak jím prošel," povídal nadšeně a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. „Kde to jsme? V pohádce? Můžu být rytíř, prosím, prosím? Umím šermovat s klackem, jsem v tom nejlepší, vždycky Lucy porazím."

Tentokrát se slova ujala mladá žena, Alice, jak si Ben odvodil.

„Kdopak je Lucy?" zeptala se mile a pousmála se. Chlapec si ji znovu prohlédl. Líbily se mu její jasně modré oči.

„Moje nejlepší kamarádka. Uklízí nám dům, vaří mi jídlo a hraje si se mnou. Ale teď je nemocná. Je to škoda, tady by se jí určitě moc líbilo," posmutněl. „Mohl bych pro ní zajít?"

„To nejde, sem totiž můžou jen děti..."

„Ale vy nejste děti."

„My to tady tak trochu řídíme, víš? Jsme takoví hlavní vedoucí."

„Takže král a královna?"

„No, to úplně -"

„Ano, jsme král a královna tohohle světa," přerušil ji Quentin.

„To je skvělý!" vyhrkl Ben a usmál se. „A kde máte koruny? Každý král musí mít korunu. A co hrad? Je velký? A proč nemá královna šaty? A draci, máte tu draky? A je tu taky princezna? A proč jsou tu tři měsíce? Nebo ty svítící kytičky? Ty v pohádkách nebývají."

Alice mu položila ruku na rameno. „My koruny nepotřebujeme, všichni vědí, že tu vládneme. A náš hrad je velký, ale vypadá jako normální dům, aby ho lidi nepoznali a nezáviděli nám. Draci tu nejsou, aspoň myslím," blýskla pohledem po Quentinovi, který jen pokrčil rameny, „a nemáme tu ani princeznu. Tohle je místo, kde můžeš dělat cokoliv, co budeš chtít. Můžeš tady hledat poklad, hrát si na rytíře, ale jen určitou dobu, ano? Po nějaké době se budeš muset vrátit zase zpátky domů."

Ben na ni kulil hnědé oči a nadšeně přikyvoval. Už se viděl s dřevěným mečem v ruce, jak běží přes všechny ty kopce a hledá ztracený poklad. Mohl by si ho potom odnést a rozdělit se s Lucy. Jenže to tady bude celou dobu sám? Najednou se zamračil. Nechtěl tady být sám, to by nebyla žádná zábava.

„A budete si hrát se mnou?"

Ti dva se po sobě podívali, překvapeně a pobaveně zároveň. Benovi neuniklo, jak si Quentin povzdechl.

„To víš, že budeme," odpověděla mu vesele Alice. V tu chvíli klučinovi zakručelo v břiše. „Ale nejdřív by ses měl najíst, ať máš na hraní dost energie."

Vzala chlapce za ruku, opatrně, aby ho nevyděsila, a vedla ho mezi stromy až k jedné obzvlášť velké jabloni, pod kterou se nacházel stůl se dvěma židlemi.

„Tady se posaď, hned ti něco donesu."

Poslechl ji, poslušně se usadil na židli a začal houpat nohama. Líbilo se mu to. Král s královnou, kteří z něj udělají rytíře a budou si s ním hrát. Konečně se zase nebude nudit.

Bělovlasý muž si sedl na židli naproti němu a opřel se lokty o stůl.

„Líbí se ti to tu?"

„Je to tu úžasný. Tak velký. Líbí se mi ten modrý měsíc, vypadá jako hopík, který mám doma v pokoji. Ale proč jste tu jen vy dva? Jsou tady někde další lidi? Nebo děti? Nebo zvířátka? Žádné jsem neviděl," zamyšleně si skousl ret.

„Zvířata tu jsou, ale plachá a pořád se schovávají. A vypadají trochu jinak než u tebe doma."

„Máte tady pegasy? Nebo baziliška?"

„Nevím o nich, ale možná bys to tu mohl prozkoumat a zjistit, jestli někde vážně nejsou."

„Tohle je skvělá pohádka," zamumlal Ben, když mu Alice přinesla jídlo. Nadšeně se do něj pustil. Dvojice se od něj trochu vzdálila a zatímco jedl, začala si povídat.

„Vážně? Král s královnou?" ptala se pobaveně Alice a zastrčila si pramen vlasů za ucho.

„A co jsem mu měl říct? Že jsme pomocí kouzla, který se skládalo z několika dalších kouzel, vytvořili svět, do kterého se dostane skrz dveře v jednom domě na Manhattanu, takže jsme vlastně takoví bohové?"

„Tak jsem to nemyslela. Jen mě to pobavilo."

„Ale s těmi korunami měl pravdu. Měli bychom si je pořídit."

„Quentine."

„Žertuju... Tak napůl."

„Občas si říkám, že bys ve Filorii byl přece jen šťastnější."

„Ale to jen za jedné podmínky."

„Jaké?"

Ben, který je celou dobu poslouchal, nastražil uši. Přestože neměl tušení, co to ta Filorie je, zvědavost mu nedala a chtěl vědět víc. Třeba je to další pohádková země, kde bych mohl být hrdina, pomyslel si.

„Že bys tam byla taky."

Klučina se zašklebil. Tyhle řeči dříve slýchával od rodičů. Vždycky si potom dali tak hlasitou pusu, až si musel zacpat uši. Doufal, že to se tady nestane.

Nestalo. Quentin k němu došel a zeptal se ho, jestli by se chtěl jít podívat k potoku, kde plavou prapodivné rybky, které by se mu mohly líbit. Ben nadšeně přikývl, chytil ho za ruku a nechal se vést. Po cestě se neustále zastavoval, sahal na všechny stromy, které minuli, a pořád se na něco ptal.

„A co je tohle za strom?"

„Nemám tušení. Vypadá to jako dub."

„Když jsem se sem dostal, viděl jsem tu strom, co v sobě měl hodinky! To jsi taky udělal ty?"

„Ano, ty hodinky jsem do něj dokonce sám dal."

„Hustý!"

„No, už jsme tady. Když se podíváš pořádně, uvidíš je. Ale musíš se vážně soustředit, protože jsou průsvitný."

Ben se nedočkavě předklonil a zakoukal se do vody. Nejdřív neviděl vůbec nic, ale po chvilce si všiml něčeho malého, co se občas mihlo mezi kameny. Vypadalo to jako něco mezi žábou a rybou. Takový prapodivný pulec. Natáhl ruku, aby tvora chytil do ruky, ale jakmile se nad ním objevil jeho stín, zmizel. Choval se stejně jako normální ryby.

Klučina se posadil na břeh, vytáhl si nohavice pyžama a ponořil si nohy po kotníky do vody. Překvapilo ho, že nebyla ledová, ale vlažná. Quentin chvíli postával na místě a nakonec se posadil vedle něj.

„Půjdeš si se mnou potom hrát na babu? Nebo na schovávanou?"

„Nevím, jestli -"

„Prosím, prosím, prosím," začal opakovat Ben a udělal psí oči. Jakmile si jeho společník povzdechl, věděl, že má vyhráno. Na všechny dospělé to zabíralo.

„No dobře. Ale nebudeš brečet, když prohraješ."

Chlapec nadšeně přikývl a párkrát kopl nohama ve vodě. Rybičky, které kolem nich zrovna kroužily, odplavaly rychostí blesku.

„A možná by to chtělo sehnat pro tebe nějaké oblečení, když tu jsi v pyžamu."

„Mně to nevadí."

„Já vím, že tobě to nevadí, ale Alice si bude myslet, že se neumím postarat o děti."

„Ale já nechci nic jinýho na sobě."

„Vážně bys měl..."

„Ale nechci."

„Jak myslíš." Další povzdech.

Po dalších několika minutách, kdy se cachtal ve vodě, snažil se chytit průhledné rybky a pozoroval tři měsíce na obloze, se zvedl, popadl staršího muže za ruku a vedl ho mezi stromy, kde razantně prohlásil, že musí pikat u vysokého stromu do padesáti. Pokud Quentin trpěl, tak tiše a vnitřně, protože se usmíval a vše poslušně odkýval, načež se díky dvěma velkým krokům octl u stromu. Bena zamrazilo při představě, že ho s těma dlouhýma nohama bude honit.

Zaběhl za nejbližší keř, kam tiše zalezl. Když se prodíral mezi větvičkami, slyšel, jak se mu roztrhlo pyžamo. Krčil se v křoví, mělce dýchal, a jakmile se bělovlasý muž otočil, zatajil dech. Z jakéhosi zvláštního důvodu si připadal jako zajíc schovávající se před vlkem. Na malinkou chvilku se bál. Co když mu, až ho chytí, něco udělá?

Nic se nestalo. Když ho po necelých dvou minutách Quentin našel, jen mu jemně poklepal na rameno a prostřídali se. Strávili tak zbytek odpoledne, dokonce se přidala i Alice, i když se nejdřív smála svému společníkovi za to, jak se krčí za stromem a snaží se být neviditelný, a následně vyjádřila nesouhlas s tím, aby Ben běhal venku v pyžamu.

Ben si všechno neskutečně užíval. Nebyl zvyklý, aby se o něj dospělí starali, ptali se ho, jestli mu není zima, nemá hlad a jestli se nenudí. Hrát si s někým? Jedině s Lucy, ale tu pokládal za kamarádku, ne za rodiče. A i tak na něj neměla čas pořád, nejvýš pár hodin, kdy zrovna nemusela vařit nebo uklízet. Tohle bylo jiné. Tady s ním dva dospělí trávili celé odpoledne. Odpovídali mu na všechny otázky.

Jak pochopil - a následně i zjistil - ti dva se měli rádi, nějak stejně jako jeho maminka a tatínek. Když na tu otázku Quentin odpovídal, tmavovláska vedle něj lehce zrudla. Děti neměli, na tomhle místě byli jedinými lidmi a čekali, až se k nim nějaké dítko dostane. Byla tu spousta prapodivných rostlin i zvířat, ani oni dva neznali všechny, ale snažili se mu ukázat a popsat alespoň některé z nich. Quentin mu dokonce utrhl jeden z těch červených plodů se slovy, že to chutná jako obyčejné jablko, jen sladčeji, a Alice to celé pozorovala s mírným úšklebkem. Těžko říct, co se jí honilo v hlavě, ale Ben zaslechl cosi o nehtech. Raději se neptal a plod rychle snědl.

Začaly se mu motat nohy a padala na něj únava. Slunce už se chýlilo k západu, oblohu osvětlovaly měsíce. Ben měl co dělat, aby došel aspoň do poloviny sadu, pak ho musel Quentin vzít na ramena. To ho trochu probralo, přece jen se mu naskytl úžasný výhled na celou krajinu zrudlou v západu slunce. Líbilo se mu to. Napadlo ho, že by z toho byl hezký nový obraz do galerie.

Došli s ním až k jakýmsi dveřím. Prošli jimi dovnitř domu. Bena zmáhala únava, ale i tak se ptal, co je to za místo. Alice mu odpověděla, že tohle je jejich tajný hrad. Uložili ho do postele, popřáli mu dobrou noc a opustili pokoj. Ačkoliv se Ben snažil hned usnout, ovládla ho zvědavost. Třeba znovu budou mluvit o té Filorii a on konečně zjistí, o co jde.

„Netušil jsem, že to s dětmi tak umíš."

„Tomu se říká mateřský cit. Ty ses taky nepochlubil."

„Řekněme, že s nimi mám trochu zkušenosti. Ale jen minimální. Když jsem si naposledy hrál s dítětem, byli jsme v domě Chatwinových a všichni neskutečně opilí."

„To zní jako příklad dokonalého rodiče."

„Mimochodem, vážně je tu poklad?"

„Ano, je. Počítala jsem s tím, že se tu objeví dítě, tak jsem poschovávala nějaké sladkosti."

„Ty myslíš na všechno."

Když se ozval Alicin tichý smích, Ben zrovna usínal. Připadal si v tu chvíli bezpečněji než doma.

☆☆☆

Od toho dne se mu věnovali pořád. Hráli s ním na schovávanou, závodili, snažili se chytit ty rybky, často se jen procházeli a ukazovali mu všechna zvířata, která znali, dokonce mu dali dřevěný meč se slovy, že jen pravý rytíř se zbraní může najít opravdový poklad. Dali mu příliš velké tričko a příliš velké tepláky, takže si je musel pořádně zavázat, jinak o ně zakopával. Jen boty neměl, ale to nikomu nevadilo. Když měl konečně zbraň, strávil celý den tím, že mlátil do stromu, prosekával se křovím a hledal poklad. Po úporném snažení ho při západu slunce objevil zakopaný u kamene kousek od potoka. Šlo o malou dřevěnou truhličku, která byla plná všemožných čokolád a bonbónů.

Quentin mu dokonce nabídl, že ho naučí alespoň základy šermování, které si jako jediné z lekcí s jakýmsi člověkem, kterému říkal Ťuk - Ben se při zaslechnutí toho jména musel zasmát, protože vážně znělo jako z pohádky -, pamatoval. Benovi to sice nešlo, neustále dostával klackem přes prsty, ale dělalo mu neskutečnou radost, že s ním někdo tráví čas. Po večerech s ním sedávali venku pod ‚jabloněmi' a četli mu příběhy o Filorii, kouzelné zemi, ve které vládli beraní bohové Uhel a Popel a kterou jednou za čas navštívily děti z rodiny Chatwinových. Benovi se na těch pohádkách líbilo, že mu připomínaly jeho dobrodružství. Dokonce mu oba vysvětlili, jak to funguje s časem tady u nich a u něj doma - nebo se o to alespoň snažili. Jediné, co pochopil, bylo, že zatímco tady uplyne třeba měsíc, doma uplyne dvacet minut. Dost ho ta představa nadchla - mohl by sem chodit přes noc, trávit tady spoustu času a ráno by se to doma nikdo nedozvěděl.

Jednoho dne - pět dní po jeho příchodu - se stala dost zvláštní věc. Byl už večer, zrovna seděl Quentinovi za krkem a povídal mu, jak to chodí u něj doma, když si postěžoval, že je mu zima a chtěl by si vzít bundu. Druhý muž na to jen zamumlal, že bunda není potřeba, a než se klučina nadál, bylo mu teplo. Přesně v tu chvíli, kdy mu rozmrzly konečky prstů, jeho společník hlasitě zaklel.

Ben nedokázal potlačit zvědavost, tudíž ho bombardoval otázkami tak dlouho, až starší povolil, posadil se do trávy a začal vysvětlovat. S každou jeho větou se chlapci rozšířily oči údivem. Toho večera zjistil, že existují kouzla - opravdová kouzla, která může pomocí slov a různých pohybů rukou seslat. Přestože (nebo možná protože) byl mladý, jeho mozek to vzal jako fakt. Přece jen se nacházel v pohádkové zemi, bylo jasné, že se tu objeví nějací čarodějové. Jen si vždycky myslel, že kouzelníci jsou staří, mají dlouhé vousy a klobouk. Tenhle neměl ani jedno.

Uprosil ho, aby mu nějaká kouzla předvedl. Quentin zpočátku protestoval, ale poté svolil a ukázal mu pár jednoduchých kouzel. Ben to všechno tiše pozoroval a po každém povedeném čarování začal nadšeně tleskat.

O hodinu později je objevila i Alice. Když zjistila, že před ním Quentin kouzlí, netvářila se moc vesele, ale po chvíli usoudila, že by se to stejně jednou určitě dozvěděl. Navíc mu vysvětlila, že čarovat mohou jen proto, že jsou v tomhle pohádkovém světě, normálně na Zemi to nejde. Bělovlasý čaroděj po ní sice vrhl pobavený pohled, ale nevěnovala mu pozornost. A Ben si ničeho nevšiml, protože jí očima visel na rtech.

Od té doby mu oba ukazovali všemožná lehká kouzla a vysvětlovali, k čemu se co používá. Nenechali ho však žádné zkusit. Jakmile se pokusil napodobit jejich hbité pohyby a ohýbat prsty do takových pozic, až ho z nich pálily celé dlaně, okamžitě ho utnuli a vysvětlili mu, že je to hodně nebezpečné, protože by se mu mohlo něco stát. Raději je poslechl a nezkoušel to - byli starší, navíc čarodějové, tudíž museli mít pravdu. Proto se na ně díval s ještě větším obdivem než na začátku.

Po týdnu už prošel většinu míst, která se nacházela poblíž sadu, vyznal se v nich sám a nepotřeboval, aby mu dělali doprovod. Společně s Alicí prozkoumali rozlehlý les, ve kterém objevili několik zvířat, která se podobala těm na Zemi, ale lišila se s nimi většinou v nějaké maličkosti - jelen měl třeba roh jako jednorožec.

S tmavovláskou se taky pomocí levitace rozhlédli po celém širém okolí, takže Ben si mohl konečně pořádně prohlédnout hory a viděl, kolik je v okolí potoků a řek. Většinou nebyly nijak velké, ale z výšky vypadaly nádherně. Řekl si, že by se to mohl pokusit namalovat, protože se mu to neskutečně líbilo.

Jednu noc, kdy mu výjimečně dovolili zůstat dlouho vzhůru, zrovna v sadu popíjeli víno a Ben šťávu z těch plodů, které měl nad hlavou, když se jich zeptal, kdo vlastně jsou a jak se tam dostali. Quentin se nadšeně pustil do vysvětlování o tom, jaký je z něj čaroděj, že přivedl Alici zpátky - Ben to nechápal, a když se na to zeptal, Alice mu odpověděla, že se Quentinovi na dlouhou dobu ztratila - a potom s její pomocí vytvořil tenhle svět. Čarodějův svět.

Ben to všechno poslouchal, snažil se dát si dvě a dvě dohromady, ale většině věcí stejně nerozuměl. Nejraději by se na všechno vyptával, ale už se cítil unaveně. I tak ale ještě nějakou chvíli naslouchal Quentinovu vyprávění. Těsně než usnul, zaslechl cosi o drakovi a smrti beranů.

Uplynul další týden. V pohádkovém světě kouzel panovalo šílené vedro. Ben často pobíhal venku jen v teplákách, takže se opálil a nyní vypadal, jako by se vrátil z dovolené v Karibiku. Trávil venku celé dny, uždiboval sladkosti z pokladu, šermoval s Quentinem, pozoroval Alici při kouzlení, učil se střílet z luku, poslouchal pohádky o Filorii, a dokonce se mu podařilo chytit tu zvláštní rybičku, co plavala v potoce. Sice nebyla kouzelná - nebo to alespoň neřekla nahlas - a nesplnila mu tři přání, ale i tak z toho měl ohromnou radost.

Často se taky do potoka chodil koupat, ale vždycky s doprovodem, protože samotného ho to nudilo. Když poprvé viděl bělovlasého čaroděje bez trička, zůstal na něj zírat několik sekund, než se drze zeptal, co to má s tělem. Vedle ramene měl totiž divnou kůži, vypadala skoro jako kus dřeva. Quentin se na to místo podíval, jako by ho viděl poprvé, a poté bez zájmu odpověděl, že to má od jednoho netvora. Ačkoliv byl Ben zvědavá duše, raději už se neptal - dokonce i on poznal, že tohle není téma, o kterém by se starší muž chtěl bavit.

Když se začal blížit konec třetího týdne, Ben si všiml, že Quentin s Alicí se často baví jen spolu a jakmile přijde k nim, ztichnou. Sice mu to trochu vadilo, ale dokud si s ním hráli, nijak si nestěžoval. Problém nastal, když s ním seděli u hodinového stromu - tak Quentin říkal tomu stromečku s hodinkami vtlačenými do kmene - a začali se ho ptát, jestli by se mu nechtělo domů. V tu chvíli poznal, že je zle.

„Víš, nemůžeš tady zůstat napořád. Jestli budeš pryč příliš dlouho, doma si toho všimnou a začnou tě hledat."

„Nezačnou. Rodiče mají moc práce a Lucy je nemocná," odpověděl a sebral ze země malý klacek.

„Určitě by se o tebe hodně báli. Možná nemají čas, ale rozhodně tě mají rádi a nechtějí, aby se ti něco stalo."

„Ale mně se nic nestane."

„To oni nevědí."

„Tak jim to řeknu. Pošlu jim zprávu. Nebo se tam jen ukážu, řeknu, že mi nic není, a vrátím se sem."

„Ale takhle to nefunguje," povzdechl si Quentin a opřel se o strom. Bena se zmocnil pocit, že mu začíná lézt na nervy.

„Já prostě domů nechci. Nemají mě tam rádi, nehrajou si se mnou a já se tam šíleně nudím. Ani nemám kamarády," řekl smutně a popotáhl.

„A co kdyby ses sem mohl vždycky na čas zase vrátit? Nebyl bys pryč natrvalo, jen na čas. Pak by ses tu mohl ukázat."

„Nechci domů."

„Takže nám nepovíš, kde bydlíš?"

„Ne."

„A řekneš nám aspoň, kde ses objevil, když jsi prošel tím obrazem?" Alice se snažila znít mile, ale šlo poznat, že už lehce propadá zoufalství.

Ben se na ně oba podíval. Připomínali mu rodiče v dobách, kdy byl naprosté škvrně a vzpomínal si na ně jen mlhavě. Hráli si s ním, měli se navzájem rádi, nehádali se a měli rádi i jeho. Zmocnil se ho strach, že když jim poví, kde se objevil, najdou nějaký způsob, kterým ho dostanou domů, a on už je nikdy neuvidí. A to nemohl dovolit.

„Ne, neřeknu."

☆☆☆

„Nemůžeme ho tady nechat! Vždyť má rodiče, to prostě nejde."

„Já vím, ale viděl jsi, jak smutně se tvářil?"

„Až budu chtít dítě, pořídím si vlastní."

„Quentine..."

„Nějak ho musíme dostat domů."

„A jak, prosím tě? Neřekne nám, kde bydlí. Portálem ho nepřeneseme, když nevíme, kde to je."

„Mohli bychom projít dveřmi a dovést ho tam osobně."

„Když to nevíme, nemůžeme ho tam ani dostat osobně."

„Tak se dostaneme do Filorie. Chytíme Nepolapitelné zvíře. Budeme si přát, aby ho poslalo domů."

„To je šílený nápad."

„Ale jako jediný uskutečnitelný."

„A jak se dostaneme do Filorie? Přátelský kůň už nás tam neodveze. A nezapomeň, že na jeho hřbetě nám to trvalo dva dny. Jak dlouho bychom to šli pěšky?"

„Dobře, nový plán. S knoflíkem se přeneseme do Žádnozemě, najdeme fontánu do Filorie a pošleme Bena domů."

„Jak chceš najít fontánu do Filorie, když nevíme, kde je fontána do našeho světa? Může nám trvat roky, než ji najdeme."

„Zeptáme se Pennyho."

„To nemůžeš myslet vážně."

„Proč ne?"

„Quentine Coldwatere, ty jsi vážně blázen. Víš, co bychom ale měli udělat jako první?"

„Pořádně se opít, ať Pennyho nezabijeme?"

„Ne. Měli bychom zkusit najít to místo, kde se Ben objevil. Třeba tam ještě bude portál."

☆☆☆

Quentin měl chuť toho kluka zabít. Ne že by to doopravdy udělal. Ale tu chuť měl. Kdyby jim ten prcek hned řekl, kde se objevil, nemuseli by skoro nic řešit. Jenže protože to nevěděli, tak se musel prodírat ve tmě všelijakým chroštím, jestli náhodou nenajde zbytky portálu.

Byl unavený a protivný, navíc ho zase bolela záda, a místo aby mohl být v klidu, tak zkoumal každé křoví, každý kořen, každou větev. Oba s Alicí prohlíželi všechna možná místa, kde se ten kluk mohl vynořit.

Na jednu stranu doufal, že ten portál najdou a rovnou ho šoupnou domů, protože by to vyřešilo jejich starosti - i když by to vůči tomu klukovi bylo hodně zlé -, ale na druhou stranu si říkal, že malý výlet do Filorie by jim neuškodil. Už to taky byla nějaká doba, kdy se tam stavili naposled. Docela rád by viděl Eliota.

I přes všechny jejich snahy ale pátrání dopadlo tak, jak čekali. Když už začalo svítat a oni s bolavýma očima a několika zahřívacími kouzly na rtech konečně přestali hledat, zjistili, že nenašli vůbec nic. Po portálu nebylo ani stopy. Tudíž se museli vydat do Žádnozemě.

☆☆☆

Ben už od rána tušil, že je něco špatně. Přestože si s ním oba dva hráli jako normálně, až moc často vyprávěli o Filorii a jednou dokonce zmínili i jakousi Žádnozemi, kde byla údajně spousta fontán a velkých knihoven. A hlavně byli oba trochu nervózní.

Chlapec nevěděl, jak to poznal, ale něco s nimi bylo jinak. Trhanější gesta, úsečnější úsměvy a Quentin si neustále sahal na kapsu u kalhot, jako by tam snad měl nějaký poklad a bál se, že mu ho někdo ukradne.

„Dneska už jsi tu třetí týden," podotkl čaroděj, když spolu zrovna šermovali.

„Já vím, je to tu skvělý! Chtěl bych tu zůstat napořád."

„To se ti vůbec nestýská po domově?"

„Ne. Skoro se o mě nezajímají. Myslím si, že mě ani nemají rádi." Sykl, když dostal klackem přes prsty. Přestože to neskutečně bolelo, zakázal si brečet. To velcí kluci nedělají, zvlášť když jsou to rytíři.

„A není to třeba jen tím, že mají hodně práce? Protože tě určitě mají opravdu rádi a bolelo by je, kdyby ses nevrátil."

„Kdyby to byla pravda, tak by si se mnou víc hráli," pronesl klučina rozhodně.

Už to nechtěl řešit. Domů se prostě nevrátí, ať se stane cokoliv. Tady si ho všímali a trávili s ním celé dny, to se doma nedělo. Tak proč by se měl vracet, když o něj nestojí?

„Víš, na začátku, když jsi přišel, jsem ti řekla, že tu nemůžeš zůstat navždy. A to pořád platí. Uplynuly tři týdny. Hodně dlouhá doba. Stihl ses opálit, trochu ti povyrostly vlasy, máš potrhané pyžamo. Doma si všimnou, že ses změnil, proto musíš odejít včas, aby změny nebyly až tak viditelné," řekla Alice, která se zrovna vynořila zpoza stromu. „Až bude čas, budeš se moct zase vrátit. Třeba za měsíc. Dobře? Ale nemůžeš tu žít věčně."

„Ale já domů nechci, nikdo tam na mě nemá čas a nehraje si se mnou. To vy děláte!"

„Ano, ale tohle je kouzelný svět. Je zkrátka na čase, aby ses vrátil do toho normálního. Ale nezapomeň, že se sem budeš moct zase podívat."

Ben cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Pošlou ho zpátky, zpátky do toho velkého domu, kde bude osamělý a naprosto sám koukat na obrazy. Kde si s ním nebudou rodiče hrát. Kde bude nemocná Lucy a on se zase bude nudit.

Několik slz mu sklouzlo po tvářích. Nechtěl tam. Ale z jejich tónů hlasu poznal, že už se rozhodli. Tady mu nepomůžou ani psí oči.

Sklopil hlavu a rozbrečel se. Upustil dřevěný meč. Schoulil se do klubíčka. Cítil, jak ho někdo hladí po hlavě a chtěl ucuknout, ale neudělal to. Ne, teď nebyl velký statečný kluk, co se o sebe postará sám. Teď byl malý, ten nejmenší a nechtěl zůstat sám.

Probral se v posteli. Nejdřív se vyděsil, že ho poslali domů rovnou a ani se s ním nerozloučili, ale jakmile se rozhlédl, spatřil ten samý pokoj, v němž trávil poslední tři týdny. Při představě, že to je poslední den, kdy tam je, se mu stáhl žaludek. Už zase se mu chtělo brečet.

O nějakou dobu později, kterou strávil prohlížením pokoje a čtením knížky o Filorii, konkrétně právě louskal Putující dunu, dovnitř vešel Quentin. Sedl si k němu na postel a nervózně si začal hrát s peřinou.

„Je mi líto, že tě musíme poslat zpátky. Ale jinak to nejde."

„Já vím," popotáhl Ben, „i ve Filorii to tak chodí."

„Přesně tak. Vždycky se musíš vrátit."

„Ale Martin se nevrátil. Dokázal to."

Quentin se zachmuřil a mimoděk si sáhl na místo, kde jeho kůži nahradilo dřevo. „Jenže za to zaplatil krutou cenu. Stal se z něj netvor."

„Jak to myslíš?"

„Tím, že zůstal ve Filorii, se vzdal lidskosti. A stal se příšerou. Zabíjel lidi."

Ben se marně snažil pochopit, co to znamená lidskost, ale podstata sdělení mu neunikla. Musí odejít, jinak se z něj stane záporák, kterého bude muset hrdina porazit. To se mu nelíbilo. Možná nakonec odchod nebude tak špatná volba, zvlášť když se bude moct vrátit.

„Vážně vás zase někdy uvidím?"

„Rozhodně. Nezmizíme. Za nějaký čas se znovu setkáme."

„No tak dobře, ale jen jestli nelžeš."

„Jak mám dokázat, že mluvím pravdu?"

„Řekneš, že přísaháš. Lucy vždycky povídá, že když se přísahá, tak se to nesmí porušit."

„Dobrá. Přísahám, že nás nevidíš naposledy."

„Kdy... kdy vyrazíme?"

„Hm," Quentin se zase dotkl té kapsy, „raději co nejdřív. Umíš plavat?"

☆☆☆

O půl hodiny později byl zpátky ve svém otrhaném pyžamu, na zádech měl batůžek se všemi sladkostmi, které mu zbyly z pokladu, a držel Alici za ruku. Svíral ji hodně pevně, ale nepostěžovala si. Chápala, že to pro něj není lehké. Quentin kontroloval, jestli mají všechno, a Ben ho zahlédl, jak pije víno přímo z lahve. Oklepal se.

„Máme všechno. Teď se mě, prcku, pevně chyť za ruku. Nesmíš se pustit. Až budeš mít pocit, že jsi ve vodě, tak se pusť a plav nahoru. Jasné?"

Přikývl a čapl čaroděje za pravou ruku. Alice mu položila ruku na rameno. Potom si Quentin sáhl do kapsy a zmizeli.

Ben se cítil jako posledně, ale jediný rozdíl byl, že tentokrát opravdu nemohl dýchat. Všude kolem něj byla voda. Vyděšeně vytřeštil oči a všiml si, že čarodějové už plavou nahoru. Urychleně začal kopat nohama, aby je dohnal.

Jakmile se dostal nad hladinu, kopal nohama ze všech sil a lapal po dechu. Tohle bylo pěkně nepříjemné. Udělalo se mu zle od žaludku. Quentin ho vytáhl na poslední chvíli. Jakmile se dotkl země, pozvracel se.

„Je mi moc špatně," hlesl a chytil se za břicho.

„Koho mi to jen připomíná," zamumlala Alice, sundala mu batoh, hodila si ho na záda a kývla na Quentina, aby klučinu vzal do náruče.

„Páni, máme vážně kliku."

„To ano. Zajímalo by mě, jaký svět skončil, že ten náš se ocitl kousek od vchodu do Filorie."

„Aspoň nepotkáme Pennyho," podotknul bělovlasý čaroděj a několika dlouhými kroky si to rázoval k fontáně i s Benem v náruči.

Ten měl co dělat, aby se znovu nepozvracel. Nechápal, co se to děje. Vždyť mu celou dobu bylo dobře, tak proč tak najednou? Raději zavřel oči a snažil se dýchat co nejméně. Jemné houpání mu dráždilo žaludek. Během pár minut už byl zase ve vodě. Otevřel oči přesně ve chvíli, kdy se Quentin dotkl knoflíku a oni se ocitli na jakési mýtině.

Zase mu bylo dobře. Postavil se na zem a rozhlédl se. Tohle bylo ono. Tohle byla Filorie. Opravdová Filorie. Nadšeně se začal otáčet kolem své osy a rozpřáhl ruce. Jeden pohádkový svět vystřídal druhý. Ale nějak vnitřně tušil, že ani tady nezůstane dlouho.

„Kde přesně teď jsme?" zeptala se Alice a chytila Quentina za ruku.

„U kentaurů," podotkl suše.

Nebyl zrovna nadšený, že je knoflík zanesl k nim. Lidmi pohrdali pořád stejně, a teď navíc ani nebyl králem nebo hrdinou, aby mu něco dlužili. Vzal Bena za ruku a vedl ho ke snobským obyvatelům Filorie, kteří opovrhovali vším, co nemělo alespoň z poloviny koňské tělo. Snažil se nemyslet na to, že když tu byl posledně, ukradl jim koně a luk s šípy.

Jeden z kentaurů si jich hned všiml. Nijak ale neprojevil zájem se s nimi bavit, bez jediného slova odklusal kamsi na druhou stranu. Quentin nad tím chováním jen protočil oči. Doufal, že se tu najde alespoň jeden rozumný jedinec, který by jim dovolil půjčit si dva koně a nějakou zbraň. V horším případě jim je mohl zase ukrást.

Jakýsi starší kentaur k nim došel a zeptal se Quentina, jestli se u nich náhodou neléčil. Když mu čaroděj ukázal svou opravenou část klíční kosti, začal se chovat o něco vstřícněji, i když z něj stále bylo znát, že si připadá nadřazeně.

Alice odtáhla Bena kousek stranou a podala mu jeden z bonbonů. On o něj ale neměl zájem. Ten kentaur měl jeho plnou pozornost. Prohlížel si ho stejně, jako jeho otec pozoroval obrazy. Fascinovaně, obdivně.

O několik minut později k nim Quentin došel, mračil se. V ruce držel luk a šípy.

„Koně nám nepůjčí. Nechtějí, aby se jim něco stalo. Musíme zajít za Eliotem a poprosit ho, jestli nám nějaké neposkytne."

Ben nechápal, proč jim ten kentaur nepůjčil koně, když sám napůl koněm byl, ale raději se neptal. I on poznal, že tenhle bájný tvor nijak netouží se s nimi vybavovat. Alice ho tedy vzala za ruku a celá skupina vyrazila směrem k jihu, k Bělověži, kde se nacházel i Eliot. Quentin se mu po cestě snažil vysvětlit, jak celá Filorie vypadá, kde se co nachází a kdo jsou vlastně Eliot, Janet, Josh a Poppy - králové a královny Filorie. Bena představa setkání s dalšími králi a královnami nadchla. Čaroděj mu dokonce slíbil, že tihle už budou mít korunu.

Šli dlouho, skoro celý den. Ke konci už musel Ben sedět Quentinovi za krkem, protože ho neskutečně bolely nohy. Dostali se až k Severní bažině. Kousek od ní raději zastavili a rozhodli se tam přespat. Páchlo to tam hnilobou a vlhkem, ale nikdo z nich neměl dost energie, aby se vrátil o pár kilometrů zpět. Quentin s Alicí si vzali střídavě hlídky, aby je náhodou někdo nepřekvapil. Neměli moc tušení, co všechno se v bažině může ukrývat, a raději ani netoužili to vědět.

Druhý den vstali časně, nechtěli poblíž bažiny zůstávat déle, než bylo nutné. Navíc bělovlasý čaroděj neustále opakoval, že nemají moc času, protože kentaur ráno minulého dne viděl Nepolapitelné zvíře, jak míří na jih, což znamenalo, že s každou další hodinou bylo dál a mohlo jim kdykoliv zmizet.

Zrovna procházeli okolo Uhlovy hrobky - dvojice čarodějů Benovi vysvětlila, co je to za místo, ale oba při vyprávění byli celí nesví -, když zaslechli dusot kopyt. Schovali Bena do nejbližšího křoví a připravili se na střet s potenciálními nepřáteli. Klučina je vyděšeně pozoroval a krčil se, aby ho nikdo neviděl. Nebyli náhodou v pohádkové zemi? Tam přece vyhrávají ti dobří.

Naproti nim vyjela malá družina, v čele s jezdcem na hnědém koni. Byl oblečený poměrně slavnostně, dokonce měl na hlavě korunu. Bena na něm zaujala jeho tvář. Vypadal trochu zvláštně, jako by se pořád trochu ušklíbal. Za ním jelo šest ozbrojených mužů.

„Člověk nemůže ani vyjet s královským posláním, aby ho nepotkalo nějaké překvapení," řekl jezdec a sesedl z koně. Došel až k postávající dvojici a Quentina objal. Dlouze a pevně.

„Eliote, rád tě vidím."

„Já vás taky, to mi věř. Už uběhla nějaká doba, co jste se naposledy ukázali."

Objal i Alici, tentokrát však krátce. Čaroděj mezitím pokýval na Bena, aby se k nim připojil. Pomalu tedy vylezl z křoví a oprášil si pyžamo. Připadal si hloupě, právě stál před králem a měl na sobě špinavé oblečení, ale zároveň měl ohromnou radost, že někoho tak vznešeného vidí na vlastní oči.

Eliot se na něj podíval a přejel pohledem mezi ním a dvojicí vedle sebe.
„Netušil jsem, že čas tam u vás utíká tak rychle."

Quentin protočil oči. „Ten není náš. Přišel k nám."

„Přišel?"

„Ano, jako Chatwinovi do Filorie."

„Aha."

„Co tady vůbec děláš?"

„Já tu vládnu," odpověděl král vážně. „Ale právě mířím ke kentaurům, abych jim sdělil, že mají hlídkovat v lesích a u hor na severu. Tomu bys nevěřil, máme zase problémy s Lorií."

„To mě mrzí."

„Ale, nic to není, jen občas překročí hranice a zase se stáhnou. Jenže jeden nikdy neví, proto jdu raději kentaury varovat. Co tu pohledáváte vy? Pochybuju, že jste mě přišli navštívit."

„Hledáme Nepolapitelné zvíře, abychom poslali Bena domů."

„Pěšky vám to bude trvat hodně dlouho."

„Já vím."

„Hm, když vám půjčím dva koně, vrátíte mi je?" zeptal se Nejvyšší král a podíval se na svůj doprovod. Nikdo nic nenamítal.

„To bys udělal?"

„Co bych neudělal pro přátele," pronesl s úšklebkem Eliot a nařídil dvěma jezdcům, aby sesedli z koní a počkali na něj u Spálené řeky. Nevydali ani hlásku, poslušně splnili jeho rozkaz a zamířili zpět, směrem k řece.

„Vážně moc děkujeme," řekla Alice, když zrovna hladila jednoho z koní na krku.

„Dlužíte mi laskavost. A až toho kluka pošlete domů, stavte se v Bělověži. Ostatní vás rádi uvidí."

Znovu se s oběma objal, Bena poplácal po rameni, nasedl na koně a společně se zbytkem své družiny se vydal na cestu. Quentin došel ke zvířatům, která jim tam jeho přítel zanechal, a pousmál se.

„Výborně, teď to bude trochu rychlejší. Tak nasedat."

„Ale já neumím jezdit na koni," pronesli Ben s Alicí najednou.

„Tím se to trochu komplikuje... Ale věřím, že to zvládnete. Bene, ty pojedeš se mnou."

☆☆☆

„A co že teď vlastně děláme?" ptal se nervózně Ben, když se zády opíral o Quentinovu hruď a držel se hrušky sedla. Bál se, že každou chvíli spadne. Alice, která jela hned vedle nich, vypadala stejně vyděšeně.

„Hledáme Nepolapitelné zvíře, abychom tě dostali domů."

„Ale vždyť se nedá chytit."

„Já už ho jednou chytil. A udělám to klidně znovu. Ten kentaur říkal, že ho naposledy viděl včera ráno. Mířilo na jih, směrem k Bělověži."

Ben už se raději na nic neptal. Zdálo se mu, že ať řekl cokoliv, bělovlasý čaroděj na to měl odpověď. Místo toho se raději rozhlížel po okolí. Jeli lesem, který vypadal poměrně obyčejně, jen stromy v něm byly neskutečně vysoké. A udivovalo ho, že zatím tu létalo hodně ptáků. Čekal, že některý začne mluvit, ale žádný to neudělal. Buď to neuměli, nebo měli lepší věci na práci než oslovovat náhodné kolemjdoucí.

Po nějaké době ho začal bolet zadek. Alice občas zašeptala nějaké kouzlo - těžko říct, k čemu sloužilo - ale na bolest si začala stěžovat taky. Kupodivu ale ještě nespadla, i když na koni údajně seděla podruhé v životě.

Zrovna projížděli přes rozlehlou louku, když Quentin zavelel, že by měli zastavit, jinak někdo z nich spadne. Poslechli. Odvedli koně k vzrostlému hodinovému stromu, nechali je pást a sami si polehali do trávy. Ben měl spoustu otázek, na které chtěl znát odpovědi, proto po celou dobu, co zůstali na místě, nezavřel pusu.

Ptal se, jak se dostali do Filorie. Co je to Žádnozemě? Proč jsou tam fontány? A proč mu bylo špatně? Choval se ten kentaur hezky? K čemu mají kentauři koně, když jsou jimi napůl sami? Jak se dá chytit Nepolapitelné zvíře? Co si všechno budou přát? Dvojice čarodějů na každou otázku odpovídala s čím dál menším nadšením.

Po dvou hodinách znovu vyrazili. Alice vypadala jako spráskané zvíře, často klela a opakovala, že jestli ji ještě jednou dostanou na koně, tak je zabije. Ben jí to z nějakého důvodu věřil.

Když už začal ztrácet naději, že se něco pořádného stane - krom toho, že někdo spadne z koně -, Quentin zastavil koně a vytáhl šíp a zamířil kamsi do lesa.

Ben se tím směrem díval a ať se snažil sebevíc, nic neviděl. Jen samé stromy a keře.

„Ani hnout. Je tam," šeptl čaroděj těsně předtím, než vypustil šíp.

Letěl jen kousek, zmizel mezi stromy. Nic se neozvalo. Rychle slezl z koně, další šíp připravený, a rozběhl se do lesa. Ben už se chtěl vydat za ním, přece jen mohl poprvé spatřit Nepolapitelné zvíře, a to se nestává každý den, ale Alice ho chytila za ruku.

„Radši počkej tady."

Nasupeně zafuněl a založil si ruce na hrudi. To nebylo fér. Dostal se do další pohádkové země a ani si nemohl prohlédnout jednoho z nejvzácnějších tvorů, který tu žil. To bylo, jako by si nesměl v Harrym Potterovi prohlédnout Chloupka. Zadíval se do dálky. Viděl jen kopce a lesy. Vypadalo to tam v podstatě dost podobně jako u nich doma.

Jeho trucování ukončil Quentin, který na ně nadšeně volal a mával z lesa. Usmíval se a v ruce držel první šíp.

„Máme ho! Pojďte sem!"

Alice pomohla Benovi na zem, vzala ho za ruku a svižným krokem mířila k lesu. Neustále se ale rozhlížela, jako kdyby čekala, kdy na ně vyskočí nějaká havěť a pokusí se je zabít. Došli až k bělovlasému čaroději. Ukázal jim krásného bílého jelena, který ležel na zemi a lízal si ránu na pravé přední noze.

„Co si budeš přát tentokrát?" promluvilo Zvíře a upřelo na Bena své hnědé oči.

„Můžu si vás pohladit?" zeptal se bázlivě a udělal krok dopředu. Bál se, že ho kousne.

„Nejsem mazel, jsem Nepolapitelné zvíře. Co si přeješ?" obrátilo zrak na Quentina. Ten si ke klučinovi přidřepl a prohrábl mu vlasy.

„Je to tady. Musíš se vrátit domů. Přání jsou ale tři. Takže... Co bys chtěl mít doma, aby to tam nebylo tak smutné?"

Benovi se zamlžil pohled. Nechtěl domů a ani nechtěl brečet, ale věděl, že obě věci se velmi brzy stanou skutečností. Popotáhl.

„Chtěl bych štěně. Huskyho."

„Můžeš to udělat?" zeptal se Quentin Zvířete a pohladil chlapce po rameni.

„Plním přání tobě, ne jemu."

„Ježíši. Tak si přeju, aby tady kluk měl štěně huskyho."

Jelen namířil parohy na zem a tam se objevilo malé šedobílé štěně. Ben nadšeně zavýskl a vzal ho do náruče. Potom se otočil na dva čaroděje a znovu popotáhl.

„Vážně musím jít domů?" zeptal se tiše a přitiskl si štěně k sobě.

„Vážně. Ale nezapomeň, co jsem přísahal," pousmál se Quentin a objal ho.

„Za jak dlouho vás zase uvidím?"

„Nevím. Ale bude to brzy."

Beze slov přikývl, cítil slzy v očích. Tak moc by chtěl zůstat. Ale nemohl. Tentokrát ho k sobě přitiskla Alice. Zároveň mu do levé ruky vtiskla batoh

„Jsme moc rádi, žes tu s námi byl."

„A já jsem rád, že jsem se k vám dostal," řekl smutně a pustil ji.

„Chci, aby se Ben vrátil k sobě domů," pronesl bělovlasý čaroděj.

Ben chtěl na poslední chvíli něco namítnout, ale nestihl to. Zvíře na něj upřelo hnědé oči a on náhle stál na ulici před jejich domem, v roztrhaném pyžamu, s batohem v jedné ruce a štěnětem v druhé. Silně pršelo. V tu chvíli se hlasitě rozbrečel.

O pár minut později stál v rozsvícené chodbě, přes ramena měl přehozenou deku a vystrašená Lucy se ho ptala, co zatraceně dělal venku, kde si tak poničil pyžamo a proč má s sebou bonbóny a štěně. Uplakaným tónem jí sdělil, že z pokoje viděl venku štěně, u kterého byla taška s bonbóny, ale široko daleko nikdo, a tak se k němu vydal, aby ho zachránil. Těžko říct, jestli mu to věřila. Nezáleželo na tom. Byl zpátky doma. Bohužel.

☆☆☆

Čtyři měsíce po oné události už si skoro myslel, že se mu to všechno zdálo. Kdyby neměl doma malého Georgieho, ani by tomu nevěřil a pokládal by to za výmysl své znuděné mysli. Jenže psa měl. Ale jakýkoli náznak, že se může vrátit, ne.

První měsíc neustále všude lezl, prohledával skříně, kontroloval obrazy, lezl pod postel, otevíral knížky z knihovny na různých stránkách. Věřil tomu, že ho nějak zavolají. Do jejich světa nebo do Filorie, hlavně chtěl pryč.

Odmítal jíst, trucoval a s nikým se nebavil. I když za ním dokonce přišli rodiče, protože jim Lucy řekla, jak špatné to je, nevylezl z pokoje a brečel, že na něj všichni kašlou a nikdo ho nemá rád. Na jednu stranu věděl, že to není pravda, protože třeba Lucy ho měla hodně ráda, ale připadalo mu nespravedlivé, že ho vyhnali z toho kouzelného světa. První čtyři týdny Quentina s Alicí neměl rád, protože mu vzali všechno, co chtěl.

Další měsíc si ale uvědomil, že to, co si myslel, není pravda. Došlo mu, že když bude trpělivý, určitě se nějaký průchod objeví a on si s nimi zase půjde hrát. Začal tedy znovu trávit čas s Lucy, rodiče si přestali dělat starosti, chodil společně se služebnou na procházky s Georgiem a choval se, jako by se minulý měsíc vůbec nestal. Přesto ale jednou denně prohlédl všechny skříně a obrazy v domě. Protože co kdyby si to náhodou rozmysleli.

Třetí měsíc začal být nervózní. Bál se, že ho vyhodili a už ho nevezmou zpátky. Zase začal procházet knihovnu, několikrát otevíral zavřené dveře, dokonce lezl pod stůl. Poprosil rodiče o kolo a oni mu ho koupili, takže jím neustále jezdil po ulici - samozřejmě ho u toho celou dobu hlídala Lucy - a snažil se nějakým způsobem dostat do Filorie stejně jako děti Chatwinovy.

Čtvrtý měsíc rezignoval. Začal věřit, že šlo o sen a štěně opravdu našel na ulici. Zdálo se to zvláštní, že by se ocitl na nějakém takovém místě. Nahoru do galerie proto chodil jen velmi výjimečně. Připomínala mu to místo až moc živě, neboť obraz zůstal na svém místě, nikam nezmizel. Četl knížky o Filorii, které si vyprosil u rodičů. Možná až moc často, ale oni byli rádi, že se věnuje alespoň něčemu a není věčně zalezlý v pokoji a netrucuje.

Zrovna si prohlížel obálky všech pěti knih, když se mu znovu zastesklo po Quentinovi s Alicí. Lucy odjela na víkend k rodičům a místo ní byla doma jiná paní, mnohem starší a mnohem horší. Benovi vždy přinesla jídlo, celý den uklízela a vůbec se o něj nezajímala. Rozhodl se tedy, že se jen ze zvědavosti podívá do galerie.

Přestože už ani nedoufal, schody bral po dvou, jako by mu mohlo něco utéct. Prohlédl si všechny obrazy. Byly stejné. U každého se zastavil, ale žádné teplo, nic. Obyčejné namalované obrazy, které se nehýbaly. Zklamaně svěsil ramena a vydal se zpátky ke schodům. A tehdy si toho všiml.

Malý obrázek v rámečku. Šlo o ten hodinový stromek. Obrázek byl velký asi jako malý sešit, který měl v pokoji na stole. Nedočkavě přistoupil blíž, a když se listy v koruně stromu zachvěly, jen těžko potlačil nadšený výskot.

Otočil se kolem své osy, zkontroloval, jestli ho služebná nesleduje, a pomalu jím prostrčil ruku.